Tajemství hory 23.část

Pohybovat se na místě, na kterém nechtěla skončit s osobou, jenž doposud považovala za nejlepší a nejúžasnější na světě, z níž se během chvíle vyklubala jen manipulativní
a zákeřná kreatura dohánělo Emily k šílenství.
Aby se vyhýbala kontaktu s Brianem, chodila po Woodsbury utopená v sebe lítostivých myšlenkách. Říkala si, jak mohla být tak hloupá a slepá? Proč to nechala dojít tak daleko?
Při pomyšlení, s kým se zapletla se ji zvedal žaludek. Navíc ti lidé, kterým se dobrovolně/nedobrovolně rozhodla přidat nejsou rozhodně dle jejího uvažování jen obyčejní drogový pašeráci. Tady rozhodně jde o něco víc, než si dokáže představit. Z toho neznámého se pokaždé Emily začala třást strachy. Byla tady uvězněná proti své vůli.
Při vycházce si na chvilku sedla na lavičku, odkud měla nádherný výhled na největší dominantu v okolí… horu, jenž se tyčila téměř až k nebesům.
Zoufalá Emily vytáhla z kapsy mobil, aby si přečetla znovu další přijatou SMS:

Spolupracuj holka, nebo tvoje sestra zemře.

Emily prstem po displeji přejela ke starší zprávě:

My víme a vidíme vše! Před námi neutečeš a ani neschováš!

Hleděla na mobil s pocitem rezignace. Bylo to něco šíleného, když si uvědomila, že každý její krok je někým ve Woodsbury sledován.




„Ahoj!“ uslyšela Emily vedle sebe dětský hlas. Když se Emily ohlédla, spatřila blonďatou holčičku.
Byla to Samantha, jenž držela ve svých ručičkách míč a culila se na Emily.
Emily ten pohled donutil vypustit slzu, konečně první přátelská tvář.

„Vypadáš smutně!“ naznala Samantha.

„To jde tak jednoduše na mě poznat?“ dodala s úsměvem Emily a utřela si slzu.

„Moje maminka o tobě říká, že při tvém úsměvu bys rozjasnila i nejčernější nebe. Prý vypadáš jak usměvavé sluníčko. Jenže teď se neusmíváš! Jsi snad smutná?“

Emily koutky úst naznačila úsměv a souhlasně přikývla.

„Nechceš si se mnou hrát? Já tady totiž nemám žádné kamarády.“ zeptala se Samantha.

Emily věděla, jak se holčička musela cítit. Ve svém životě na tom byla stejně. Nemít svoji starší sestru Abigail, tak by v mládí tou samotou snad zešílela. Proto s vděkem přijala její nabídku a vyrazili si společně hrát.



Když bylo pozdě, doprovodila Emily Samanthu až domů. Po rozloučení s rozjasněnou Samanthou zamířila s nechutí do motelu. Očekávala další jeden z nepříjemných výstupů Briana, který se naštěstí nekonal. Při vstupu do pokoje spatřila Briana, jenž spal opilý v křesle. Ještě držel v ruce prázdnou láhev whisky. Na stole měl položený několik popsaných papírů. Emily se neopovažovala nahlédnout, očekávala totiž, že Brian pracuje na svém šíleném plánu.
Emily na okamžik probleskl nápad, že by mohla Briana udat, co ve skutečnosti chystá. Udala by ho za oplátku, aby ji nechali odejít z Woodsbury.
Potíž byla v tom, jestli by ji skutečně nechali.


Další den si Emily raději přivstala a zmizela z motelu dřív, než se Brian probudí.
Doposud necítila k někomu tak veliký odpor, jako právě k němu.
Nenáviděla ho natolik stejně, jako dřív ho dokázala milovat.
Přišlo ji neuvěřitelné, jak dokáže jedna situace během pár dní otočit celý život naruby.
Navíc zítra budou z Woodsbury odjíždět na místo, o kterém nic neví.
Před motelem se znovu snažila dovolat Eliotovi, opět zbytečné. Ozvala se jako při dalších snahách se dovolat…. jen hlasová stránka.
Co se ti mohlo stát Eliote? Zamyslela se Emily. To Eliotovi dokázala natolik ublížit, že odmítá s ní aspoň na chvilku promluvit?


Nešťastná Emily vyrazila opět do parku, kde se setkala se opět Samanthou.
Bylo to skvělé rozptýlení před zítřejším dnem. Nemusela díky Samanthě pořád myslet na zítřek, kterého se neskutečně bála.
Nedokázala pochopit, proč tady chtěli Briana a ostatní.
Jaký to má skutečný důvod? Proč by tak skvěle organizovaná skupina si zvala úplně cizí lidi?
Když zjistili její skutečnou totožnost, tak proč ji nechali nadále naživu?
Zjistit to nějaký skutečný pašerácký gang, mafie či kdokoli jiný, už by ji na místě popravili.
Emily měla neskutečně vyvinutý smysl pro všímání detailu.
Už od samého začátku ví, že starosta Jonathan Cooper je jen loutka.


„Vypadáš jinak.“ prohlásila Samantha, když zrovna s Emily snídali na lavičce.

„Jak to myslíš?“ nechápala Emily její otázku.

„No… taková hodně zamyšleně.“

Emily se usmála a pohladila Samanthu „Máš mě dobře přečtenou, že jo?“

„Spíš vím, proč jsi tady.“ odvětila náhle tišším hlasem Samantha a vypadala přitom dosti smutně.
Tím si vysloužila pozornost Emily.

„Skutečně? A proč tedy?“

„Seš tady, abys sloužila duchům!“

Emily trochu pobaveně povytáhla obočí „Ale nepovídej! Já že jsem tady jen, abych sloužila duchům?!“ řekla pobaveným hlasem.

Samantha nepoznala, že ji Emily nebere vážně.

„Ano! Ti duchové sídlí tam v hoře!“ ukázala přitom na největší dominantu v okolí.

„A povíš mi, co tam ti duchové dělají?“

„Nevím. Oni jsou hodně zlí.“
Poslední větou si dívka zasloužila tentokrát plnou pozornost od Emily.

„Jak zlí?“ nechápala ji Emily.

„Hodně. Maminka říká, že lidé, kteří je hodně zlobí si vezmou k hoře a nikdy se už nevrátí. Byli často i tady ve městě, aby trestali ty zlobivé. Už dlouho se tady ale neobjevili.“ odpověděla Samantha, přitom se dívala na své nohy, kterými si pohupovala.

„Neobjevili?“ zopakovala Emily.

„Ano. Potrestali každého, kdo je zlobil. Už jsme tady jen ti hodní a poslušní.“

Emily viděla, jak Samantha náhle zbystřila. Dívka vyskočila na nohy a postavila se naproti Emily.

„Už musím jít!“

„Kam prosím tě?!“ nechápala náhlou změnu u Samanthy. Včera se totiž domluvili, že spolu stráví prakticky celý den.

„Maminka chtěla, abych si uklidila pokoj.“ odpověděla Samantha. Emily rozpoznala, že tentokrát lže. Něco ji muselo rozhodně vyděsit.

„Můžu ti pomoct?“ navrhla Emily.

Samantha nesouhlasně zavrtěla hlavou „Uvidíme se později?“ zeptala se. Emily s úsměvem souhlasně kývla hlavou a mrkla na Samanthu. Nejen kvůli tomu, že se neskutečně sblížili. Ale hlavně, že ji hodně pomáhá zalepit tu bolestivou ránu, jenž zrovna ve svém srdci prožívala.

„Určitě se uvidíme ty prcku! Tak tedy upaluj!“ pronesla Emily, stěží dokázala v sobě dusit své emoce, nejraději by tu holčinu nepustila.

Samantha náhle skočila Emily kolem krku „Mám tě ráda! Jsi moje nejlepší kámoška!“ zašeptala ji do ucha a poklusem se vydala směrem domů. Emily nadále seděla poněkud zaskočeně, tohle rozhodně nečekala.

Emily ovšem už neviděla ty slzy, které tekly po tvářích blonďaté dívky.
Nechtěla se s Emily ještě loučit, ale dostala to příkazem. Hodně ji bolelo u srdce, když musela od své jediné kamarádky takto odejít.
Při odchodu domů Samantha ještě otočila hlavou za sebe. Viděla, jak Emily na ni mává na rozloučenou, čímž Samantha začala ještě více brečet.

„Sbohem.“ řekla si dívka pro sebe. Věděla totiž, že Emily vidí naposledy…



Emily po odchodu Samanthy si znovu sedla na lavičku.
Vrtalo ji hlavou, proč ji tentokrát takhle zalhala. Věděla, že úklid pokoje je jen záminka, aby mohla odejít. Celkem ji to ranilo, přesto začala chápat.
Byl to strach.
Strach obklopovalo tohle město a každého jeho obyvatele.
Vůbec si nedokázala představit, co se tady mohl stát.
Muselo to být něco hodně zlého a ošklivého.
Emily začalo mrazit, když si tuhle událost spojovala se zítřkem.
Aby zahnala černé myšlenky, chopila se mobilu a začala si prohlížet fotky.
Trochu se usmála, když první série fotek bylo ještě ze školy.
Následovali fotky ze svatby Abigail a Jacoba.
Začala se přitom nehorázně chichotat. Abigail totiž ten den zářila štěstím a radostí jako nikdy doposud ve svém životě. Trochu své sestře záviděla její ohromné štěstí.
Pak přišli na řadu fotky, kdy byla ze začátku šťastná s Brianem.
Hned u první fotky se zastavila a civěla na fotku, kde Brian se usmíval od ucha k uchu.
Měla přitom kamenný výraz. Fotky s Brianem začala rychle listovat, bylo jich snad padesát, než narazila na první fotku s Eliotem. Půl hodiny se dívala na jednu fotografii s Eliotem
a ptala se sama sebe, jak mohla být tak hloupá, že dala přednost Brianovi.
V životě neudělala tak obrovitou chybu.
S velkou pravděpodobností přišla o Eliota. Muže, který byl k ní vždy upřímný a obětavý. Rozhodně přitom neskrýval své city k Emily. Teď díky hloupé volbě o něj přišla.
U Emily začínala bobtnat zloba na sebe samou.
V hněvu zkusila ještě jednou vytočit číslo na Eliota.
Opět nic, než jen hlasová schránka.
Čas utíkal a Emily strávila ve Woodsburském parku celé odpoledne.
Vzpomínala na ty skvělé časy pár týdnů zpět.

Na její čelo mezitím dopadla kapka, která oznamovala přicházející déšť.
Zkontrolovala si čas, bylo po osmnácté hodině.
Zvedla se a zamířila zpátky do motelu.
Tentokrát schody vyběhla mrštností kočky a vešla do pronajatého pokoje.
Po vstupu do pokoje za sebou zavřela dveře a na moment se její pohled střetl s pohledem Briana, který seděl za stolem, kde neustále něco psal do listu papírů.
Mlčky na sebe chvíli hleděli, než Emily zapadla do dalšího pokoje, kde se pro jistotu ještě zamkla.
Natáhla se na kanape, přehodila přes sebe deku a pokusila se usnout.




Emily přišlo, že to byla snad jen hodina, když slyšela silné klepání na hlavní dveře.
Promnula si oči a dlouze zívla, poté se podívala na hodinky.
Bylo sedm hodin ráno.

Tak a je to tady! Pomyslela si Emily.
Nastal ten osudový den, který změní celý její život.
Je načase zjistit, co se tady skutečně děje…. nastal čas!