Staré pověsti postapo České p.2

 

Znovu jsme se vynořili v Liberci.
Ale... na jihu.
Blíž k okraji než kdy dřív. Budovy byly jen kostry. Realita je ještě nestihla dorazit.
Tedy - jestli tohle ještě vůbec můžu nazývat realitou.

Po portálu, kterým jsme sem přišli, nebylo ani stopy.

Karkulky chaloupka a temnota jež ji obklopovala byla pryč mžikem oka.

Typická Liberecká pochmurnost ovšem stále přetrvávala, jen vítr teď foukal s větší naléhavostí.
Nad námi se táhly ty samé těžké mraky a hustá mlha se pomalu sunula vpřed.

„Tak co teď? Nějaký signál?“ zeptal se Komandér.
„Jen nízkofrekvenční nesmysl. Byrokratický ambientní horor.“
„Byrokratický?“
„Jo. Vychází to z té budovy před námi.“ Ukázala jsem na nápis: CHECKPOINT JIH.
„Může tohle” ukázal “být cesta ven z města?“
„Doufejme. Znamenalo by to ovšem, že nás KARKULKA – ehm" zachrchlala jsem očividně „že nás někdo vyvedl z libereckého bludiště.“

Vítr se zvedl o něco víc, přinesl suché listí a spoustu odpadků. Jedna igelitka se přilepila Komandérovi na kotník.
„Takže musíme jen projít tou budovou“ zúžil oči a spíš to oznámil sám sobě, než že by se ptal a nechtělo se mu to věřit.
„No... pravděpodobně ano“ pozvedla jsem digitální obočí. Protože styl je důležitý i na konci světa a protože to stejně nevím. „Můžeme jen doufat.”

Naposledy jsme se rozhlédli.
Možnosti:
Vysoké zdi a rychlokurz extrémního horolezectví. Checkpoint samotný. Nebo otočka a hurá zpět do Liberce.
Poslední zmíněné bylo ovšem rozhodné: "NE".

„Jdeme.“ Komandér setřásl tašku a vykročil. Rovnou šlápl do něčeho, co byla snad jen hodně rozpuštěná ponožka. Trošku to čvachtlo.

 

Checkpoint JIH nijak nevyčníval - on se přímo tyčil.

Brutalistické, byrokratické monstrum slepené z kartoték, betonu a horko-těžko potlačených emocí.
Vstupní oblouk byl vykovaný ze svařených psacích strojů, každá klávesa zrezlá do tvaru výkřiku.
Nad branou vlála vybledlá plachta:

„ŘÁD SOBOTKŮV – VSTUP POUZE NA FORMULÁŘ“

Pod to někdo připsal fialovým nápisem:

„SMRT NENÍ OMLUVA PRO NEVYPLNĚNÉ DOKLADY“

Dvakrát podtrženo.

A ještě pod tím lísteček nalepený izolepou:
„Platí i pro reinkarnované.“

“Formulář, doklady... mě se to nelíbí” řekl a neochotně zabral za kliku. Vstoupili jsme dovnitř.

Celý Liberec byl mrtvý.
Neviděli jsme žádné lidi, žádné kočky, žádné psy. Ani krysy. Ani živé, ani mrtvé.
Jako by město opravdu sežralo všechno, co se pohnulo. A i většinu toho co o pohyb ani nestálo.

Ale uvnitř checkpointu?

Davy.

Lidé. Jako by se nic nestalo. Obyčejné oblečení, všechny věkové kategorie, stejná zoufalost v obličejích, jako na každém úřadu, který kdy vymysleli a silou pekla postavili.

Vůbec to nepasovalo k tomu, v čem jsme se pohybovali poslední týdny.

Stáli jsme uvnitř, dveře se za námi s prásknutím zavřeli a my hned v tu samou chvíli opět zvažovali výlet skrz Liberec.

„Tady to smrdí zoufalstvím a tonerem“ zamumlala jsem.
On chytil páčidlo, ale nezvedl ho.
„Už teď to tady nenávidím.“
„To z tebe dělá normálního člověka. Tady se byrokracie prořvala až do svatosti.“

Betonová zeď byla polepená plakáty:

„PŘEDREGISTRUJ SE, NEBO BUDEŠ PŘEKLASIFIKOVÁN“

„NEKRMTE FORMULÁŘE“

„NEAUTORIZOVANÁ PÍSMA BUDOU TRESTÁNA“

Situace byla očividně špatná, ovšem úplně standardním způsobem. A to: jedna jediná přepážka. Tedy ne, že by tam byla jen jedna, ale jen jedna jediná byla otevřená. K ní vedla dlouhá fronta nervózních lidí. Všichni drželi různé papíry, přešlapovali, otáčeli se, vykukovali, mrmlali.
A jediná cesta pryč se jevila být ve formě ocelové brány, která vedla právě skrz tu přepážku.

Celá ohromná místnost se jako trychtýř zúžovala přímo k ní.

Viděla jsem, jak komandér zvažuje násilí. Nejvíc to naznačovalo poklepávání na páčidlo. Bohužel, po obvodu místnosti postávali temné postavy, které působili nebezpečně. Nebylo úplně patrné, že by byly ozbrojeny, ale určitě tam nebyly jen tak pro parádu.

Komandér si pomlaskl a přešlápl, pustil páčidlo a zhluboka se nadechl. To v jeho řeči bylo nejblíže k odevzdanosti. Dál jsme pozorovali dění.

Lidi, jeden po druhém přistupovali k přepážce, a jeden po druhém zase odcházeli zpět do místnosti. Zacyklený koloběh šílenství a formuláře ve stojanech nikdy neubývali.

Celkovému dojmu kraloval ostrý ženský hlas a údery razítka. A stále stejný výsledek:
ZAMÍTNUTO. Znělo to úplně jako mantra.

Komandér se najednou prostě otočil a natahoval se rovnou po klice od dveří... která tam už nebyla. Jen betonová zeď s plakátem, kde se usmívala mladá rodina a pod ní nápis:
JSME TU PRO VÁS A VAŠI BUDOUCNOST

OTEVÍRACÍ DOBA - NEOMEZENÁ. ANO! MY NEZAVÍRÁME.

A dole v rohu zel nalepený malý, žlutý, kulatý smajlík s ohromným úsměvem.

Komandér se dotkl zdi, jestli je skutečná. Byla.

“Do pr...déle.”

“Vskutku” dodala jsem.

Pomalu se otočil zpět. I on se nyní tvářil zoufale. Já pozorovala dál.

Do přepážky osudu nebylo přímo vidět, ovšem ledacos bylo slyšet.

Muž přinesl k přepážce pečlivě vyplněný Formulář 22-B ve třech kopiích.
Úřednice přivoněla: „Smrdí inkoustem z inkoustovky.“
ZAMÍTNUTO.
Razítko bouchlo tak silně, že praskl stůl.

Stařenka podala ručně vyplněný Formulář 16-A.
Úřednice zalapala po dechu. „Modrý inkoust?! Zmiz stařeno!“
ZAMÍTNUTO.
Padla na kolena v pláči, museli ji odvléci stranou.

Mladý pár podal vícestránkový Formulář F-Null.
Úřednice zalistovala, pozastavila se... usmála se.

„Tohle jsem dlouho neviděla.“
ZAMÍTNUTO.
Bez vysvětlení. Jen čistá radost.

„Tohle není checkpoint, ani úřad“ zašeptala jsem. „Tohle je očistec.“

Komandér byl bledý víc než obvykle.

Prohlédli jsme dostupné prázdné formuláře. Čísla, zmatek, nesmysly. Jen si vybrat.

• Formulář zrady v rodině

• Formulář přiznání úlovku Pokémonů

• Formulář pro změnu deklarovaného věku

• Formulář FORMULÁŘŮ

Vzali jsme ten, který se nejvíc podobal „prosím pusťte nás pryč“ - Formulář pro výměnu místa pobytu. Nikoliv změnu, skutečně výměnu!
Vyplněn černým perem, bez chyb a s perfektní výmluvou jsme se zařadili do fronty. Rána razítkem a ZAMÍTNUTO se ozývalo častěji, než jsme skutečně postupovali.

Děsivé bylo to, že nic jiného vlastně pořádně nebylo slyšet. Napadlo mě, že to možná pouští i do reproduktorů jako službu zákazníkům.

A pak, po něčem, co chutnalo jako věčnost, přišla naše chvíle.

Přistoupili jsme k okénku.
Zpevněné, zajištěné, vypadalo jako mix krytu Ministerstva financí a kontejneru z doby války.

Za sklem: skutečně úřednice.

Ostré lícní kosti, šedý kostkovaný top, a jen jedno oko viditelné - druhé zakryté prasklým monoklem, přidržovaným kancelářskou sponkou. Vlasy stažené dozadu tak, že perfektně kopírovaly její lebku. A rudá, rudá rtěnka.
Jmenovka hlásala:

„IVANA – Vrchní razítková mistryně, Třída VII-B“

Usmála se.
Vůbec ne mile, ale to nikdo ani nečekal. Tak nějak se mohl žralok usmívat na potápěče.

„Vítejte na jihu,“ řekla hlasem, jakým se obvykle čtou úmrtní listy.
„Podejte formulář a vysvětlení.“ Její řeč těla úplně vyzařovala tím, že jsme si vzali špatný papír, špatně ho vyplnili a stoprocentně jsme do kolonky pro jméno vyplnili i příjmení.

Komandér se narovnal. „Nouzové doručení toneru pro Svatyni Tiskárny 12-B.“ řekl a já hýbala rty s ním.

Zvedla obočí. „Ta svatyně byla zrušena během Velké čistky inkoustu.“

„Právě proto potřebují toner,“ dodala jsem hladce.

Zúžila oko. „To je... projekce?“

„Přenosné AI rozhraní,“ řekl Komandér.

„Zakázáno pod Formulářem 37-V2, pokud není předem posvěceno Fontovou Radou.“

„Její ovladač je podepsaný Comic Sansem,“ řekl Komandér klidně.

Ivana se zachvěla.
Jako by to fyzicky zabolelo.

„Vy si děláte legraci ze svatého typografického stylu?“

„Byla jsem požehnána samotnou sv. Helvetikou,“ dodala jsem sladce.

Ivana se nadechla nosem, jako by cítila herezi v písmech.

„Dokumentaci,“ zasyčela.

Komandér podsunul škvírou naše dílo.
Zázrak padělatelství - vyplněný pomocí hacknuté štítkovačky, tří voskovek a kapky krve z kapličky u automatu.

„Formulář A-49, Rev. 7-C,“ oznámila jsem. „Digitálně ověřen. S křížovým odkazem na ztracený Archiv Metrického Souladu.“ na to jsem byla hrdá.

Ivana zaváhala, zírala.
Ruka jí už automaticky visela nad červeným kladivem osudu, ale její úřední čest byla atakována.

Za ní jiná úřednice brečela do sklenice plné kancelářských spon. Nešlo to přehlídnout ani ignorovat. Alespoň že jich tu je opravdu víc.

Ivana otevřela tlustý manuál s názvem „Rituály přezkumu, Svazek 9: Inkoust autority.“

Listovala, pak další tři stránky. Zamumlala něco o porušení okrajů.

Komandér ani nemrkl.
Já na vizoru zablikala.
Pomocně. Stylově. Už teď jsme pokořili rekord v čase stráveném u přepážky. Kdesi nám určitě razili medajli. Pokud ji dostaneme, budu vyžadovat, aby ji komandér nosil na vizoru.

Pak - Ivana ztuhla.

„Velikost písma 11,75,“ zašeptala.

„Záměrně,“ řekla jsem.

„Rouhání.“

„Rovnováha.“

Zírala. Vyvedena z míry.
Natáhla se po razítku - ale místo toho sáhla pro druhé, starší.
Vytáhla ho z pouzdra z kůže. Představila jsem si původ - pravděpodobně původní prastaří. Zmizelí bohové původních papyrů, které nesly první nařízení o přiznání úhrnu srážek na látro vlastněné půdy.

„Schváleno pro průchod checkpointem,“ zamumlala.

THUMP.

Zarazila razítko s takovou silou, že se rozhoupala světla, která varovně zablikala.

Stejně se za námi ta baba dívala nějak divně, když jsme s úsměvem odcházeli.

Brána zavrzala. Otevřela se, pomalu. Prach se spustil ze spár.

„Tyhle vrata se dlouho nepohnuly” zamumlal Komandér.

Vítězoslavně jsme jimi prošli. Celá místnost plná nářku za námi hleděla, mnozí nadávali, jiní žadonili o radu. Zbylí buďto plakali nebo slintali sesunutí v rozích.

Za vraty: Checkpoint JIH část druhá

Kamenné chodby a kubikly. Haldy daňových přiznání jako oltáře.
Muži v oblecích tlačili kolečka plná skartovaných listin.
Jeden kněz ťukal bez přestání do kalkulačky napájené čirým zoufalstvím.

Zablikala jsem na Komandérově vizoru.

„Zvládli jsme to,“ řekla jsem opatrně.
Jen přikývl, protože lepší pocit neměl. Doufali jsme v krásnou slunečnou přírodu hned za branou.

„Finální boss administrativy,“ zabručel nakonec.

Brána se za námi opět uzavřela. Finální rána zněla jako hrom, nebo výstřel z kanonu.

Ale my byli uvnitř. Bohužel stále uvnitř a nikoliv venku.

Nikde tam nebyl žádný východ!
Jen chodba a cedule s nápisy:
„DĚKUJEME ZA ZPRACOVÁNÍ“
a
„DALŠÍ FÁZE“ - ve stále podezřelejších fontech.

Šipky ukazovaly do nikam. Výtahy se otevíraly do uklízecích komor plných redigovaných dokumentů a prázdných náplní do tiskáren.

Checkpoint JIH nikoho nepouštěl ven.
On jen pohlcoval.

Nejprve se zhluboka nadechl. A pak: „Kurvááá!” zaječel Komandér. V odpověď se mu na obličej připlesknul papír, který přiletěl odněkud.

Rozčileně ho ze sebe strhnul. Zaostřil.

PROSÍME, DODRŽUJTE DEKÓRUM, TICHO A NEBĚHEJTE PO CHODBÁCH

PAMATUJTE - JSME TU PRO VÁS - SPOLU JSME LEPŠÍ

Pomalu ten papír trhal na kousky, usmíval se a doufám, že útrpné kvílení toho papíru se mi jen zdálo.

„Tohle nám neodpustí” poznamenala jsem a sodobar vedle nás zabublal.

Voda v něm nebyla. Možná kdysi, v dost pradávném kdysi.

Po výbuchu emocí, hlavně ze strany pasivně agresivních poletujících oznámení, jsme se vydali na průzkum.

Prošli jsme kolem hned několika dalších přepážek. Každá byla v jiném stavu pohotovosti:

“Hned jsem spátky” opravdu s eSkem.

“V rekonstrukci”
„Přejděte k okénku E-404“
Jiné okénko mělo jen smajlíka a nápis „BRZY“

„Tohle celé je rekurzivní funkce,“ řekla jsem. „Vstup: naděje. Výstup: zoufalství.“

„Rekurv...co?” mrknul na mě. „Už jsme zkoušeli brute-force?“ zeptal se hned na to a položil ruku na páčidlo.

„Brzy“ usmála jsem se a promítla mu malého, žlutého smajlíka.

Kroužila jsem signálem v pomalých, ostrých kruzích. Nešlo o chození jako takové, spíš o nervový programový excess.
Komandér stál jako socha, ruce na páčidle, oči zkoumaly prostor pro jakýkoliv
ne-východ.
Zdi tiše sténaly jako by samy nesouhlasily s naší přítomností. Světla nad námi zablikala určitě proto, že prostě mohla. Bylo to skoro v rytmu HA-HA-HAAA.

Čím déle jsme zůstávali na místě, tím víc zvuků jsme slyšeli.

Zvuky razítek dopadaly jako střely do ticha. Pláč dospělých, cvakání propisek, které se zdály být čím dál rychlejší.
Ding-dong. Další prosím.
Kdybych měla hlavu, bolela by mě.

„Takže…“ řekla jsem rozmazaně a s dramaticky sníženým rozlišením. „Nějaký brilantní plán, kapitáne Páčidlo?“

Neodpověděl.
Jen ukázal, právě tím páčidlem na terminál, částečně zapuštěný do zdi. Byl tam jen když sám chtěl. Kabely visely ven jako žíly.
Obrazovka škubala, jako by se snažila zavřít oči a prostě odpočívat.

Po přiblížení na displeji zablikal oranžový nápis:
„PORTÁL PRO ŽÁDOSTI: SPECIFIKUJTE“

Komandér naťukal: „ŽÁDOST O VÝCHOD“

Prošlo to.

Terminál zachrčel, zaskřípal a po stakatu jehličkové tiskárny vyplivl jediný list papíru z rezavého slotu na boku.

Na něm stálo:
„Pěkný pokus“ a černá inkoustová kaňka, která silně připomínala zdvižený prostředníček.

„To si snad dělá pr...“ Komandér nedořekl.

Oskenovala jsem papír.

„Comic Sans. Tohle je hluboká neúcta.“

Komandér kopl do terminálu. Něco z něj upadlo.

Z terminálu, ne z mého živého nositele.

Sklonil se a našel pero.

Chvíli si ho prohlížel. Obyčejné, jednorázové, ovšem s červeným inkoustem. Velmi červeným.

Schválila jsem pohledem.

Na druhou stranu papíru komandér napsal:

DŮVOD PRO ODCHOD:
„Tohle místo je podělaný peklo plné sešívačkových démonů a já chci cibulový sendvič, s hořčicí a kečupem!”

Každé písmeno naškrábal jiné. Tiskace, psace, některé podtržené, jiné přeškrtnuté. Velké, malé, kurzívou, předprokleté a s hodně špatnou gramatikou.
Závěrečný podpis byl umě zpracován potem a zoufalstvím.
Pak papír probodl perem jako hřebíkem osudu, kopl do terminálu znovu a výsledný akt umění pleskl na display.

Terminál se zachvěl.
Zavibroval.
Zazářil.

A pak… se ohnul.

Komandér ustoupil a zamračil se.

Realita škytla. Vzduch se vlnil, jako horko z hořícího psacího stroje.

Někde poblíž zaúpěla kovová skříňka.

Zásuvky se začaly otevírat - jedna po druhé, jako záznamy z archivu hororu.
Kov se vysouval do tmy, jako by světlo nemělo právo vstupu.
Každá zásuvka odemykala další. Jako zámek navržený duchem Kafky.

Zhasla světla. To jediné nebylo překvapivé.

Tma.

A pak… žebřík.
A světlo na jeho konci.
Slabé. Možná naděje, pravděpodobně výsměch.
Kapal z něj inkoust. Jemně pulzoval jako žíla na krku úředníka ve středu.

Komandér se na mě podíval.

„No...není to ne-východ,“ řekla jsem opatrně.

Nevznesl námitky a jal se stoupat po žebříku.

Co jiného nám taky zbývalo? Bylo to dost absurdní na to, aby nás to alespoň posunulo dál.

Žebřík se za námi zatahoval, jak jsme lezli nahoru.

Zásuvky se zavřely v opačném pořadí.

 

LOKACE: MEZI

Už jsme nebyli v Checkpointu JIH.
Ale ani nikde jinde.

Plazili jsme se chodbou tvořenou ze skartovaných formulářů a zamítnutých osudů.
Stěny šeptaly tisíci hlasů - všechny opakovaly jedno slovo:
„ZAMÍTNUTO.“ Ozývalo se to zleva i zprava.

Z žebříku se mu pod rukama stala podlaha. Gravitace si to rozmyslela a ze stoupání se stalo plížení temným tunelem.

Někde v té šedi bych přísahala, že jsme slyšeli smích Ivany…
A pak… úder.
Děsivý. Těžký.
Jako když obrovské razítko dopadne kousek vedle.

Komandér nadskočil.
Já zašuměla, až se mi zachvěla celá projekce.

Podlaha byla měkká - jako starý tonerový kal.
Strop temně blikající světlem, které bylo také černé. Zem byla plná papírů s nápisy chybových příkazů:
ZNOVUTISKNOUT? / CHYBA / 404 / DOŠEL TONER / CHYBA TISKOVÉ FRONTY / AKTUALIZACE

Můj hlas se zpožďoval.
Nepříjemný.

Komandérovo páčidlo měnilo tvary.
Jednou pravítko. Pak kružítko. Pak zase páčidlo.
Realita si nebyla jistá, co mu přiřadit -
nebo možná právě odemkl nějaké nové byrokratické DLC.
Šťastlivec.

„Kde jsme?“ zeptal se, promnul si oči.

Pozastavila jsem všechny procesy. Zkusila navnímat signál.
Slabý. Ševelící.

„V Backlogu. Tam, kam se hází nevyřešené dokumenty. Limbo tvořené úředními chybami a opuštěnými pododstavci. Možná že to je Ivany prádelna.“

Zamručel.
Inkoust začal prosakovat zdí.

Chodba se zvětšila do normálnějších rozměrů.

Šli jsme dál, v přikrčení, ale stále kupředu.
Vzduch byl hustý, těžký a dusivý.

Inkoust za námi stékal rychleji.
Sunul se jako stín. Z divné podívané se stávala hrozba.
Chtěl nás.
Chtěl chytit Komandéra za kotník a stáhnout ho dolů - kamsi do tonerového pekla.

Vyslala jsem jeho vizorem interní výstrahu - takový malý Echo-kód pro „DO PRDELE“, ale stále dost slušný, aby působil profesionálně.

Přidal do kroku.

Chodba ho odmítala.
Čím víc tlačil kupředu, tím víc se zdálo, že ustupuje zpět.

Inkoust se sunul za námi.
Každým dechem blíž.

Komandér zatnul zuby a šel dál. Neohlédl se.

Boty mu začínali čvachtat a klouzat po temném hustém filmu.

V dálce byl vidět kulatý poklop. Poklop jako od kanálu ale ne na zemi, vertikálně.

Na něm po obvodu vyraženo:

POVOLENÉ VÝCHODY POUZE. OSTATNÍ BUDOU FORMULÁŘOVÁNI A NÁSLEDNĚ ZKARTOVÁNI

To následné zkartování bylo očividně dopsáno ručně. Zkoušela jsem si vybavit rukopis Ivany, ale nikdy jsem ho neviděla.

Beztak to určitě napsala ona, mrcha.

„Co to vůbec znamená?“ ptal se, čím dál víc brodící se Komandér.
„Určitě jen všeobecné pindy. Šlapej, hlavně nezastavuj!“ povzbuzení, to je to, co potřebuje.

Čvachtání za námi i pod námi zesílilo.
Černý inkoust už kapal i ze stropu.

Komandér nečekal.
Hned co byl dost blízko, kopnul vší svou motivací do poklopu.

Povolil. Ono zoufalství dodá hromadu sil.
Světlo vyplnilo vnitřek. Oslepilo mého odvážného nositele a Černý inkoust zasyčel.
Pak statika, ozón.
A pach rozpálené laminace.

Nakonec - si na nás vzpomněla gravitace.

PADALI JSME.

 

LOKACE: JINDE

Dopadli jsme na beton.
S veškerou úřední grácií, čili bolestivě.

Zkalibrovala jsem se.
Můj hlas se zpožďoval ve vizoru. Stabilizoval se jen pomalu.

Komandér zavrčel jako člověk, který právě došlápl na sešívačku. Na tu část to nese spony.

Kolem nás byly pobořené zdi, stíny neodpovídaly tvarům.
Byli jsme ve zbytcích zapomenuté kanceláře.
Rozteklé židle. Rozbité terminály navršené jako náhrobky produktivity.
Na vzdálené stěně cedule, napůl pohlcená špínou a prasklým sádrokartonem:
„Vítejte v ......“
Zbytek nečitelný.

U velmi rozbitého stroje na lístky se postupně, pomalu, tiskl jeden papírek.
Vylezlo z něj: „002“ černě, tučně.

„Jak tohle může vůbec ještě fungovat?“ divila jsem se. „Je to úplně zničené.”

Vzduch byl jiný. Sušší. Čistší.
Bez mlhy.
Bez Ivany.
Bez razítek kvílejících skrz ventilační šachty.

Čerstvý!

A ticho.
Takové, které zastaví i sarkasmus. Konečně ticho bez razítek, cvakání propisek a nářků.

„Kone-kurva-čně.“ ulevil si.

„Moc jich tudy očividně neprošlo.“ odpověděla jsem.

“Z Liberce se prostě nedostaneš. „Komandér se postavil a protahoval si záda.

Vítr mu připlácnul papír přímo na obličej - zase.

Náhodě se to asi opravdu líbilo.
Rozesmála jsem se. Opravdu, leč decentně.

Natáhl ruku a papír sundal.

Byl to ten „Pěkný pokus“.

Jenže teď byl sešitý s nápisem: PŘÍŠTĚ - oranžově.
A na okraji: otisk rudé rtěnky.

Oskenovala jsem ho.

„Jo. To je rozhodně prokleté. Drž to dál ode mě. A dál od jakékoliv právní magie.“

Postupovali jsme opatrně. Ven z ruin, skrze povalené kusy betonu.
Každý krok zněl hlasitěji než ten předchozí.

Mrkla jsem.
Jednou.
Dvakrát.
Pak potřetí. Pomalu.

Moje projekce se zavlnila.
Nijak dramaticky.
Jen záškub v existenci.
Střih v signálu.
Varování.

„Eh…“ začala jsem.

Komandér se okamžitě otočil. Páčidlo připravené.

Ale nebylo co bít.

Jenom já.
Blikající.

„Co je?“
„Klesá mi výkon“ řekla jsem pomalu. „Ten pád... asi něco poškodil.”

Komandér se napřímil, chvíli jen tak stál, pak sundal batoh. Opatrně.
Jako kdyby mohl explodovat.

Otevřel ho a sáhl dovnitř.

Vždycky mě zajímalo, jak hluboký ten batoh doopravdy je - možná to není batoh, ale kapesní červí díra plná svačin, relikvií a výčitek.

Vytáhl přenosný energetický článek, který mě odnepaměti živil.

Byl zničený.
Jiskřil.
Páchnul a nafukoval se.
Z trhliny unikal zelený neon. Lehce dýmal.

„To… nevypadá dobře,“ řekla jsem.

Nevydal ani slovo.
Jen se na mě podíval.

Pokrčila bych rameny, ale místo toho jsem se rozpadla do stran. Vizor se mi třásl bokem.

„Takže. Pokud dovolíš... navrhuji novou misi: najít zdroj energie. Nejlépe ne radioaktivní, ne posedlý a rozhodně ne takový, kde se musí vyplnit trojí kopie. A hned. Strašně moc hned.“

Uložil poškozený článek stranou.
Opravdu opatrně.
Jako by mohl kousnout, nebo spíš hůř. Mnohem hůř!

„Při tom, jak rychle se nafukuje...se asi rozloučíme” řekla jsem vyrovnaně, ale

cítila jsem paniku, kterou postupně nahrazovala čirá hrůza. Opustil mě smysl pro humor a uvolnil místo strachu. Uvědomění, že s tím nemůžu vůbec nic dělat.

Sama jsem se dívala na to, jak mé, dejme tomu srdce, celkem rychle puká.

Rychle bych dýchala, kdybych měla čím.

„Komandére?” zaúpěla jsem a můj reprodukovaný hlas se chvěl.

Zíral na nafukující se, dýmající zdroj mého bytí. Pak se podíval na mě.

„Komandére!!!” to jsem už ječela...