Tajemství hory 24.část

Neznámý muž, oblečený v černé kombinéze a slunečními brýlemi popoháněl a vyháněl
z pokojů na chodbu všechny účastníky, včetně Emily a Briana. Štěkal po všech, aby zrychlili tempo a vyšli z motelu. Na všech čtrnáct účastníků, muži i ženy čekal před motelem minibus pro dvacet osob. Díky vyššímu počtu míst narvali kufry a batohy do zadní části vozidla. Za volantem je ignoroval další muž v černé kombinéze, tentokrát černé brýle doplňovala i kšiltovka. Procházející lidi úplně ignoroval, Emily měla přitom pocit, že šli jako dobytek na porážku.

„Tak posedejte lidi!“ nabádal je první muž „Máme zpoždění, tak ať to doženeme!“

Emily se podařilo obsadit místo vedle stejně staré ženy, jako byla ona.
Ta se na Emily okamžitě usmála „Ahojky!“ řekla celkem nesměle.

Mezitím ostatní posedali na volná místa.
Muž, jenž je vyhnal z motelu chodil ke každému a předával falešné cestovní doklady.
Dost lidí nechápalo, co tohle znamená.
Emily to bylo hned jasné a dala si to dohromady.
Jsou na severu a dostali cestovní doklady. Znamená to, že je odvezou přes hranice do Kanady.

„Mějte na paměti, že jste jen blbá tlupa amerických turistů! Je vám to jasné?!“ oznámil muž. Zúčastnění, včetně Emily se na muže podívali poněkud zaskočeně a nechápavě.

„Přesně takový ksichty na hranicích bude potřeba!“ pronesl muž se zdvihnutým palcem nahoru a vystoupil z minibusu. Řidič okamžitě za nim zavřel dveře, nastartoval a vyrazil
z Woodsbury směrem na západ a poté po silnici sedmdesát pět na sever.



„Jmenuji se Ava.“ řekla žena s úsměvem sedící vedle Emily.

„Emily.“

„Ráda tě poznávám!“ řekla Ava přátelsky „Je to vzrušující, že? Vyrazit na něco takového!“ dodala.

Emily se na ni podívala, jako na šílence, jenž musel utéct zrovna z ústavu.

„Víš vlastně, proč tady jsme, že?“ vyptávala se Emily.

Ava pokývla souhlasně hlavou „Jasan! Za takové peníze, jaké dostaneme se vyplácí trochu riskovat ne?“

„I za takové riziko?“ nadhodila Emily.

„Nemusíš se bát! Tenhle džob mi dohodil známý! Je to bezpečné, nemusíš se ničeho bát.“

Emily zamrazilo, když uslyšela prakticky to samé, co slyšela od Briana…. dohodil známý.
Kdo ten známý ksakru může být?! To jsou všichni tady jen na doporučení ´´známého´´?
Emily to neskutečně zavánělo.

„No a co vlastně děláš mimo tohle?“ zeptala se Emily, jen aby změnila směr hovoru.

Ava svým ramenem ťukla do Emily „Jsem hackerka!“ odpověděla s notnou dávkou hrdosti.

„A musím říct, že jsem sakra dobrá!“ dodala a nahnula se Emily k uchu.

„Před dvěma měsíci se mi podařilo nabourat do mailu jednoho politika! Panečku, to bylo počtení v těch mailech! A ještě předtím jsem vyluxovala celý bankovní účet dalšího politického panáka!“

„To se nebojíš, že tě můžou vysledovat a chytit?!“ připomněla ji Emily.

„Mě nechytí! Jsem hodně opatrná a jak jsem říkala, jsem sakra dobrá!“ odvětila sebejistě Ava a strčila si do úst žvýkačku. Poté si nasadila sluchátka a pustila si muziku.
Emily si dlouze vydechla a raději pozorovala z okna krajinu.



Na konci státu Michiganu minibus projížděl mostem na sever do národního parku Lakeshore.
Odtud pokračovali dále na sever, až do hraničního města Salut Ste. Marie.

Řidič zastavil ještě před městem „Zvládne někdo z vás tohle řídit?“ zeptal se.

„Samozřejmě, že umím!“ ozval se jeden z mužů, který byl zašitý vzadu.

„Fajn! Tady vás opustím, dál pokračujete beze mne. Máte v GPS nastavenou trasu k místu srazu. Tam si vás přebere další z našich kolegů.“ informoval muž, otevřel dveře minibusu
a vystoupil. Celé osazenstvo uvnitř vozidla si měnili nechápavé pohledy.

„“Tak tohle je fakt dobrý vtip!“ pronesl jeden z mužů.

„Jo! Tohle vypadá na fakt bezva výlet!“ dodal muž, jenž vstal ze svého místa a mířil na místo řidiče. Uvelebil se v sedle řidiče a odfrknul si.

„Jo, a kdyby něco, jmenuji se Rodney!“ dodal a napodruhé se mu podařilo nastartovat vozidlo.

Skupina projela skrz jižní část města. Před mostem vedoucí na Kanadskou část je zastavila hraniční hlídka. Do autobusu vstoupil člen kanadské policie s pohraničníkem. Společně procházeli veškeré doklady, přitom každému poděkovali a popřáli k bezpečné cestě.
Kontrola tedy dopadla na výbornou a osazenstvo v minibusu mohlo vyrazit na místo srazu.
Z hraničního města jeli na východ dobrou hodinu, než zastavili na opuštěném parkovišti.
Všichni vylezli z minibusu protáhnout svá těla a nadýchat se čerstvého vzduchu.
Netrvalo dlouho, když spatřili z lesa vycházet dva muže v černých kombinézách a tentokrát
s kuklami na hlavách.

„Jste všichni tady?!“ zeptal se jeden z maskovaných mužů, pohledem začal všechny počítat.

„Vypadá to, že jste kompletní, takže vyrážíme!“ zavelel muž.

„Nedáte nám ještě chvilku?“ poprosil muž, stojící vedle Emily.

„Ne Juliane! Odpočinete si až na místě.“ odvětil muž tónem, jenž jasně naznačil, že nehodlá vést jakoukoli diskuzi.

„Jak to že zná moje jméno?!“ nechápal Julian.

„Známe jména každého tady!“ řekl muž, prstem ukázal směrem k minibusu „Nuže? Tak pohněte tou prdelí a vlezte zpátky!“ zavelel muž.
Skupina jej uposlechla, s nevolí a těžkopádně se nasoukali zpátky do vozidla.
Maskovaní muži potom vlezli dovnitř, jeden z nich vyhnal Rodneyho z místa řidiče a usedl na jeho místo. Bez dalšího prodlužování uvedl minibus do pohybu.
Pokračovali dále na východ až pomalu k městu Blind River.
Avšak těsně předním odbočili na jih a zamířili do malého motelu.

„Tak vystupovat!“ zaštěkal hlasitě řidič.

Cestující vynesli z minibusu svá zavazadla a odnesli si je hned dovnitř motelu.

„Za pět minut se sejdeme ve společenské místnosti!“ informoval je jejich doprovod.

Emily využila volné možnosti si vybrat nejen pokoj, ale s kým jej může sdílet.
Proto volba padla na společný pobyt s Avou.
Brian se po celou dobu choval, jako by Emily již neznal. Osobně ji to naštěstí nevadí, ale nejraději by jej nakopala do rozkroku. Skupina po vybalení svých věcí se postupně přemístila do společenské místnosti, kde bylo nachystáno čtrnáct židlí.
Všichni si sedli dle svého uvážení, zatímco jejich maskovaný doprovod stál mlčky a nehnutě před jejich zraky.

„Tak můžeme začít?“ zeptal se klidným hlasem jeden z mužů, jenž byl nadále oblečen
v černé kombinéze a kukle.

„Než začneme, tak bych chtěl poděkovat všem zúčastněným za trpělivost. Bylo to poněkud hektické, jelikož nám jeden z našich kolegů způsobil pár nepříjemností. Proto se omlouvám za horší zacházení z naší strany. Tak to bychom měli pro začátek a konečně vám řeknu, co bude následovat a jak to bude probíhat! Pro jednoduší komunikaci se mnou mi můžete říkat Echo.“ doplnil muž, čímž si zasloužil pozornost všech účastníků.


„Všichni víte, proč jste tady a co tahle práce bude obnášet.“ začal Echo „Začátkem zítřejšího dne budete po páru převezeni na určité místo, kde se chopíte řízení karavanu, který bude zaplněn kontrabandem. Vaším úkolem bude karavan dostat do přístavu a nalodit se na trajekt, který vás převeze z Blind River zpátky do států, přesněji do Rogers City.
Můžeme vyslat v jeden den pouze jeden pár. Asi si říkáte proč že? Je to jednoduché. Na trajektu máme mezi kontrolory svého člověka, který je tam jen v určitou dobu. Nebojte se, pozná každého z vás, a nechá vás bez problémů nalodit na trajekt.
Jak budete v Rogers City, zapnete si GPS s uloženou trasou k bodu místo srazu s našimi kolegy ve státech, kteří vás zavedou na základnu, kde jim budete pomáhat s vykládáním zbožím a následně nakládat do dalších vozidel. Jsou to snadno vydělané prachy, nemyslíte?“

Poté začal Echo všechny párovat do dvojic. Pro Emily to bylo hodně nemilé, když na ni vyšel zrovna Brian. Suše polkla a koutem oka se podívala na Briana. Ten na první pohled z toho nebyl též nadšený. Ještě horší pro Emily bylo, že budou až pátí na řadě. Což znamená odteď po pět dní zavření v tomhle motelu bez možnosti odchodu do okolí. Echo na tohle pravidlo silně dbal a odmítal jakoukoli neposlušnost. Bude to hodně dlouhých pět dní…




Emily vděkem a modlením se bohu přivítala pátý den. Den, který ji umožní konečně opustit tenhle starý motel, který zatuchle páchl. Bylo to pro Emily téměř nekonečné, neuvěřitelně se nudila, stejně tak i ostatní. Jen se trochu děsila společnosti, ve které se nacházela.
Během večerních rozhovorů ostatních ´´vězňů´´ pochopila, že se nachází ve společností drogových dealerů, zlodějů, bývalých členů gangů a vrahů.

Kolem osmé ráno přišel do motelu Echo, vyzvednout Emily a Briana.
Společně nasedli do osobního vozu a od motelu mířili směrem na sever.
Echo dvojici vyvezl na kopec nad městem Blind River, odkud byl výhled do celého okolí.

„Počkejte tady! Do půl hodiny se tady někdo objeví!“ oznámil Echo „Hodně štěstí!“ dodal, když Emily s Brianem vystupovali. Poté odjel zpátky k motelu.
Emily okamžitě odstoupila co nejdále od Briana, hledící přitom na město pod sebou.
Po chvilce uslyšela přibližující se kroky, když se ohlédla, uviděla Briana se svěšenou hlavou.

„Ahoj.“ začal Brian sklesle „Můžu tě chvilku rušit?“ zeptal se.

Emily nijak na jeho slova nereagovala, jen nadále hleděla do dáli.

„Chtěl bych se ti omluvit za svoje chování. Zachoval jsem se jako sobeckej kretén, když jsem ti neřekl pravdu. Ani jak jsem se zachoval k tobě ve Woodsbury, cítím se za to hodně provinile.“

Emily nadále mlčela a jen poslouchala, co Brian říká.

„Nehorázně se za sebe stydím. Jen bys měla vědět…“ náhle se Brian zarazil.

Emily chvilku čekala, jestli Brian dokončí, co chtěl říct.

„Co bych měla vědět?“ zeptala se Emily.

„Že jsem se takto začal chovat ze žárlivosti. Když jsem uviděl, jak se díváš ve Vegas
s Eliotem na sebe… přál jsem si být na jeho místě. Takhle ses nikdy na mě nepodívala.
Posedla mě nehorázná žárlivost a vztek, že si získal tvé srdce…. Prostě pořád tě miluji!“

„Dobrý pokus Briane!“ řekla náhle Emily a otočila se čelem k němu. Měla přitom vážnou, kamennou tvář, pod kterou se skrýval vztek. Brian byl hodně zaskočený takovou reakcí.

„Už jsem prohlédla ty tvoje triky a manipulace!“ pronesla Emily tak sebejistým hlasem.

„Tohle už na mě neplatí! Nadále platí to poslední, co jsme si řekli ve Woodsbury…. Po tomhle všem se vydáme každý svou cestou! A peníze za tuhle ohavnost si klidně můžeš nechat! Rozhodla jsem se, že začnu nový život, a to bez tebe!“ pronesla Emily, otočila se zády k Brianovi a udělala od něj dva kroky stranou.

Brian se vzpamatoval, začal poté cenit zuby „Copak? To si chceš hrát na něco, jako na nový začátek?!“ zavrčel a přistoupil blíž k Emily. Ta se nadále snažila působit navenek ledově klidným postojem, jenže pod slupkou se hrozně bála.
Brian se zezadu naklonil k jejímu uchu „Podělaná děvka, jako jsi ty nikdy druhou šanci nedostane!“ zašeptal ji do ucha a pomalu svoji levou ruku chystal k chycení Emily za krk.
Nenáviděl, když mu někdo vzdoroval, zvlášť když se jednalo o ženu. Proto ji chtěl ukázat, kdo je tady ve skutečnosti pánem situace.

Naštěstí pro Emily oba uslyšeli řev burácejícího motoru blížícího se vozidla.
Byl to karavan, prolezlí špínou a rzí.
Když karavan zastavil těsně u nich, Emily stačila pohlédnout ještě Brianovi do očí „Jak jsem řekla, po tomhle všem je mezi námi absolutní konec! Už tě nikdy nebudu chtít vidět!“ řekla rozhodným tónem Emily a vykročila vstříc karavanu.
Z karavanu vyskočil další maskovaný muž, jenž tentokrát držel v ruce pistoli a namířil na Emily a Briana, ti zůstali stát na místě jak vytesané sochy, hledící přímo na hlaveň zbraně.

„Stůjte!“ okřikl je muž a druhou rukou vytáhl mobil. V mobilu si otevřel složku galerie, kde si našel fotky Emily i Briana.
Poté sklonil zbraň „V pořádku! Jen z opatrnosti.“ odůvodnil své jednání a pobídl gestem ruky dvojici k nasednutí do karavanu.


Emily vlezla do karavanu jako první. Hodně ji překvapilo, že karavan byl plný bezpečnostních kufrů různých velikostí, jenž byli opatřeny digitálními zámky. Byly narvány snad všude, dokonce i toaleta byla narvána až k prasknutí.

„Ty budeš řídit!“ řekl ozbrojenec směrem k Brianovi, jenž chvíli stál mlčky na místě. Pak beze slova sedl za volant a nastartoval. Emily si sedla na místo spolujezdce, zatímco muž
s pistolí se uvelebil na sedačce za nimi, přitom z nich nespouštěl oči a nadále mířil na Briana pistolí.

Emily netušila, jestli to Brianovi konečně docvaklo. Protože se potvrdili její nejčernější obavy… tohle rozhodně nebyli drogový pašeráci, jak se Brian domníval. Všichni, kteří s nimi přijeli byli stejně oklamáni. Jediné, co doposud nedokázala Emily pochopit, proč jsou skutečně tady.
Tak nebo tak se Emily snažila navenek působit, že se nic neděje a vše je naprostém pořádku. Jenže ve své hlavě už byla rozhodnutá…. tady to neskonči dobře, proto se musí pokusit o útěk.



Brian zastavil karavan poblíž přístaviště. Ozbrojenec se nahrnul k čelnímu sklu a sledoval ostrahu a kontrolory na přístavišti u trajektu.

„Náš člověk tam ještě není, budeme muset počkat.“ řekl otráveně muž a uvelebil se zpět na své místo. Trojice seděla na místech bez jediného slova, díky tomu jim čas rozhodně neubíhal. Emily se postavila na nohy a zamířila do zadní části karavanu.

„Hej! Kam myslíš, že to jdeš?!“ zeptal se podrážděně muž.

„Potřebuji se protáhnout a chci se napít vody.“ odpověděla Emily.

„Pet láhev s pitnou vodou je ve skříňce pod umyvadlem.“ informoval muž a přesedl si na místo spolujezdce, odkud měl lepší výhled na přístaviště.

„Děkuji.“ poděkovala Emily a otevřela skříňku pod umyvadlem.

Pet láhev s vodou se válela na dalším bezpečnostním kufru. Letmým pohledem zkontrolovala jejich ozbrojený doprovod. Ten se plně soustředil na dění venku a neměl čas proto kontrolovat, co dělá Emily. Proto neváhala a ze zvědavosti si zkusila aspoň potěžkat jeden z kufrů. Nebyla schopná jej ani pozvednout z místa.

„Hele! Už tam jde!“ řekl náhle muž, čímž Emily trochu vyděsil. Ta reflexně chytila pet láhev
a vyrazila zpátky. Muž ukazoval na vysokého vychrtlého dlouhána v červené kostkované košili.

„Poslouchejte!“ pronesl muž „Teď to bude jen na vás. Musíte jet na stranu, kde bude stát náš člověk. Poté jak se dostanete z trajektu, tak si zapnete GPS, která vás zavede na místo vyzvednutí. Potom zůstaňte na místě, dokud vás nevyzvednou. Hlavně nevystupujte
a neodcházejte od karavanu. Jinak z naplánované cesty nesjíždějte, či neměňte směr. Nikde nesmíte stát déle než půl hodiny.“

„Ale proč?“ zeptala se Emily.

„V karavanu je schován lokátor, který sledují kolegové ve státech. Jakmile byste se zachovali jakkoli podezřele, tak vás vyhodí do povětří. V karavanu je totiž umístěna výbušnina na dálkové odpálení.
Nemusíte se bát, je tady z bezpečnostních důvodů. Nestojíme totiž o to, aby s našim zbožím někdo ujel.“ odpověděl muž a zamířil k zadním dveřím.

Bez jakéhokoli dalšího slova vystoupil, sundal si kuklu a odcházel co nejdále od karavanu. To už jak Emily, tak i Brian neviděli. Dvojice totiž na sebe jen vyděšeně dívali a vstřebávali nově nabitou informaci.

„Tak to je bomba!“ dodal ironicky Brian, nastartoval karavan a pomalou rychlostí vyrazil do přístaviště. Muž v kostkované košili si jejich karavanu všiml, asi mu bylo jasné, kdo se to blíží. Rukou na ně mávl a ukazoval, kam má Brian najet.
Brian zastavil na kontrolním parkovišti, kam přišel jejich utajený komplic s jedním členem ostrahy. Dlouhán vlezl sám do karavanu, s lehkým úsměvem si prohlížel veškeré ty bezpečnostní kufry. Poté otočil svoji pozornost k vyděšené dvojici „Řekli vám, co máte dělat?“ zeptal se.

Brian s Emily zároveň souhlasně kývli hlavou.
„Bezva! Podejte mi vaše papíry! Musím je orazítkovat před ostrahou! Jinak by pojali podezření.“



Jak Emily, tak Brian si mohli na chvilku oddechnout, když se nacházeli v trajektu na cestě do Rogers city. Hodinovou plavbu si Emily zkrátila u zábradlí trajektu a pozorováním okolní krajiny. Nebýt tady za takových okolností a Brianem, tak by to mohla pomalu nazvat pěknou dovolenou.
Bohužel to se však nekonalo.
V hlavě si urovnávala myšlenky, možnosti a způsoby, které se týkali budoucího útěku.
Prvně bude muset pár dní s útěkem ještě vydržet. Na místě musí vyhodnotit kdy, kde a jak uteče.
Rozhodně bude muset přednostně varovat Abigail před nebezpečím. Nedokázala by si jinak odpustit, kdyby se její milované sestře kvůli ní něco přihodilo.
Vzpomněla si na vyprávění Samanthy o duchách a jejich vlivu na Woodsbury. Začínala pomalu tušit že lidé, jenž doposud potkala byli jen figurky na šachovnici. Proto začínala očekávat, že skutečné hybatele těchto figurek teprve pozná.


Jak jim bylo řečeno, tak udělali. V Rodgers City se nijak nezdržovali a okamžitě vyrazili na místo srazu. GPS navigace je vedla zpátky směrem k Woodsbury, jenže byli z opačné strany a navigace je vedla podél jezera spíše k hoře. Po padesáti kilometrech je gps naváděla dále po šotolinové cestě.
Projížděli dalších deset kilometrů řídkým lesem, poté skončil a objevili se na otevřeném prostranství. GPS je navedla až k pláži, kde jejich cesta končí.

Emily náhle vstala a zamířila ke dveřím.

„Kam to jdeš?!“ zeptal se unaveně Brian.

„Potřebuji si odskočit.“ odvětila nevrle Emily svoji lež. Nechtěla být ve společnosti Briana úplně sama.
„Slyšelas ne? Nesmíme odcházet z karavanu!“ připomněl ji Brian.

„Jsme na místě? Jsme! Takže jsme splnili, co chtěli! Teď jdu ven!“ odsekla Emily
a vystoupila z karavanu.
Venku ji přivítal chladný vánek, zpěv ptáků a šumění vody. Okamžitě se Emily uvolnila
a pomalým krokem přišla na kraj pláže. Sundala si boty a sedla si, přitom natáhla nohy
a chodidla ponořila do vody. Bylo to krásné a klidné místo, které si Emily okamžitě zamilovala. Přitom zapomněla na veškeré problémy, které ji doposud trápili.
Přišla si, jako by byla úplně někde na opačné straně světa.



„Neměla jste čekat náhodou v karavanu?!“ vyrušil Emily cizí hlas.
Emily během vteřiny se vymrštila na nohy a vyděšeně zapištěla.
Cizince vůbec neslyšela přicházet. O to více ji vyděsilo, když zjistila, že stojí necelý půl metr od ní.
Vzápětí se vyděsila a zapištěla podruhé, když před ní stál muž jako hora ve vojenské uniformě v maskovací kamufláži A-tacs FG. Měl na sobě taktickou helmu Mich 2000 ve stejné kamufláži.
Na sobě měl molle vestu v pískové barvě, ověnčené různými sumkami, na popruhu mu visela před hrudí útočná puška typu AR15. Tvář měl schovanou pod černou kuklou s jedním velkým otvorem. Z tohoto otvoru na Emily hleděli dvě zelené oči, jenž působili klidným
a přátelským dojmem.

„Neodpověděla jste mi na otázku.“ řekl klidným a uvolněným hlasem.

„Já… ehm… nevím!“ dostala ze sebe Emily. Byla takovou situací natolik zaskočena, že nevěděla co má říct. Muž mezitím natočil hlavu mírně do boku, přitom se upřeně díval na Emily.

„Snad nám tady nezačnete koktat!“ dodal pobaveně.

Zpoza rohu karavanu se objevil další muž, jenž byl identicky stejně oblečený a vysoký jako první.

„Nestraš ji Hade! Copak nevidíš, že ta holka je z tebe podělaná strachy? Má za sebou hodně náročný den!“ pronesl velitelsky druhý, jenž se zastavil u otevřených dveří karavanu. Emily si nemohla pomoci, ale ten hlas už někde slyšela a začala pátrat v paměti odkud jej zná.
Vzpomněla si okamžitě, když spatřila ty pronikavě modré oči.
Ano! Byl to ten maskovaný muž, co byl v kanceláři Jonathana Coopera!

„Ty seš Emily, že? Zeptal se nově příchozí. Emily se zmohla jen na souhlasné kývnutí.

„Fajn! Pro tebe jsem Lídr.“ řekl muž a prstem ukázal na svého kumpána „Tohle je Had! Bude tě mít na starosti. Když budeš mít s něčím problém a nebo svěřit se, jdi prvně za ním.“

Had se zlehka k Emily uklonil, avšak nic neříkal.

„Vrať se zpátky za Kašparem a jeďte s čtyřkolkami zpátky na základnu. Já zatím pojedu v karavanu s našimi dalšími hosty.“ řekl Lídr.

Had poslušně a bez řečí se otočil na podpatku a zamířil směrem k lesu.
Lídr přidržel dveře karavanu „Dáma má přednost!“ pronesl a pomohl Emily vylézt zpátky do karavanu, Brian byl přítomností Lídra zaskočen.

„Přesedni si!“ řekl Lídr a vyhnal Briana z místa řidiče. Nastartoval karavan a otočil se směrem zpátky na šotolinovou cestu, vedoucí skrz les. Za jízdy díky zrcátku Lídr pořád okukoval Emily, jenž působila hodně nešťastně.

„Nebyli na vás naši kanadští kamarádi příliš přísní?“ prolomil otázkou Lídr hrobové ticho.

„No… byli trochu nervóznější.“ odvětil pohotově Brian.

„Chápu! Bejvaj dosti často nervózní.“ pronesl Lídr a ostře zatočil doprava na cestu, které si předtím Brian i Emily nevšimli.

Skrz čelní okno pozorovali, jak se blíží k hoře. Lídr po chvilce karavan zpomalil na téměř rychlosti chůze. Emily nakouknutím bočním okýnkem zjistila proč.
U cesty stáli další tři uniformovaní a ozbrojení muži.

„Patrola!“ informoval Lídr.




Karavan dokodrcal téměř až pod horu, kde cesta pro tak veliké auto končilo.
Před karavanem stálo pět čtyřkolek s vozíky, které byli opatřeny vysokými bočnicemi.

Před nimi stál stejný počet Lídrových podřízených a osm osob, které Emily již dobře znala.

Rodney, Bill, Anna, Clement, Olivia, Sophia, Oliver a Ava. Ti všichni měli již za sebou stejné strasti, jaké doposud prožívali Emily a Brian.

„Tak vystupovat! Ještě jsme neskončili a začíná se zatahovat.“ pronesl Lídr a vystoupil
z karavanu jako první. Všichni přítomní začali vytahovat bezpečností kufry a nakládat do vozíků.
Nebylo to nic lehkého, každý kufr měl pomalu na váhu padesát kilo a víc.
Když vozíky byli plné, odvezli je Lídrovi muži po vyježděné stezce směrem k hoře.
Prázdní se vrátili skoro o hodinu později.
Naložili ještě, co zbylo a volná místa zaplnili Emily a ostatní.
Jízda ve vozících nebyl žádný luxus. Cesta na základnu byla totiž hrbolatá a větve šlehali
z každé strany. Dojeli k úpatí hory, kde všichni sesedli.

„Tak ještě odtáhnout kufry do dolu!“ informoval Lídr a ukázal směrem po skalnaté stezce směrem k úbočí. Emily to přišlo na první pohled jako kousek, ale šeredně se mýlila.
Stezka byla dlouhá a klikatá téměř dvě stě metrů, po které se vyšplhali na jakousi plošinu na úbočí.
Emily tam přivítal rachot benzínových generátorů, jenž byli schovány pod maskovací sítí.
Od generátorů vedl svazek kabeláží, jenž pokračovali do tunelu pod horou.
Hned u vchodu bylo na ocelovém stojanu umístěno několik antén a radar, jenž byli napájeny právě z generátorů.
Emily ještě spatřila několik solárních panelů, jenž přes den doplňovali rezervní baterie, kdyby generátory nešťastně odpadli.

Vedle překvapené Emily se postavila Ava „Tohle je starý a uzavřený důl, který vznikl před desítkami let.“ informovala Ava „Byli to hodně šikovní chlápci, je to totiž celkem velké bludiště s několika rádoby místnostmi.“

„To tam budeme i spát?“ zeptala se Emily.

„Jasně! Ale neboj! Naše ubikace je čistě dámská a dostatečně vybavená. Stejně tak
i provizorní kuchyně a jídelna.“ dodala Ava a kamarádsky šťouchla Emily do boku „Pojď! Ukážu ti to!“

Emily při vstupu do sítě tunelů se cítila hodně nesvá. Místy to bylo dosti úzké a klikaté. Naštěstí byli všechny chodby a provizorní místnosti plně osvětlené.
Prošli první, druhou a třetí křižovatkou chodeb a Emily už byla dezorientovaná.
Ava si jejího zoufalství všimla „Neboj se! Taky jsem ze začátku tápala. Nechtěj vědět, kam jsem se první den já dostala.“

„Snad mi to povíš, když ses tak pěkně zmínila.“ usmála se Emily.

Ava se zastavila a chichotem se otočila k Emily „No samozřejmě, že to byli chlapské sprchy!“

„Tady jsou ani sprchy?“ řekla s údivem Emily.

„Jasan! Naši hostitelé mají tady vše dokonale promyšlené!“

Vzápětí se dostali do oválné místnosti, kde byli nachystané patrové postele.

„Tahle je moje!“ řekla Ava a vyšplhala na horní, kde se rozvalila.

„Ta pode mnou je ještě volná! Tak si ji můžeš obsadit.“ dodala.

„Pozor hlášení!“ ozvalo se z reproduktoru „Nově příchozí ať se dostaví k hlavnímu vchodu!“

Emily strachem v očích podívala na Avu, ta jen mávla rukou „To nic! Dostanete jen informační okénko.“

„Informační okénko?“ zopakovala Emily.

„Jo. Kam můžete chodit, kam ne. Kterým místům se vyhnout a jaký bude program pro následující dny. Prostě taková rutina, nemusíš se bát.“




Ava doprovodila Emily zpátky ven, kde čekal Lídr a Brian. Ten působil na Emily hodně nejistým dojmem, takhle jej nikdy ještě neviděla.

„Vidím, žes byla už trochu obeznámena.“ nadhodil Lídr, když je viděl přicházet.

„Popravdě jsme nic z toho nestihli.“ odvětila Ava za Emily.

„To jsem rád! Takže co kdyby ses ty králíčku odhopsala a nechala nás být?“ řekl Lídr Avě.

Emily nechápavě se podívala na Avu „Králíček?“

Ava se začala usmívat od ucha k uchu „Potom ti to vysvětlím.“

„Paráda! Tak už odhopsej!“ řekl důrazněji Lídr.

Mezitím kolem nich chodili uniformovaní muži a tahali kufry do útrob hory.

„Jsem rád, že jste to zvládli.“ začal Lídr a ukázal směrem na stezku, vedoucí kolem generátorů.

„Jako první informaci…. Je zákaz chodit po této stezce! Neptejte se proč a nebo co tam je. Prostě tam nebudete chodit!“

To začíná dobře! Pomyslela si Emily.

„Sprchování je omezené maximálně na pět minut. Potraviny jsou nečekaně v kuchyni. Fungujeme tady stylem, co si uvaříš, to si sníš. Máme tady lednice a chladničky na potraviny. Nemusíte se tedy bát, že byste tady žrali jen konzervy. Večerka je nejpozději ve dvaadvacet hodin! Nechci proto vidět někoho z vás poletovat po venku! Tunely jsou označené modrou a červenou barvou. Modré jsou pro vás volně přístupné, červené jsou naše. Do těchto je pro vás zákaz vstupu.
To bychom tedy pro začátek měli! Teď program na následující dny.
Ještě dojedou dva páry vašich kolegů, kteří dovezou už zbývající zboží, které pomůžete sem nanosit do skladů. To znamená práce na dva dny. Třetí den bude odpočinkový. Čtvrtý den začneme všechno zase snášet dolů a nakládat na čtyřkolky. Pojede se na bod srazu, kde naložíme vozidla na rozvoz.
Počítáme to na dva, max tři dny. Po vyprázdnění skladu nám pomůžete rozebrat základnu.
Poslední den tady vás odveze helikoptéra zpátky do Woodsbury, kde bude oficiálně konec této akce a půjdeme si každý svou cestou.
Samozřejmě peníze za vaši pomoc budete mít v té době již na kontě. Nějaké otázky?“ zakončil Lídr své ´´informační okénko´´.


Jak Lídr řekl, tak se dělo. V následujících dnech dojeli zbývající lidé v jiných karavanech, kterým pomáhali ostatní vynášet zboží do skladů.
Emily hodně překvapilo, jak zdejší sklady byli obrovské.
Všechny byli kompletně zaplněné zabezpečenými kufry, což přitahovalo pozornost
a zvědavost nejen Emily, ale i ostatních. Rozhodně si představovali něco jiného.
Během toho Emily vypozorovala, že všichni Lídrovi muži si říkají v kódovaných jménech.

Lídr, Radar, Medik, Technik, Had, Řezník, Pilot, Ajťák, Apač, Kašpar, Štístko, Smrťák, Kostlivec, Vánek, Kostra, Stopař, Ničitel a Žabák. Osmnáct ozbrojenců, kteří díky uniformám a stejné výšce vypadali téměř k nerozeznání.

Všichni ti ´´duchové´´ si udržovali od Emily a ostatních určitý distanc. Když museli s nimi potřeba mluvit, tak promluvili. Jinak si Emily a ostatních moc nevšímali.
Aspoň tak to na první pohled vypadalo.
V odpočinkový třetí den si skupinka s Emily udělala před vchodem do dolu menší táborák, kde si vyprávěli vtipné příběhy.
To byla chvíle, kdy si Emily poprvé všimla hodně znepokojivé věci. Tedy aspoň z jejího pohledu.
Chodící duchové kolem nich na skupinu nijak nereagovala a nechávali je na pokoji.
Jenže Emily si všimla očních kontaktů, které si duchové mezi sebou vzájemně měnili.
Zaměřila tedy více pozornost na procházející duchy, než na zábavu u ohně a začalo ji mrazit.
Ti duchové sice nic neříkali, ale komunikovali mezi sebou v nějaké odnoži znakové řeči! Viděla, jak jejich svislé ruce různě pohybovali a kroutili prsty a zápěstím.
Věděla, že je to forma znakové řeči, dříve se to z nudy doma učila. Sice nedokázala vyčíst, co si říkají, ale nelíbilo se ji to.


Před blížící se večerkou Emily stihla ještě osprchovat vlažnou vodou. Po sprše díky chladným tunelům udeřila zima po celém jejím těle. Okamžitě se osušila a oblékla, její další kroky vedli už rovnou do postele.
Jenže cestou ji na křižovatce někdo chytil za ruku a odtáhl stranou. Přitom ji držel rukou ústa, aby nemohla křičet.

„Klid Emily! To jsem já!“ rozpoznala hlas Briana „Neboj! Hned tě pustím a vysvětlím ti to! Jen mi slib, že nebudeš křičet ani řvát, ano?“

Emily se trochu uklidnila a natáhla ruce před sebe, tím dala znamení Brianovi, že souhlasí.
Brian ji tedy pustil a udělal krok od Emily. Ta se na něj vztekem otočila „Zbláznil ses! Víš, jak si mě vyděsil?! Zaprskala Emily. Poté si všimla, že vedle Briana stála i Ava.

„Co ty tady děláš?!“ dostala ze sebe Emily.

„Brian mi řekl, co chystáte.“ odpověděla Ava. Emily její slova okamžitě pochopila. Otevřela ústa dokořán a nevěřícně se podívala na Briana „Ses zbláznil?! Copak to nevidíš, že tohle nejsou nějací pitomí pašeráci?

„Neboj se! Plně si to uvědomuji!“ snažil se Brian uklidnit Emily „Proto půjde do toho s námi
i tvoje nová kámoška.“

Emily se zlobou ve tváři se podívala na Avu „Co ti nakecal?“ zeptala se.

„Ve zkratce? Že chce tuhle špínu, která se tady děje vynést na světlo.“ odpověděla bez náznaku emocí Ava.

„Skutečně? Co jste si tedy vymysleli?“ vyptávala se Emily a zkřížila ruce na prsou.

„Je to jednoduché! Ten Ajťák, který sedí neustále za počítačem odchází denně třikrát po patnácti minutách mimo svoji pozici. To je dostatek času, abych se dostala k počítači
a stáhla na flashku veškerá data, které jsou v něm na sto pro uložené. Brian mezitím bude na stráží a případně toho Ajťáka zdrží. Určitě v tom počítači budou dokumenty o veškerém zboží, co je ukryté v těch bednách. A nejen to! Budou tam uvedená i jména těch, kteří tohle mají na svědomí. Máme v plánu to provést zítra hned ráno.“

„Fajn! A co potom?“ pokračoval ve vyzvídání Emily.

Brian a Ava se na sebe podívali „No… potom jednoduše přečkáme tady až do úplného konce.“

Emily se chvíli tvářila vážně, potom vyprskla smíchy, čímž uvedla Briana a Avu do rozpaků.

„To myslíte jako vážně?! Copak to nevidíte?“ začala Emily se vztekat „Jakmile tady ti duchové skončí, tak budou likvidovat důkazy o všem, co se tady dělo! Uvědomte si, že i my jsme důkaz! Budou se nás chtít zbavit a doufám, že víte co tím myslím?!“

Brian i Ava dlouho pobírali, co jim Emily vlastně řekla.
Emily z jejich pohledů pochopila, že veškerá snaha jim něco vysvětlit přijde vniveč.
Nad dvojicí mávla rukou a zamířila do své přidělené postele „Do tohohle s vámi nejdu! Končím!“ stihla říct Emily při svém odchodu.


Emily celou noc prakticky nespala. Pořád musela přemýšlet, jak z této vražedné smyčky se vymanit. Každou hodinou se utvrzovala, že její názor je pravdivý. Ohledně obsahu těch kufrů je velká neznámá. Nikdo neví, co v nich se může skrývat. Podívala se na hodinky, bylo něco po sedmé ráno. Naznala, že raději vyleze a dá si trochu kafe venku před vchodem do tunelů.
Vstala z postele a přešla do jídelny. Nalila z pet láhve vodu do konve a zapnula ji.
Mezitím si do hrnku hodila dvě lžičky kávy, poté zalila vařící vodou.
Poté se otráveně dopotácela před vchod, kde ji přivítali sluneční paprsky.
Párkrát si z hrnku usrkla a rozhlédla se kolem sebe.
Zjistila, že je tady absolutně sama. Chvilku stála na místě a promítala si, že tento den začnou veškeré kufry přemisťovat. Dle slov toho Lídra budou někteří nucení přespat na bodu srazu někde v divočině. Emily vycítila, že to bude možnost k uskutečnění útěku. Využije toho, že všichni duchové budou unaveni a nebudou tak ostražití. Ještě před odjezdem si musí poschovávat nějaké jídlo a pití na cestu.
S tímto pocitem se otočila a chtěla zamířit zpátky do jídelny. Jenže její pohled padl na stezku, která jim byla zakázána.
Co tam může být tak důležitého? Řekla si Emily.
Ještě několikrát se rozhlédla kolem sebe, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje.
Plná odhodláním a zvědavostí se vydala po zakázané stezce, která vedla po úbočí hory.
Stezka po sto metrech začala klesat až na samotné úpatí.
Během cesty Emily usrkávala kávu a nechápala, proč je tato cesta zakázaná.
Vždyť tady nic není! Tohle platilo ovšem, dokud neprošla skrz křoví na druhou stranu.
Emily zůstala stát vyděšeně na místě, nedokázala pohnout ani očima. Začala se celá klepat hrůzou a strachem. Začala neustále mrkat a doufala, že to co vidí se ji jen zdá.
Jenže bohužel se nezdálo.
Když si uvědomila, co mělo zůstat skryto před jejich očima, upustila hrnek, který se roztříštil o kámen. Nedokázala ani odvrátit zrak, který se upnul na obrovitou, vykopanou jámu, jenž byla téměř až po samotný okraj naplněna mrtvými lidskými těly….