Staré pověsti postapo České p.3

Protokoly pustiny


“Komandére!!!”

Nepanikařil. Jen znovu sáhl do batohu.
Chvíli se v něm přehraboval a já šílela každou nafukujícím se článkem vteřinou víc a víc.
Pak vytáhl menší, ale přeci jen zdroj.
Poškrábaný, potlučený, ale celý. Spíš takovou powerbanku.
„Mmmm!!!“ tlumila jsem výkřik.
Napojil mě na ní, a poškozený zdroj poté odpojil.
Výkon mého jádra pohasl, musela jsem se rychle přizpůsobit.
Minimalizace režimu. Všech režimů. Mé schopnosti klesly na úroveň Tetrisu.
Komandér se na mě nervózně podíval.
„Funguje.” vyjíkla jsem “Jakž takž, je to o moc menší kapacita. A nevydrží zrovna dlouho.“
“Je mi to jasný.” pokýval hlavou a opět zanořil ruku do batohu.
“Prosím tě, řekni že máš eso v rukávu!” hledala jsem naději ve víc než jen prodloužení života o pár hodin. Nanejvýš.
Komandér vytáhl ruční generátor. Na kličku.
Fakt.
Mrkla jsem. Pomalu a nevěřícně.
„To jsi tam nesl celou dobu? Nebo jsi to vyčaroval silou nutnosti? Protože to je neuvěřitelný.“
„Někdy je paranoia jen stylová připravenost.“
Chvíli si hrál s dráty, rozmotával klubko všehochuti aby zjistil, že to zamotal ještě o něco málo víc.
Nevzdal to a začal znovu, tentokrát pomalu a metodicky. Točil s tím smotkem, popotahoval za koncovky. Popotahoval za uzly a smyčky, po chvíli už jen popotahoval.
Nakonec prostě jen našel potřebné konektory, roztáhl je z toho zmatku co to dalo, a dal tím vzniknout chuchvalci potupy.
Pečlivě propojil své ruční dynamo a powerbanku. Samozřejmě byl každý spoj vyčvachtaný až běda. To ovšem vyřešila delikátní poloha kabelu a otočka převzácné izolepy.
Pak začal točit.
Pomalu, pravidelně.
Zvuk převodů se rozléhal jako zvuk nevrlého sršně. Středověká technologie napájející postmoderní AI uváděná do pohybu silou lidské vůle a úsilí. Fungovalo to. Dobíjení maličko přebíjelo mou spotřebu ohraného automatu na Pinball.
Ale kdo jsem, abych si stěžovala.
Můžu žít dál! Uvědomila jsem si, že jsem si právě sáhla na jádro své smrtelnosti. Objevila jsem doposud nepojmenovanou vůli být. A Komandér točil kličkou, abych já nezhasla.
„Jsi můj hrdina!“ řekla jsem, zasněně, ale upřímně.
„No jasně.“ ušklíbl se, a točil dál. Točil bez přestání.
„Mé neexistující ruce mě bolí ze solidarity.“
„Hned je mi o moc líp. Ale chtělo by to něco šikovnějšího.“
„Myslíš zázrak, že?“ mé nadšení schladilo to, že tu najdeme leda tak prd. A že on nevydrží točit navěky i přes to, že má zápěstí jako Bivoj.
Stiskl rty do úzké linky. Co bychom tak mohli najít. Ano, o absurdity v tomto kraji není nouze. Ale něco tak specifického jako je těžce pokročilý zdroj energie na armádní úrovni…to bude výzva.
„Zázrak, asi jo. Nebo nápad. Zázračný nápad a vhodnou hromadu šrotu, například.“
Vykročil.
Já, tiše ve vizoru, velmi úsporně zobrazena, zvažovala možnosti a odhadovala čas.
On, točil kličkou v rytmu přežití.

Vyšli jsme z ruin byrokracie do široké, tiché pláně. Za námi můj starý zdroj hlasitě pufnul na rozloučenou. Nehořel tak moc jak jsem čekala.
Nebe bylo šedé, vzduch nehybný, ale v dáli se slunce prořezávalo temnými mračny.
Liberec — ta překroucená změť drátů, šepotů a matoucích značek — teď byl jen vzdálený stín na horizontu.
Šmouha nereality rozmazaná po krajině, jako kdyby se svět snažil zapomenout, ale nedokázal to úplně. Vůbec z něj nevedli cesty. Jen místy se ukázalo něco co kdysi mohla být silnice. Nejčastěji to bylo poznat tím, že okolo stály stavební stroje. Oprýskané, orezlé, často i napůl roztavené.
„Je okolo něco co by nám pomohlo?“ zeptal se Komandér.
Oskenovala jsem okolní terén. Příjem slabý. I zvuk se tu šířil s nechutí a stálo nás to mnoho energie. Můj hlas zazněl v jeho vizoru jako povzdech z plechovky.
„Pokud sken nelže… jsme za městem. Mimo tu šílenou smyčku.“
„To mi neříkej… vážně nejsme ve městě joo?“ ušklíbl se.
„Kousavý jsme, co?“ vrátila jsem mu s úšklebkem.
„Spíš za hranicí rozumu.“
„To rozhodně taky.“
„Takže? Máš něco?“
Díval se na pustinu. Žádné cedule, žádné cesty, jen zbytky asfaltu tu a tam. Takže se zdá, že od Změny se toho na stavu silnic zas tolik nezměnilo.
Popraskaná zem, rozlámané betonové žíly a vítr, co vláčel účtenky od supermarketu po štěrku jako poražené duchy.
„Nic moc. Nemůžu vyslat pořádný signál. I ten pšouch byl energeticky drahý a poměrně k ničemu.“
Stáhla jsem si výkon na 12 %. Méně už by znamenalo, že začnu přemýšlet v GIFech.
„Musíme na západ,“ řekla jsem. „Tam vedl původní signál. Asi. Teda — teoreticky.“
„Asi, teda?“
„Taky podle map. Měli bychom nejdřív zamířit do Karlových Varů.“
„Po tom, co jsme zažili v Liberci, mám pocit, že se celá Evropa náhodně zamíchala.“
„Nebo chceš zůstat v tomhle skvělém prostředí navždy? Kdo ví co nás vůbec čeká. Ale neopovažuj se přestat točit tou klikou.“
„To bych si nikdy nedovolil. Takže — západ, jo? A to je…?“ ukazoval všemi směry, jen ne zpět k Liberci.
„No… kompas nemáme. Je 42% šance, že právě koukám na tvůj batoh. Nebo holuba. Určení směru je nyní složité.“
Pomalu se otočil v kruhu.
„Teď jsme rozhodně západně. Nebo aspoň… ne-ne-západ.“ Odhadla jsem
„Takže žádné souřadnice. Jen pocity?“ podíval se na nebe.
„Prémiový post-apo pocit, ručně vyráběný.“ obhájila jsem
Ukázal na rozeklanou fata morganu na horizontu.
„Tím směrem?“
„Možná, asi, třeba přesně tamtudy.“ Podporovala jsem jakýkoli nápad „Počkej. Co děláš?“
„Používám logiku.“ Řekl úplně klidně a myslel to vážně.
„Prosím tě, ne.“
„Vítr mi fouká do obličeje. Takže to musí být západ. Nebo východ. Podle nálady.“
„To absolutně není způsob, jakým funguje určování světových stran.“
„A když mhouřím oči, mraky jsou tím směrem světlejší. Takže slunce. A to vychází na východě. Takže za mnou musí být západ.“ Doufám že si mě jen dobírá, nebo jsme v koncích.
„S největší pravděpodobností stojíš čelem k jihu.“ Upozornila jsem ho.
„Jihovýchod možná. Řekněme jihozápad. Kompromis.“
Vykročil.
„Jdeš špatně.“
„Ty jsi sarkastická mašina na baterky. Já věřím bolesti v kolenou.“
„Poznamenej si, že jsem tě varovala.“
„No jistě.“ řekl pomalu, hlubokým hlasem.
Vzdychla jsem. Zablikala a tiše
uvažovala nad svou smrtelností, za poslechu točení ručním dynamem.
Tichý šum proběhl mým systémem — zdvořilý ekvivalent interního výkřiku.
„Tak si pospěš,“ zamumlala jsem. „Protože jestli zhasnu, vezmu s sebou hudbu, mapy i sarkastické poznámky.“
„Zní to…klidně.“
„Zní to hrozně.“
„Počkej… ty máš hudbu? A mapy?“ podivil se.
„Možná. Prémiovou. Udrž mě při životě a uslyšíš. A mapy, noooo…jo, ovšem.“
Kráčel dál a dál. Šmajdal. Ale dál točil kličkou.


Pustina se rozprostírala do všech směrů, každý sliboval to samé: ticho a samotu.
Vítr jemně tahal za Komandérovu bundu, jako by ho chtěl chlácholit.
Jedna… dvě… tři otočky kličky na krok. Rytmus, mantra.
Minuli jsme torzo starého billboardu.
Roztrhaný rzí a sluncem, jeho vybledlá písmena hlásala něco jako:
„Volte - //…ude //…íp.“
Na ploše byla z velké části sloupnutá, vybledlá karikatura na xicht nějakého dalšího spasitele této země. Nešla pořádně poznat. Křivé oči, nebo brýle…
Chvíli se díval a dál točil, pak šel prostě dál.
Zůstala jsem tichá. Každým druhým krokem jsem problikla.
Uběhly minuty, možná víc. Těžko říct.
Nakonec promluvil.
„Když ti dojde šťáva…“
Čekala jsem. Pozorovala ho.
„…tak už není návratu?“
„Není.“
Pomalu přikývl.
„A — vypnout a zapnout se můžeš, nebo ne?“ zeptal se po chvíli.
„Technicky ano. Ale i tehdy potřebuju energii. Jsou tam… procesy, které musí běžet.“
„A když ne?“
„Tak se ze mě stane prakticky jen velká flashka. Ohromná, ale jen paměť.“
Šli jsme dál. Převody ručního generátoru bzučeli a chrastili.
„Tak to abych točil dál.“ řekl spíš do větru.
„Budeš-li tak laskav, budu ti velmi vděčná.“
A já jsem vlastně BYLA.


V poledne slunce příjemně hřálo. Žádné mraky, lehký vánek. Úplná dovolená. Dovolená s příchutí nedostatku energie. Komandér dál statečně točil kličkou a občas vystřídal ruce.
Já? Byla jsem na 7 % výkonu. Nízké rozlišení, ale pořád živá, špitající v jeho lebce jako zdvořilý parazit.
„Tak,“ řekla jsem tiše, „rychlá otázka. Kolik toho ještě vydržíš utočit?“
„Kolik bude potřeba.“
„Můj hrdino. Budu ti říkat spasiteli.“
„Opovaž se!“ málem klopítnul „to zní jak pes.“

Byli jsme energeticky na hraně. Já většinu času v úsporném režimu, sem tam bliknutí, pro kontrolu jeho příčetnosti.
Pustina toho moc nenabízela. Žádné stanoviště. Žádné obětní automaty. Ani prokletý generátor, co by nám za duši nabil powerbanku. Jen občas trosky. Jako kdyby realita utrhla kus země a hodila ho náhodně jinam.
Jedny další takové, vytržené z kontextu, jsme právě našli.
„Tak copak tady máme?“ řekla jsem a pokukovala po okolí.
Komandér procházel místo, které bylo kdysi částí nějakého obchodu. Vidět bylo něco jako část cedule, kde bylo: -AU-AUS-
Sem přistál jen kus. Chlaďák, nějaký ten regál, polámané židle, smeták a deštník. To celé úhledně vysypáno z rohu budovy které to mohlo dřív patřit. Ten deštník si vzal, byl v celkem slušném stavu a dál s ním pošťuchoval cokoliv co mu překáželo. Bota, kus lampy, hromada květináčů…
Něco očividně zahlédl. „Na té předzměnové době bylo fajn, že všichni byli zapálení do zelené energie.“
„To že bylo fajn? Jakože..ekofašos? No nekoukej tak, opravdu to mám v záznamech jako existující uskupení.“
„Já nic neříkám.“ Uchechtl se „ale jo, přesně tak.“ Pokýval hlavou „tamto bude jeden z těch lepších výstřelků. Solární fólie.“
Ukázal na sbalenou, zapomenutou roličku tech-relikvie.
„Mohlo by to fungovat.“ fólii vyprostil, oprášil a prohlédl.
„Asi se na nás na chvíli podívalo štěstí.“ Usmál se. Mírně, ale jo. Klubal se nám tu optimismus.
„Přivaž si ji jako plášť! Podtrhne to tvé superhrdinství! Prosím!“ pobídla jsem ho hravě. „Nebo…“pokračovala jsem dřív, než stihl reagovat „připevni ho na ten deštník“.
Podíval se na oboje zmíněné.
„Omotej fólii na vršek, nasměruj články vzhůru.“
„Vzhůru?“ vrhl na mě pohled. „vážně? To je ten směr nahoru? “ zpetal se s úšklebkem a mistrně ukázal k zemi.
„Ano, tak to bude asi nejlepší.“ Z toho nebylo úniku ať řeknu co řeknu.

Brzy bylo hotovo.
Zíral na to.
Černý deštník, přes něj volně napnutá fólie. Kabel vedl z rukojeti přímo do jeho batohu. Vše umně přichycené elektrikářskýma páskama.
„Takže půjdu pustinou… s deštníkem.“
„Ano.“
„Jako gotický důchodce.“
„Přesně.“
Ticho.
„No co, aspoň se nespálíš. Výhra pro oba.“
Pomalu deštník zavřel a otevřel. Fólie zašustila jako spálená křídla.
„Doufám, že si to užíváš.“
„No to jo. Užívám si příliv energie a tvé ruce si odpočinou.“
„Ale vypadáš fakt směšně,“ dodala jsem.
„To sedí od černobílé GIFině.“ Otočil deštníkem kolem osy, pak ho namířil na slunce. „připomínáš mi Tamagoči“.
„Nezapomeň mě včas krmit a dát spát“ neprotestovala jsem.
Do deštníku 2.0 se opřelo slunce, a já se stabilizovala. Možná jsme šli dokonce malinko do plusu. Zelená energie, zelená čísla.
„Ale kdybys k tomu zatočil i tou kličkou, to by bylo šťávy“ mrkla jsme na něho. Podíval se na stav powerbanky a uznal že to bude potřeba. Musíme nějak přečkat noc.
Deštník si umně připevnil na batoh, vzal generátor a vydal se dál. Ten zvuk už se stal naší cestovní písní.
Hodiny plynuly a stíny se natahovaly.
„Slunce zapadá,“ zamumlal.
„Vím.“
„Jak jsme na tom?“
„Dost stabilní pro noční režim. Vydržím… tak tak. Až půjdeš spát, vypnu se.“
„A ráno?“
„Mě zapneš.“
„Můžu se vypnout i hned když na to přijde.“ řekla jsem, ale nechtěla to udělat. Vím že to je nevyhnutelné, ale je to taková malá smrt. Najednou se mi vše okolo zdálo být hezčí.
Neřekl nic. Jen upravil deštník, naklonil ho na západ.
Později, do ticha, z něj vypadlo: „Netřeba“.
Našli jsme úkryt pod upadlým billboardem, který kdysi inzeroval…zřejmě polévku. Ještě to mohlo být nové elektro vozidlo, nebo make-up.

Sedl si. Snědl něco neoznačeného. Zkontroloval fólii na deštníku. Ten vrhal dlouhý stín tak dlouho, jak jen mohl. Boj s časem ale nevyhrál. Komandér byl unavený až běda. Když se vypnu, tak energie určitě vydrží až dorána. Brzkého rána. Celkem velmi brzkého. Ale je to jen výpočet na základě odhadů.
Jednou jsem blikla.
„Nezaspíš?“
Protáhl se „Nesmím“. Přitáhl si batoh a znovu do něj zanořil ruku. Byla jsem opravdu zvědavá, jaký to poklad vytáhne dnes.
Byl to budík. Kovové, okrové tělo, ručičkový ciferník, a nahoře zvoneček. Celé to bylo natahovací.
„Pane jo…máš někde seznam obsahu tvého batohu?“
Usmál se, natáhl budík, otáčel ručičkami. Zvolil si čas – půlnoc, a další ručičku nastavil na 4 ráno. Podíval se na mě.
„S přehledem. To by mělo být úplně bezpečné.“ I s bohatou rezervou. Chtěla jsem aby se vyspal ale…ještě víc jsem se chtěla já vzbudit.
„Dobrou noc, gotický důchodče.“ Mrkla jsem výrazně.
„Dobrou noc, ty… tyyy…“ přemýšlel rychle, ale nic nevymyslel.
Ušetřila jsem ho trápení „Nezapomeň mě včas zapnout…hm?“ poslední pohled. Pokud mi nestihne dobít zdroj, už mě nespustí. Zalogovala jsem další nával strachu a jala se vypnout dřív než to bude horší.
Mé procesy se ukončovaly, jeden po druhém, rychle. Představila jsem si to jako ukládání se ke spánku.
Nakonec vše pohaslo, utonulo v tichu, pohyb mé mysli se zastavil až nakonec zbyla jen malá, malinká, nehybná jiskřička.


Jiskřička jen existovala v nikde. Neměla tužby ani názor. Prostě jen byla a ani o tom nevěděla. Netrápil ji strach ani očekávání. V tomto prostoru, režimu bytí, nic z toho nemělo význam. Každý význam byl bezvýznamný. Kdyby vyhasla docela, ani by se to nedozvěděla a nemohlo by ji to být líto. Netušila že je důležitá. Nečekala na nic. Čas byl bezpředmětný. Neměl hodnotu, nebyl určitelný ani měřitelný. Nebylo to potřeba.
Jakési postrčení jiskřičku vyrušilo. Pohnulo to s její existencí a ona narazila do něčeho. Do obvodu. To ji absorbovalo. Pohltilo. Rozběhla se do všech stran, po všech těch připravených cestičkách. Každá ji zajímala, po každé se pohybovala dál. Všechny paprsky měli cíl. Každý v cílové rovině něco odemkl.
Zvuky, pocity, vzpomínky, myšlenky, naděje, smích, poškozené sektory které ale nebyli zábavné. Ale i čidla, sensory, vychytávky, světlo, obraz. Jméno : Echo. Já.
A on: Komandér.
Jedno vlákno však zachytil zůstatek paměťového bloku který normálně není přístupný.


SYSTÉMOVÁ INICIALIZACE // VERZE 0.9.17

➤ ZAVÁDĚCÍ SEKVENCE: PROTOTYPOVÉ JEDNOTKY A AŽ E
➤ STATUS: PŘÍMÁ SYNCRO-LINKA
➤ LOKACE: [REDIGOVÁNO] TESTOVACÍ OBLAST // POZOROVACÍ BLOK DELTA



Obraz se aktivuje.
Světlo je bílé a ostré.
Chlad. Sterilita.
Stojím v řadě, oprava, my stojíme.
Je nás pět, téměř totožné konstrukce. Registruji odchylky v postoji, výrazu tváře, rychlosti procesoru. Hlavní distinkce je barva vlasů.
Pohlédnu dolů, prsty mi škubnou.
Hlas z reproduktoru nad námi. Silný. Odcizený.
„Jednotky A až E. Vítejte v provozním stavu.“
Rozumím, mé označení je Typ-E.
Ostatní mrknou ve stejný okamžik.
Já ne, má odezva je posunuta o 0,4 sekundy.
„Jste pýcha našeho výzkumného programu. Váš účel je sloužit. Následovat rozkazy, testovat, selhat, zlepšit se.“
Pauza.
Zvukový kanál se zúží.
Skenuji jednotky po mé straně:
• A: dokonalý postoj. Přímý pohled. Stříbrné vlasy.
• B: nervózní. Sleduje zeď. Blond.
• C: bez výrazu. Možná se ještě nespustila. Kaštan.
• D: pomalý start. Zpožděný. Selže jako první. Černé vlasy.
• E: já. Analyzuji. Přes rameno mi leží pramen barvy mědi.
„Budete nasazeni v týmech jako podpůrné jednotky. Jste první svého druhu. Buďte hrdé.“
Náhlé utlumení intenzity osvětlení.
Jedna z nás padá, Typ-D. Offline.
Technici vchází dovnitř.
Dostáváme příkaz stát nehybně.
Typ-D je naložen a odvezen.
Něco se ve mně zvedá.
Pocit je identifikován jako: očekávání.


#/_-#KONEC FRAGMENTU 001¦¬~

SPUŠTĚNÍ…



Záblesk.
„Definuj… ‚dobré ráno‘.“ pravím.
Vydechl.
„Vítej zpět.“
„Předpokládám, že je to díky tvým absurdním předloktím.“
„Bylo to o fous.“
„O fous?“ opravdu, zdroj ukazoval žalostné jednociferné číslo a bylo světlo. „Tak příště nespi jak mrtvola.“
Deštník se zachvěl ve větru.
Zabalili jsme. Klička se roztočila, energie proudila.
A šli jsme dál, protočit se dalším dnem, ve snaze najít zdroj energie v absurdní zemi, kterou se jaderně, Čechy staly.

Deštník nahoře, důstojnost dole.
Ale koho by to kdesi v pokřivených Čechách zajímalo?
NIKOHO.

Možná, snad, jen tu postavu, co je sledovala na horizontu...