Staré pověsti postapo České p.4

Nevěděla, kde je.

Ani proč.

Vzpomínky neměla žádné.

Místo nemělo jméno, nikde žádné cedule. Jen sluncem popraskaná zem a vzdálené ozvěny větru, který jen předstíral, že žije.



Že není člověk — to bylo jasné hned.

Cítila to. Viděla na svém oku.

Řádky informací, o jejích systémech.



Futuristický meč přes rameno byl to jediné, co měla.

Tedy... kromě zaschlých skvrn od krve všude na sobě.

Nebyla její.



Přesto necítila paniku, zlobu...

Ani... vlastně nic.

Jako pravý stroj. A přitom myslela.

Mysl jí běžela na plné obrátky.

Ale výsledkem bylo pouze zmatení.



Ruiny za ní byly čerstvé. Rozvaliny velkého zařízení na kdovíco.

Prach ještě visel ve vzduchu, když odcházela. Muselo to být tajné místo, proto žádné cedule, ani nic co by původ prozrazovalo.

Probudila se s ovladačem poblíž sebe. Jednoduchý ovladač. Poznala detonátor, zbytek si mohla jen domýšlet.

Nikde ani žádný vzkaz, ani kati, aby ji zlikvidovali. Jako by o ní nic nemělo zájem.

Nezbylo než prostě odejít.





---

Jeden krok.

Jeden nádech.

Jedno mrknutí.

Znovu.

Podpatky. Obuv měla skutečně zvláštní. Otevřené boty na jehlách. Jako top modelka. Chtěla jehly ukopnout, ale málem kvůli tomu upadla. Podpatky i podrážka byli vyrobené z jednoho kusu bytelného kovu.

Tím někoho dobře nakopnout…

Podivný pocit, ráda by někoho nakopla. Nebo něco. Cítila v sobě ohromnou energii.



Její tělo bylo oblečeno do něčeho… kdysi možná taktického. Teď už spíš nepohodlného. A příliš odhalujícího.

Dlouhé rukavice až k ramenům, něco jako tílko – prodloužené, ozdobené. Jako pozůstatek uniformy. Opět bez jediného znaku, nebo dokonce jmenovky.

Místo kalhot spíš kraťásky, které přecházeli do…do čeho vlastně. Skoro to vypadalo jako její odhalená konstrukce. Jako by místy slezla umělá kůže a zbyla černá…hmota? Kov?

Řekněme povrch.

Působilo to jako potrhané punčochy.

Zamračila se a nakopla alespoň kámen.



Horizont se nikdy neměnil.

Zem nikdy nepřestala křupat.

Zvuk jejích kroků byl jediná jistota v krajině, která sama na sebe zapomínala.

Každý kilometr byl smyčka, ze které se sotva vymotala.

Všimla si, že se pohybuje plynule. Kočkovitě.

Dokonce i na podpatcích se pohybovala jako predátor.



Meč na zádech visel jako vzpomínka, kterou nemohla odložit.

Houpal se s jejími pohyby. Těžký. Známý.

Příliš ostrý na nostalgii, příliš starý na pohodlí.



Hlava ji bolela na místech, co nebyla fyzická.

Obrazy přicházely v záblescích:

Sklo se tříštilo.

Výkřiky.

Bílá místnost.

Bílá chodba.

Řev, samý řev. Ten vyplňoval její vědomí, jako by byl pro ni důležitý. Jenže to byl řev plný hrůzy. Ne její, to ne. Byl mužský, několik, mnoho mužů.

A pak… nic.

Zmatení a frustrace.



Co se jí to sakra stalo? To je všechny povraždila?

Nebo jediná unikla tomu masakru?

Krev ze sebe smyla, jakž takž, u nějaké kaluže. Spíš ale jen vyměnila krev za bláto.

Nahlas vzdychla. Tahle situace se jí nelíbila.

Cestovala dlouho a bez cíle. Šla jen pro to, aby šla.

Krajina neznámá, slunce vysoko, vegetace téměř žádná.

Ruiny rozeseté tu a tam.

Zbytky asfaltu, zřícené mosty, občasné vytí z dálky.

Přála si, přála, aby na ní zaútočil nějaký vlk, nebo cokoliv tu bloudí. Potřebovala tu energii dostat ven. Čím větší bestie tím líp. Ať jí zabije v boji, nebo ať ji zbaví té energie a frustrace.



Zastavila se na vyschlém hřebeni a prohlédla dolů, na sebe.

Pohnula prsty uvnitř těsných rukavic.

Upravila pásek na paži.

Její kůže byla bledá. Až moc hladká.

Paměť syntetiky bez duše.

Naklonila hlavu. Cítila, jak se jí vlasy pohybují s vánkem a splývají po zádech.

Dlouhé, stříbrné, příliš jemné na to, aby byli živé.

Nebyli, stejně jako ona.

Vítr zesílil.

Něco se lesklo v dálce.

Záblesk, pohyb.

Postava.

Osamocená, vlekoucí se krok.

Šel východ–západ? Nebo sever–nikam? Těžko říct.



Šel s cílem, očividně, a s únavou v každém kroku.



Na zádech batoh.

U pasu…ohnutý kus kovu…páčidlo. Ano, páčidlo. Ohmatané, omlácené. Klasifikováno jako zbraň: jen tak tak.

Jeho chůze byla tvrdohlavá, nikoliv sebevědomá.

Jako by se každým krokem hádal s krajinou.

A…

Deštník?!

Zamrkala. Možná jí slunce zkreslilo zrak.

Ne.

Opravdu, černý deštník. Obrovský, nad hlavou.

Jako výsměch nebi.

Tak absurdní, až jí škublo obočím.

Pozorovala dál.

Ruka se hýbala. Pořád, rytmicky, mechanicky.

Jako když natahuješ hrací skříňku… plnou duchů.

Přimhouřila oči.

Mluvil. Jeho rty se pohybovali, mělce, spíš jako by čaroval.

Přikrčila se za zrezlý betonový nosník.

Použila hřeben jako kryt. Spíš automaticky, než že by se cítila ohrožena. Na chvíli ale zatoužila být.

Sledovala postavu dál…ten deštník.

Rty se mu hýbaly dál.

Ne šílenství.

Ne modlitba.

Jen… byl a neměl ponětí o okolí. Dokonalá kořist.

Držení těla, únava z něj přímo tekla. Ten určitě nebyl hrozba.

Ne pro ni.

Možná pro nikoho.

Konečně někoho potkala a ta zvědavost…nemá co ztratit. Třeba ji alespoň rozesměje.

Pomalu vstala a vyšla na svah.

Šla bez zvuku, úplně tiše, aniž by se o to vůbec snažila.



Písek se pod botami sotva pohnul.

Kráčela jako duch.

Jako by k té zemi vůbec nepatřila.

---

Dvacet kroků.

Deset.

Blíž.

Zamumlal něco.

Pak se zastavil, podíval se na nebe. Brzy se bude stmívat.

Zkontroloval deštník, pak batoh.

Z blízka vypadal jako muž, co balancuje mezi nadějí, odevzdaností a zvykem.

Kalhoty, kdysi třeba armádní. Bunda, kterou nosil určitě věky a ani jednou ji nesundal. Vysoké boty, rukavice, normální ničím nevyčnívající chlap.

A pak… to přišlo.









---

Jemný, tlumený, elektronický tón. Téměř hřejivý.

Zastavil se a zvedl hlavu.

A aniž by se otočil, řekl:



„Že ti to tak trvalo.“



---

Zamračila se, ale ne, nemluvil na ni. Stále neměl ponětí, že už tam není sám.

Tak byl zabraný do toho točení tou klikou.

Úplně beznadějně absurdní bytost s deštníkem, točící nějakým zařízením.

Prostě vstoupila do cesty.

Bez varování, bez pozdravu, z čiré zvědavosti, co má tohle setkání vůbec znamenat.



Meč stále na zádech, nebyl důvod tasit.

Tvář nečitelná.

I vítr raději utichl.

Měl hledí, jedno sklíčko, které se lehce rozsvítilo. Zevnitř.



A tak se ke konci dne střely tři nepravděpodobnosti.

Jedna síly tajfunu, proti ní deštník a v batohu ta s názorem.



Svět zadržel dech.