Staré pověsti postapo České p.5

KLIČKA POTKÁ ČEPEL

Komandér upravil úhel deštníku, natočil fólii k línému slunci tak, aby získal co nejvíc energie z jeho záření. Pak točil klikou. Levá noha, točka. Pravá, točka. Jeho rytmus. Pochodová modlitba k solárnímu bohu, který nikdy neodpovídal dost rychle.

Powerbanka by podle ukazatele měla mít dost energie.

„…tak proč to nejde?“ zamumlal.

Ten pocit - úzkost.

Ticho, žádný hlas, žádný sarkasmus, žádná Echo.

Hrdlo se mu stáhlo, ten hlas se stal rutinou, uklidněním skrytým za statikou. Udržoval ho při smyslech, když se ho svět snažil o ně připravit.

Točil rychleji, pot kapal ze špičky nosu na prachem zasypanou zem.

„No tááák…“

Displej zablikal.



...BOOTING…



Zastavil se, zvedl hlavu a úlevně si hlasitě oddychl.

Krátký úsměv se mu mihnul na tváři. Úzkost vystřídala úleva.


„Že ti to tak trvalo.“



„Měl jsi starost?“ poškádlila jsem ho, jak se mu visor rozsvítil mou šarmantností.

Vydechl. Ten krátký výdech, co dělá jen když na něčem záleží víc, než by mělo.

Jenže něco bylo jinak. Udělalo se chladněji, jako by se přihnala nějaká arktická fronta. Ztuhl.

„Komandére?“

Už nekoukal na displej. Jeho oči byly přeostřené kamsi vpřed. Ani se nepohnul, sledoval postavu, která tam ještě před momentem nebyla.

Tam, kde před vteřinou nebyl nic než horký vzduch, teď stála žena v černém. Tedy částečně. Oděv měla skromný, něco mezi - dřív oblečená, ale prošla drtičem odpadu, a zrovna sešla z mola nějakého podivného módního představení. Byl to tak nesmyslný pohled, že Komandér jen stál a znovu přemýšlel, jestli nemá vidiny.



Nepohnula se, ani nemrkala. Jen stála a dívala se.

Stříbřitě bílé, dlouhé vlasy jí povlávaly ve větru. Oči—ledově modré—nesvítily, ale úplně pronikaly. Nepřirozeně jasné.

Nad ramenem jí čněla rukojeť a z opačného směru špička. Nějaká neúplná vzpomínka ho zatáhla za zapomenutý nerv v mozku, ale nedokázal si vzpomenout.

Instinktivně ustoupil o půl kroku, přestal točit a zapomněl dýchat.

„Teda teda...“ zašeptala jsem. „Vidíš ty nohy?“

Tahle má poznámka ho vyvedla z míry ještě víc.

„Vážně?“ zamumlal pomalu, opatrně, jako by ji mohl vyplašit, nebo rozzuřit.

„Funkčně! Silná femorální dominance. Výborná taktická stabilita. A chci je taky, přesně takové!“

Žena se mírně zamračila.
Aha, slyšela mě.

Komandérův mozek přepínal režimy bytí. Podat ruku? Sáhnout pro páčidlo? Lehnout si a umřít? Ta žena vyzařovala čiré nebezpečí.

Převládl instinkt, a on prostě začal zase točit kličkou.

Do hustého ticha vlétl sršeň napájení. Nám už ten zvuk připadal být normální. Ona se jen lehce ošila, ale jinak se ani nehnula, jen stála, jako by vyrostla ze země. Její výraz? Žádný. Jakoby ani neměla svaly pro vytvoření nějakého jiného výrazu než tohoto totálně neutrálního. Možná by se dal ještě popsat jako znuděný.

„Ehm…ahoj?“ zkusil nesměle Komandér tónem, jakým se mluví k dětem.

„Jo. Takhle přesně začínají horory,“ podotkla jsem. „A teď se mám jít podívat do sklepa, že?“

Žena naklonila hlavu, jako by nerozuměla, ale snažila se. Stále nečitelná, stále sledující.

Pomalu zvedl ruce ve smířlivém gestu. „Rozumíš mi? Ztratila ses?“

Její pohled sklouzl k deštníku.

Pak ke klice.

Pak na páčidlo.

Žádná emoce, žádná reakce.

„Buď hodnotí tvůj outfit, nebo počítá, kolik kostí zlomí a v jakém pořadí,“ nabídla jsem.

Komandér stál, a čekal. Akorát víc nervózní z té lovecké energie, co z ní úplně tekla, a z toho co jí čouhalo zpoza zad. Předpokládal, že by po ní mohl tak maximálně hodit to dynamo, než by s ním skoncovala.

Mrkla, a pak konečně promluvila.

„S kým jsi mluvil?“ hlas plochý, netečný.

„…se mnou,“ odpověděla jsem automaticky a hned, jako by mě bodla vosa. Vosa z binárního kódu, samozřejmě.

Zaměřila pohled na displej.

„Ten hlas. Je mi povědomý.“

Komandér dokroužil další točku trhnutím a přestal.

Projela jsem registry. Záznamy. I poničené fragmenty informací.

Nebyla tam a přeci její přítomnost něčím ve mně pohnula. Jako bych ji viděla, nebo měla znát.

„Hledáš nás?“ zeptal se Komandér.

„Ne.“

„Potřebuješ pomoc?“

„Tch... Ne.“ zamračila se, jako by se jí otázka osobně dotkla.

„Tak…co chceš? Jen tu tak stojíš.“

Komandér se uchechtl. Bylo to tak nepatřičné, nervózní, ale přesto. Já byla ohromená, on musel být úplně mentálně zdrcen. Bloudění pustinou, pouze s mou přítomností, místy kde se děli nevysvětlitelné věci ho nepřipravili na takovéto setkání.

„Nevím,“ řekla klidně.

Zatočil kličkou. Dvakrát, pomalu, jako by tím rozhýbal svůj vlastní myšlenkový pochod. Přemýšlel, co teď. Je šílená? A jestli ano, tak jak moc?

„Proč to furt děláš?“ zeptala se.

„Tohle?“ kývl na kliku. „Udržuji věci v pohybu.“

„Bravo,“ poznamenala jsem tiše.

Zase se zamračila. „A ten hlas?“

„Eh… ano. Ne. Je to…má společnice.“ řekl napjatě.

Páni, ta ho vyváděla z míry. Drtila ho bez jediného pohybu.

Zúžila oči.

„AI. V batohu je jádro a zdroj energie.“ kývla, aby to sama sobě potvrdila a udělala krok blíž.

Komandér se překvapivě nepohnul. Já taky ne, samozřejmě. Jsem tvrďačka.

Pak pohlédla na deštník.

„Vše tohle je tedy kvůli ní?“ pořád ledový tón.

Přikývl. “Potřebuje napájení” a zatočil demonstrativně kličkou.

„Chceš si taky zatočit?" nabídka která se prostě neodmítá v žádné civilizované společnosti.

„Jsi idiot.“ prostě tak. Stroze.

„Pověz mi něco, co nevím.“ odpověděl, jako by měl tuhle odpověď nabitou celou dobu.

“A co nám povíš o sobě ty?” zeptala jsem se, protože on by se asi neodvážil, a já byla zoufale zvědavá. Také jsem chtěla líp odhadnout jak dopadneme.

“Nic.” a vzduch ztěžkl.

“Prostě jen tak? Nic?” nedala jsem se.

“NIC” řekla už víc podrážděně. Tón ostřejší než čerstvý střep. Pak se podívala stranou, na chvilku. “Já nic nevim.”

Komandér točil kličkou v rytmu svého stresu - rychleji, ona odstoupila dál. Ale ani na chvíli nám neukázala záda.

“Ty...nejsi člověk, co?” zeptal se teď Komandér.

“Očividně, že?” odpověděla kousavě a přenesla váhu z nohy na nohu.

Jejich konverzace mi připadala, jako šachová partie. I s těma hodinama. Ona byla stále nečitelná, ale v něm se točila kolečka. Přemýšlel, vzpomínal? Ale přeci, jestli není člověk...

“...ty jsi taky AI.”

Jen se Podívala. S velkým P.

A ten pohled, ne obvinění, rozhodně ne prosba. Jen tiché přiznání, že svět se jí posral a oni dva jsou pravděpodobně jeho jediný zbylý upgrade.