Staré pověsti postapo České p.6

DUALITA MOMENTU



Noc přišla tak nějak neochotně.
Slunce sklouzlo za hřeben, a pustina změnila svůj dech – ne že by umlkla, ale poslouchala.
Vítr ševelil mezi popraskanými výztužemi a dávno zbytečnými kabely. Tato ruina, další vytržená z reality, nám poskytla útočiště pro dnešní noc. Bylo to prosté betonové torzo. Pravděpodobně část budovy, která byla opuštěna ještě před tím, než se vše semlelo.
Někde v dálce šeptali duchové dronů na frekvencích, které už nikdo neposlouchal.

Komandér seděl u ohně, co rozdělal z izolační pěny, ohořelých pořadačů a dvou výprodejových visaček, které hořely jako syntetické listí.

Smrdělo to… chemicky. Rakovina zaručena v okruhu 10 metrů.

Ta, co si nás našla, zůstala.
Jako by nevěděla, co má vlastně dělat. Jestli někam jít, nebo jestli odpovědi najde právě u nás. Pozorovala nás i celé okolí. Mlčky. Bylo to dost zneklidňující. Nezaútočila, neodešla a ani nic nepožadovala. Já zkoušela hledat v paměti, která mi zůstala otevřena, ale pokaždé bez nějakého solidního výsledku.

Nicméně jsem si byla jistá, že bych vědět měla.

Komandér míchal nevábné cosi v kotlíku. Ale tak zvláštně, jako by si nebyl jistý, jak fungují ruce. Byl nervózní. Už jsem se chystala ho začít popichovat. Pro jeho dobro, samozřejmě.

Ta polévka — pokud se to tak vůbec dalo nazvat — spíš plechovka s ambicí a pochybnou trvanlivostí, musela smrdět příšerně.

„To je polévka,“ zeptala jsem se, „nebo válečný zločin v tekuté formě?“

„Pokud neprožere plechovku, tak to sníme.“

„To hodně vysvětluje o tvém sebevědomí v oblasti trávení.“ Ono mu beztak nic jiného nezbývalo.

Křupnutí.

Otočil hlavu za zvukem, pořád tam byla.

Madam záhadná. Seděla pár metrů stranou. Sledovala.

Pořád sledovala.

Meč jí ležel přes koleno. Jako znuděné zvíře.
Ač seděla nehybně, působila uvolněně. Ale oči registrovali každý pohyb.
Stále okolo ní viselo jen napnuté, hmatatelné ticho.

„Tak… máš nějaké jméno?“ zeptal se Komandér.

„Ne,“ odpověděla.

Našpulil rty „Aha. Neobvyklé, ale vlastně sedí.“

Naklonila hlavu. „Co prosím?“

„Ne. Nope,“ zopakoval, a ukázal na ni zrezlým vidličkolžícem.
„Objevila ses jako halucinace. Neřekla jsi nic smysluplného. Skoro mě to zabilo. Nechápu, proč jsi tu. Takže: Nope.“

Zamračila se.

„Je to dočasné. Pokud se to neuchytí.“

Kupodivu neodporovala. Asi to nebylo něco, co by ji vůbec zajímalo.

Glitchnula jsem smíchem. Jo, tohle je přesně ten jeho styl…zvládání nervů. Blábolí, aby se nezbláznil. Pravděpodobně měl problémy vydržet její mrazivou a tichou společnost.


„Slyšela jsem i horší pojmenování,“ přisadila jsem, abych ho podpořila.

Jedl ve střídavém tichu a přežvykování. Oheň praskal, jako by taky poslouchal. Vzhledem k tomu, že jediný potřeboval jíst, měl celou tu baštu pro sebe. Nikdo mu to nezáviděl. Poté, co zdolal celou porci té nechutnosti, automaticky sáhl po klice a točil.

Pro mě přišel čas vypnutí. Další malá smrt, a život v jeho rukou. Tentokrát tam ale byla i Nope. Buďto si zatočí taky, nebo další den nepřijde pro nikoho z nás. Kdyby ale chtěla, už by bylo po nás dávno.

Rozloučila jsem se a ukončila své procesy.


***///***


Pozorovala jsem, jak se člověk loučí s AI, kterou tahá v báglu a točí klikou, aby jí nedošla energie. Nevím, co jsem kdy a kde zažila, ale tohle bylo úplně abstraktní. Chtěla jsem vědět víc, už jen proto, že ta v batohu, byla jako já. Já, kdybych přišla o tělo. To byla naprosto strašná představa. Nevím, jestli bych takhle vydržela existovat.

„Jak dlouho to plánuješ dělat?“ můj hlas z nenadání s ním úplně trhnul. Pobavilo mě to, ale nedala jsem to znát.

„Dokud nenajdeme lepší řešení.“ odpověděl odhodlaně.

Oheň zasyčel, v dálce něco zavylo a jemu se zachvěla páteř.

Točil. Točil. Točil…

„Vážně si nechceš taky zatočit?“ ušklíbl se ten magor, ale na mě se nepodíval.

„Ne.“ odmítla jsem, ale...ne. Zatím to zvládá.

Tma byla už dávno definitivní, ale já viděla dobře. On musel vidět prd z toho zírání do ohně. Byl opravdu bezvadná kořist, měla jsem pocit, že to ví, ale rezignoval. Alespoň pro teď. Nebo spoléhal na mě.



Nadechla jsem se, abych ho varovala a pronesla:

„Je tu jedno místo. Není daleko, nešla jsem dovnitř. Nemusela jsem.“

Podíval se na mě a zvedl obočí, pořád kroutil tou klikou a dělal rámus do okolního ticha. Pokračovala jsem „Nějaká stanice. Kompletní, celkem udržovaná infrastruktura. Vedlo tam velké množství kabelů.“ už teď jsem litovala. Ticho mi bylo milejší.

„Napájení?“ zpozorněl. Doslova se narovnal.

Přikývla jsem.

„Možná.“

„Takže navrhuješ vydat se tam a získat pořádný zdroj energie, nebo alespoň dobít tenhle?“ únavou spíš brblal, než mluvil. Jeho slabost byla otravná.

„Tch…je mi to jedno.“ řekla jsem zřejmě podrážděně.

„Tak tam ráno půjdeme. Doufám, že se přidáš.“

Jen jsem pokrčila rameny. Oheň znovu praskl.

Opřel se o kus rozteklého betonu. Dlouho mlčel. A pak:

„Proč jsi vlastně pořád tady?“

Podívala jsem se do plamenů, na ten jeho deštník, na tu přiblblou kliku.

„Nevím.“ protože nevím ty blázne.

„Nenabízíme toho moc,“ dodal. „Polévku s chutí smrti a sarkastickou AI v batohu.“ bezděčně na ten batoh na chvíli položil ruku.

„Ten deštník byl zábavný,“ to jsem ani nechtěla říct.

Další minuta ticha. Vítr změnil směr, nesl s sebou suchý mechanický pach — možná z jihu, možná z minulosti. V dálce znovu zavylo, z ohně něco prasklo.

„Promiň, ale… jaký je tvůj příběh?“ zeptal se.

„Nevím. Zapomněla jsem. Všechno.“

„To jako amnézie?“

„ANO.“ propíchla jsem ho pohledem. Co na tom nechápe?

Udělil klice poslední otočku a nechal ji spočinout na koleni. Bzučení ustalo a pohltilo nás ticho.

Konečně!

Zaregistrovala jsem změnu. Podívala jsem se na něj, ano, usnul. Úplně se vypnul. Jednu ruku na tom generátoru a druhou u...

Co je zase tohle?!

Podívala jsem se pozorněji. Malé, kulaté hodiny. Zbídačené, ale interní mechanismus tikal.

„Tch...” nemohla jsem si pomoct. Tikalo to přímo do mě jako něco, co tikalo i dřív. Ve mě. U mě. Okolo mě, možná. Nevím.

Došla jsem k závěru, že ví víc, než řekl. Přejela jsem prsty po straně meče, který nosím. Odrážela se na něm barva umírajícího plamínku z ohniště.



A jestli to tak je, tak to z něho dostanu.