Tajemství hory 25. část

Ava se schovávala za komíny krabic od potravin na svoji příležitost. Každou chvílí by se měl Ajťák vydat na svoji pravidelnou vycházku. Sama věděla, jak je otravné každý den sedět hodiny u počítače.
V uplynulých dnech Ava zjistila, že nejen tunely, ale i okolí hory je o rozloze několika kilometrů čtverečních kolem poseto kamery a pro Avu neznámou technologií, založené na detekci pohybu.
Téměř pokaždé kdy se detektory aktivovali, nechal Ajťák vyslat na průzkum patrolu, která vyrazila zajistit a zjistit, co ji aktivovalo. Podařilo se Avě zjistit, že Ajťák a Technik používají na průzkum
i nejmodernější drony vybavené termálními kamery. Byli to neskutečně tiché stroje. Kdyby proletěli kolem člověka, tak by si myslel že proletěl kolem něj čmelák.
Duchové tady byli navíc vybaveni i rušičkou signálu, který měli po většinu času zapnutý.
Takže snaha se dovolat jakýmkoli přístrojem, nebo použití navigace a dalších možností přicházelo vniveč. Vypínali jej v určitém čase, aby mohli komunikovat ze svým vedením a nebo právě při použití dronů.
Jejich vybavení dle Avy patřilo snad k nejvyspělejšímu, co dosavadní technologie nabízela.
Jak ji tvrdila Emily, nebyli to obyčejní pašeráci a musela ji dát za pravdu.
O to více ji lákalo dostat se Ajťákovi do počítače.
Očekávala, že dokumenty budou zaheslované. Trochu si spočítala, že hesla budou jednoduššího rázu a měli by ji zabrat pět minut, než je prolomí. Minuta než je stáhne na flash disk, kterým si momentálně pohrávala mezi prsty své pravé ruky.
Přitom si začala pohrávat myšlenkou, že by se vykašlala na Briana a použila vše ve svůj prospěch.
Že by začínala vydírat toho, kdo tohle skutečně řídí? Mohla by si říct prakticky o cokoli a měla by to.
Ti duchové nebyli rozhodně žádní blbci, ale Avě bylo jasné, že jsou to jen poskoci, kteří poslouchají vyšší vedení.
Z myšlenek o zradě Avu vytrhli blížící se kroky z tunelu, kde měl Ajťák svoji řídící místnost.
Ava po odchodu Ajťáka z dohledu ještě chvilku počkala. Mezitím si vyzula boty, aby nedělala moc rachotu. Rychlostí a mrštností kočky poté vletěla do místnosti.
Na kovovém stole ležel uprostřed otevřený notebook, kolem něj bylo dobrých patnáct obrazovek
s přenosem z kamer. Obraz nebyl jen z chodeb a okolních důležitých bodů v lese, ale i přímo
z Woodsbury. Avu to zprvu hodně zaujalo a přemýšlela nad tím, jak dokážou na takovou vzdálenost mít jasně čistý signál.
Po chvilce zjistila i, že obraz se dá přecvakávat na další kamery. Odhadovala na dobrých šedesát kamer, měli celkem hodně pokrytého prostoru.
Ava si sedla za notebook a maximalizovala ikonku umístěné na panelu.
Okamžitě rozpoznala mapu okolí hory, na které byli umístěné několik zeleně blikajících koleček.
Po chvilce ji došlo, že to budou zřejmě ty detektory pohybu.
Program tedy znovu minimalizovala a jako další ji zaujala ikonka telefonu.
Tu rozklikla a ukázalo se před ní telefonní seznam. Na prvních desítek řádcích byli jména ve zkratce prvního písmene jména a příjmení, za zkratkami poté telefonní číslo.

V dalším odstavci už byla vypsaná kompletně jména i s čísly.
Avu zarazilo, když zjistila, že to jsou čísla každého z jejich party, včetně jejího.
Na konci byla vždy malá červená tečka, na kterou Ava náhodně zmáčkla a nestačila se divit.
Okamžitě se ji před očima objevili všechny příchozí a odchozí telefonáty z daného čísla, sms zprávy, fotografie a výpisy z jakéhokoli chatu.
„Vy parchanti!“ zamumlala si Ava sama pro sebe. Na nabourání do telefonu musí používat hodně pokročilé technologie.
Seznam telefonních čísel nakonec zavřela, zasunula flash disk do USB a začala pátrat po dokumentech, pro které primárně přišla. Když je po chvilce našla a tvářila se dosti udiveně.
Dokumenty tady skutečně jsou a nejsou nijak zaheslované. Buď je ten Ajťák natolik lenošný je jakkoli zabezpečit, nebo si je natolik jistý, že nemůže dojít k úniku.
Tak nebo tak to aspoň Avě usnadnilo práci a mohla okamžitě stáhnout veškeré informace, včetně telefonního seznamu.
Měla ještě několik minut času, než se Ajťák vrátí na své místo. Její zvědavost a nutkání nahlédnout do dokumentu byla natolik silná, že nakonec neodolala.
Dlouho neotálela a otevřela jeden z patnácti dokumentů.
Při čtení Avě málem spadla čelist až k zemi.





Emily, jenž se ještě nevzpamatovala ze šoku, který prožila začala bloudit v chodbách pod horou
a pátrala po nějaké známé tváři. Podařilo se ji nechtěně vrazit do jednoho z procházejících duchů.
Emily se od něj odrazila jako gumový míček o zeď.

„Seš v pořádku?!“ zeptal se podrážděně duch. Dle hlasu Emily usoudila, že to bude Kašpar.

„Jsem v pohodě. Jen mi prostě není dobře.“ zalhala Emily a pokračovala nadále. Kašpar ji nadále sledoval, dokud mu nezmizela z dohledu.
Na prvního koho narazila naštěstí byla Ava, jenž vypadala stejně vyděšeně jako Emily.
Když se vzájemně spatřili, chytili se vzájemně za ramena.

„Musíme si promluvit!“ řekli obě zároveň.



Emily společně s Avou zalezli do jedné slepé chodby a šeptem spolu mluvili.

„Proboha Emily, musíme zmizet!“ začala s náznakem paniky Ava „Oni nás zabijí!“

Ava neříkala Emily žádnou novinku, přesto ji to vyděsilo víc, než by čekala.

„Vždyť já vím, přece jsem ti to říkala!“ odvětila vztekle Emily „Říkala jsem vám, že to nejsou obyčejní pašeráci!“

„Je to ještě horší!“ rychle odsekla Ava, čímž Emily poněkud zaskočila. Dívala se přitom nechápavě na Avu. Jak to může být ještě horší? Mezitím se Ava chytila za hlavu, začala přecházet zleva doprava a pomalu propadat panice.

„Můžeš mi tedy laskavě říct, co jsi tím myslela?“ zeptala se Emily, když viděla Avu dosti rozhozeném stavu.

Ava se zastavila na místě, hledíc přímo na Emily.

„Jsou to vládní zabijáci! Chápeš to?! Všechno tohle zorganizovali naši vlastní politici!
Senátoři, ministři…. Viceprezident!“ rozpomněla si Ava na úryvky, které stihla přečíst.

Emily hleděla na Avu s přesvědčením, že se musela uhodit do hlavy.

„Jak jsi tohle prosím tě zjistila?“ vyptávala se Emily. Ava vystřelila svoji levou ruku do vzduchu, v níž držela flash disk.

„Všechno mám tady!“ prohlásila sebejistě Ava „Z Evropy sem dostávají zlato a vzácné starožitnosti, které tam kradou od vlastních spojenců. Pro změnu z Afriky sem tahají krvavé diamanty. Všechno to tahají přes Grónsko a poté přes Kanadu. Minulý rok to tady sloužilo i jako překladiště kokainu stimulantů a dalších sraček. Proboha Emily, jsme v jejich tajném zlatém dole! Chápeš to?“

Emily několikrát zamrkala, nejméně pětkrát si musela v hlavě zopakovat vše, co Ava ze sebe vychrlila.

„To mi chceš říct, že v těch bednách je…“

„Ano! Zlaté cihly!“ přerušila ji okamžitě Ava „Tady neprošlo zboží jen za stovky miliónů…. ale doslova za miliardy!“ dořekla Ava a začala znovu popocházet sem tam.

„Máme nejméně dva dny na útěk…“ začala přemýšlet nahlas Emily.

„K čemu to ale bude?!“ vyhrkla ze sebe Ava s beznadějným pohledem mířící na Emily.
„Říkala jsem ti, že tohle jsou vládní zabijáci! Nepřestanou nás hledat, dokud nás nezabijí!“

„Vždyť máš u sebe důkazy! Můžeme je vyměnit za naše životy.“ napadlo Emily.

Ava nesouhlasně vrtěla hlavou, začala přitom brečet „Tihle lidi nevyjednávaj! Oni jsou kladiva a my pouhé hřebíky!“

Emily chvilku trvalo, než pochopila tohle přirovnání a musela Avě dát za pravdu, tohle byl poněkud naivní nápad. Zároveň si uvědomila, že pokud Ava mluví pravdu, tak nemůžou vlastně nikomu věřit, a vůbec ne jurisdikci. Kdo ví, kolik lidí může být v tomhle zapleteno. Dát to novinám, nebo do televize? Okamžitě by to společnost jako taková rozcupovala a považovala za podvrh.

„My proti nim nemůžeme zhola nic použít!“ utřela si Ava slzy a poté začala smrkat do papírového kapesníku „Tihle lidi nemají svoje osobní složky, prakticky neexistují, ani nikdo nezná jejich tváře.“ řekla Ava dosti odevzdaným hlasem.

„Jaktože o nich tolik víš?“ zajímalo Emily.

„Četla jsem pár vláken diskuzí na dark webu. Jedině v něm díky kladení na anonymní důraz je možné něco zveřejnit, aniž bys skončila s kulkou v hlavě. Doposud jsem těm kecům nevěřila, ale oni existují! Jsou skuteční a jsou tady!“

Emily věděla, že tahle společnost v níž se nachází rozhodně není svatá. Jenže chování Avy, která působí každou minutou zoufaleji začalo Emily nahánět ještě větší strach, než který doposud měla. Začínala si plně uvědomovat, do čeho se dostala.
Neviděla žádné východisko z této situace. Co mají udělat, aby přežili?
Říct ostatním, co jim tady hrozí? Uvěřili by jim? Emily si uvědomila, jak byla hloupá, když si jámu plnou mrtvol nevyfotila. Mohla všem ukázat a získat si jejich důvěru, a dostat na svoji stranu.
Jenže nemá nic, čím by ji přesvědčila.
Nakonec ji zase zbylo jediné, co měla celou dobu v plánu….. prostě jednoduše utéci a doufat, že jim unikne.
Emily chytila Avu kolem ramen, snažila se ji přitom uklidnit.
„Uklidni se, ano? Jak jsem říkala předtím, máme ještě nejméně dva dny.“

„Proč seš si tak jistá?!“

„Protože budou potřebovat pomoc všechno naložit, přece se nebudou dřít sami. Musíme udělat vše proto, abychom zůstali tam venku přes noc. To bude jediná a nejlepší možnost k útěku.“ objasnila Emily svůj plán „Myslím, že tahle možnost nám zbývá. Musíme přitom doufat, že se nám podaří dostat z jejich dosahu.“
Ava celá rozhozená nad jejich situací souhlasně kývla.


„Hlášení!“ ozvalo se z reproduktoru „Všichni ať se dostaví před vchod!“

„Běž první! Já tady minutku nebo dvě počkám. Ať to není pro ty parchanty podezřelé.“ navrhla Emily. Ava souhlasila a první vyrazila ze slepého ramene chodby.
Nějakou chvíli Emily ještě přemýšlela nad vším, co se dozvěděla od Avy.
I kdyby se jim podařilo utéct, tak jakou mají šanci? Jestli si chce zvýšit své přežití, bude muset zmizet ze států někam do světa.
Emily tedy vyšla na křižovatku chodeb, kde zažila dosti nemilé překvapení.
Hned naproti ní stál jeden z duchů.
Byl to Had.
Poznala ho podle očí, protože jako jediný od ostatních je měl zelené.
Ve svých rukách svíral svoji útočnou pušku a bez mrknutí se díval na Emily.
Strnulá Emily se zmohla jen na pootevřená ústa s pocitem, že je absolutně v háji.
Začínala nabírat na vyšší nervozitě, když Had stál nehnutě, ani nic neříkal.

„Já….já si skočím pro věci a hned jsem tam!“ dostala ze sebe Emily a rychlejším krokem šla do ubytovacího prostoru. Přitom ji doprovázela vzrůstající panika. Had nic neříkal, jen ji stále sledoval, jak mu mizí z dohledu.
Slyšel všechno, co si říkala s Avou? Nebo tam přišel chvíli předtím, než vyšla ze slepé uličky?
Tak nebo tak, nemůže to nechat na náhodě a štěstí.

V ubytovacím prostoru si ze skříňky vytáhla malý batoh, do kterého si chtěla naházet jídlo a pití.
Přemýšlela přitom, co bude muset udělat.
Začínala počítat s verzí, že ji a Avu budou hlídat jako ostříž ve chvíli, kdy budou spolu.
Emily si uvědomila, že nejlepší bude, když uteče sama. A nejlépe ještě dnes!
Nebude se spoléhat, že je Had neslyšel.
Rozhodla se opětovat i Avu, jen aby přežila.
S tímto pocitem se Emily začal obracet žaludek. Ava ji plně důvěřovala a teď ji chce zradit.
Emily ještě před odchodem z ubikace si sedla ke stolu, vytáhla z kartónové krabice žlutý papír a do ruky si vzala propisku. A začala do něj něco psát, přitom měla slzy na tvářích.

„Promiň Avo!“ řekla Emily tiše sama pro sebe.



Skupina Emily stála v řadě před vchodem, naproti nim čekající Lídr na to, až se trochu uklidní.

„Tak děcka!“ začal Lídr „Je to tady! Abychom urychlili nakládky, tak půlka zůstane tady a druhá zamíří na místo srazu. Dneska toho musíme nechat vyvézt co nejvíce, abychom to zítra měli klidnější. Pak bude konec a hurá domů!“ zakončil Lídr, čímž si zasloužil malý aplaus od několika lidí ze skupiny, která přijela s Emily.
„Na místě srazu bude velet Řezník. S ním bude ve skupině Apač, Štístko, Stopař a Žabák!“

„Tak málo?“ zeptal se Rodney.

„Nakládka do aut je mnohem rychlejší, než vynášení z dolu.“ vysvětlil Lídr.

K řadě stojících lidí přišel Řezník a začal ukazovat na několik lidí, včetně Emily.

„Vy všichni pojedete s námi!“ zavelel Řezník. Emily Řezníka nesnášela, byl to nejvíce arogantní ze všech duchů. Jenže teď mu mohla jedině poděkovat.



Skupina včetně Řezníka sestoupila k úpatí hory, kde se naskládali do čtyřkolek a vozíků.
Emily považovala za štěstí, že byla jako spolujezdec, jízda ve vozíku byla totiž méně pohodlná. Potíž byla v tom, že při trochu divočejší jízdě Žabáka se stěží udržela jeho molle vesty.
Cesta to byla v tomhle terénu téměř hodinová, než dorazili na nějakou mýtinu, kde stála polorozpadlá chatrč, na jejíž verandě seděl v houpacím křesle dosti sešlý stařec.
Na každé straně byli umístěné velké klece se štěkajícími psy.
Skupina zastavila čtyřkolky těsně před domem, čímž štěkot psů ještě zesílil.
Stařec se začal šklebit a roztřepaně začal mávat rukou na pozdrav.

„Šššááááu kámošši!“ zachraptěl stařec, když ze čtyřkolky slezl jako první Řezník, jehož kroky vedli rovnou ke starci.

„Čááááu ty starej parde!“ řekl pobaveným hlasem Řezník, přitom plácnul starce přátelsky po rameni „Vidím, že o naše hafany se nadále dobře staráš!“

„Jaššně! Pro šžvé kámošše cokoli!“

„Jsme rádi! Mám za tvou pomoc pro tebe dárek!“ pravil Řezník. Při jeho slovech starci zazářili oči štěstím. Když Řezník ze sumky vytáhl injekční stříkačku, málem štěstím stařec vyskočil z křesla.

„Náš Medik se snažil, aby ti vytvořil speciální chuťovku!“ dodal Řezník a sundal krytku z jehly.

„Vy toho starce drogujete?!“ pronesl nevěřícně Clement.

„Pomáhá mu na bolesti.“ odvětil Řezník.


Emily a ostatní si vyndali své batohy s jídlem a pitím, zatímco Řezník s ostatními duchy otočili své čtyřkolky a vyrazili zpátky k hoře.
Všichni, včetně Emily si posedali na zem a čekali, přitom si začali tipovat, co přijede.
Po hodině čekání skupina slyšela zvuky přijíždějících vozidel.
Emily byla v údivu, když na mýtinu dorazili čtyři velká, černá vozidla Lenco Bearcat. Na jejích bocích byl velkým nápis: POLICE.

O pár minut později dojeli další vozidla, tentokrát to byli ambulantní vozidla. Aby toho nebylo málo, tak čtvrt hodiny po nich dojeli i armádní dodávky.
Posádky vozidel zůstali sedět ve svých vozech, což vyvolali trochu nervozity u Emily a ostatních.
Byl to bizarní pohled. Emily a ostatní civí na osádky vozidel, oni pro změnu zase na ně.
Trochu si oddechli, když se na mýtině objevili čtyřkolky s plně naloženými vozíky.
Během nakládky stále nikdo z vozidel nevylezl. Všechno zůstávalo na duchách, Emily a ostatních.
Řezník nebyl zrovna klidný typ člověka, neváhal křičet a používat poněkud ostřejší slova na adresu každého, kdo zpomaloval nakládku.
Emily vypozorovala, že kufry mají přesně určený typ vozidla, do kterého mají přijít.
Usoudila, že veškeré zboží už má předem definovaný rozvoz.
Po první várce nakládky duchové okamžitě nasedli na čtyřkolky a vyrazili zpátky k hoře na druhé kolo. Při prvním kole stačili zaplnit jedno auto, které okamžitě odjíždělo na svou trasu.
Skupina si mezitím mohla oddechnout. Ty kufry byli z většiny neskutečně těžké.
Emily si pro zabavení ve své hlavě počítala, kolik to mohlo být zlata.
Vzpomínala si, že jedna bankovní cihla váží něco kolem dvanácti kilo. Pokud jeden kufr má kolem padesáti kilo a odečte třeba pět kilo váhy čistého kufru… odhadovala, že cena kilo zlata je přes osmdesát tisíc dolarů….
Emily okamžitě zamrazilo, když si uvědomila, jak velká čísla to v součtu budou. Bylo to něco šíleného a nepředstavitelné, jaké hodnoty za dnešní den projde jejich rukama. Nemluvě o možných diamantech z Afriky a dalších věcí, o kterých se Ava zmínila.
Co s tím můžou mít vlastně v plánu? To jde všechno jen do jejich kapes? Financují s tím něco?
Zároveň nedokázala pochopit, proč tihle duchové jim pomáhají. Co z toho mají oni? Peníze?
Zatímco Emily začala takhle uvažovat, ukázali se opět čtyřkolky v čele s Řezníkem.
Emily dlouze vydechla a protáhla si své unavené ruce. Bude to ještě dlouhý den…


Začalo se stmívat, když naložili poslední vozidlo, které bez dalšího zdržovaní otočilo a zamířilo pryč.

„Paráda! Stihli jsme to celkem slušně!“ pochvaloval Řezník a podíval se na hodinky „Už je celkem pozdě! Budeme muset tedy přečkat noc pod širákem!“

Mezitím Apač zalezl do starcovi chatrče, ze které začal před vchod vyhazovat spacáky. Emily a ostatní si je rozebrali a tábořiště si udělali od chatrče dál, aby neprovokovali už tak podrážděné psy.


„Řezníku?“ uslyšela Emily z vysílačky, když stála vedle něj.

„Copak se děje Ajťáku?!“

„V sektoru cé sedm byl lokalizován nějaký pohyb. Skočíš se tam mrknout?“ zeptal se Ajťák.

„Pro tebe cokoli kámo!“

„Díky!“

„Co se děje?“ zeptal se Apač.

„Prý nějaký pohyb na sedmičce! To bude planej poplach. Beztak to spustila nějaká divoká zvěř.“ odvětil Řezník „Zůstaňte tady s nimi! Skočím se tam mrknout!“ poté se chopil své útočné pušky, co měl umístěnou ve čtyřkolce a zamířil pěšky do lesa.
Emily po celou dobu sledovala, kterým směrem se vlastně vydal….aby věděla, kterým směrem pozdě v noci nesmí sama vydat.


Takhle nervózní a vystresovaná Emily v životě ještě nebyla. Bylo něco po dvaadvacáté hodině, když si zkontrolovala čas. Jen vystrčenou hlavou ze spacáku zkontrolovala okolí.
Ostatní tvrdě spí a duchové přespávají uvnitř chatrče. Jen stále netušila, jestli se ten Řezník už vrátil. Přesto naznala, že nastal čas útěku. Potichu se dostala ze spacáku, přitom jej naaranžovala, že tam nadále někdo spí.
Popadla svůj batůžek a opatrnými kroky se vydala po stopách, jenž tady nechali odjetá vozidla.
Usoudila, že to bude nejrychlejší a nejpohodlnější cesta od této noční můry.
Jakmile se ocitla uvnitř lesa, rozsvítila si svoji baterku, která ji dostatečně osvětlovala vyjetou cestu.
Nadále neváhala a své tělo donutila k běhu, protože teď hraje o čas a výhodu...



Lídr procházel chodbou, měl namířeno do řídící místnosti Ajťáka.
Zmíněný duch seděl za monitory, ruce měl přitom složené za hlavou a slabě si pohvizdával.

„Takže, jaké máme skóre?“ zeptal se Lídr, když stál za jeho zády.

„Myslím, že dnešní den by se mohl zapsat do Guinnessovy knihy rekordů šéfe! Takhle rychlou partu jsme tady ještě neměli.“ odpověděl Ajťák.

„To rád slyším! Kolik nám toho zbývá na zítřek?“

„Podle spisu tak na dvě auta.“

„Bezva! Tak informuj vedení, ať nám za pár dní pošlou dva vozy a doložíme zbytek sami.“ řekl potěšeně Lídr.

„Takže dnes v noci to chcete spustit?“ zeptal se Ajťák, otočil se přitom na své otočném křesle čelem k Lídrovi.

„Samozřejmě. Nebudeme to prodlužovat.“ odpověděl Lídr a kývl na Ajťáka. Ten se okamžitě otočil zpátky k obrazovkám. Podal Lídrovi ze stolu satelitní telefon, hned naťukal na něm číslo.

„Tak to lenoši zvedněte!“ zavrčel Lídr.

„Ano šéfe?“ uslyšel z telefonu rozespalý hlas.

„To seš ty Stopaři? Kde je Řezník?“ zeptal se Lídr.

„Toho jsem poslal na kontrolu sektoru.“ odpověděl pohotově Ajťák za Stopaře.
Lídr pokývl na srozuměnou „Dobrá! Stopaři? Nastal čas! Můžete se do toho pustit!“

„Jasan šéfe!“ odvětil Stopař a zavěsil.

Lídr poté stiskl svoji vysílačku, umístěnou na molle vestě.

„Všichni duchové na základně, hlaste se!“

„Radar na příjmu!“
„Technik a Pilot slyší!“
„Kašpar připraven!“
„Had se hlásí!“
„Ničitel na příjmu!
„Smrťák připraven!“
„Kostlivec připraven!“
„Vánek připraven!“
„Medik na místě!“
„Kostra se hlásí!“

„Všem duchům! Vyhlašuji čistku! Opakuji, vyhlašuji čistku! Víte co máte dělat. A primární cíle nechejte naživu! S nimi si to vyřídím osobně.“ zavelel Lídr a pohlédl na Ajťáka, který s ledovým klidem dál seděl ve svém křesle.

„Pustíš nám něco pěkného do repráků?“ zeptal se Lídr.

„Co byste chtěl?!“ zajímalo zvědavého Ajťáka.

„Třeba moji oblíbenou od Edith Piaf…. Non, Je ne regrette rien.“ navrhl Lídr.

Ajťák pleskl rukama „Ale tohle hrálo posledně i předposledně!“ řekl rozhořčeně, čímž si zasloužil káravý oční kontakt od Lídra.

„A co bys chtěl jako pustit? Ten tvůj podělaný hip hop, nebo co to posloucháš za sračky?!“ zavrčel Lídr „Prostě chci svoji klasiku! A laskavě ji nechej hrát do smyčky, ano?“

Ajťák se chytil za hlavu „Dobrá! Dobrá!“ odpověděl poraženecky Ajťák „Ať je po tvém!“

„Jsem rád, že si rozumíme.“ dodal pobaveně Lídr a poplácal Ajťáka po rameni. Poté zamířil směrem k odchodu. Ajťák se ohlédl, aby jej viděl odcházet „Mettalica není podělanej hip hop!“ zamumlal si a pustil se do své práce.



Náhlá hudba z reproduktorů vyrušila sedícího Briana a další dva muže, jenž si dávali zrovna noční svačinku po hodně náročném dni. Trojice si měnila nechápavé pohledy.
Do jídelny přišel Kašpar s dalšími dvěma duchy, čímž si zasloužili vyděšený pohled Briana.

„Ach! To nám to krásně hrají, že?“ pronesl uvolněně Kašpar, přitom se svými kumpány stáli na opačné straně stolu, kde seděl Brian s oběma muži. Na Kašpara se dívali vytřeštěnýma očima
a pootevřenými ústy.

Kašpar po chvilce prolomil několika vteřinové ticho „Víte, jaký je rozdíl mezi sněhulákem a židem?
Něco přes čtyři sta stupňů!“
Stále na něj trojice nechápavě zírala.

„A víte, jak rychle letí smrt?“ zeptal se náhle Kašpar, přitom duchové nenápadně odjistili své zbraně.

„Něco přes osm set metrů za vteřinu!“ odpověděl si Kašpar sám sobě, což byl signál pro jeho společníky, kteří okamžitě namířili své zbraně a spustili nepřerušovanou palbu.
Brian si rukama zacpal uši a přikrčil se těsněji víc ke stolu, zatímco vystřelené kulky létali kolem jeho hlavy. Ucítil, jak na něj dopadali kapky krve či rozstřílené předměty, jenž byli umístěné na stole. Palba po pár vteřinách skončila a Brian zjistil, že jemu se nic nestalo. Celý roztřesený a vyděšený otevřel oči. Viděl, jak na něj Kašpar míří zbraní, zatímco jeho komplicové přebíjeli své zbraně.

„Gratuluji kámo!“ řekl potěšeně Kašpar „Právě ses dostal do finále!“


Ava hrůzou utíkala chodbami, hledající nějaký bezpečný úkryt.
Mezitím stále v reproduktorech hrála pořád dokola ta samá písnička.
Ta se míchala se střelbou, řevem a sténáním umírajících.
Měla štěstí, že když celé tohle peklo začalo, byla zrovna na záchodě.
Během svého bezhlavého běhu přeskočila tělo Olívie, která byla brutálně ubodána, jejíž tělo leželo v křižovatce chodeb. Prvně běžela k východu, jenže tam spatřila další dva duchy, kteří zrovna podřezávali Olivera.
Pochopila, že musí zmizet do bludiště chodeb a doufat, že na ni zapomenou.
Proto se rozběhla dál od východu, vzala to přitom prvním skladištěm, kde na ni čekalo nemilé překvapení.
Hlasitě hrůzou zapištěla, když uviděla oběšenou Annu. Její tělo bylo přitom probodáno několika železnými tyčemi. Okamžitě padla na kolena a začala zvracet.
Když uslyšela řev, neváhala a schovala se za poskládané palety, byl to jediný možný úkryt
v místnosti.
Znovu chtěla začít křičet, když spatřila jak chodbou se plazí Rodney.
Jeho pravá noha visela jen na kousku kůže, kterou při plazení za sebou táhl. V levé měl zabodnutý bojový nůž. Ava mu chtěla vyrazit na pomoc, ale okamžitě se zastavila, když uviděla plížící se stín k Rodneymu. Byl to Had, který měl na své útočné pušce nasazen bajonet.
Pomalým krokem se postavil nad Rodneyho, a sledoval jeho marnou snahu si zachránit život.
Když hada přestalo sledování bavit, přišlápl svoji pravou nohu Rodneyho k zemi a bajonetem na pušce mu velice pomalu začal probodávat krk. Rodney vydával chraptící zvuky, přitom se jeho ústa začala plnit krví, jenž začal ještě vykašlávat těsně předtím, než zemřel.
Had vytáhl bajonet z jeho krku a utřel jej o Rodneyho oblečení.

Poté chytil vysílačku „Cíl číslo devět eliminován!“ nahlásil, rozhlédl se kolem se a pokračoval chodbou dál. Mezitím se občas ozvala střelba, řev i prosby o milost.
Ava si zacpala uši, aby to nemusela nadále poslouchat, jenže nepomáhalo to.
Během toho si uvědomila, že je na hodně špatném místě. Bylo příliš na ráně, je otázka času, kdy ji někdo objeví. Po přemlouvání sama sebe se donutila k pohybu. Z místnosti vyletěla na chodbu takovou rychlostí, že málem vrazila do ducha, který stál přímo na ni namířenou zbraní.

Ava se okamžitě zastavila, dala ruce vzhůru „Prosím! Nezabíjejte mě!“

Smrťák se pobaveně zasmál, nahmatal přitom svoji vysílačku „Další primární cíl je zajištěn!“



Clement se ve spacáku několikrát otočil. Měl pocit, že slyší pořád podivné zvuky.
Přesto byl pořád líný otevřít oči, cítil se hodně utahaně. Takhle náročný den dlouho nezažil.
Jenže ty zvuky se k němu přibližovali a donutili jej otevřít oči.
Chvilku mžoural do tmy, než rozpoznal jakousi siluetu postavy.
Trvalo mu ještě nějakou chvíli, než se jeho oči přivykly na tmu.
Jenže co spatřil dosti nepobíral.
Nad spacákem někoho, kdo ležel vedle něj klečel jeden z duchů, přitom rychle pohyboval rukou.
Poté rozpoznal v ruce ducha podivný předmět.
Trvalo mu potom dalších pár vteřin, než si uvědomil, že to je nůž.
Okamžitě se chtěl dostat ze spacáku a pomoci napadanému, jenže během rozepínání spacáku mu na hruď klekl další z duchů.

Apač nekompromisně zabodl úzký nůž do Clementova krku. Ten vytřeštil na ducha své oči, přitom rukama se chytil za nůž v jeho hrdle. Apač tomu nevěnoval pozornost. Okamžitě totiž tasil z pouzdra další nůž, chytil jej za vlasy a umírajícího Clementa začal skalpovat.


„Jsem zvědavý, kdy tě tohle přestane bavit!“ pravil Štístko, když viděl spokojeného Apače.

„Kamaráde, tohle mě nikdy nepřestane bavit!“ odpověděl nadšením Apač a postavil se na nohy. Přitom držel v levé ruce Clementův skalp. Štístko nad jeho argumentem pokrčil rameny a otočil se
k Žabákovi a Stopaři „Hotovo?“ zeptal se jich.

„Jasan! Už nám tady zbývá jen primárka!“ odpověděl Stopař a zamířil ke spacáku, který patřil Emily.

„Stávej krávo! Vyhrálas jackpot!“ řekl hlasitě Stopař a kopl do spacáku, poté se zarazil.

„Co se děje?“ vyptával se Štístko.

Stopař se nad spacákem ohnul, poté ho zdvihl do vzduchu „Tohle se děje!“ odpověděl Stopař.

Ze spacáku vypadl složený žlutý papírek, kterého se Štístko okamžitě chopil a rozložil ho.
Na papírku stálo:

Prosím! Nikomu o vás nepovím!

Štístko nijak neváhal a chopil se satelitního telefonu „Lídře? Máme menší problém! Náš primární cíl zdrhl.“



Emily při svém útěku zvolila indiánský běh. Věděla, že tímto stylem vydrží hrozně dlouho.
Za ty dvě hodiny urazila velkou vzdálenost, jenže pro mobilní signál to bylo nadále málo.
Moc ji to netrápilo, jelikož se dostala na šotolinovou cestu, po které ji cesta utíkala ještě rychleji.
Po dlouhé době se začala usmívat s pocitem, že unikla z toho nejhoršího.
Byla rozhodnuta, že Woodsbury se raději vyhne.
V okamžiku pocitu vítězství Emily před sebou zahlédla světla blížícího vozu.
Než stačila jakkoli zareagovat, vozidlo se zastavilo.
Věděla, že řidič si ji všiml.
Vozidlo stálo nadále nehnutě, stejně tak i Emily.
Trochu si oddechla, když se na autě rozsvítili policejní majáky.
Spadl ji kámen ze srdce a poklusem zamířila k autu.
Dorazila s úsměvem na tváři ke dveřím spolujezdce, které otevřela.
Za volantem spatřila staršího, tlustého šerifa na jehož jmenovce vyčetla příjmení: Hardy.