Staré pověsti postapo České p.7

Slunce ještě ani pořádně nevylezlo, když se Komandér probudil s čepelí u krku.

Ne, není to metafora.

Skutečný meč. Kovový. Studený. A velmi pevně spojený se stříbrovlasou ženou s emoční dostupností betonové zdi, která na něj zírala, jako by jí dlužil nájem.

„Jseš vzhůru. Dobře.“

Zvednul hlavu a čepel se posunula o půl centimetru blíž. Ztuhl.

„Dobře, dobré ráno. Ty jsi…ranní ptáče.“

„Začni mluvit.“

„O čem?“

Zúžila oči. Sval na čelisti škubl.

„O všem. Co víš o mně? O ní? A kdo vlastně jsi?“

Komandér si povzdechl a hřbetem ruky odsunul čepel jako dotěrnou mouchu. Ona ale čepel okamžitě vrátila zpět.

„Schovej to. Není to žádné tajemství. Mohla ses prostě zeptat.“

Posadil se, opřel o betonový zbytek nějaké budovy, která se dávno vzdala sama sebe. Podíval se na stav energie. Bylo tam podstatně víc, než by být mělo. Opatrně mrknul na Nope. Že by nakonec také točila? Musela, jinak by tam bylo opět to malé nuzné nic.



Mé jádro se spustilo bez problémů.

„Pane jo, co se to tu děje???“ Nope stála nad Komandérem a její meč byl nepříjemně blízko jeho krku. „to vás nemůžu nechat chvíli o samotě?“ Nope ani nemrkla. Odlehčení očividně zabralo.

Komandér si ztěžka povzdechl.

„Já chci odpovědi.“ Řekla prostě.

„Na jaké otázky? Proč takhle?“

Jen se dál dívala a čekala.

Komandér se zhluboka nadechl, poškrábal na hlavě a spustil.

„To nic. Aspoň bude jasno. Jak říkám, není to tajné. Teda už dávno ne. Byl jsem prostě součástí testovací jednotky. Vyhodnocovali jsme nový typ bojových androidů. Tak tajný projekt, že jsme vtipkovali o tom, jak máme bomby v hlavách. Asi tušíš, kam tím směřuju, že?“ podíval se na Nope výrazně.

Ta zabodla meč do země a opřela se o něj. Oči stále zúžené, pozorující.

„Pokračuj.“

I já jsem čekala. Mlčky, a to už je co říct. Ještě jsme spolu takhle nikdy nemluvili.

„Nebyla jsi to ty, konkrétně,“ řekl Komandér a kývl směrem k Nope. „Náš typ AI byl E.“ Podíval se přímo na mě.

Mrkla jsem. Něco známého se pohnulo, jen to uchopit…

„Bylo nás několik. Jako skupin. Každá měla jako člena to nejlepší, co kdy borci z laboratoří vymysleli. Kam se hrabali číňani. Autenticky lidská těla řízená tou nejvychytanější umělou inteligencí.“ Nechal to chvíli viset ve vzduchu.

Nope si jen přešlápla. Já zadržovala dech, který jsem neměla.

„Jo. Echo, měla jsi tělo – jako ty.“ ukázal na Nope „Stejná modelová řada. Dalo by se říct, že jste byly… bojové sestry. Nope, ty jsi musela být přidělena jiné jednotce, my se mezi sebou nestýkali.“

Zavrtěl se, hledajíc oporu zad.

„Já měla tělo…“ pohlédla jsem na Nope, „a takovéhle?“ Byla jsem překvapená. A najednou jsem se cítila… okradená. Uvězněná. Já nebyla vždycky jen…tohle.

„Jo. Ano. Identické. Jediný rozdíl byla barva tvých vlasů.“

Já měla ruce, nohy a vlasy!

„Co se stalo?“ zeptala jsem se. „proč jsem dopadla takhle?“ najednou jsem cítila jakousi obdobu klaustrofobie. Uvěznění, a křivdy.

Další hluboký nádech.

„Mise, která měla být spíš vycházka s prototypem, šla z ničeho nic do háje. Žádné velké hrdinství. Žádná velkolepá bitva. Stačilo, aby spadl strop v jedinou, tu nejhorší chvíli. Jen prostě… bum. Celý koridor se zřítil. Na nás.“

„Jen tak? To je docela pech.“ Ozvala se Nope.

„Né... Výbuchy, všude okolo nás. Ale neměli být. Nikdo nic nečekal, velení nevarovalo, briefing nic takového ani neuvažoval. Přitom přišlo regulérní bombardování.“

„Zasáhla mě bomba? Proto jsem...v batohu?“ chtěla jsem vědět víc. Všechno. Kousala bych si nehty. A bože, jak ráda.

„Ano, ale ne přímo…celá pravda je, že.“ Další hluboký nádech. Možná trochu trhavý? „ta bomba by zabila mě. Ale ty jsi se postavila do cesty a strhla mě stranou.“

Nope ani nemrkla. Ale poslouchala.

Já byla úplně zahlcená.

„Když jsem se probral… bylo po všem. Ticho. Tvoje tělo zničené, ale jádro přežilo. Odpojil jsem ho. A s ním i energetický článek. Musel jsem improvizovat a vymyslet připojení bokem. Asi proto jsi přišla o tolik paměti. Nejsem zrovna inženýr.“

Promnul si krk.

Já jsem vstřebávala nové informace.

„Později jsem se dovtípil, že to nebyla nějaká past. Byl to začátek Velké změny. Kolaps. Všechno šlo do háje.“

Teprve se podíval na mě.

„Povedlo se mi tě přivést zpět, Echo, s obrovskou dávkou štěstí, a alespoň do této formy. Od té doby jsme spolu. Tak nějak.“ Rozpažil ruce.

„Mohl jsi mi to říct,“ řekla jsem tiše.

„Byl jsem rád, že ses nikdy nezeptala. Styděl jsem se. Cítil jsem vinu. Litoval jsem. Všeho.“ Slova se z něj drala, jako by mu seděla na hrudi. „Celý svět se překlopil naruby a můj život taky. Měli jsme vás za stroječky na natahování. A když přišlo do tuhého tak co. My chcípali, a ty jsi neváhala to…místo mě.“

Nechala jsem ho mluvit bez přerušení.

„Když jsme přišli na legendu o 1U2, a dokonce na signál, doufal jsem, že 1U2 je buď nové tělo pro tebe… nebo snad místo, kde jsi byla vyrobená. Abych splatil dluh. Abych měl cíl. A kdyby to tak nebylo, tak třeba někde po cestě narazit na nějakou alternativu.“

V tu chvíli jsem přestala dýchat – obrazně, samozřejmě.

„A co víš o mě?“ ozvala se Nope.

„Nic konkrétního, bohužel. Vidím, že jsi součástí toho stejného projektu. Ale tvůj úkol? Nebo tvá skupina?“ zavrtěl hlavou.

Ale já už asi věděla.

„Typy A až E. Viděla jsem útržek paměti už dřív, při spuštění.“ Vybavila jsem si to. „já měla vlasy zrzavé. A stříbrné…ty jsi typ A“ řekla jsem.

„Typ A. Co to znamená?“

„To bohužel nevím.“ Řekla jsem a Komandér zavrtěl hlavou.

Nope přikývla, otočila se, ušla pár kroků a sedla si. Tichá jako obvykle.

Komandér vydechl, jako člověk, co právě nebyl bodnut mečem fyzicky. Ale duše? Ta dostala hotový nářez.

Vstřebávala jsem ty informace. Měla jsem tělo, silné, ladné. Mohla jsem chodit, dívat se. Držet zbraň, nebo třeba ten deštník. Mohla jsem taky někoho nakopat do zadku. Hodit kámen. Zakřičet vlastními ústy.

Cítila jsem lítost, a nějakou melancholickou úlevu. Dala jsem své tělo za jeho život.

A on mě nenechal zaniknout. Mohl odejít a mé jádro by prostě vyhaslo. Ale zůstal. Představovala jsem si, jak z mého zničeného těla doluje jádro a článek s energií. Jak bloudí okolím, aby našel něco, s čím to celé dokáže uchovat.

To vše za předpokladu ztráty celého týmu lidí, se kterýma byl. Šoku, ve kterém musel být. Zmatení, kterému musel čelit.

„Proto mi říkáš Komandére.“ Řekl „když byl celý tým zavalen, ještě jsi mi potvrdila, jako jedinému přeživšímu, velitelskou funkci. Velitelem na pět minut, díky tomu, že jsem běžel jako poslední.“ Uchechtl se a kroutil hlavou.

Opona se roztáhla a já nyní věděla. Viděli nás jako stroječky na klíček, třeba se nám vysmívali. Ale když na to přišlo, byla jsem zachránkyně. To byla ta hřejivá část. Já zachránila jeho, on pak mě.

Měla jsem tělo. A teprve teď cítím v plné síle, jak moc mi chybí.

„Nope! Okamžitě mi dej ty nohy!“ zakřičela jsem plnou mocí svého reproduktoru. Zničená, ale jiná.

„Tch…zapomeň. “ Ani se neobtěžovala otočit hlavu. „a říkejte mi Ash.“ Zvedl se jí koutek úst. Ale na té straně, kterou jsme neviděli.

Komandér se zarazil, naklonil hlavu, a pak pokýval.

„Ash. Jo, to sedí. Ash.“ Zkoušela jsem její nové jméno.

„Takže, můžeme vyrazit?“ ozval se Komandér nakonec „pořád potřebujeme udržet Echo při životě, a mě bolí ruce.“