Staré pověsti postapo České p.8

 

Do temnoty, jak jinak. 

 

Vyrazili jsme hned poté. 

Slov už nebylo zapotřebí. Oheň dávno dohořel a ta podivná atmosféra, která u něj vznikla, se vznášela kolem nás jako ten nejlínější kouř. Komandér sbalil batoh a deštník. Ash si přehodila meč přes rameno, jako by šla na večírek, ne do potenciálního pekla. A já? Já se držela při životě na procentech, která mi natočila Ash – nikdy se k tomu nepřiznala – a vypouštěla jsem jednoslabičné navigační pípance jako umírající sonar. Přemýšlela jsem, proč to vlastně udělala.  

Svět kolem nás se postupně proměnil. Otevřená pustina se nenápadně změnila v industriální kostnici: zlomené antény, zřícené věže, převrácené stožáry – fosilizovaní bohové dávnověku. Všechno bylo ohořelé, ztavené dohromady, nebo alespoň spálené do neúhledného žmolku. Naštěstí už to nepáchlo. Co nepohltila jaderná výměna, to udusil kouř z plastů a jiných zbytečností, co kdysi lidé považovali za nezbytné. 

„To místo už není daleko,“ řekla po hodině ticha Ash. Její kroky byly tiché, plynulé, každý krok efektivní. 

Komandér přidal své „Hmh“ do jámy slov. Po té zpovědi se stále cítil nesvůj – a bylo to vidět. 

V dálce se opravdu rýsovala budova, nepravděpodobně zachovalá. Dokonce s celou vstupní branou a betonovými zdmi. 

Logo ČEZ se vynořilo jako kletba. Dřív umně vyvedené na oblouku, teď napůl seškrábané, napůl stékající dolů, celé nepříjemné. 

Pod ním byla červeně, štětkou dopsaná slova: Čechy – Eskalovaný – Zlo 

Stanice jako by vnitřně pulzovala. Jinak se nikde nic nehýbalo. Jen občasné, ale o to silnější zabzučení prozrazovalo, že tu skutečně teče proud. Skvělá zpráva… s podtextem krutého háčku. 

„Echo?“ ozval se Komandér. 

„Co?“ 

„Co—CO? Koukej začít kouzlit.“ 

„Ajo, jasně. Ehm… částečná shoda architektury s jihomoravským typem. Cítím smyčky dat. Něco přesměrovává napájení,“ sypala jsem informace. 

„To znamená?“ zeptal se profesionálně, bez mrknutí oka. Měřil si stavbu jako horu, kterou měl zdolat. 

„To znamená, že si to vymýšlím. Už nemám moc šťávy na hi-tech detekci.“ 

Jen zabručel. 

Ash procedila „Tch“ a hodila hlavou. Řekla bych, že ji to pobavilo. 

Hlavní vstupní dveře chyběly. Vytržené z pantů, rozházené jako zuby po pořádné rvačce. 

Uvnitř visely kabely jako liány. Kdesi v útrobách cosi vrčelo – napůl mrtvý generátor. Aspoň jsme doufali, že to byl generátor. 

„Cítíš to?“ zašeptal Komandér. 

„Jo,“ odpověděla jsem. „Jakoby ta budova žila. Svým vlastním, podivným způsobem.“ 

„Poetické. Ale myslel jsem ten smrad.“ 

„Tak k tomu mi chybí nos, génie.“ Zavrtěla jsem hlavou. 

Ash vešla jako první. Nečitelná tvář, oči ostré a pozorné. Pohybovala se jako kapalná zbraň – bez zaváhání, s klidem, který zvyšoval napětí. Její přítomnost proměnila atmosféru z obav na připravenost, přestože po zbrani zatím nesáhla. 

Sestoupili jsme do vstupní haly. Zářivky nad hlavou problikly, jako by si nás všimly, a pak si to rozmyslely. Hučení sílilo – ne čistě stroj, spíš srdce, které bije jen podle vlastní nálady. Elektřina tu rozhodně byla. 

„Čas na dobití!“ tleskla jsem neexistujícími dlaněmi do ticha. 

Komandér sebou lehce trhl. „Tohle je přesně ten typ budovy, co ve filmech znamená problémy,“ zamumlal a sáhl po páčidle. 

„Jak by to mohlo být horší než Liberec?“ 

„Tisíci způsoby. Všechny špatné.“ 

Tupý rachot – kov se sesypal na zem někde v hloubi. 

„Jo. Už teď vidím nestvůry všech druhů.“ 

„Nestvůry?“ zopakovala jsem. 

„Výborně,“ pronesla Ash lhostejně. 

„Aspoň někdo se těší,“ zabručel Komandér. „Co když tam budou mechanické superstroje na zabíjení?“ 

Podívala se na něj. „Tím líp,“ řekla, a cosi, co mohlo být úsměvem, shodilo obraz ze zdi. Dřív asi inzeroval nejlepší tarif se zárukou ničeho. Sklo se roztříštilo. 

„Uáu… taková síla v úsměvu,“ pronesla jsem. 

„Pokud to vůbec byl úsměv.“ Komandér se ušklíbl. „Kterou cestou se pokusíme trpět?“ 

Z haly vedly tři dveře. Jedny otevřené – chodba se zhroutila, tudy nikdo nepůjde. Zbylé dvě, celokovové, zavřené a nevlídné. Stanice, ne pobočka. 

Ash beze slova zvolila prostřední cestu. 

„Znáš to tu?“ zeptala jsem se. 

„Ne. Ale problémy smrdí tímhle směrem,“ odvětila, kopla do dveří a ty se rozlétly o zeď. Světlo zvenčí vklouzlo dovnitř, ozvěna se smála. 

„Jemné,“ poznamenala jsem. Komandér přikývl. V kovu dveří zůstal důlek od podpatku. 

Vstoupili jsme. Zatuchlá chodba, žádný souvislý prach, tmavé fleky na zdech, vydrolená omítka. Po zemi pošlapané papíry, černé šmouhy, cáry hadrů. V rohu rozbitá helma. 

Tma postupovala zpět rychleji než my. V dálce se ozvala ozvěna hlubokého zvuku, pak skřípění. Nad hlavou zářivky mlčely, jen místy zablesklo červené nouzové světlo. 

Kovové podpatky Ash nevydávaly hluk. Kroky Komandéra se však vracely zpět – jako by někdo kráčel proti nám. 

Za námi ohlušující rána. Panty dveří povolily, ty se svalily na zem. 

„No vida. Přesně takhle to začíná,“ Komandér už měl páčidlo v pohotovosti. 

„Uznávám, je to tu lehce děsivé.“ 

„Zbabělci,“ konstatovala Ash a pokračovala. 

Nouzová světla blikala v nesmyslném rytmu. Stěny pokryté mazlavou, páchnoucí hmotou, jejíž pach sílil s každým krokem. Pod nohama mokré, lepkavé zvuky – jako by pod podlahou něco čekalo, až uděláme chybu. 

„Každou chvíli…“ 

„Bojíme se?“ zeptala jsem se. 

„Řekněme, že točení klikou do nekonečna už mi nepřijde jako tak špatný nápad.“ 

 

ČVACHT 

 

Vstoupili jsme do temné, mazlavé kaše. 

Něco, co by možná vysmrkala Godzilla. Komandér přizvedl nohu a podíval se – táhlo se to za ním jako lenivý sliz. Celá kaluž, jakoby tu někdo vylil zbytek barelu nevypité Jihlavanky, která si tu vytvořila svůj vlastní, malý, tmavý ekosystém. 

„Fuj,“ pronesla jsem. „V takových chvílích jsem fakt ráda, že jsem jen světlo a sarkasmus.“ 

Smrad zesílil, stejně jako hluboké vibrace pod nohama. Za námi světlo z otevřených dveří – teď už permanentně – vypadalo jako slabá baterka. Jen drobný kroužek v dálce. 

Nezdálo se mi, že bychom ušli tak daleko. 

„Fakt doufám, že to bude pomalý, neškodný, ošklivý červ,“ zamumlal Komandér. 

„Bezruký, malý?“ uchechtla jsem se nervózně. Ve skutečnosti jsem doufala, že tu není nikde nic. 

„Bezruký je bonus. Bezzubý, bezoký.“ Odříkával to jako modlitbu, přičemž si zjevně představoval vetřelce – slintající, smrtící, lezoucí všude a z každé díry čumící. 

Ash naklonila hlavu a přimhouřila oči. U ní to vždycky znamenalo problém. 

„Chtěla bych využít této příležitosti,“ začala jsem, „a poděkovat vám oběma za účast v této misi, která má za cíl udržet mě svítící a netrpící…“ 

Hluboké, bublavé zavrčení mě přerušilo. Šouravý zvuk. 

„Ty vole, zombíci,“ vydechl Komandér a přehmátl na páčidlo. Zjevně si nebyl jistý, jestli je to vůbec ta lepší varianta. 

Ve tmě, dál v chodbě, se kymácela veliká silueta. Stín obalený temnotou jako těžkým pláštěm. 

Zavrčelo to znovu. 

Komandér zavrčel zpátky – instinktivně, ale mnohem tišeji a méně přesvědčivě. 

Pak jiný zvuk. Hrdelní, hluboký jako odvaha nás tří. Z temnoty zaznělo démonické: 

„Odbo…ryyyyyyyy…“ 

Ash si sáhla pro meč, ležérně, jako by tomu chtěla podat kus šunky. 

To cosi v temnotě si odříhlo. Smrad nás zasáhl jako pěst – týden mrtvý mokrý pes. Nebo spíš medvěd. Na slunci. 

Komandér sáhl na spod batohu a vytáhl světlici. Majznul s ní o zeď po pravé straně a světlice se syčivě rozhořela. 

„No do…“ 

„Opravdu, tím odpadá verze s červem,“ dodala jsem. 

Ash přešla z postoje „relax u pláže“ do „připraveno“. 

Světlice vrhala plápolavé, oranžové světlo na živoucí masu. Kus medvěda by se v tom našel, ale dřív to byl nejspíš člověk. Možná i zaměstnanec měsíce za množství přesčasů. Srst – nebo snad kůže? Bláto? Smutek? – slepenina slizu a vláken s příměsí kdysi modrých montérek. Oči černé jako výpadek sítě, a přesto v nich cosi zablesklo – dost na to, aby se člověk rozklepal. Na mohutné tlapě trčely šroubováky místo prstů, vrostlé do dlaně. Druhá paže byla lidská, neúměrně vyzáblá, a držela něco. 

Desky? Desky na dokumenty. I s propiskou. 

„No to mě podrž,“ vydechla jsem, neschopná odtrhnout pohled od toho bizáru. 

Stvoření vypadalo, jako by už dávno shnilo, ale pokračovalo v existenci jen kvůli nějakému prokletí. 

Skrčilo se. 

Ash přešla na postoj „pojď si“ – široce se rozkročila, natočená bokem, lehce přikrčená, jako zhmotněná výzva. 

Komandér o krok ustoupil, napřáhl se a hodil světlici po zjevu. Odrazila se od toho, co mohla být hruď, a bez jakéhokoliv efektu dopadla přímo pod nohy – nohy, které už dávno ztratily normální podobu. 

Při tom pohledu jsem vážně uvažovala, že se sama vypnu. 

Další bublavé zabručení, zavrávorání – a pak to prostě skočilo. Nikdo z nás nečekal takovou rychlost a obratnost. 

Ash uskočila stranou a vyhnula se deskám s propiskou. 

Komandér se vrhl bokem, až narazil na zeď, a tím se vyhnul tlapě, která po něm hrábla. Vyhekl a okamžitě se otočil za potvorou. 

Těžký dopad. Skřípavý zvuk. Drápy trčící z rozervaných bot škrábly o podlahu – ale jen na jedné noze. Přísahala bych, že žádné drápy ta potvora ještě před chvílí neměla. 

Bytost se ohnala znovu, Komandér zvedl páčidlo právě včas. Kov narazil do kovu, když se pařát střetl s ocelí. Jiskra odletěla. Rána ho odrazila pár kroků dozadu, ale ustál to. Ramenem monstra projel stříbrný záblesk – jedna končetina byla rázem pryč. Bláto, hadry a šroubovákový hnát odlétly, žuchly na zem. 

Zaječelo to. Vysoko. Zuřivě. Z ramene začala tryskat černá, cuckatá hmota – ne krev. Pak… ostré useknutí jekotu, i s hlavou, dalším stříbrným zábleskem. 

Tupý, mokrý dopad té spečené hlavy do kaluže hnusu. 

Tělo, jako by přemýšlelo, co se vlastně stalo, se zhroutilo chvíli poté. Zacukalo sebou, pak zůstalo nehybné. 

Komandér těžce dýchal, oči vyvalené, ale pohled odhodlaný. 

Naše ledová královna se jen lehce usmívala a v ruce třímala svůj meč. 

„Co to sakra bylo za potvoru?“ hlesla jsem. 

Ash to šťouchla mečem. Mělo na sobě hadry, vlhké a těžké, nasáklé odporným pachem. Přimhouřila oči. Znovu šťouchla – látka se lepivě odtáhla od ztuhlého masa. Část bundy na zádech? Triko? Logo… tři čáry na kdysi modrém pozadí. 

„Monster… energy… drink?“ přečetla nahlas a podívala se na nás. 

„Tohle je zvrácený i na liberecké poměry,“ konstatoval Komandér a opřel se páčidlem o zeď. „Energeťák. Nápoj, co dodával energii.“ 

„Monstrum, ČEZ, energie. Příhodné,“ žasla jsem, opravdu. 

Celé to bylo neúměrně nechutné – v chodbě visel těžký, olejnatý zápach, co se lepil na patro. 

Komandér se uvolnil, sklonil páčidlo a přistoupil blíž. Skoro ho to natáhlo; svaly na krku mu ztuhly, když se přinutil podívat se blíž. Z krku příšery vytékalo cosi, co vypadalo jako kafilát – hutný, teplý, s cucky, pomalu se vsakující do podlahy. 

Useknutý hnát měl opravdu vrostlé šroubováky. Plochý, dva křížové, jeden poslední, v půli zlomený, hrany zubaté a nasáklé tmavým slizem. 

V druhé ruce desky – ano, skutečný formulář. Teď už úplně nečitelný, vlhký a měkký na dotek. 

„Jakoby šel z rutinní prohlídky čistoty hajzlů,“ zamumlal Komandér. 

Než jsem se stihla vtipně ozvat, z hlubin temné chodby přišly zvuky. Sténání. Šourání. Klepnutí. Zabublání… a pak další. 

Otočili jsme se za zvuky, pomalu, zatímco temnota za světlicí byla absolutně neprostupná – jako kdyby se sama snažila světlo pohltit. 

Ash udělala dva kroky a jako přeplacený fotbalista nakopla světlici hlouběji do chodby. Ta se zastavila o hnát další podobné potvory a osvětlila hned celou trojici příchozích. 

Podobné tvary, podobně vmutované nářadí. Jeden měl modré lacláče, druhý připečenou helmu k podlouhlé hlavě – neseděla mu, zkroucená a natavená do kůže. Třetí měl na sobě vestu a celkem zachovalý reflexní kříž. 

Nechutná trojice zírala prázdnýma černýma očima na torzo svého… kolegy? Mistra? Kamaráda? 

Ash se natočila, Komandér pozvedl páčidlo, jako by se chtěl omluvit a vyhnout konfliktu. Že to byl vlastně omyl, on si to udělal sám. 

Jeden z monster zaúpěl. Vyznělo to jako vytí. 

Lochnesky, na krvavý měsíc. 

„Ou-ou…“ pronesla jsem přesně v moment, kdy se všechno dalo do pohybu. 

První z trojice vyrazil přímo na nás. 

Komandér hbitě uhnul, cítil přitom závan vlhkého vzduchu, co se mu otřel o tvář, a zároveň švihl. Páčidlo zasáhlo paži příšery – tupá rána se přenesla do jeho zápěstí jako úder o kovový sloup. Ta zaječela, máchla a odhodila Komandéra do zdi. Narazil tvrdě, dech se mu zadrhl, ale hned se odrazil a sklonil, aby unikl následnému útoku. Pařát s kladivem proletěl místem, kde byla před okamžikem jeho hlava, a zarazil se hluboko do zdi. Omítka a prach mu spadly do vlasů. 

Ash, o něco hlouběji v chodbě, na samém okraji svitu světlice, s mečem v ruce už rozřezávala další věc – tu, co měla potrhanou vestu s bezpečnostním křížem. Byla rychlá, efektivní. Švih – odpor svalů povolil, paže pryč. Řev. Potvora máchla pařátem tvaru palice, silou bouracího kladiva, ale minula cíl. Náraz způsobil, že zeď pod jejím úderem zapraskala. Ash už totiž stála jinde, provedla výpad a probodla ji skrz záda. Teplý odpor masa a chrupavek kladl cestě čepeli zanedbatelný odpor. Zrůda se prudce otočila a tím Ash vytrhla meč z ruky. Další monstrum už letělo vzduchem – drtivý skok, jako karatista z pekel. Bota s vpečenými hřebíky a střepy se blížila k Ashinu hrudníku. 

Komandér se s těžkým zafuněním zvedal ze země. Kladivo rozdrtilo kus zdi nad ním; ve vzduchu visel pach čerstvě rozdrceného betonu. Naštěstí se v té díře na moment zaseklo. Otočil v ruce páčidlo, bodl v bok příšery. DUMP – ucítil tvrdý náraz, jako by bodl do dřeva – zatáhl a přemístil se za ni. Potvora jen otráveně zachrčela. Páčidlo nebylo ideální zbraní; chyběl mu průraz, mimo vše ostatní. Komandér vyškubl páčidlo ven, napřáhl se k další ráně. Na bok obludy vytekla pramínková stopa kafilátu. Kladivoun už byl v pohybu. Rozhodl se Komandéra nabrat celou vahou svého nesourodého těla. Každý krok bylo dupnutí, které rezonovalo v kostech. Než se pokusit o výpad, Komandér s polohlasným: „Kurva“ zvolil raději úhyb. Tím se vzdálil od bojující Ash zas o kus dál. 

Ash periferně zaznamenala letící stín. Uskočila prudce dozadu, tak silně, že zády narazila do protější zdi. „H-h,“ vyhekla tlumeně. První obluda se s bručením snažila dosáhnout na meč zabodnutý v jejích zádech. Druhá dopadla s těžkým žuchnutím, až podlaha zavibrovala. Křuplo to, střepy se rozletěly jako šrapnel z granátu. Ash nedbala letících úlomků a rychle se rozhlédla. Sevřela prsty kolem nejbližšího objektu – starého, těžkého květináče. Hladký keramický povrch jí klouzal v dlaních. Bez váhání ho vší silou hodila příšeře přímo do obličeje. 

Headshot. 

Květináč explodoval v ostrých střepech, některé se zabodly do masa, jiné se rozprskly po stěně. Příšera zavrávorala a rozeřvala se překvapivě pisklavým hlasem. 

Komandér se dál bránil. Jeho mysl pochybovala o realitě, ale tělo zůstalo v pohybu. Úkrok, blok páčidlem – každý náraz mu vibroval v předloktí. Příšera zuřila, každým máchnutím, které minulo cíl, víc a víc. Komandér našel příležitost v jednom hlubokém, vzteklém, promáchnutí – udeřil do protáhlé hlavy soupeře. Kov narazil o kost. Pak rychle znovu. Vyhnul se slepému výpadu, další úder. Křupnutí – něco konečně povolilo. 

„…bbblbá… šichttTa,“ zabručela zrůda a ohnala se prudce pařátem, hned po něm pokřivenou pazourou. Komandér sotva uskočil před kladivem, když ho pazoura udeřila tupě do hrudi – vyrazila mu vzduch z plic a donutila ho zavrávorat vzad. Zalapal po dechu, před očima mu tančili hvězdy. 

Ash měla stále před obličejem prameny svých vlajících stříbrných vlasů, když se odrážela od stěny, dva rychlé kroky, nabrala rychlost. Vyskočila a oběma nohama napřed narazila do zad probodnuté potvory. Tělo se připlesklo čelem na zeď, meč jí tím vyjel ze zad ven. Květináčová potvora se slepě rozháněla kolem sebe. Ash se přikrčila, pevně uchopila svůj meč a jediným prudkým trhnutím ho vytáhla. Mutant okamžitě dostal obrovskou ránu do zátylku od svého oslepeného kolegy, druhou o zeď před ním. To už ale čepel meče Ash obkreslovala široký oblouk – oslepená potvora přišla rovnou o hlavu, druhá měla přeseknutou míchu. Pokud její tělo bylo vůbec ještě lidské. 

Nestvůra zabrblala z posledních sil něco o posraných hajzlech a sesula se k zemi. 

Ash pomalu pohlcovala temnota. Stála takřka z dosahu světla světlice. Otočila a uviděla Komandéra, jak se vší vervou zapichuje páčidlo do hlavy ležící potvoře. Tupá rána, silné křupnutí, poslední bublavý výdech – možná to bylo „děkuji“. Nebo „verbuji“. Těžko říct. 

Ticho – ale ne klid. Jen čekání. 

Rychlé dýchání Komandéra, polknutí, křupavé páčení páčidla z hlavy netvora. Ash si otírala čepel svého meče o zbytky hadrů povalujících se okolo nás. Oba se po sobě podívali a světlo světlice začalo rychle pohasínat. 

Vše zahalila ta hmatatelná temnota, úplně při tom sténala. Objala nás, jako by měla svou vlastní vůli. Jediné, co bylo v tu chvíli alespoň maličko vidět, byla jemná modř očí Ash. 

Pak: nový zvuk. 

BZZZZZZKT. 

Nad námi zablikala jedna zářivka. Asi pět bliknutí — a opět nic. Krátký stroboskop beznaděje. Klapnutí jehel Ash o podlahu. Jedno… dvojí. Přešlápla si. 

„Do háje smradlavýho,“ pronesl zadýchaně Komandér. Šramotil v batohu, něčím třepal. Křup. Zelenkavé světlo prosvítilo kus chodby okolo nás. 

„To bylo příšerný!“ řekla jsem, „ještě teď se mi třese obraz.“ 

Okolo bylo znepokojivé ticho. Zatím. Jeden nikdy nevěděl, co se kde ještě pohybuje. Zelený svit bojoval o každý metr s temnotou, které se to zjevně nelíbilo. 

Světlo dveří byla už jen vzdálená hvězda na nebi. My ale opravdu neušli takovou vzdálenost. 

V temnotě, bez energie ze slunce ani z úsilí malého dynama, mi rychle odcházela energie. Měla jsem podezření, že ji ze mě tohle prostředí vysává. 

„Eh… Kommm… An… ére… Ash…,“ začínal to být problém. „… proSím…“ 

On se podíval na stav powerbanky, pak zvedl hlavu a podíval se na Ash. 

Ta jen přikývla. 

Upřímně jsem zvažovala, jestli to za to stojí. Ale Ash už byla na cestě dál a Komandér třepal další zelenou tyčkou, když se někde vpředu v chodbě ozval tenký, táhlý zvuk — jako když se po plechu pomalu táhne hřebík. 

A bylo jasné, že noc tady teprve začíná.