Staré pověsti postapo České p.10

INSPEKCE 

 

BZZZZT… BZT… 

„Op… kurv…“ 

„Určitě víš, co děláš?“ zeptala jsem se, tónem, který by klidně dokázal shodit omítku. Odhrnula jsem si z očí pramen stříbrných vlasů a pořád se opírala dlaněmi o kolena. Dívala jsem se mu přes rameno a vážně pochybovala, že to Echo přežije. 

„Ale ovšem,“ přitakal sebejistě, hrbil se nad tím zachráněným… nebo spíš uloupeným… energetickým článkem, jako by šlo o operaci mozku. Vlastně, šlo. 

„Dobře. Protože jestli to bouchne, tak to, co z tebe zbyde—” dramatická pauza „—ti našlapu do ksichtu.“ řekla jsem úplně klidně. Uchechtl se, pravděpodobně to bral jen jako vtip. Dál jsem ho raději nechala být. Seděl za zdí ve stínu, ztracený v drátech a moc si mě stejně nevšímal. Plně se soustředil. 

Protáhla jsem se a poodešla pár kroků dál. Slunce peklo, kulatý mozol na nebi nás griloval. Budova zvenčí vypadala jen o trochu hůř, než když jsme přišli - nakonec spadla do sebe. Dráty venku ztichly. Elektrárna byla mrtvá. Definitivně. 

Osvěžující pocit. 

Jinak nuda. Kopla jsem do kamene, sledovala, jak letí, padá a po pár tempech zůstává ležet. Na chvíli jsem si představila, jaké by to muselo být — nebýt. Nemít tělo, jen mysl zavřenou v batohu. Podívala jsem se na svoje ruce, pohnula prsty. Do pěsti, rozevřít, opět stisknout, silně, rukavice zavrzala. Echo by tohle neudělala, a přesto je furt tak otravně živá. A nejhorší? Možná bych ten její hlas i ráda slyšela. 

„Tch…“ vydechla jsem a nakopla další kámen. 

„A uoalá! Hah-há!“ ozvalo se zpoza zdi. Komandér, samozřejmě. 

„Je to!“ dodal vítězně. Přišla jsem blíž. Držel jádro, okolo něj omotané dráty, přilepené páskou a dvěma sdrhovačkama. Koncovka připravená k připojení. Vypadalo to kupodivu dobře a on spokojeně. 

Připojil zdroj, odpojil ten směšný, záložní a celý ten aparát zastrčil do batohu. Dovnitř nebylo vidět, ale pracoval pečlivě. Tvářil se nadšeně a při tom napjatě.  

Snad to fakt nebouchne. 

Pak modul poplácal a spustil...ji. 

-BOOTING- 

Echo se po chvíli rozzářila. „Wáu! To je síla! JO!“ V plných barvách, ve vysokém rozlišení, máchala rukama jako blázen na tom jeho malém visoru. 

„Povedlo se,“ pokývl Komandér. Teď se tvářil příšerně důležitě. Já jen zvedla obočí. Mlčky. 

 

 ***********************************************************************

 

-BOOTING- 

To byla změna! Tolik energie! Takový luxus. 

“Wáu! To je síla! JO!” výskla jsem nadšením, živě vykreslenýma rukama, v plných barvách i rozlišení. Radostí jsem vyslala signál do všech stran a vrátili se mi silné údaje. 

“Povedlo se.” pokýval Komandér, “vítej zpátky”. 

Ash zvedla obočí, mlčky, ale její výraz se znatelně změnil a já to viděla. Hned se otočila zády. 

„A rovnou se něco děje,“ odpověděla jsem, a pohled mi sklouzl na nebe nad jejím ramenem. 

Ash už se dívala vzhůru také. Nad námi, téměř nehlučně, klouzal elegantní bezpilotní dron s oranžovým světlem. Křídla tichá jako pád peří, na boku nějaké nečitelné označení, rozpité v ranním oparu. Přiblížil se a kroužil vysoko nad námi… jako dravec, co si vybírá kořist. 

Ash jej sledovala bez mrknutí. Už počítala úhel, sílu, čas — jediný hod a stroj by se změnil v drahou hromádku šrotu. Jen najít ten správný šutr. 

„Kolik máme sekund?“ zeptala se klidně, jako by se ptala na čas odjezdu autobusu. 

„Technicky…“ začala jsem— 

Odpověď doslova přijela. Rychleji, než bych chtěla. Dunění motoru se převalilo přes hřeben jako přívalová vlna. Spolu s ním přijela i byrokratická pomsta. 

Starý terénní náklaďák, pobouchaný, ale jinak držící pohromadě, vyjel na hranu svahu. Chrlil kouř, zápach spáleného oleje a špatných úmyslů. Barva byla oprýskaná a flekatá, avšak oranžovo-bílý korporátní pruh byl udržovaný. Logo na boku hlásalo: ČEZ Servisní Zásahová Jednotka. 

Náklaďák zabrzdil s protestujícím skřípotem brzd. Z kabiny a korby se vyvalila ona jednotka. 

Dva technici v lacláčích, s poškrábanými brýlemi, v rukách pokus o nářadí. Úředník s deskami a vestou tak reflexní, že by mohla svítit sama o sobě; žvýkal žvýkačku, jako by to byla jeho výhrada. To znamená hodně zeširoka s občasným mlasknutím. A naposledy, čtyři ohromní strážní v částečné proti-demonstrantské výstroji. Jeden stále držel nedojedenou proteinovou tyčinku, jako by se ani on nechtěl vzdát svého malého ráje. Ozbrojení byli paralyzéry, obušky, a úplně hmatatelným, odkapávajícím pocitem nepřekonatelnosti. 

Úředník vykročil vpřed, megafon v ruce jako berlu moci. Rozhlédl se, nejprve přejel pohledem zřícenou budovu, potom nás. 

„Toto je utajený energetický sektor,“ spustil hlasem proroka papírování. „Porušujete protokol o udržování energie. Předložte Formulář Č-74B, orazítkovaný a notářsky ověřený, a připravte se k inspekci.“ poručil. 

„To si děláte srandu,“ zamumlal Komandér. 

„Nedodržení bude zaznamenáno a eskalováno. Přejete si napadnout tyto závěry podáním doplňkového Formuláře 44-A? Stiskněte jedničku pro ano.“ dal ruku v bok a mlasknul. 

„Na tolik mluvení nejsou dost ozbrojení,“ poznamenala Ash suše. 

„Nesouhlasim,“ odpověděl jeden strážný hlubokým, sebejistým hlasem a vytáhl obušek. Následoval velmi široký úsměv. A čtyřka síly se přesunula blíž k nám.

„Tipnu si—Formulář Č-22 pro hrozivý tón hlasu?“ rýpla jsem si, tónem přesně na hraně drzosti. 

Podívali se na sebe, určitě aby si to ověřili. Ash už sahala po meči, ale pak ruku zase pomalu spustila dolů. Úředník si toho všiml, ale ani nemrkl. 

„Takže ozbrojeni? Zaznamenávám incident. Pokud hodláte zaútočit, prosím, vyplňte Formulář R-42: Zahájení útoku. Automaticky to změní váš energetický tarif. Stiskněte nulu pro odmítnutí.“ podíval se dost nezúčastněně do desek s formuláři. 

„To je absurdní,“ řekl Komandér. „Ani nejsme klienti.“ založil ruce na prsou. 

„Právě tak,“ přidala jsem se, s lehkým úšklebkem. „Můžeme vidět vaše odznaky? Možná jste jen podvodníci.“ 

„Zaznamenávám opakovaný případ mimotělního hlasu.” pokýval hlavou, „hned vedle pochybnosti o autoritě.” uchechtl se, vrtěl hlavou a už neformálně dodal „vy ste ale v bryndě, to vám povim.” pak důrazná tečka do formuláře. 

Celý jeho tým se začal pochechtávat, polovina z nich netušila proč. 

Ash udělala krok vpřed. Prach se jí zvedl od špičky boty. Strážní se napnuli jako pružiny. Jeden z techniků škytnul.  

Úředník zvedl megafon, ačkoliv stál sotva pět metrů od nás. 

„Poslední varování! Odevzdejte veškerá svá energetická příslušenství, A- zbraně, nebo čelte regulačním následkům včetně, ALE- nikoli výlučně: pokut, zadržení nebo energetických trestných bodů.“ zvládl to na jeden nádech s důrazem člověka, který to opakoval často. Megafon na konci zapištěl tak vysoko, že i UAV nad námi zakolísal a odletěl pryč. 

„Trestné body?“ zamrkala jsem, jak to hromové kázání ustalo. „Jsme ve škole?“ 

Komandér si odkryl uši. Strážný konečně dojedl proteinovou tyčinku, odhodil obal na zem a popadl obušek. Další si obuškem točil, jako by trénoval pro talentovou soutěž. Dvakrát mu upadl, pak toho nechal. 

„Ticho! Toto místo bylo chráněno a udržováno našimi seniorskými zaměstnanci,“ prohlásil úředník a přimhouřil oči. „Tímto jste obviněni z vraždy osmi zaměstnanců skupiny ČEZ!“ 

„Osmi, říkáte?“ zamrkala jsem. 

„Zaměstnanců, říkáte???“ zopakoval Komandér. 

„Ano. Seniorských zaměstnanců. Tvrdě pracovali, včetně dobrovolných přesčasů. Styďte se!“ zařval úředník a poprskal si bradu, to poslední opět megafonem. Zakvílel až bolestně. 

„Přestaň, ty idiote! Jsme hned tady, slyšíme tě!“ křikl Komandér. 

„Teď jste to přehnali! Urážka dozorujícího úředníka. A nevidím žádný formulář, který by to dovoloval!“ zaječel a foukl do prasklé píšťalky, která zněla jako smrtící pískání křečka, protože do ní vplyvl tu jeho žvýkačku. 

Strážní vyrazili vpřed jako jedna sebevražda. 

Pozdější zpráva uvede: „Pokus o regulaci energie neúspěšný. Odpor nadměrný. Klipbord ztracen.“ konstatovala jsem, protože Ash neváhala a vykročila jim naproti. Technici si sedli na korbu, úředník žvýkal, ruce si založil na hrudi stále držíc ty desky. 

Ten proteiňák se znovu zazubil a svůj obušek pohladil dost znepokojivě, lze říci že až intimně. 

„Holčičko, ustup stranou ať se ti něco nestane”. Řekl posměšně, krátce se ohlédl na kolegy a už se napřahoval. Za ním se kumpáni opět začali smát.  

Ash šla prostě dál, jen ze zad shodila svůj meč. Spadl špičkou napřed a po malé chvilce váhání, se neochotně převrátil. Cinkl o suchou zem v ten moment, kdy první obušek švihl vzduchem. Nebyla tam. Sklonila se pod úderem a neuvěřitelnou razancí loktem nabrala protejňáka do hrudních vycpávek. Vyheknul. Nakopla mu zezadu koleno, poslala ho k zemi s cinkotem plátů, chrchlajícího ven vlastní plíce. 

Druhý v řadě se ještě chechtal, když ho prostě čapnula za límec, za pásek a zahodila ho přes sebe jako pytel brambor. Přistál rovnou na stále chrchlajícího uživatele proteinu. 

„Bože, já ji miluju,“ vydechla jsem v úžasu. 

Komandér už držel v ruce páčidlo, ale zastavil se při prvním kroku. Nebylo co dělat. 

Ash se naklonila mimo úder dalšího nešťastníka. Ruku s obuškem chytla ještě v pohybu, zatáhla a obrněnce poslala dokolečka. Jednou, dvakrát. Jeho nohy nestačili tempu těla, a to bylo mrštěno na hromadu jeho kolegů. Přistál na toho druhého, na zádech ležícího, do nevhodné polohy často označované jako šedesát-devítka. 

„Vážně. Miluju ji,“ zopakovala jsem. „Dělala jsem taky takové věci?“ 

„Vlastně ano,“ řekl Komandér, neschopen odtrhnout oči od té scény. 

„Chci taky mlátit lidi… zlé lidi, samozřejmě!“ opravila jsem se. 

Za Ash se ozvalo bzučení připraveného paralyzéru. Poslední strážný zaútočil výpadem a hlasitým “HA!”. Ukročila stranou, pak znovu a rázem stála za ním. Další kop za koleno, asi moc razantně, protože něco křuplo. Padl do kolen, do trsu seschlé trávy. Chytila jeho ruku s paralyzérem a vybila mu ho do krku, akorát do mezery mezi pláty. Zmateně vypadal opravdu jen malou chvilku. Pak již nebyl zmatený – leč v bezvědomí. 

„Ani nás nepotřebuje“ konstatovala jsem. 

Komandér zíral dál, s páčidlem v ruce. Strážní padali, prach se zvedal, skuhrání přibývalo. 

„Co to...?“ zamručel. 

„Balet násilí,“ řekla jsem. „Deset z deseti.“ 

Zůstal jen úředník. Stál, mžoural, zvedl megafon osudu. 

Ash k němu mezitím přišla, pomalu. Za ní se tři těla snažila rozmotat, a jedno doutnalo. 

„Budu nucen podat Formulář S-33…“ 

Megafon mu jednou rukou rozmáčkla v ruce. 

„To bylo státní…“ 

Pak mu sebrala píšťalku, stiskla ji mezi prsty. Cvaklo to. 

„Ještě nějaký formulář?“ zeptala se sladce. 

„Možná mám D-12ku v náprsní kapse?“ dodal zmateně ale vážně. Ruka mu tam směřovala. 

Ash pozvedla pěst. 

„Ne, žádný.“ 

První těžkooděnec, který se vymotal, se na Ash s řevem rozeběhl. Normálně by to působilo hrozivě, on se skutečně řítil jako tank. Nudle od nosu mu vláli jako opratě a někde musel čerstvě ztratit zub. Komandér nakročil, ale spíš jen aby se neřeklo. Já nadšeně čekala, co se stane, a jak moc. Oči mi zářili, ruce jsem měla v pěst a spodní ret skousnutý v zubech. 

Ash to běžící hovado samozřejmě slyšela. Nakročila si, natočila se bokem a vykopla. Její noha se narovnala přesně v moment kontaktu. Ta rána byla hmatatelná v desetimetrovém rádiusu, i ve vedlejší dimenzi. Suchá tráva se hnula a z nejbližší zdi spadl kus betonu. Úderník se okolo její nohy doslova omotal. Překvapila mě pružnost jeho páteře. Stejně jako skutečnost že to vůbec přežil. Opratě ve formě nosních tekutin se uvolnili a letěli dál. Obletěli Ash, což mu zachránilo život, a jedna pleskla o brýle technika co seděl na korbě. Ta druhá zmizela kdesi v dáli. Škoda, mohla trefit zrovna toho s deskama. Pomyslela jsem si. 

Ten moment se silou toho úderu vtiskl přímo do samotného časoprostoru. Chvíli tak vše prostě zůstalo. Pak odpadl útočník, poté Ash stáhla nohu a postavila se normálně. 

Teprve jsem vydechla. “to byla pecka!” pak jsem zavrněla, aniž bych chtěla.  

“No to teda...ty vole...” vydechl i Komandér “nikdy mě nenech ji nasrat” dodal, dál obouruč svírající své páčidlo.

On nikdo nepočítal s tím že její model lidsky jen vypadá, natož s její celkovou váhou 139kg.

Ash se podívala okolo sebe, jestli chce ještě někdo jiný přídavek. Nikdo se ani nehnul. Ani my ne. Tak vrátila svoji pozornost na chlápka s rozdrceným megafonem. 

„A zabavujeme vaše vozidlo,“ dodala tak mimochodem. 

„Ve zprávě bude, že jsem tu nikdy nebyl.“ Otočil se a odešel do pustiny spolu s každým, kdo byl schopen chůze. Technik zasažený nudlí se pozvracel. Naštěstí mimo korbu nyní našeho vozidla. Poslední statečný, stále složený vejpůl, byl nesen ostatními, různě kulhajícími kolegy. 

„Necháme je jen tak jít?“ zeptal se Komandér. 

„A?“ řekla Ash. 

„Jen říkám.” pokrčil rameny “můžou nás nabonzovat.“ 

„Nebo prostě umřít v pustině.“ namítla. 

„Kruté, ale co jinak s nimi? Popravit je? Svázat a nechat je uschnout?“ ozvala jsem se já. 

„Nevim.” 

„Tak vidíš.” uzavřela to Ash „třeba si pro ně někdo přijede.” 

„A budou bonzovat.” nedal se. 

Ash se otočila, podívala se na něj. Na nás, a jen dodala. 

„Tím líp.” málem se usmála. My zírali, ona se otočila. 

„Eh… tak, snídaně?“ optal se nakonec Komandér. 

„Jedině podle Formuláře E-99: Nouzová klobásová dávka.“ 

„To sis vymyslela.“ 

„Dokaž to“ usmála jsem se.