Prokletí Rodiny Hawthorne - Kapitola 1 - Krabice a noční můry

 

                              Prolog :

Déšť stékal po oknech starého domu a mísil se s potemnělou nocí. Uvnitř se mihotaly plameny svící, jejich světlo kreslilo po stěnách stíny, které se hýbaly jako živé bytosti.

Melinda stála v samém středu kruhu z popela, kolem ní svíce, každá zapálená se starodávnou modlitbou. Její srdce bušilo příliš rychle, ruce se jí třásly, ale tvář zůstávala klidná. Proti ní stála Viola – mladší sestra, a přesto jí v očích zářila moc, kterou Melinda nikdy nepoznala.

„Pamatuješ?" zašeptala Viola a přejela prstem po okraji svíce. „Jak jsme se smály, když jsme první noc volaly duchy? Ty a já. Sestry, které měly všechno. Moc, krásu, dar, co ostatní nikdy neměli."
Její hlas se třásl zuřivostí. „A teď? Teď chceš hrát na hospodyňku? Péct koláče? Milovat muže?"

Melinda zavřela oči, jako by ji slova bolela. „Byla jsem slepá. Měla jsem všechno, ale bez lásky je to prázdné. Nechci už sloužit temnotě."

Viola se zasmála, smích však zněl dutě, jako by přicházel z jiného světa. „Prázdné? Láska tě spoutala, sestra. Vzala ti odvahu, zabila tvou sílu. A za to zaplatíš."

Vítr venku zaburácel a svíce se rozechvěly. Viola pozvedla ruce, prsty obtočené černým kouřem, který se vynořil z ničeho. „Proklínám tě, Melindo Hawthorne. Proklínám tebe i tvou krev. Pokud kdy porodíš dceru, temnota ji najde. Vstoupí do jejího srdce, vyžene světlo a přivede ji zpět ke mně."

Z kouře se zformoval havran – obrovský, s křídly černějšími než noc. Zakřičel, až se skla oken zachvěla, a jeho oči zářily rudě. Melinda ucouvla, sevřela se za břicho, jako by už cítila tíhu té kletby na něčem, co ještě ani neexistovalo.

„Budeš prosit, aby ses vrátila. Budeš plakat nad svou dcerou," sykla Viola, její hlas byl ostrý jako jed. „A když přijde její čas, bude moje. Havran si ji vezme."

Svíce zhasly všechny najednou. V místnosti zůstalo jen ticho.
Ticho, které pálilo víc než křik.

Melinda padla na kolena, v očích jí stály slzy, ale neplakala. Jen šeptala sama pro sebe, jako by se snažila věřit slovům, která ztrácela váhu:
„Ne. Nedovolím to. Nikdy nedovolím."

Ale někde v hloubi věděla, že se Viola nemýlí.

***********************************************

 

 

            Kapitola 1 - Krabice a noční můry

 

„Říká se, že stěhování je druhý největší stres hned po smrti," zamumlala Raven a nacpala do krabice další knihu. „A hádejte, kdo má tu čest zažívat obojí najednou."

Raven klečela uprostřed pokoje, kde to vypadalo jako po výbuchu.
Hromady oblečení, otevřené knihy, svíčky s voskem stékajícím po policích. Její svět, její chaos.

 

Vzala do ruky černou halenku, podržela ji proti světlu, jako by se rozhodovala, jestli stojí za to ji brát s sebou.

„Další oběť ve jménu krabic," zamumlala a hodila ji dovnitř.

Pak přišla na řadu kniha – starý svazek poezie, s ošoupanou vazbou. Pohladila hřbet, chvíli váhala, a teprve potom ji opatrně položila navrch.
„Aspoň někdo, kdo mi bude rozumět, i když skončím v další díře světa," dodala s nádechem ironie.

Její ruce pracovaly rychle, ale bez nadšení – každá věc byla hozená do krabice tak, aby to dávalo smysl jen jí.
Na dně už ležel skicák, v jehož rozích se krčily kresby havranů, rozbitých hodin a temných siluet. Zaklapla ho mezi svetry, jako by tím chránila vlastní tajemství.

Když přehodila přes rameno svůj starý batoh, víko krabice zaklaplo hlasitěji, než čekala.
„A je to," řekla tiše. „Zabalený další kus života, který už stejně nestojí za vybalení."

Dům v New Orleans vypadal jako válečná zóna.
Kartonové krabice stály všude, lepicí pásky visely z polic, kufry ležely pootevřené v rozích.

Richard nosil bedny ven s energií, jako by stěhování bylo jeho koníček.

Melinda si vedla seznam a s úsměvem odškrtávala položky.

Julian ležel na gauči, ťukal do telefonu a tvářil se, jako by už měl v Ravenwoodu připravený fanclub.

 

„Tohle je začátek něčeho velkého," prohlásil Richard, když položil další krabici. 

„Nové město, nové možnosti, nový dům , noví sousedi, kteří zjistí, že jejich barák je strašidelnější než jejich hypotéka," přerušila ho Raven bez mrknutí oka.

Julian se rozchechtal. „Bože, ségra, kdybys někdy řekla něco normálního, asi by spadl strop."

„Neboj," řekla sladce. „Kdybys pod ním stál, určitě bych to riskla."

„Dost," ozvala se Melinda, i když jí cukaly koutky. 

„Elysio zkus to vidět pozitivně. Ravenwood má historii, tradici—"

„—plíseň a křivý stropy," dodala suše Raven.

Julian se pobaveně zazubil. „Já se těším. Noví lidi, nový start... třeba potkám i holku svých snů."

Raven k němu otočila pohled, chladný jako led. „Tak to doufej, že má slabost pro samolibý idioty. Jinak tě čeká celoživotní vztah se zrcadlem."

„Hej!" ohradil se Julian, ale smál se dál.

Richard zakroutil hlavou. „Já to vidím jinak. Tohle je příležitost. Ten dům je výzva, kterou zvládneme. Nikdo ho nedokázal prodat, ale já věřím, že v něm je potenciál."
„Jasně, potenciál. Hlavně na to, aby vás sežral při snídani," poznamenala Raven a přehodila si přes rameno svůj batoh.

Melinda si povzdechla a přísně na ni pohlédla. „Elysie—"
„Raven," opravila ji okamžitě dcera. „Elysia zní jako někdo, kdo prodává voňavky z katalogu. Raven je... realističtější."

Julian si odkašlal: „Spíš depresivnější."
„Díky. To byl pravděpodobně tvůj první správný postřeh v životě," odvětila Raven s úsměvem, který byl stejně ledový jako její tón.

Richard už z haldy krabic složil téměř uměleckou věž, která se nebezpečně nakláněla.
„Vidíte? To je zkušenost," řekl sebejistě a zatlačil ji o pár centimetrů, aby se nesesypala. „V Ravenwoodu si s tím domem poradím úplně stejně. Trocha rovnováhy, a všechno bude stát pevně."

„Jestli se nám to nezřítí na hlavu dřív, než tam vůbec dorazíme," odsekla Raven od dveří, ruce založené na hrudi.

Julian se rozesmál a poplácal ji po rameni: „Neboj, sestro, tyhle krabice přežijou i tvoji náladu."

„To je uklidňující. Škoda, že já sama už tolik štěstí nemám," odvětila a záměrně mu při tom šlápla na botu.

„Hej! Ty jsi nemožná," sykl Julian, ale koutky úst se mu kroutily do pobaveného úsměvu.

„To už jsi mi říkal. Asi tak stokrát. A hádej co? Je to pořád stejně nudné."

Melinda se otočila od kuchyňské linky, kde pečlivě balila poslední plechovky koření do krabice. „Děti, prosím vás. To stěhování je pro nás všechny dost velká změna. Nechci, aby to začalo hádkami."

Julian protočil oči, ale pak se zazubil a píchl sestřičku do ramene:
„Hele, sestro, vlastně mi došlo... To město se jmenuje Ravenwood. A ty jsi Raven. To je jako kdybychom konečně doplnili chybějící dílek skládačky."

„Ha ha," odvětila suše Raven, „jen ještě zbývá, aby mě tam pověsili na znak města a měli kompletní sadu."

Richard se uchechtl, ale Melinda ztuhla. Položila poslední krabici na stůl a otočila se k dceři s vážným pohledem:
„Shoda náhod. Nic víc. Až tam dorazíme, Raven, chci... aby sis uvědomila, že tvé jméno je Elysia. To je jméno, které ti patří. Žádná Raven."

V místnosti na okamžik zavládlo ticho. Julian zadržel smích, protože cítil, že matčin tón není k smíchu. Richard si odkašlal a tvářil se, že se soustředí na krabice.

Raven se usmála tím způsobem, který její rodinu vždycky dráždil nejvíc. „Dobře, mami," pronesla sladce. „Ale když se mě zeptají, proč se město jmenuje po mně, nebudu lhát."

Melinda si povzdychla a zavřela oči. To dítě jednou zničí její nervy.

Dům už zíval prázdnotou. Stěny, kdysi ozdobené fotkami a plakáty, teď působily cize, jako by nikdy nepatřily jim. Richard zamkl dveře naposledy a zastrčil klíč do kapsy.

Julian si pískal, když kráčel k autu. „Nové město, nová dobrodružství. Vsadím se, že Ravenwood bude plný holek, které ocení můj šarm."

„Nebo tvůj egoismus," odsekla Raven, když procházela kolem něj.

Melinda naložila poslední tašku s kuchyňskými potřebami a pronesla povzbudivě: „Uvidíte, jaké to tam bude. Nové začátky jsou vždycky vzrušující."

„Pokud tě vzrušuje vybalování stovky krabic," zavrčela Raven, a její matka ji sjela přísným pohledem.

Raven si povzdychla a odvrátila se k silnici. Na drátech nad domem seděl havran. Černý jako noc, oči mu svítily neobvykle jasně. Díval se přímo na ni. V tu chvíli ucítila tlak v žaludku, lehké mrazení, které jí přeběhlo po páteři.

Na okamžik se jí zatmělo před očima. A pak... viděla.

Krátký záblesk:
Rozlehlý viktoriánský dům, okna jako temné oči, za nimiž cosi čekalo. Hluk kročejů v prázdných chodbách. A šepot, který volal její jméno. Ne Elysia. Ale Raven.

Trhla sebou a nadechla se, jako by se právě vynořila z hluboké vody. Havran zakrákal, roztáhl křídla a vzlétl do šera oblohy.

„Raven?" ozval se Julian, který si všiml, že sestra zbledla. „Vypadáš, jako bys právě viděla ducha."

„Možná jsem viděla něco horšího," odvětila tiše. Pak otevřela dveře auta, sedla si na zadní sedadlo a přibouchla je za sebou.

Richard nastartoval motor, Melinda se ještě naposledy ohlédla na jejich dům v New Orleans. Rodina Hawthorneových vyrážela do Ravenwoodu.
Do nového života.
Do nového začátku.
A možná i do prokletí.

**************************************************************

Další kapitola příště :)) 

Jak se vám líbí příběh ? :) Napište svůj názor do komentářů