Tajemství hory 28. část

„Probudila jsem se spoutaná teprve až tady. Ten Had mi potom sundal pouta pod podmínkou, že se nepokusím o útěk, dokonce mi denně donesl něco k jídlu a pití.“ zakončila Emily své dlouhé vyprávění.

Abigail nad celým jejím příběhem nevěřícně kroutila hlavou.
Celou dobu si přitom říkala, jestli je to ta stejná mladší sestra za jakou ji doposud považovala.
Abigail měla přitom pocit, že naproti ní sedí úplně neznámý člověk s tváří Emily.
Emily se samozřejmě pomalu psychicky chystala na to, co bude nyní následovat.
Abigail se snažila doposud ještě všechno pobrat, přitom pomalu rudla vzteky.

„Můžeš mi laskavě říct.“ začala těmito slovy Abigail a pomalu zvyšovala hlas „Jak někdo může být natolik blbej, že půjde do něčeho takového?! Už jen samotná pointa je postavená na hlavu! Co jste si ksakru mysleli? Že jen tak si odkráčíte při západu slunce a bude všechno v pohodě?!“ zakončila téměř hystericky Abigail a chytila se za hlavu „Proč musím mít zrovna já takhle naivní sestru! Čekala jsem všechno možné, ale tohle rozhodně předčilo veškeré mé očekávání!“

„Můžeš se laskavě uklidnit?“ vyhrkla ze sebe dotčeně Emily, poté si uvědomila svoji špatnou volbu slov.

„Uklidnit?! To myslíš jako vážně?!“ začala prskat Abigail a postavila se na nohy „My tady riskujeme své životy, a mám být klidná?! Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale díky tobě jsme v pěkně kolosálním průseru!“

„Díky mě?!“ zopakovala uraženě Emily.

„Jo! Díky tobě!“ zavrčela Abigail, přitom se vražedně dívala na svoji mladší sestru.

„Tak promiň, že vůbec ještě žiju…“ začala uraženě Emily.

„Jsi vůbec moje sestra?“ skočila náhle do řeči Abigail, tentokrát s hodně vážným výrazem ve tváři.

Emily několikrát zamrkala, snažila se přitom pochopit slova své sestry.

„Nechápu tě! Co tím chceš říct?“

„Když tedy víš, jak ve velkém průseru jsi…. Proč jsi mne do toho zatahovala?“ odvětila Abigail.

Emily s vykulenýma očima a otevřenými ústy dokořán nedokázala najít vhodná slova.

„Jak-jak zatahovala?“ vykoktala Emily.

Abigail povytáhla překvapeně obočí „Zapomněla si? Mám ti to připomenout?!“

Emily zaraženě chvíli přemýšlela, snažila se přitom vzpomenout, jestli se při jednom
z mnoha telefonních rozhovorů nepřeřekla „Fakt netuším, o čem mluvíš.“ pronesla odevzdaně Emily.

„Před pár dny jsi mi poslala zprávu, kde jsi psala něco ve smyslu: Pomoc! Chce mě zabít! Nevzpomínáš si?!“ objasnila Abigail.
„Tohle jsem ti rozhodně nenapsala!“ bránila se Emily „Už jsem ti říkala, že jsem psala Eliotovi! Nikomu jinému jsem se neozvala. A vůbec bych nepsala, natož volala tobě! Tebe si nesmírně vážím, nikdy bych tě do tohohle nezatáhla!“

„A můžu ti věřit?!“ řekla podrážděně Abigail, nepřestávajíc se mračit.

„To myslíš jako vážně?!“ pronesla překvapeně Emily, přitom nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Říkám ti to znovu, nikdy bych tě neohrozila! Aspoň v tomhle mi můžeš věřit!“

„Jak ti můžu věřit? Celou dobu jsi mi lhala!“ vykřikla Abigail vyčítavě „Jsi úplně jiná, než si tě pamatuji!“

„Já vím, já vím! Podělala jsem to!“ přiznala Emily, přitom vztekle rozhodila rukama „Ne každý může vést tak skvěle dokonalý život, jaký máš ty!“

„Dokonalý život?“ zopakovala Abigail.

„Přesně!“ odsekla vztekle Emily.

„Jenže já to nedělám pro sebe, ale pro svoji budoucí rodinu.“ odvětila sklesle Abigail a pravou ruku si položila na své břicho. Emily to ze začátku nedocházelo, kam Abigail tímhle míří.
Ale když v očích své sestry rozpoznala jistou něhu, ihned pochopila.

„Bože ségra, ty jsi těhotná?!“ dostala ze sebe Emily.

Abigail kývla na souhlas „Ve třetím měsíci. Bude z tebe teta.“

Emily její slova chvilku ve své hlavě několikrát zopakovala, poté vystartovala na nohy a objala Abigail.
Ta si svoji mladší sestru přitiskla k sobě ještě víc, na koutku oka ji přitom vytryskla slzička štěstí.
Takhle se vzájemně mlčky objímali téměř minutu.
Poté se Emily trochu podařilo odtáhnout, začala přitom hladit Abigailpo hlavě „Musíme tě odtud ségra dostat! Udělám cokoli, aby se ti nic špatného nestalo!“

Abigail se štěstím rozbrečela, hodně ji to dojalo.
Pomalu pohladila Emily po tváři „To já přece vím, ty můj průseráři!“ dodala a usmála se.
Jenže Emily stojící naproti ni změnila z radostného pohledu na poněkud zaskočený a vyděšený.
Přitom udělala dva kroky zpět, dívající se za záda Abigail.
Ona samotná měla divný pocit, že někdo stojí za jejími zády.
Pomalu se otáčela kolem své osy, přitom několikrát polkla a modlila se, že tam nebude ta jistá osoba, kterou rozhodně nechtěla potkat.



Hned u jediného východu ze skrýše nestál sice Řezník, ale Had.
Ve svých rukou pevně svíral svoji útočnou pušku, přímo hleděl střídavě do očí Abigail
a Emily, jeho zelené oči působili poněkud překvapeně.
Abigail od něj ustoupila, přitom se postavila vedle své sestry.
Nikdo z nich nic neříkal, jen na sebe hleděli.
Na Hadovi bylo jasně patrné, že jeho mozek plně šrotoval nad novými informacemi, kterých se skrytě doslechl. Jeho prst přitom poklepával po spoušti zbraně.
Trojice působila, jako by byli vytesáni z kamene. Nikdo z nich neudělal sebemenší pohyb.
Byl slyšet jen jen jejich zdlouhavé dýchaní.

„Děkuji, že jste nechal Emily naživu.“ začala nervózním hlasem Abigail, čímž si zasloužila Hadovu pozornost. Had mírně natočil hlavu na stranu, přitom nespustil z Abigail oči.

„Nevím, jak bych se vám mohla odvděčit.“ pokračovala Abigail „Slibuji, o tomhle se nikdo nedozví. Jakmile vypadneme z tohoto místa, nikdy o nás neuslyšíte.“

Had stále nijak nereagoval. Jen nadále mlčky se díval na Abigail, jeho prst na spoušti zvýšil intenzitu poklepávání po spoušti. Abigail i Emily začali tušit, že něco není v pořádku.

„Skutečně jste těhotná?“ zeptal se náhle duch.

„Ano.“ odvětila Abigail. Nad její odpovědí Had jen pokývl, nadále stál na svém místě.
Prstem přestal poklepávat po spoušti a palcem zajistil zbraň, poté si ji na popruhu přehodil na stranu a rukama začal rozepínat sumku na zadní straně své molle vesty.
Vytáhl obsah a hodil jej sestrám k nohám, byli to sáčky potravin MRE.
Pak ještě přihodil svoji láhev vody.

„Než vyrazíte, pořádně se najezte!“ řekl Had „Za hodinu vyrazte směrem severozápad. Měli byste dojít k opuštěné a rozpadající se chatrči. Vyhýbejte se stezkám a volným prostranství. Na většině jich jsou detektory a kamery, případně kontrolovány špionážními drony. Jakmile budete u chatrče, stočte to směrem na západ. Tímto směrem byste měli narazit na své přátele.“

„A co ten váš komplic, ten Řezník?“ zeptala se Abigail.

„Ten se pohybuje dostatečně daleko, máte velkou časovou výhodu. Pokud počkáte ještě tu hodinu, tak budete mít ještě větší, už by vás neměl dostihnout. Mezitím se pokusím vyzkratovat sledovací systémy.“ odpověděl Had. Poté se na podpatku otočil k odchodu. Obě sestry s ústy dokořán sledovali jeho odchod.

„Proč nám vlastně pomáháte?!“ řekla nahlas Abigail otázku, která ji nedala spát. Had nad její otázkou nijak nereagoval, pokračoval nadále k odchodu.

„To vy jste poslal tu sms, že?“ napadlo náhle Abigail. Nad tímhle se už Had na místě zastavil a mírně pootočil hlavu zpátky.

„Proč jste mi ji vlastně poslal?“ vyzvídala Abigail, přitom udělala pár kroků k Hadovi, ten nadále nehnutě stál na místě „Čím jste tímhle chtěl dosáhnout?“ pokračovala Abigail a položila svoji ruku na Hadovo rameno. Svým způsobem to byla chyba, které se Abigail vzápětí vymstilo.
Had se okamžitě otočil čelem, popadl přitom Abigail za krk a přitiskl ji ke stěně.
Vyděšená Emily zůstala nehnutě stát na svém místě, a jen prostě přihlížela útoku na její sestru.

„Nepokoušej své štěstí! Prozatím vám přálo, tak si to nepokažte! “ zavrčel Had a pustil Abigail. Ta se snažila okamžitě popadnout dech.
Had pohledem zkontroloval i Emily „Jak jsem řekl, za necelou hodinu vyražte!“ zopakoval Had a bez dalších slov odešel.
Vystrašené sestry si jen vyměnili několik rozpačitých a nechápavých pohledů.


Had mířil po korytě potoka směrem zpátky na základnu, přitom se občas podíval
k nebesům na právě probíhající rozbřesk. Cestou přemýšlel nad svým rozhodnutím, které mělo pro něj poněkud hořkosladký výsledek. Na jednu stranu byl nesmírně rád, že nemusel nakonec ty ženy zabíjet.
Sice to měl od samého začátku v plánu, ale zabít těhotnou ženu? Tohle už bylo za hranici, kterou rozhodně nechtěl přejít.
Vždyť jemu nic neudělali, ani to nejsou skuteční nepřátelé. Jen pouzí dva civilové, kteří se několikrát blbě rozhodli a byli ve špatný čas, na špatném místě.
Navíc jedna z nich čeká dítě, tohle by si potom nedokázal nikdy odpustit.
Nakonec se začal pod kuklou usmívat. Naznal, že poprvé ve svém životě udělal skutečně dobré rozhodnutí. Rozhodnutí, které nikomu neublížilo či neusmrtilo.
Právě naopak! Bylo to rozhodnutí o životě, které jej celkem naplnilo štěstím.
Osobně nevěděl, jaké to je vést obyčejný život.
Ráno vstát, jít do práce, jen aby měl peníze pro svoji rodinu. Tohle nebylo pro něj.
Celé roky bojoval po celém světě, jeho rodina je jeho vlastní jednotka.
Když nad tím přemýšlel, nedokázal si už vybavit ani tváře svých vlastních skutečných rodičů.
Had se tentokrát trpce usmál.
Vzít život někomu cizímu je tak snadné…. ale starat se a chránit je mnohem obtížnější.
Už byl plně přesvědčený, že udělal správnou věc.
Jenže Hadovo rozhodnutí bude možná pro něj fatální.
Jakmile Lídr zjistí, že nechal nejen Emily naživu, ale dokonce jim dopomohl k útěku, nenechá ho dlouho žít. Had chopil za chůze svoji pistoli a vytáhl z něj zásobník.
Vyndal z něj jeden náboj, který si schoval do malé kapse na pravé ruce své taktické košile. Pro případ, kdyby došlo ke střetu s jeho kolegy a došla by mu munice. Chtěl mít jistotu, že se nedostane Lídrovi do zajetí.
Z toho měl Had téměř hysterickou hrůzu.
Lídr bylo v očích Hada skutečným ztělesněním samotné smrti.
Smrti, jenž byla nemilosrdně krutá a pomalá, nechce se mu skončit v jeho spárech.
Během chůze se několikrát poplácal svoji kapsu s kulkou, jen pro kontrolu, jestli tam skutečně byla.
Tahle poslední, co mu zbyde je totiž určena pro něj samotného...



Abigail společně s Emily po nějaké době vylezli ze skrýše.
Venku je přivítali sluneční paprsky a zpěv lesního ptactva.
Emily si klekla do potoku, začala si umývat svoji tvář, zatímco Abigail si vychutnávala slunce.
Po chvilce slunění vytáhla z kapse kompas, otáčela se s ním kolem své osy.
Hledala směr, kterým se mají dle Hada vydat.
Pro začátek budou muset se vyškrábat nahoru po mírném svahu plné kapradí.
Na vršku se museli proklestit skrz křoví, než se dostali do smíšené části lesa, kde cesta rychle dvojici utíkala. Místy byla tráva vysoká až po úroveň pasu.
Netrvalo dlouho, když narazili na vyšlapanou stezku, kterou ignorovali a pokračovali dále svým směrem. Les směrem na severozápad se pomalu měnil, začal více houstnout a byl více nerovný terén.
Museli přelézat popadané kmeny stromů, častěji obcházet hustá křoviska a vyhýbat se dle rady Hada mýtinám, proto raději šli po kraji lesa.

„Přemýšlela si už nad jmény?“ nadhodila pobaveně za chůze Emily.

„Jmény?“

„Jo, jméno pro mimčo!“

„Ach tak! Ne, ještě nebyla pořádná možnost.“

„Ale no tak! Neříkej mi, že ti něco neproběhlo už hlavou!“ zasmála se Emily.

„Fakticky jsem nad ničím nepřemýšlela.“ odvětila pobaveně Abigail.

„No, kdyby to byl kluk, tak by se měl jmenovat Spasitel!“

„Spasitel?!“ vyprskla Abigail smíchy „To jako fakt bys pojmenovala kluka jménem psa ze Simpsonových?“

„Jasan! Copak sis nevšimla, jak se ten duch tvářil, když uslyšel, že jsi těhotná?“
Abigail si oddechla, nijak Emily přitom neodpověděla. Také měla takový divný pocit, že ten zabiják nepřišel do toho úkrytu s čistým úmyslem. Působil hodně napjatě a jeho oči říkali, že byl dosti na vážkách. Nadále nechápala, proč jim pomáhal, neměl žádný důvod. Rozhodně v tom bylo něco víc, než si dokázala představit.
Nakonec zavrtěla hlavou, jen aby vypudila tyhle myšlenky ze své hlavy.

„Slyšíš to?“ řekla Emily a zůstala stát na místě.

„Co se děje?“ nechápala Abigail její jednání.

Emily potom vytřeštila oči, rozběhla se k Abigail, popadla ji za ruku a táhla ji pod nejhustší křoví, které bylo vedle nich.
„Honem zalez!“ zavelela Emily a stáhla Abigail k zemi. O několik vteřin později slyšela i Abigail divný mechanický zvuk, který se přibližoval.
Mezi větvičkami keře rozpoznala ten malý, létající stroj, jenž začal kroužit na mýtině.
Byl to špionážní dron.
Pětkrát obkroužil mýtinu, občas se zastavil nad některým hustým porostem.
Dvakrát jim přeletěl nad hlavou, potom zmizel směrem k hoře.

„Snad nás nezpozorovali.“ doufala Emily.

„Asi bychom měli zrychlit.“ navrhla Abigail.




Sestry po téměř dvou hodinách došli k polorozpadlé chatrči, stojící na malé louce, obklopená ze tří stran skálami. Abigail ze zvědavosti vešla dovnitř jako první.
Uvnitř ji přivítalo jen rozpadlý jednoduchý nábytek.
Chatrč měla jen dvě okna, na nichž ještě doposud viseli zbytky skla.
Jedním člověk dokázal vidět téměř po celé louce, zatímco druhé bylo umístěné
z nepochopitelného důvodu bylo ke skálám.
Zhodnotili toto místo, jako prozatimní útočiště na odpočinek.
Obě si sedli na zem, přitom se opírali zády o stěnu chatrče.

„No, byla to celkem fuška sem dojít.“ poznamenala Emily.

„Blbý je, že budeme muset pokračovat.“ řekla unaveně Abigail a zavřela na chvíli oči „Jestli se z toho dostaneme, tak začneme sportovat, ať máme nějakou tu kondičku. A začít chodit více do lesa! Pro mě je tahle turistika zatím pořádný horor.“

„Do toho ještě aspoň naučit se karate. Teďka by se celkem hodilo.“ nadhodila Emily
s úsměvem na rtech.

„Proč karate? Stačí se naučit střílet a mít zbraň pořád u sebe.“ poznamenala Abigail, přitom bylo jasně rozpoznatelné, že pomalu usíná.

„Hodně unavená?“ zeptala se Emily.

Abigail souhlasně zabručela, přitom nadále bojovala se spánkem. Nespala už několik hodin, ani pořádného odpočinku doposud neměla.‘

„Jestli chceš, můžeš na hodinku odpočinout, máme přece náskok.“ navrhla Emily, otočila přitom hlavou k sestře. Ta už Emily nevnímala, jelikož díky velké únavě již usnula.




„Sakra! Sakra, sakra!“ vzbudilo Abigail klení Emily, která opatrně nakukovala oknem.
Abigail se vzpamatovala a vyletěla na nohy „Co se děje?!“

„Je tady! Jde sem!“ vyhrkla Emily „Ten Řezník je tady!“

Abigail nemohla uvěřit tomu, co Emily říká. Okamžitě shrbená přispěchala k oknu, aby se sama přesvědčila. Bohužel se Emily nemýlila.

„Jak to, že nás tak rychle dohnal?“ řekla si nahlas Abigail.

„Asi nás odhalili díky dronu a potom ho navigovali.“ objasnila Emily jednu z možností.

Abigail a ani Emily neměli zrovna přemýšlet, jak je vlastně tak rychle našel, natož dohnal. Teď musí hodně rychle vymyslet, jak utéct z dosahu, aniž by se jich všiml.

„Honem druhým oknem ven!“ řekla Abigail první, co ji napadlo. Vlastně to byla ani jediná skutečná možnost, jak zmizet z chatrče. Pokud by chtěli vchodem, šli by prakticky Řezníkovi do rány, a uvnitř chatrče nebylo kde se schovat.
Obě tedy proskočili zadním oknem.
Abigail chytila Emily za její rameno „Počkej!“

„Co se děje?“ nechápala Emily.

Abigail ukázala na spodek stěny chatrče, kde pod hustou trávou nepatrně na dvojici vykukovala díra.

„Zkus tam vlézt!“ navrhla Abigail.

„A proč prostě nezdrhneme?“

„Myslím, že takovým, jakým je Řezník normálně neutečeme. Musíme ho zkusit nějak přelstít. Třeba si bude myslet, že jsme utekli zpátky do lesa.“

Zatímco Emily se vsoukala do díry pod chatrčí, které asi vyhrabalo nějaké velké zvíře, tak Abigail zatím pošlapala vegetaci tak, aby vypadalo, že mířili do lesa.
Poté okamžitě se vrátila k Emily a vsoukala se také do díry.
Naštěstí byla dost velká, že se tam obě tak tak vešli.
Bylo to stejně komfortní, jako kdybyste zůstali ve dvou viset v hodně používané toi toi budce v čtyřiceti stupňovém vedru.
Dvojice přestala téměř dýchat, když slyšeli kroky po dřevěné podlaze nad svými hlavami, jenž se pomalu přesouvali k oknu, kudy před malou chvílí utekli.
Nastalo krátké ticho, než Řezník proskočil též oknem.
Abigail společně s Emily si raději zakryla ústa, přestali úplně i dýchat.
Řezník stál nějakou dobu na místě, potom si začal pohvizdovat a zamířil směrem k lesu.
Emily společně s Abigail se ještě dlouho neodvážili k nějakému pohybu, natož promluvit.
Oběma bylo teď jasné, že Řezník se vydal tím směrem, kterým měli vlastně jít.

V momentě, kdy Emily chtěla něco zašeptat, začala Abigail křičet jako o život.
Emily spatřila, že Abigail někdo drží za nohu a snaží se ji vytáhnout z úkrytu.
Ta se snažila kopat volnou nohou směrem k útočníkovi, ale nedařilo se.

„Ty sis myslela kurvičko, žes mi zdrhla jo?!“ zařval pobaveně Řezník „Celkem dobrý pokus mě oblafnout, ale tyhle triky na mě neplatí!“

Silou vytáhl Abigail z díry, postavil ji na nohy a chytil ji za krk.
Přitom se dívali vzájemně do očí.

„Víš co jsem ti slíbil ne?“ pokračoval Řezník „Předtím, než tě vykuchám, tak si trochu spolem užijeme!“

Abigail se ho snažila kopnout do rozkroku, ale její snahu vykryl rukou.
Hlasitě se Řezník tomuhle pokusu zasmál a švihnul s Abigail o zem, jako by byla jen hadrový panák. Snažila se postavit na nohy a zkusit utéct, jenže Řezník ji nedal žádnou šanci.
Pokaždé ji chytil za vlasy či za krk a znovu praštil o zem, přitom se posouvali ke vchodu do chatrče.
Když už Abigail odmítala vstát, chytil ji Řezník za vlasy a táhl ji po zemi do chatrče.
Abigail křičela bolestí, nohama se snažila přirozeně pomáhat, aby ji tohle táhnutí tolik nebolelo.

„Vybralas celkem slušně romantické místečko!“ řekl v hodně dobré náladě Řezník.
Mezitím se Emily nenápadně vysoukala z úkrytu, a pomalu se plížila podél zdi.
Byla připravena využít první příležitosti a napadnout Řezníka ve vhodnou chvíli.
Rozhodně tady nenechá svoji milovanou sestru napospas tak strašnému osudu.

Řezník uvnitř chatrče postavil Abigail na nohy, dal ji pořádnou facku a poté ji složil na podlahu.
Kroutila se na zemi v bolestech, zatímco Řezník kolem ní chodil v pomalých kolečkách kolem Abigail, přitom si sundal z hlavy taktickou helmu a potom i molle vestu, kterou hodil do rohu místnosti.

„Tohle si holka náramně užiju! Jen nevím, jestli budeš vřískat blahem, nebo bolestí!“ řekl Řezník a povolil si opasek.
Emily vše pozorovala skrze otevřené dveře.
Naznala, že teď je vhodná doba udeřit.
Ještě předtím si sundala boty, aby nedělala hluk a do ruky si vzala kus rozštíplé desky.
Několika nadechnutím si dodala odvahy a vyrazila vpřed.
S křikem skočila Řezníkovi na záda a snažila se jej bodnout do krku.
Jenže to se ji nepodařilo. Místo toho jej trefila do ramene.
Řezník zavrčel bolestí, přitom se snažil Emily ze sebe setřást tak, jak to dělají medvědi se smečkou zuřivých psů.
Netrvalo dlouho, kdy se Řezníkovi podařilo chytit Emily za ruku a přehodit ji před sebe na zem. Jednou Emily pořádně nakopl, než se podíval na její tvář.
Zabiják zažil celkem velký šok, když Emily rozpoznal.
Zatímco se svíjela na zemi, zlehka se nad ní naklonil, přitom se rukama opřel o svá kolena.
Pořád nemohl uvěřit tomu, koho má vlastně před sebou.

„Ale, ale! Nemáš být náhodou mrtvá?!“ řekl překvapeně Řezník a nakopl Emily do oblasti žeber. Emily zařvala bolestí a odkutálela se o necelé dva metry dál.

„Vypadá to, že si budu muset promluvit s Hadem o významu slova loajalita!“ pronesl tentokrát vztekle Řezník, znovu nakopl Emily, tentokrát do břicha.
Zatímco Emily rozdýchávala tento zásah, Řezník si mezitím sundal svůj opasek.
Jeden konec si namotal na ruku, zatímco ten druhý s přezkou nechal volný.
„Víš holka, nemám rád nezvaný hosty!“ pravil Řezník „Zvlášť otravný štěnice, které už měli být dávno zahrabané v zemi!“ a následovala první rána opaskem, který zasáhl Emily do obličeje.

Emily opět bolestivě vykřikla a chytila se za krvavý šrám, který ji způsobil.
Potom se Řezník do toho pořádně opřel, a zasypal Emily nejméně tuctem ran po celém těle.
Křičela a svíjela v bolestech při každé ráně, kterou dostala.
Řezník potom přistoupil blíž, chytil ji za vlasy a přitáhl ji blíž ke své tváři.

„Ale když už jsi tady.“ zašeptal Řezník „Budeš se pěkně dívat, jak si to budu rozdávat
s tvoji ségrou! Jakmile s ní skončím, tak ji před tvýma pěknýma očima vykuchám!“

„Prosím!“ prosila Emily „Nechte moji sestru na pokoji! Ona vám nic neudělala, ani nemá s tím, co tady děláte nic společného.“

Řezník se nad jejím pokusem hlasitě zasmál.

„Mějte slitování! Je těhotná proboha!“ žadonila Emily s nadějí, že tohle zapůsobí stejně jako předtím na Hada.

„Tak těhotná jo?“ řekl pobaveně Řezník „Tohle je ještě lepší! Víš co tedy udělám? Pořádně tvoji ségru ošukám a potom ji toho fakana před tvým zrakem vyříznu ven! Samozřejmě bude tvoje milovaná sestřička během ´´operace´´ ještě živá.“


Abigail celý tenhle rozhovor slyšela. Ani nevěděla kde sebrala ve svém těle tolik síly, ale podařilo se postavit na nohy.
Bylo to adrenalinem, vztekem a nebo pudem přežití, který naplnilo její tělo energií?
Možná to zavinilo ani zmínka o jejím nenarozeném dítěti.
Tak nebo tak Abigail popoháněna svým hněvem vyrazila na vteč proti Řezníkovi, jenž byl otočen zády a plně se věnoval Emily. Přitom úplně zapomněl na přítomnost Abigail.

Skočila mu na záda a pokusila se zakousnout Řezníkovi do krku.
Jenže měl na hlavě nadále nasazenou kuklu, tudiž její snaha byla poloviční.
Přesto to bylo natolik bolestivé, že Řezník ustoupil dva kroky od Emily, snažil se přitom Abigail setřást. Ta svoji jednu rukou držela Řezníka za krk, zatímco druhou se snažila nehty vyškrábat zabijákovi oči.

„Ty zasraná děvko!“ vykřikl Řezník, když mu došlo, o co se Abigail snaží.

Řezník se začal motat po celé místnosti, avšak nedařilo se mu Abigail ze sebe shodit.
Toho využila Emily, jenž se podařilo trochu vzpamatovat a nastavila Řezníkovi nohu.
Řezník o její nohu zavadil a ztratil rovnováhu.
Společně s Abigail proletěl skrze okno ven a pořezali se přitom o střepy.
Řezník dopadl na břicho, čehož chtěla využít Abigail a kamenem, který ležel na dosah její ruky mu chtěla rozbít hlavu. Jenže Řezník se rychle vzpamatoval a převalil se, čímž se Abigail ocitla pod jeho mohutným tělem.
Řezník oběma rukama chytil Abigail za krk a začal ji škrtit.

„Ty se nezdáš!“ vrčel vztekle Řezník. Abigail házela zoufale rukama, teď byla prakticky bez šance.
Avšak hmatem konečky prstů ucítila něco ostrého ležet v trávě.
Nijak neotálela a chytila předmět do ruky, byl to veliký střep.
Bez váhání rychlým pohybem jej zabodla řezníkovi přímo do tepny na krku.
Rázem začala krev z rány stříkat proudem.
Ten se reflexně chytil za ránu, přitom vydával chraptivé zvuky.

„Ty pizdo!“ zavrčel ještě Řezník předtím, než jej Abigail ze sebe skopla.
Potom se vyšplhala na jeho ležící tělo a začala ho opakovaně střepem bodat do krku.
Krev stříkala z ran do okolí, na oblečení i do tváře Abigail.
Svírala střep natolik silně, že si o něj začala rozřezávat ruku, přitom úplně ignorovala tohle vzrůstající vlastní zranění.


Emily mezitím dokulhala ke dveřím a zděšeně sledovala řádění své hodně naštvané sestry.
Právě včas.
Uviděla, že z posledních sil Řezník vytasil pistoli a chtěl ji přiložit k hlavě Abigail.
Emily hlasitě vykřikla a rozběhla se proti pistoli.
Skočila Řezníkovi na ruku v poslední chvíli, výstřel proto vyšel naprázdno do vzduchu.
To bylo poslední, co Řezník zaživa udělal.
Abigail přesto nepřestávala střepem bodat do mrtvého těla.
Měla neuvěřitelný vztek, který potřebovala ze sebe dostat.

„Hej, to stačí!“ vyhrkla Emily „Už je po něm!

Jenže Abigail ji nijak neposlouchala, nadále pokračovala v bodání. Působila přitom jak utržená ze řetězu.
Emily proto objala zezadu Abigail, čímž ji podařilo zklidnit.
Přestala bodat do mrtvého zabijáka.
Jen hleděla do prázdných, mrtvých očích muže, který se pokoušel je zabít.
Těžce oddychovala a postupně ji začínalo docházet, co vlastně teď udělala.
Bolest její pořezané ruky se začínalo hlásit o slovo.
Opustila střep a zakrvácenýma rukama si zakryla svá otevřená ústa.

„Proboha! Zabila jsem člověka!“ vyhrkla vyděšeně Abigail. Nikdy v životě by ji nenapadlo, že by toho byla schopna.

„To nic Abi! Tohle nebyl člověk, ale obyčejné monstrum!“ zašeptala Emily sestře do ucha.



Zaslechli šelest z blízkého křoví a potom zahlédli osobu, jenž vystoupila na louku.
Nikdo nevěděl, kdo byl nakonec více překvapen.
Jestli Abigal a Emily, když spatřili stát pár metrů od nich Jacoba s pistolí v ruce.
Nebo Jacob, který viděl svoji milovanou ženu a její sestru celé od krve sedět na mrtvole.
Nezmohl se na jakékoli slovo, jen nevěřícně hleděl na jatka, která tady před chvílí proběhla.

Trojice na sebe chvíli civěla, než Jacob udělal první krok vpřed.
Abigail vyletěla na nohy rychlostí kočkovité šelmy a rozběhla se Jacobovi do náruče.
Silně se objali, klesli přitom na kolena.
Abigail začala hodně brečet, zatímco Jacob ji hladil po vlasech „Jsi živá! Jsi živá! Díky bohu, ty žiješ!“ opakoval Jacob několikrát, potom se zahrnuli několika polibky.
Emily mezitím pomalu s rozpačitým úsměvem přistupovala k zamilované dvojici.
Byla přitom hodně dojatá tím, co viděla.
Konečně chápala, co znamená žít jeden pro druhého.
Jacob se podíval na Emily a gestem ruky naznačil, aby přišla za nimi.
Když byla na dosah jeho ruky, Jacob ji stáhl taky na kolena a vzájemně se objímali.




„Ukaž ruku.“ řekl po chvilce Jacob „Máš ji škaredě pořezanou!“

Emily se vyškrábala na nohy a kulhavým poklusem zamířila do chatrče.

„Kam to jdeš?“ zeptal se Jacob.

„Uvnitř je vesta to hajzla! Možná tam bude lékárnička první pomoci.“ objasnila Emily.

Emily vletěla do chatrče jako uragán.
Klekla si vedle vesty a začala se v sumkách prohrabovat.
Zásobníkové sumky na útočnou pušku byli nečekaně prázdné.
Boční sumky jakbysmet. Otočila tedy vestu a začala prohrabovat zadní sumky.
Základní lékárničku našla v sumce pod camelbackem.
Vzala ji tedy společně ještě dvěma pistolovými zásobníky a vyrazila ven z chatrče.
Ještě přeběhla k mrtvole Řezníka, vytrhla mu z ruky pistoli a na moment se zarazila.
Její pohled zaujal bojový nůž Lídra.
Nůž, kterým byl Brian zabit, měl usmrtit i Emily a nakonec i Abigail.
Emily jej nenávistí chytila, bodla s ním do Řezníkova těla a hodila jej do křoví.

„Tady máš tu svoji krev!“ pronesla nevrle Emily a zamířila zpátky k Abigail a Jacobovi.

Jacob prvně vytáhl dezinfekci a vyčistil Abigail řezné rány, vydávala přitom syčící zvuky.

„Jsi jak had!“ poznamenal Jacob.

„Pěkně nasranej had!“ dodala Abigail a sledovala jeho práci.
Jacob občas koutkem oka podíval na mrtvolu Řezníka.

„Neboj, povíme ti všechno cestou.“ ujistila Abigail svého muže „Kde jsou ostatní?“

„Nechal jsem je kus za sebou. Ale neboj se, určitě na sebe narazíme.“

„Jací ostatní?“ zeptala se Emily.

„Nejsme tady sami víš. Najali jsme si na pomoc pár lidí.“ odpověděla Abigail.

„No to jste udělali sakra dobře!“ řekla hlasitě Emily a nataženou rukou ukázala směrem k nebesům.
Nad jejich hlavami za hranici slyšitelnosti kroužil špionážní dron, který celou tuhle událost sledoval.

„Je načase se pohnout!“ naznal Jacob, rychle obvazem zavázal ruku Abigail a pomohl ji na nohy.

„Jsem v pořádku!“ naznala Abigail „Pomoz Emily, je na tom mnohem hůř.“

Jacob se nijak nehádal a začal podpírat při odchodu zbídačenou Emily.
Trojice si ještě mezi sebou vyměnila pár šťastných i znepokojivých pohledů, a vyrazili na cestu za ostatníma.