Prokletí Rodiny Hawthorne - Kapitola 2 Cesta do Ravenwoodu

 

 

       

 

            Kapitola 2 - Cesta do Ravenwoodu                             

 

Auto tiše brumlalo po silnici, jako by se samo snažilo uklidnit atmosféru, která uvnitř postupně houstla. Richard seděl za volantem a s výrazem profesionála se soustředil na cestu. Melinda vedle něj obracela mapu a zapisovala si poznámky, jako by plánovala rodinnou dovolenou snů.

Vzadu vládl jiný svět. Julian měl kapuci na hlavě, mobil v ruce a prsty mu po displeji létaly tak rychle, že to připomínalo soutěž v rychlopisu.
„Ach, budou mi tak chybět," povzdychl si teatrálně. „Hlavně ty naše akce... a holky."

Raven, sedící vedle něj, na něj upřela pohled, který by dokázal zkazit i čokoládovou zmrzlinu v parném dni. „Lidí je na světě hodně. Myslím, že o jednoho míň ani nepocítí."

Julian se na ni otočil s pohledem vraha. „A proto nikdy nebudeš mít kamarády. Protože ty je hned pohřbíš."

Raven se jen ušklíbla. „Radši mrtví než živí."

Melinda se na ně prudce otočila. „Mohli byste už toho konečně nechat? A začít se chovat jako normální, spořádaná rodina?"

Julian si odfrkl, nasadil si kapuci hlouběji a zamumlal: „Jistě, mami. Já to dokážu. Ale tady Drákula zjevně ráda pije krev."

Dřív než stačil uhnout, Raven mu šlápla na nohu. „Je spousta způsobů, jak dělat zlo," pronesla klidně, „a nemusíš při tom lovit krky."

„Elysio!" vyjekla Melinda, tentokrát už opravdu naštvaně. „Můžeš toho sakra nechat? Od teď nastavuju pravidla. Jakmile dorazíme do Ravenwoodu, oba dva se budete chovat slušně! Jsme ve městě noví a nebudeme si kazit pověst hned ze začátku."

Julian kývl, přilepil oči zpět na mobil a předstíral, že tam řeší globální krizi. Raven však na matku upřela dlouhý pohled – tichý, vzdorovitý, skoro nebezpečný.
„Nebyla to pokaždé moje vina," zašeptala.

Melinda na okamžik zaváhala. V dceřiných očích se objevilo cosi, co jí bolestně připomnělo vlastní sestru. Rychle odvrátila zrak a přísně řekla: „Co je minulost, zůstává v New Orleans. Teď začíná nová etapa. V Ravenwoodu." A otočila se zpět k mapě.

Richard, který se dosud do hádky nezapojil, si odkašlal. „Co si pustit hudbu? Zkrátíme si tím cestu."

Melinda nadšeně kývla a po chvíli se autem rozezněly hity z osmdesátých let. Richard si pobrukoval, Melinda si podupávala do rytmu. Julian okamžitě sáhl po sluchátkách a schoval se do svého světa.

Nakonec i Raven se rozhodla, že sluchátka jsou v tuto chvíli spolehlivější přátelé než vlastní rodina. Zavřela oči, opřela hlavu o okénko a poslouchala... cestu do nového začátku, který se jí zdál spíš jako další noční můra.

 

Silnice se vinula mezi bažinami a stromy, které se skláněly nad cestu jako staří svědci, co nechtějí nic říkat nahlas. Kapky deště začaly bubnovat na okna a Richard stáhl hudbu o něco tišeji, aby se mohl víc soustředit.

„Podívejte," ukázala Melinda nadšeně před sebe, „tam je most. Ten nás dovede přímo do Ravenwoodu."

 

Byl to dlouhý, úzký most, pod nímž se táhla temná hladina řeky. Sloupy, staré a omšelé, se ztrácely v mlze.

Julian si okamžitě vytáhl mobil. „Tohle si musím vyfotit. Možná to dám na profil – Goodbye New Orleans, Hello Ravenwood. Vsadím se, že holky se zblázní."

„Spíš zblázní z toho, že už tě neuvidí," prohodila Raven bez zvednutí očí od svého skicáku.

Julian protočil panenky. „A ty jsi samozřejmě expert na popularitu, viď? Jestli se někdo narodí, aby byl maskot pohřebiště, tak jsi to ty."

Raven se jen pousmála a nakreslila na papír křídla havrana. „Aspoň je to upřímná práce. Na rozdíl od tebe."

Most pod koly zavrzal a Raven ucítila, jak jí projel mráz až do konečků prstů. Na okamžik měla pocit, že voda pod nimi se zavlnila jinak než vítr dovoloval. Srdce jí vynechalo úder. A pak – obraz.

Krátký, útržkovitý: černé křídlo šlehlo nad hladinou, pak silueta domu, vysokého, s věžemi a okny, která vypadala jako oči.
A šepot, tichý a studený: Raven...

Trhla sebou, skicák jí vypadl na zem.

„Co je?" ozvala se Melinda, když si toho všimla ve zpětném zrcátku.

„Nic," zamumlala Raven a rychle se sehnula pro sešit. „Jen most, co by si zasloužil trochu víc šroubů."

Richard se zasmál. „Vydrž ještě pár minut, hned za mostem je Ravenwood."

 

Město se objevilo v mlze jako ze staré pohlednice. Úzké uličky, domy s verandami a kovanými ploty, sem tam zaprášený obchod s vybledlým nápisem. Lidé na chodnících se zastavovali a dívali se na auto, jako by každého nového příchozího museli nejdřív ohodnotit.

„No vida," rozzářila se Melinda. „Vypadá to tu nádherně. Takové... útulné."

„Útulné jako stará rakev," utrousila Raven.

„Já říkám," ozval se Julian, „že to vypadá slibně. Jestli tady nebudu mít randíčko do týdne, tak mě Bůh opustil."

„Pokud  Bůh opravdu existuje, už tě dávno opustil," řekla Raven suše.

Julian se zazubil. „A pokud existuje ďábel, určitě ti drží místo v první řadě."

„Perfektní," pousmála se Raven. „Aspoň budu mít jistotu, že tě tam potkám."

Melinda zakroutila hlavou a radši otočila list v mapě.

Cesta je dovedla až k okraji města. Tam, na konci dlouhé ulice lemované stromy, se zvedal jejich nový domov.

 

Viktoriánský dům stál na mírném kopci, obehnaný starým plotem, jehož brána se otevírala dokořán, jako by čekala právě na ně. Vysoká okna připomínala duté oči, střecha byla porostlá mechem a z jedné z věží visela roztržená okenice, která se houpala ve větru.

„No není nádherný?" vydechla Melinda, oči jí zářily.

Richard se usmál. „Výzva. Ale já vím, že tenhle dům má duši. Stačí ji jen probudit."

„Spíš pohřbít," zašeptala Raven tak tiše, že to nikdo neslyšel.

Julian už fotil další snímek. „Instagram se z toho zblázní. Gotický dům? To je materiál snů."

„Aspoň v něčem máš pravdu," odsekla Raven.

Když auto zastavilo u brány, cosi černého se pohnulo. Na kovaném oblouku přistál havran. Naklonil hlavu, oči se mu zaleskly rudě v odrazu zapadajícího slunce.

Raven ucítila, jak se jí stáhl žaludek. Byl to ten samý pohled jako před domem v New Orleans. Ten samý havran.

Tentokrát ale neucouvla. Jen se na něj zadívala.
A on – zakrákal, jako by jí odpovídal.

Auto zastavilo přímo před domem. Richard vypnul motor, rodina vystoupila a všichni chvíli mlčeli, než si ten výjev stihl sednout do paměti.

Dům byl vysoký, rozlehlý a starý. Jeho viktoriánské věže se tyčily proti zatažené obloze, okna připomínala tmavé oči a plot, kdysi zdobený, byl rezavý a porostlý břečťanem.

„Tak," protáhla se Melinda a zadívala se na dům s úsměvem, „tohle je začátek nové kapitoly. A víte co? Chci rodinnou fotku. Hned teď. Před domem, ať máme vzpomínku na první příjezd."

„Skvělý nápad," poznamenala Raven sarkasticky. „Fotka před místem našeho budoucího pohřbu."

Julian protočil oči. „Aspoň se usměj, ségra. Třeba to jednou uvidíš na Instagramu. Holky z toho budou šílet."

„Stačí ti zrcadlo a filtr," odpověděla suše Raven.

Julian se jen zazubil. „Ne každý je narozený, aby byl chodící depresí."

„A někdo zas, aby byl chodící trapas," odvětila Raven.

Richard zatím nastavil mobil na časovač, přiběhl k nim a objal rodinu kolem ramen. Klik. Fotka byla hotová – čtyři postavy před domem, který vypadal, jako by je pozoroval.

Julian už si ji nahrával na Instagram. „#NewTown #Ravenwood #NewHouse. Hotovo, holky se poserou."

„Jedině nudou," dodala Raven, ale nikdo ji neposlouchal.

Richard si založil ruce v bok. „Vidíte? Stačí pár oprav, trochu péče a tenhle barák prodáme za slušnou, tučnou cenu."

„Nebo pohřbíme pár zájemců, než to vůbec stihneš," pronesla Raven tiše.

 

Melinda mezitím zamířila k zahradě. Ta vypadala hůř než samotný dům – tráva byla uschlá, stromy křivé a květinové záhony připomínaly hrob.
„To půjde spravit," usmála se přesto. „Stačí trocha vody, pár dní práce a bude to nádhera."

 

Julian mezitím fotil každý roh zahrady – a samozřejmě i sebe. Stál tak, aby mu světlo dopadalo na tvář, a zkoušel několik úhlů. „Jo, tohle je dokonalý materiál. Čekejte, že můj profil exploduje."

Raven sledovala svou rodinu a jen si pomyslela: Horší než samotné peklo.

 

Vzala svůj kufr, otočila se a zamířila k domu. Vstupní dveře byly pootevřené. „No jistě," zamumlala. „Když je otevřeno, proč nejít dál?"

Uvnitř ji přivítala chladná hala. Překvapilo ji, že dům nepůsobil tak opuštěně. Na botníku stály boty. Na věšáku visely kabáty. „Takže nestihli uklidit?" usoudila, ale v hlase jí zazněla pochybnost.

Prošla do kuchyně. Police plné talířů, sklenic a hrnků – vše pokryté prachem, ale stále na svém místě. Jako by rodina, která tu kdysi žila, prostě jednoho dne odešla... a už se nikdy nevrátila.

Zaujalo ji točité schodiště. Vzala kufr a zamířila nahoru.

První patro – ložnice, koupelna, malý kumbál. Ale ani ložnice nepůsobila opuštěně: peřiny na posteli, dekorace, dokonce i zvadlé květiny. Raven zamračila čelo. Podivné.

Druhé patro – zalité světlem, až jí oči zabolely. Vzdušnější pokoj, další ložnice. „Perfektní pro Juliana," pomyslela si s úšklebkem. „Aspoň se bude moct vyhřívat na slunci a trpět."

Znovu vyšla nahoru. Třetí patro. Izolované, temnější, stísněné. Otevřela dveře a rozhlédla se. Velký pokoj s vlastní koupelnou, minimum světla.

 

„Tohle je moje," pronesla tiše a hodila kufr na podlahu.

Přešla k oknu. Venku viděla rodinu, jak se stále motá kolem zahrady, zatímco ona už prošla půlku domu. Cítila zvláštní pocit – nebyla si jistá, jestli to bylo uspokojení, nebo varování.

A pak, v koutě oka, zahlédla svůj odraz v prasklém zrcadle na stěně. Jenže... nebyl to jen její odraz. Zdálo se, že za ní stojí ještě někdo.

Raven zamrkala. Pryč. Zůstala jen ona, prach a ticho.

„Jo," zašeptala nakonec. „Tohle vážně bude moje místo."

**************************************************************

„Raven měla pocit, že v zrcadle není sama… a to byl teprve začátek.“

Další kapitola ve středu :))