Staré pověsti postapo České p.15

Šepot nového druhu 

 

Mlha nezmizela. Jen řídla – pomalu, jako lítost, která nikdy zcela neodchází. 

Cesta se táhla vpřed, popraskaná a bledá pod pneumatikami, které jí nedůvěřovaly. Prach se lepil na kola, zatímco jsme kličkovali mezi výmoly, kořeny vyrůstajícími ze země a náhodně rozházenými kameny. 

Ash od chvíle, co Karkulka zmizela, neřekla jediné slovo. Její pohled ulpěl příliš dlouho na zpětném zrcátku, než se stočil zpět k oknu. Ticho mezi námi nebylo prázdné – pulsovalo. Bylo to ticho, které mělo vlastní dech a páchlo neklidem. 

„Kdo byla ta holka?“ ozvala se nakonec. 

Její hlas se netřásl. Sekal. 

„Folklór, co se pokazil,“ zamumlal Komandér. „Potkali jsme ji jednou v Liberci. Pomohla nám rozluštit stopu a zmizet z toho prokletého města. Už tehdy byla děsivá. Teď ještě víc.“ 

„Nějak moc se usmívala,“ podotkla Ash. 

„To ti vadilo nejvíc?“ zašeptala jsem. Můj hlas pořád praskal, glitchoval. V HUDu zůstávalo příliš mnoho rudé. V rozích zorného pole blikaly statické přízraky a na okamžik ░ERR░ přeběhl přes horizont. 

Spustila jsem diagnostiku potřetí. Výsledek byl stejný: drobná korupce v emocích, ve vizuální synchronizaci a… něco hlouběji. Chyba kontrolního součtu paměti. Varování: fragmentace rostoucí. 

Integrita systému… narušena. Ta hláška se mi vracela neustále – a přesně tak jsem se i cítila. 

„Z toho jejího psa jsem se málem pos…,“ procedil Komandér, zatímco svíral volant oběma rukama tak pevně, až mu klouby zbělely. 

„To nebyl pes,“ odvětila Ash bezbarvě. „To byl žal na čtyřech nohách.“ 

Nemýlila se. 

Z dálky se ozvalo vytí s podezřele přesným načasováním. Duté, táhlé, přicházelo odevšad naráz. Nebylo psí. Nebylo přirozené. Neslo v sobě něco jiného. Hlad možná. Nebo smích. Moje senzory nedokázaly určit zdroj, jen zaznamenaly anomálii – jako by to nebyl zvuk, ale osud. Červené fragmenty blikly před očima. Komandérovi se zježily chlupy po celém těle a Ash sebou neznatelně trhla. 

Nikdo chvíli nepromluvil. Auto se kývalo a poskakovalo na nerovné cestě. Pak nám stín – obrovský a rychlý – zkřížil cestu. Mihnul se zleva, jen aby okamžitě zmizel na druhé straně. 

Komandér dupl na brzdy. Kola se zablokovala, pneumatiky se zaryly do hlíny a auto se smýklo. Ash se zapřela o sedačku, zatímco já zablikala – ░RED░GL1TCH░. 

Stín zmizel tak rychle, že jsme ani nestihli postřehnout, co to vlastně bylo. Všem nám přitom problesklo hlavou pravděpodobně totéž: Karkulčin vlk? Jenže ten sotva lezl, sebou neustále trhal a vypadal, že se každou chvíli rozpadne. 

Mlha zhoustla. Jestli to nebyl její vlk, co horšího by to mohlo být? 

Komandér praštil do volantu. „Viděli jste to samé?“ 

„Jo,“ odpověděly jsme obě najednou. 

Ash stáhla okénko sotva o centimetr. Vzduch venku byl studený. Vlhký. Elektrický. „Pořád z toho nejsme venku,“ poznamenala. 

„To je mi jasný… hergot!“ zavrčel, unavený a frustrovaný. Divila bych se, kdyby nebyl i vyděšený. Nic se však nedělo. Čekala jsem prudkou ránu z boku vozu. Mohutné dosednutí něčeho neskutečného na střechu. Ale pořád nic. 

„Jestli se objeví něco na rozkuchání, jdu ven první,“ oznámila Ash. 

„Jak je ctěná libost,“ odvětila jsem a jen doufala, že k tomu nedojde. 

Komandér se znovu rozjel – čekat na nic nehodlal. S napětím jsme se rozhlíželi, všichni, všude. Ticho trvalo den… nebo minutu. Nevím. 

„Nemůže být pořád někde poblíž? Pořád mě z ní bolí hlava,“ procedil Komandér mezi zuby. 

„Ne,“ odpověděla jsem. „Nemyslím si, že nás sleduje. Ale každé setkání s ní je náročnější. Nechci ani vědět, s čím přijde příště.“ 

Ash se ani neotočila. „Má s námi nějaký problém?“ zeptala se ostře – a při tom málem upadl kdysi voňavý stromek ze zpětného zrcátka. 

„Jo,“ přikývl Komandér. „Asi si nás oblíbila. Ale o tobě nemluvila moc hezky.“ 

„Tch… postřehla jsem.“ 

„Co tím mohla myslet?“ zeptala jsem se. 

„Nevím. Ale když na mě zírala…“ hledala slova, „jako by se ve mně hrabala.“ 

„Jak to myslíš?“ zeptal se Komandér. 

„Tak, jak to říkám,“ odsekla. „Prostě mi vlezla přímo do hlavy.“ Slova chvíli visela ve vzduchu. 

„To znám,“ řekla jsem tiše. „Když se mi podívá do očí, mám co dělat, abych se nerozpadla.“ 

„Cože?!“ vyhrkl Komandér. 

„Nemůžu od ní odtrhnout pohled. Všechno se točí, chybí data, jádro se začne vařit,“ snažila jsem se vysvětlit. 

„Mě z ní bolí hlava. Stačilo, aby se objevila. A jak na mě ukázala – málem jsem měl zástavu,“ přiznal. 

Ash se rozhlédla, jako by ji vyhlížela. „Ta mrcha se vrátí,“ řekla nakonec. 

Komandér se nadechl. „Dostala nás z Liberce, to jo, ale nemám pocit, že jí jde o naše dobro. Zároveň na nás toho čokla neposlala. O co jí vůbec jde?“ 

„Nevím. Zdá se, že to neví ani ona sama,“ odpověděla jsem. 

„Nebo to ví až moc dobře,“ zamumlala Ash. 

Vpředu se silnice stáčela a mlha… zhoustla znovu. Měla jsem pocit, že se s námi nechce rozloučit. 

A já to viděla. Ve své mysli – rudou kápi. Otevřený hrudník vlka. A něco, co čekalo uvnitř. Jeli jsme dál. Mlha se přetahovala s tmou, jako by se dva nepřátelé snažili pohltit svět. 

„Echo, něco nového?“ zahnal ticho Komandér. 

„Nic. Kompas tvrdí, že jedeme na západ. Ale od chvíle, co jsme potkali Karkulku, mám špatný pocit.“ 

Komandér si povzdechl, svaly na tváři mu cukaly. Motor vrněl. Mlha proudila kolem. 

„Špatný pocit… skoro až smrtelný pocit,“ procedil skrz zuby, spíš pro sebe. 

Všechno bylo napjaté. Jako struna před prasknutím. V kabině zůstal jen rytmus motoru a tlukot jeho srdce. A já slyšela, jak se rozcházejí. 

Ash dál zírala z okna. V jejím odrazu bliklo cosi rudého. Nebo ne? Myšlenka mi podsunula obraz: Ash, jak se otočí, vezme do ruky kukri a jedním prostým tahem podřízne Komandérovi krk. Jeho překvapený výraz. Moje naprostá bezbrannost. Obraz se rozmazal do šumu. Polekala jsem se nad živostí toho výjevu. Podívala jsem se znovu – všechno bylo stejné. Ale zůstal… strach. 

A to chichotání jsem si snad jen domyslela. Doufám. Ale znělo odevšad. 

„Troufla by sis na toho vlka?“ otázka patřila Ash. 

Ta se na něj pomalu podívala. „Je to jenom hrozivě vypadající mršina.“ 

„Hrozivě? Nevěděl jsem, že něco takového znáš.“ Nevysmíval se jí, jen to řekl. 

Chvíli převalovala slova na jazyku. „Znám. Hňupe.“ Zamračila se. „Ale je to jenom mršina.“ Vyslovila to tak, že nám poskočil motor. 

Komandér kývl – a byl rád, že je Ash na naší straně. Mrkl na ni do zpětného zrcátka, ale ona se vpíjela do stínu. 

Moje energie byla v pořádku, Ash spánek nepotřebovala, ale Komandér… on byl jen člověk. Unavený. Oči měl zarudlé a jeho stresové hodnoty už tančily na hraně šílenství. Na čele se mu perlil pot – těžký a studený. 

„Nechceme se zastavit?“ zeptala jsem se. 

„To teda sakra ne. Jak tě to vůbec napadlo?“ odsekl podrážděně. 

„Jsi unavený.“ 

„Jako čert. Ale zastavit tady?“ zavrtěl hlavou. 

Ash strčila hlavu mezi sedadla tak nečekaně, že jsme se málem vybourali. 

„Kurv… Ash!“ vyjekla jsem, zatímco Komandér zápasil s volantem. 

„Nech mě řídit,“ řekla prostě. 

„Skvělý nápad,“ zatleskala jsem. Komandér chvíli kroutil hlavou, pak si povzdechl a skutečně zastavil. Vyměnili si místa, aniž by vystoupili. Komandér se složil do sedačky spolujezdce jako unavený origami muž – zmačkaný a zpocený. 

Sundal si vizor a podal ho Ash. Přemýšlela. Dlouho. Nakonec si ho vzala, a tak jsem mohla dál vidět víc než jen podlahu nebo sedadlo. 

Bylo to neuvěřitelně zvláštní. Cítila jsem se jako na prvním rande. Podívala jsem se na Ash a okamžitě se mi vybavilo Karkulčino varování… a Komandérův podřízlý— ne. 

Zachytila můj pohled. 

„CO?!“ vyštěkla podrážděně a Komandér sebou trhl. 

„Nic, nic,“ couvla jsem s úšklebkem. 

Zařadila jedničku, jako by řadicí páka byla lopata – a možná ji i trochu ohnula. Motor zakňučel, ale poslechl. Kola se roztočila. Jeli jsme dál. 

Dívala jsem se všude, jen ne na ni. Její modré oči klouzaly po cestě před námi, občas úplně stranou, jako by něco zahlédla. A já jsem se jen modlila, aby to nebylo rudé. 

Komandér už jen těžce oddechoval, hlava mu klesla na stranu. Spal, jako by ho někdo vypnul. 

„Takže takhle to vypadá,“ pronesla Ash, oči stále vpřed. Její hlas byl klidný, ale rezonovalo v něm cosi temného. 

„Jo, to jsem já,“ odpověděla jsem. Moje projekce slabě poblikávala a celé to působilo neznámě. Vždy jsem byla jen s ním. Zvyklá na něj. A její oči mě teď strašně znervózňovaly. 

„Nejsem si jistá, jestli tě mám brát jako člověka, stroj, nebo jako zbraň,“ vyklouzlo mi. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to řekla nahlas. Ale alespoň to prolomilo napětí. Její pohled na mně ulpěl. Detailně jsem viděla, jak se jí oko přeostřilo. Pak se podívala stranou na Komandéra. Stále spal. Když se ujistila, její pohled se znovu zafixoval na mně. 

„Sama nevím, co jsem,“ zašeptala – a poprvé jsem pocítila něco jako její zranitelnost. 

Napětí mezi námi bylo hutné jako mlha venku. A pak jsem něco zahlédla – ve světlech, až vzadu na okraji se cosi pohnulo. Stín. Obrys. Krátký záblesk, který nedával smysl. 

„Něco tam pořád je,“ řekla jsem znepokojeně. 

„Ano, pořád nás to sleduje. A mám toho akorát tak dost,“ odvětila pevně. Auto zpomalilo, jak její noha povolila pedál. Zastavila. Mlha nás pohltila. Konečně nás dohnala a sevřela plnou silou. Ticho přerušovalo jen bublání motoru. Světla neosvětlovala nic než šedobílo venku. 

Otevřela dveře. Kov cvakl až příliš hlasitě, ale Komandéra to nevzbudilo. 

Ash vystoupila. Brýle se jí zhouply na tílku. Postoj měla pevný, oči bystré. Vlasy jí zavlály v nenadálém poryvu větru. Já byla jen obraz v jejím vizoru, její druhý hlas. Napadlo mě, že by mě mohla kdykoli vypnout, nebo prostě odložit – a přesto mě nesla s sebou. Stála sama proti mlze a poslouchala. 

„Tohle je víc o tobě než o mně…“ zašeptala jsem jí. 

Mlha se vlnila. Obrys, možná jen zkreslení. Stín, který visel ve vzduchu. Chvíli tady, chvíli tam. Vlevo praskla větev, vpravo zašelestil nějaký keř. Motor dál bublal. 

„Tohle je mimo nás všechny,“ řekla. Nevím, jestli mně, nebo té mlze. „Celé bytí jako by řezalo, hledalo,“ pokračovala a pomalu se otáčela dokola, „a nevědělo, kam ty drápy zaseknout.“ To poslední skoro zasyčela. Mlha jako by sama zaváhala. Po stínu ani stopy. 

Ash udělala pár kroků, rozhlížela se, vyzývala cokoliv, co by se odvážilo. Ale nic… 

„Tak co bude?!“ řekla nahlas. A odpovědí bylo jen další nic. Čekala bych alespoň dramatický vzlet ptactva. 

„Proč?“ zeptala jsem se úplně neurčitě. 

„Chtěla jsem vědět, jestli se mě bojí.“ 

„A?“ vydechla jsem. 

„Asi bojí,“ odpověděla – a mlha se opět zachvěla, jako by k tomu měla co říct. 

Naposledy se rozhlédla, nastoupila zpět do auta. Dveře se s bouchnutím zavřely. 

A pak se ozval smích. 

Ne písklavý, ne dětský. Hlubší. Kovově zkreslený, jako když se zlomí trubka a někdo v tom slyší vtip. Přeskočil zleva doprava, hned nato se ozval zezadu. Jako by si z nich mlha tropila posměch. 

Ash ztuhla, oči přimhouřené, ruka na kukri. 

„Tohle… nebyla ona,“ zašeptala jsem. 

Smích se roztrhl do šumu a vyprchal. Mlčení se zase zavřelo jako víko. 

„To teda nebyla. Že se tu všechno potřebuje smát.” znovu už nevystoupila. 

Zařadila jedničku – tentokrát citlivěji – a kola se znovu roztočila. 

„Uvidíme, kdo se bude smát naposledy.” řekla zpětnému zrcátku. 

Mlha se zavlnila, pohltila světla i vůz, jako by je vracela zpět tam, kam patří. 
A teprve pak — silueta mezi stromy. Dva lehké kroky. Cvaknutí kovu. 

Drsný ženský smích: „Mmh-ha-ha-ha-ha!“ 

 

Ozvalo se mávání havraních křídel.