Prokletí rodiny Hawthorne / Kapitola 4 - Obchod se stíny

 

 

 

                             Kapitola 4 - Obchod se stíny

 

 

Raven se ráno probudila a opět se podívala na zrcadlo. Nic v něm nebylo – jen prasklina. Ale ona dobře věděla, že v noci něco klepalo.

 

---

Rodina seděla spolu v hale u stolu. Melinda byla nadšená.
„Jsem tak ráda, že konečně budeme všichni snídat spolu,“ usmála se. „Poslední roky to moc nešlo.“

Raven si povzdechla a pronesla: „Wow, skoro jako v reklamě. Jen chybí ten nucený úsměv navíc.“

Julian se uchechtl. „A možná i trochu světla, aby ses konečně přestala tvářit, jako by tě někdo právě vykopal z hrobu.“

Otec Richard si odkašlal. „Rodino, mám pro vás důležité novinky. Tenhle dům projde přestavbou – malování, opravy, všechno. Musíme ho dát dohromady, než ho nabídneme k prodeji. Je to velká obchodní záležitost a může nám zajistit opravdu dobré peníze.“

Raven protočila oči. „Jo, super nápad. Z domova uděláme skladiště snů pro lidi, co se bojí pavouků.“

Richard její poznámku ignoroval, jako by ji ani neslyšel.

---

Později, když rodina dovybalila poslední věci, Raven stála ve svém pokoji a dívala se z okna. Celý pozemek, včetně domu, působil nějak zvláštně. Hlavou se jí honilo: Proč je tu tolik věcí po předchozích majitelích?

Matka jí kdysi řekla: „Možná prostě nechtěli nic brát.“

Ale Raven věděla, že to není pravda. Byla si jistá, že něco neodešlo. To něco je schované v tom obraze. Ale proč? Na to musí přijít.

Do myšlenek ji vyrušilo zaklepání.

Ve dveřích stála Melinda s úsměvem.
„Zlatíčko, napadlo mě, že bychom mohly vyrazit na nákupy. Potřebuješ něco hezkého na sebe – zvlášť do nové školy. Tohle tvé morbidní oblečení fakt nepůsobí dobře.“

Raven jen tiše odpověděla - „Mně se to líbí. Je to můj styl.“

Matka ji napodobila a tiše odpověděla - „Raven… něco jsme si řekly. Něco jiného si prostě vezmeš. Jdu nastartovat auto, buď za pět minut dole.“ Pohladila ji a odešla.

Raven se zašklebila. „Ani mě nehne být nějakou Barbie. Brrr. To bych se radši proměnila v žábu.“ Ale věděla, že když nepojede, matka bude ještě víc otravná. Vzala si tašku a šla dolů.

---

Na chodbě se přiřítil Julian tak rychle, že ji srazil na zem. Utíkal k autu, kde už čekala Melinda.
„Mami!“ volal udýchaně.

Melinda se lekla. „Juliane, jestli za mnou jdeš zase kvůli strašení, tak—“

„Ne, mami,“ skočil jí do řeči, „slyšel jsem, že jedeš s Raven na nákupy, a já taky něco potřebuju. Můžu jet s váma?“

Melinda se pousmála. „No jistě, tak nastup. A kde je tvoje sestra?“

Julian se zašklebil. „Asi zakopla a upadla.“

V tom se u auta objevila Raven. Julian se tak lekl, že vykřikl: „No doprdele, ty fakt vypadáš jak mrtvola!“

Raven se na něj podívala pohledem vraha. „Kdyby bylo po mně, měl bys v kalhotách víc než načuráno.“ Sedla si dozadu do auta.

Melinda jen zakroutila hlavou. „Fajn, nastupte. Jedem.“

---

V autě bylo ticho. Raven si pustila hudbu do sluchátek, Julian seděl vedle matky. Po chvíli Melinda ztlumila rádio a podívala se na něj.
„Tak co chceš v obchodě, Juliane?“

Julian se usmál. „Potřebuju nějaký super outfit, co mi bude ladit s vlasy a očima. Chápeš? Abych přitahoval opačný pohlaví.“

Raven si sundala sluchátko. „Spíš bys přitahoval mor.“

Julian se ušklíbl. „Stačí se podívat na tebe a víme, odkud mor pochází.“

Melinda si povzdychla. „Už zase? Vy dva se snad nikdy nezastavíte.“

Raven se zašklebila. „Já na rozdíl od tebe jsem zapamatovatelná. Ty utrácíš hromadu peněz za oblečení a žádná tvoje vyvolená si nikdy nepamatovala tvoje jméno.“

Julian se naštval. „Ty musíš kopat do všeho! Jsi tak depresivní, že tvůj algoritmus je zadupanej do země. Proto nemáš žádný kámoše!“

Raven protočila oči. „Zase ty samý kecy. Už tolikrát, že by i slepej z toho začal vidět.“

„Dost!“ přerušila je Melinda. „Co to s váma je? Pořád se napadáte, místo abyste stáli při sobě. Jasně jsem vám řekla, že začínáme novou kapitolu, a už mě nebaví vás usměrňovat! Juliane, přestaň sestru provokovat. A ty, Raven, přestaň s těmi depresivními náladami. Ravenwood je náš nový začátek. Je to jasný?“

„Hm,“ ozvalo se od obou.

„Takže teď zajdeme pro oblečení a budeme se chovat slušně,“ dodala Melinda rázně.

Projeli mostem, který spojoval městečko s jejich novým domem. Bylo tu klidno – malé město, ospalé a tiché.

„Tak, jsme tady,“ oznámila Melinda a zaparkovala před butiky.

Julian vyskočil z auta. „Mami, já půjdu támhle,“ ukázal na butik na rohu s pánskou módou.

„Dobře,“ souhlasila Melinda. „Sejdeme se pak u auta.“

Julian utíkal pryč. Raven stála vedle matky s mobilem v ruce.

„Raven, schovej ten telefon,“ řekla Melinda přísně. „Jdeme ti vybrat věci.“

Raven se na ni podívala otráveně. „To budu tvoje štěně na vodítku?“

Melinda se pousmála. „Říkej si tomu, jak chceš, ale mě tím fakt neotrávíš.“

Šly pomalu kolem výloh. „Hele, Raven, tady to vypadá zajímavě,“ ukázala Melinda na butik, který doslova zářil barvami.

Raven předvedla, že se jí chce zvracet.

„No tak, jdem,“ vzala ji matka za paži a vedla dovnitř.

Zvonek cinkl.

Uvnitř je přivítala žena v růžovém kostýmku, s krátkými hnědými vlasy a milým úsměvem. „Dobrý den, vítejte v Ravenwoodu, v mém butiku krásy a módy,“ zamrkala dlouhými řasami.

Melinda se usmála a drcla do Raven. Ta jen zkřivila obličej.

„S čím vám mohu pomoci?“ zeptala se Betty.

Melinda hned odpověděla: „Hledáme něco pro mou dceru. Zrovna jsme se přistěhovali a potřebujeme nějaké lepší věci.“

Betty se na Raven podívala a její úsměv ztuhl. „Ouu, chápu. Její styl vypadá jak z pohřebního funusu.“ Zasmála se – a Melinda se připojila, aby odlehčila situaci.

Raven se ušklíbla. „Možná že nějaký funus brzy začne.“

Obě okamžitě zmlkly.

Betty se rychle omluvila. „Promiňte, to bylo trochu nevkusné. Já jsem Betty.“

„Melinda,“ představila se matka. „A tohle je moje dcera Raven.“

„Rozkošné,“ řekla Betty a snažila se zachránit situaci. „Tak co kdybychom začaly vybírat?“

„Jasně,“ přitakala Melinda a zamířila mezi regály, kde to zářilo barvami.

Raven tam stála, neschopná uvěřit, že je v takovém prostředí. Bylo jí z toho až zle.

„Raven, pojď sem,“ zavolala matka.

Raven neochotně došla k ní. „Coo?“ zeptala se otráveně.

„Podívej, co jsem pro tebe našla,“ ukázala Melinda na růžový svetr se srdíčkem uprostřed. „To by ti moc slušelo.“

Raven vykulila oči a zbledla ještě víc. „Radši umřu, než abych tohle nosila.“

Nech toho,“ řekla přísně Melinda. „Vybereme něco, co se ti ve škole bude hodit.“

Raven zamířila do jiné uličky. Všude kolem růžová, ze které měla osypky. Na konci si všimla vedlejšího obchodu – temného, bez výloh, úplně jiného než tenhle.

Mezitím, co matka s Betty vybíraly oblečení, Raven se tiše vytratila ven a zamířila k tomu druhému.

Vzala za těžkou kliku a vstoupila dovnitř. Dveře zavrzaly a pomalu se za ní zavřely, jako by nechtěly pustit světlo dovnitř. Vzduch byl těžký, voněl po kadidle a starém papíru. Na stěnách se hromadily knihovny plné zaprášených svazků, ve vitrínách se leskly staré šperky, na stojanech visely kabáty a šaty v temných barvách.

Bylo to čarodějnické, gotické, tajemné – jako stvořené pro ni. Přesně ten druh místa, kde se člověk cítí víc doma než doma.

Pomalu kráčela mezi regály. Všude bylo ticho, až na občasné zapraskání dřeva, které znělo skoro jako vzdálený šepot. Očima hltala detaily – stříbrné přívěsky v tvarech křížů, knihy s vyšisovanými hřbety, kabát, který vypadal, že by klidně mohl pamatovat celé století.

Raven zastavila u halenky zbarvené do černofialova. Moc tuhle kombinaci nemusela, ale potají ji přitahovala. Prsty přejela po látce a na chvíli se zasnila.

„Líbí se ti?“ ozval se náhle mužský hlas.

Raven sebou trhla. Nikdo tu nebyl – a najednou u ní stál starší muž, odhadem pětašedesátiletý, s hustým vousem a laskavýma, ale trochu unavenýma očima. Usmíval se na ni.

„Ne,“ odsekla po chvíli. „Jen mě fascinuje, jaký hnus dokážou lidi vytvořit, když k černé přimíchají fialovou.“ Otočila se směrem k východu, ale muž promluvil znovu:

„Nejsi náhodou dcera Richarda Hawerthona?“

Raven se okamžitě zastavila a přimhouřila oči. „A odkud znáte mého otce?“

„Pracoval jsem s ním kdysi dávno,“ odpověděl klidně. „A víš… o své dceři se zmínil víc než jednou. Říkal, že má doma holku, co má na všechno sarkastickou poznámku a nenechá si nic líbit.“

Naklonil hlavu a pousmál se. „Teď, když tě slyším, sedí to dokonale.“

Raven protočila oči. „No paráda. Takže táta mě prodává světu jako chodící definici ironie? Jak poetické.“

Muž se zasmál. „Nebyl to těžký odhad. Rodina Hawthorne je tady jediná. A ty… jsi černobílá. Myslím to jako kompliment.“

Raven si založila ruce na prsou a ušklíbla se. „Super. První kompliment v životě, který ze mě dělá starou televizi ze sedmdesátek. Díky, fakt.“

Gerald se usmál ještě víc. „Máš opravdu ostrý jazyk. Richard se nespletl.“

„To zní, jako byste o mě věděl víc, než bych chtěla,“ podotkla Raven chladně.

„Jen to, co mi řekl tvůj otec,“ pokrčil rameny. „A že jsi… jiná. A to je dobře.“

Raven mu věnovala pohled ve stylu cože?, ale neodpověděla. Raději se vydala dál mezi regály.

---

Knihy tu byly krásně srovnané a voněly po starošině. Raven tu vůni milovala. Na konci uličky ji ale zaujala jedna zvláštní – bez obalu, bez názvu, bez jediného písmena. Jen čisté listy. Když ji otevřela, měla pocit, jako by stránky šustily samy od sebe.

„Docela zvláštní prodávat něco, co nemá obsah,“ uchechtla se a přejela prstem po okraji. Našla tam tenkou, sotva viditelnou čáru – jako vytetované znamení, jizvu. „Chyba výtisku?“ zamumlala si pro sebe.

Knihu donesla k pultu a položila ji před muže.
„Tohle je dost zvláštní kniha. Prodáváte výtisky bez výtisku?“

„Prosím?“ zamrkal, nasadil si brýle a začal knihu zkoumat. „To je… zvláštní. Vůbec nevím, co to je. Ani jsem to v životě neviděl. Jako by ta kniha byla roztržená – a zbavená obsahu.“

Raven nadzvedla obočí. „Takže vlastně nemáte přehled, co tady prodáváte?“

„Ale mám,“ pousmál se. „Jen si myslím, že tahle kniha nepatří mně ani mému obchodu. To budou mít na svědomí ti uličníci.“ Zamračil se.

„Kluci?“ pozvedla Raven obočí.

„Jo, banda gaunerů. Terorizují místní – hlavně vtipy a naschvály. Myslím, že tohle bude jejich práce.“

Raven ho sledovala s výrazem: to si snad děláte srandu.

„Každopádně díky, žes ji našla,“ dodal muž. „Vyhodím ji a bude klid—“

V tom se venku otřásly větve a nebe se zatáhlo. Za výlohou usedla na větev černá vrána a zaklepala zobákem na sklo. Její oči se upíraly přímo na Raven.

„Zajímavé,“ zamumlal muž a naklonil se blíž. „Vránu jsem tu už dlouho neviděl.“

Raven se odvrátila od okna a zadívala se zpátky na něj. „Mohl byste mi tu prázdnou knihu prodat?“

„Prodat?“ podivil se. „Na co ti bude, když v ní nic není? Nechceš radši nějakou, která má písmena?“

Raven protočila oči. „Ne. Chci tuhle. Hodí se mi na bratra – můžu na něm zkusit svoje vtípky.“

Gerald knihu ještě chvíli obracel v rukou, pak ji podal Raven.

„Dobrá… vezmi si ji. Ale nezapomeň – některé věci se netoulají bez důvodu.“

Raven ji strčila do tašky a přimhouřila oči. „Díky za přednášku, ale jsem velká holka. Umím si poradit i s knihou, která má obsah nulový.“

Gerald se pousmál, ale tentokrát už ne tak lehce. „Vy bydlíte v tom domě na kopci, že?“

Raven se zarazila. „Myslela jsem, že když víte o nás všechno, víte i tohle.“

„Jen se ujišťuju,“ odpověděl. Jeho hlas zněl tišeji, vážněji.

Raven protočila oči. „Bydlíme hned za mostem. Jo, je to do kopce nahoru. Ten dům je celej divnej – stejně jako moje rodina. Proč se ptáte?“

Gerald na okamžik zbledl. Oči mu potemněly, jako by mu před nimi proběhla vzpomínka, kterou raději zapomenul. Podepřel se o pult. „Ten dům… je problémový.“

Raven na něj koukala s obočím vytaženým nahoru. „Problémový? To zní skoro, jako kdyby mluvil psycholog o mojí rodině. Tak co – straší tam? Budete mi vyprávět historku o krvavých stopách na zdech?“

„Má temnou historii,“ řekl Gerald a vyhnul se jejímu pohledu. „Moc lidí v něm dlouho nevydrželo bydlet.“

Raven si založila ruce na prsou. „No, to se hodí. Aspoň to odradí všechny boháče, co touží po luxusu a perníkové chaloupce bez pavouků.“

Gerald se na ni znovu zadíval, jako by chtěl něco říct. Oči mu ale znovu zasklily a musel se opřít o židli.

Raven zpozorněla. „Jste v pohodě?“

„Nic… jen se mi trochu zamotala hlava,“ vydechl a usedl.

Raven mu přisunula židli blíž. „Jestli chcete vodu…“

„To bude dobrý,“ mávl rukou.

Raven ho přimhouřenýma očima sledovala. „Tak proč jste změnil výraz, když jsem zmínila dům? Víte něco, co my ne?“

Gerald otevřel ústa, ale v tom se dveře obchodu rozlétly. Zvonek nad nimi cinkl a do ticha vstoupil mladý kluk.

Měl na sobě džíny, bílou košili a džínovou bundu. Vlasy světlehnědé, oči jasně modré – vypadal jako by právě vystoupil z módního časopisu.

Raven se zamračila. No skvělé. Další zákazník, zrovna když se začalo něco zajímavého dít.

„Dědečku,“ ozval se kluk a rychle přešel k pultu, „jsi v pořádku?“

Gerald se narovnal a pousmál. „Ale ano… nic to není. To je můj vnuk, Valerian Graves.“

Valerian se otočil k Raven, pousmál se a natáhl k ní ruku. „Těší mě.“

Raven na něj zírala bez hnutí, podezíravě. Připadalo jí, že má ten kluk úsměv, co se líbí každé druhé, ale ji spíš iritoval.

„Kdybych chtěla děsit, už bys tu nebyl,“ procedila suše.

Valerian se rozesmál a naklonil hlavu. „Takže to budeš určitě od Larryho. Je vtipné, že poslal holku.“

Raven se na něj podívala tak vražedně, že by jeden čekal, že ho spálí pohledem na popel. „Nevím, kdo je Larry, ale tipuju, že to je jméno pro parazita.“

Gerald se neubránil smíchu. „Synku, tohle je naše nová sousedka. Přistěhovali se s rodinou k domu na kopci. A já kdysi pracoval s jejím otcem Richardem.“

Valerian si ji přeměřil od hlavy k patě. „Zajímavé. Nikde nehlásili v rozhlasu, že máme v komunitě nové členy.“

Raven se ušklíbla. „Zřejmě vaše komunita není tak slavná, když ani neví, kdo se k vám přistěhoval.“

Valerian se jen pousmál – ale v jeho očích se zablesklo něco, co Raven nedokázala přesně přečíst.

Valerian se pousmál, opřel se o pult a pořád sledoval Raven. „Víš, většina lidí se snaží aspoň trochu zapůsobit. Ty jsi mě rovnou chtěla zakopat pod zem. To je… osvěžující.“

„Máš smůlu,“ usadila ho Raven. „Já nezapůsobím ani na vlastní zrcadlo.“

„Možná právě proto,“ mrkl na ni Valerian, „že to zrcadlo se tě bojí víc než já.“

Raven otevřela pusu, aby ho setřela, když se ozval rázný hlas:

„RAVEN!“

Dveře se rozletěly a dovnitř vpadla Melinda. Oči plné vzteku, tvář rudá. Všichni v obchodě ztichli.

Raven protočila oči. Výborně. Zrovna teď.

„Co tady vyvádíš?!“ vyštěkla Melinda.

Gerald okamžitě vystoupil od pultu a uklonil se. „Omlouvám se, paní Hawthorneová. To je moje vina. Dali jsme se do řeči a ztratili pojem o čase.“

Melinda se na něj podívala zmateně. „A… jak víte, kdo jsem?“

„Gerald,“ představil se. „Kdysi jsem pracoval s vaším manželem Richardem.“

Melinda se snažila zachovat klid, i když ji situace očividně rozhodila. „Možná se zmiňoval… ale Raven, ty a já jsme si jasně řekly, že budeme dneska spolu. A ty mi zdrhneš?!“

Raven si založila ruce na prsou. „Jen jsem šla nakupovat. To se tu bere jako zločin?“

Melinda k ní přistoupila a probodla ji pohledem. „Hned do auta.“

„Neudělala vám nic, že ne?“ otočila se k Geraldovi s omluvným tónem.

„Ale vůbec ne,“ zasmál se. „Vaše dcera je… originální. Má hodně kousavý humor, ale je zábavná.“

Valerian stál pořád opřený o pult a sledoval scénu s pobaveným úsměvem. „Myslím, že jsem našel někoho, kdo dokáže překřičet i tebe, dědo,“ utrousil tiše.

„Do auta, Raven,“ zopakovala Melinda přísně.

Raven se nadechla, aby odpověděla, ale pak jen hodila pohled na Valeriana, který jí oplatil lehkým úsměvem. Tohle ještě neskončilo, četla z jeho očí. 

 

Raven práskla dveřmi auta tak, že se celý vůz zachvěl.

Julian se zavrtěl na sedadle a sundal si sluchátka. „No copak, sestro? Jaké barvy dneska frčí? Růžová ti vážně sekne.“ Rozesmál se jako blázen.

Raven se podívala na něj do zpětného zrcátka a klidným, ledovým tónem řekla: „Pro idioty, jako jsi ty, měli vyprodáno.“

Julian se uchechtl. „Já mám všechno, co potřebuju. Ale ty? Ty skončíš s plnou taškou barevného oblečení, až tě máma donutí.“

Raven se k němu naklonila a zašeptala dost hlasitě, aby to slyšela i Melinda: „Víš, co by ti fakt slušelo? Zámek na hubu.“

„Dost vy dva,“ ozvala se Melinda a zabouchla dveře za sebou. Otočila se k Raven. „Můžeš mi říct, co jsi tam vyváděla? Řekla jsem jasně, že dneska budeme nakupovat spolu!“

Raven se podívala z okna. „Byla jsem nakupovat. Sama. To se tu bere jako zločin?“

„Ne,“ odsekla Melinda, „ale když si utečeš po svém, tak jsem vybrala oblečení já. A to si taky vezmeš.“

Raven jen protočila oči a zaryla pohled do krajiny za oknem. Neměla chuť pokračovat.

Julian se znovu zašklebil. „Tak co, sestro? Aspoň sis pořídila něco do své pohřební sbírky?“

„Jo,“ odsekla Raven. „Knihu. Prázdnou. Přesně tak, jak prázdná je tvoje hlava.“

Julian se zarazil, ale rychle se vzpamatoval. „Hele, já aspoň mám kamarády.“

Raven na něj stočila chladný pohled. „Jo, a taky pověst člověka, kterého si nikdy nikdo nepamatuje. Zní to skoro jako superschopnost.“

Melinda sevřela volant, hluboce vydechla a zvýšila hlas: „Stačí! Jestli ještě jednou začnete, vystoupíte oba a půjdete pěšky!“

Auto se rozjelo přes most zpět k domu. Raven dál mlčela, sluchátka zastrčená v uších, ale hudbu nepustila. Myšlenky se jí točily úplně jinde.

V tašce u nohou ležela prázdná kniha. Geraldův pohled, když zmínila dům, jí nešel z hlavy. A Valerianův úsměv – drzý, sebevědomý, skoro až provokativní – jí pronikl až pod kůži.

Co vlastně ví o tom domě? pomyslela si. A proč měl ten starý chlap takový výraz, jako by právě viděl smrt?

Nad domem na kopci právě usedla černá vrána a sledovala jejich příjezd.

Raven odvrátila oči, ale věděla, že tohle je teprve začátek.

Auto zastavilo před domem. Melinda vypnula motor a ještě než Raven vystoupila, natáhla k ní ruku. „Raven, budeme si muset promluvit.“

„O čem? O tom, že jsem vlezla do jiného obchodu? To je fakt zločin století,“ odsekla Raven a práskla dveřmi.

Melinda ji následovala a zastavila ji u vchodu. „Nejde jen o obchod! Zase jsi utekla, místo abys byla s námi. Nemůžeš pořád takhle mizet a dělat si, co chceš.“

Raven se zastavila na prahu a otočila k ní hlavu. „Nic se nestalo. Nezabila jsem nikoho, nevykradla obchod. Jen jsem si šla prohlédnout věci, které mě aspoň neznechucují.“

Melinda zrudla. „Já se snažím, Raven. Snažím se, aby sis zvykla, abychom začali nový život. Ale ty jsi čím dál víc toxická. Už nevím, co s tebou.“

Dveře se otevřely a vyšel Richard. „Co se tu děje?“

Melinda se otočila k manželovi. „Tvoje dcera. Zase zmizela, chová se jako by jí bylo všechno jedno a hází na mě svoje jedy.“

Raven zvedla bradu. „Jo, jsem černobílá. Ne pestrobarevná jako váš nový začátek. A nehodlám se měnit jen proto, že to někomu není po chuti.“

Ještě než někdo stihl cokoli říct, vyrazila schody nahoru do svého pokoje.

Melinda si povzdechla a otočila se k Richardovi. „Je čím dál horší. Měl bys s ní promluvit. Dřív, než se to utrhne úplně.“

Richard jí položil ruku na rameno. „Promluvím. Ale nejdřív si dáme kávu a probereme to v klidu.“

Raven hodila tašku na postel a vytáhla z ní prázdnou knihu. Otevřela ji – stránky byly čisté, beze slov. Jen ta malá skvrna v rohu, co chvíli vypadala jako řez, jindy jako symbol. Přivřela oči. Fejk, nebo něco víc?

Zapnula notebook a do vyhledávače napsala: „kniha bez obsahu“. Výsledky? Nula. Povzdechla si. „Jasně. Internet je jen pro normály.“ Zaklapla víko. „Možná to bude chtít pátrat postaru.“

Zaklepání na dveře.

Raven protočila oči. „Juliane, vypadni, nebo ten mor fakt okusíš.“

Dveře se pootevřely a vešla cizí dívka. Byla bledá, nervózní, oči se jí leskly zvláštním neklidem.

„Ahoj,“ vypravila ze sebe koktavě. „Nezlob se, že tě ruším… ty jsi Raven, viď? Já jsem Anita. Julianova… přítelkyně. Teda… kamarádka.“ Usmála se, ale úsměv byl spíš ztuhlý než přirozený. „Říkal, že si jen skočí pro sladkosti, ale už dvě hodiny se nevrátil. A… tenhle dům mě děsí.“

Raven se zamračila. Cože? Přítelkyně? Kamarádka? Vždyť jsme se právě vrátili z nákupů a Julian byl s námi.

„Počkej,“ řekla pomalu. „Brácha tě tu nechal samotnou?“

Anita přikývla. „Já… vlastně jsem tady už od včera večer. Byla tma, venku už byla tma , tak mě Julian vzal dovnitř. Byl… hodný.“

Raven přimhouřila oči. „Takže tě sem propašoval. A rodina o tom nic neví.“

Dívka jen nervózně kývla.

„Vydrž tady,“ řekla Raven stroze a vyšla na chodbu.

 

Narazila na Juliana, chytla ho za ucho a dotáhla do koupelny.

„Au! Segra, co blbneš?!“ skuhral.

Raven ho přimáčkla ke zdi a zavrčela: „Kdo je ta holka?“

„Jaká holka?“ zahrál nechápavého.

„Ta, co se nám potlouká po baráku, koktá jak slepice v kurníku a hledá tě! Ta Anita!“

Julian ztuhl. „Sakra… já myslel, že už odešla.“

„Cože?“ Raven přimhouřila oči. „Ty sis myslel, že odešla? Ty ses jí přece sám nabídl, že skočíš pro sladkosti a vrátíš se!“

Julian se poškrábal na zátylku. „Jo… to jsem řekl. Ale myslel jsem, že to vezme jako signál, že má vypadnout. Jenže…“ polkl, „bylo to divný. Ta holka není normální.“

Raven protočila oči. „Tak spusť, Romeo. Jak ses s ní seznámil?“

Julian vydechl. „Bylo to včera večer. Nesl jsem dříví do baráku. A u plotu stála ona. Prostě tam jen stála a koukala na okna našeho domu. Ani mě nevnímala.

Šel jsem k ní a zeptal se, jestli někoho hledá. Nic. Ticho. Až po chvíli se usmála a řekla, že obdivuje tenhle dům. Že je krásný.“

Raven si zkřížila ruce na prsou. „Romantika jak z časopisu. Už slyším svatební zvony.“

Julian ji ignoroval. „Zeptal jsem se, jestli je odtud. Jen se zasmála a řekla, že úplně ztratila pojem o čase. A pak… mě poprosila o vodu. Prý je žíznivá.

Nevím proč, Raven. Prostě jsem ji vzal dovnitř. Chtěl jsem jí dát napít a poslat pryč. Jenže ona… nechtěla odejít. Celou dobu se na mě dívala těma očima. A přísahám, že to nebylo normální. Bylo to… děsivý.“

Raven se uchechtla. „Takže sis domů přitáhl strašidlo od plotu, protože chtělo napít? Gratuluju. Fakt geniální tah.“

Julian na ní vyjel: „Já vážně nevěděl, co dělat! Vypadala ztraceně. Ale… něco na ní je. Něco špatného.“

Raven na něj chvíli hleděla, a pak pomalu řekla: „Takže máme v domě hosta, o kterém neví ani máma, ani táta. A který se rád kouká na náš barák. Paráda. Co bude příště, Juliane? Vezmeš si z lesa i zombie, když ti poprosí o čaj?“

Julian zmlkl. A Raven cítila, že tohle nebude jen tak.

Raven se opřela o zeď koupelny a podívala se Julianovi přímo do očí. „Ta holka musí odsud vypadnout. Nevíme, co je zač, a já nemám chuť to zjišťovat pozdě.“

Julian tentokrát neodporoval. Jen polkl a kývl. „Jo… máš pravdu. Rodičům o ní radši nic neřekneme. Raven kývla a ještě dodala : a přestaň jednou provždy pouštět každého do našeho domu, jako by to byla matějská.“

Julian k ní natáhl ruku a položil jí ji na rameno. „Segra? Ty jsi poprvé řekla našeho domu.“ Usmál se andělsky, až moc.

Raven se zamračila a dupnula mu na nohu.

„Auuu! Co děláš?!“ sykl. „Člověk tě jednou pochválí a ty jsi hned brutální.“

Raven se ušklíbla. „Jen ti připomínám, že jsi pořád v realitě.“

Otevřela dveře koupelny a spolu vyšli ven. Po schodech stoupali tiše, ale každý krok zněl, jako by dům dýchal.

Julian se po chvíli ozval šeptem: „A jsi si jistá, že je pořád u tebe v pokoji? Třeba už odešla a jen plašíme.“

Raven se zastavila, otočila se na něj a zúžila oči. „Pustil jsi do domu cizí holku, která se vymyká všemu, na co jste vy pestrobarevní zvyklí, a teď chceš věřit, že prostě sama odešla?“

Julian polkl a trochu zbledl. „Dobře… dobře. Hlavně ať už je pryč.“

Pokračovali dál. Dveře Ravenina pokoje byly pootevřené.

Raven sevřela kliku a vrazila dovnitř.

Pokoj byl v chaosu. Oblečení rozházené po zemi, šuplíky pootevírané. Na podlaze, přímo uprostřed, ležela prázdná kniha. Otevřená na stránce, která předtím byla prázdná – ale teď na rohu papíru čněl tenký, skoro neviditelný zářez. Jako by se skvrna změnila.

Raven ztuhla. Tohle jsem tak nenechala.

„Raven… koukej,“ ozval se Julian tichým, skoro vyděšeným hlasem.

Ukazoval k oknu.

U něj stála Anita.

Stála nehybně, ruce položené na parapetu. Bílé šaty měla špinavé a pomačkané, vlasy špinavě blond, zacuchané, s podivným leskem, jako kdyby byly vlhké. A ten pach… zatuchlý, těžký, skoro jako ze sklepa, kde se roky neotevřelo okno.

Dívala se ven. Když zaznamenala jejich přítomnost, ani se neleknula. Pomalu řekla: „Krásný výhled tu je, že?“

Pak se otočila. Úsměv na její tváři byl příliš široký, příliš natažený, jako by si vzpomněla, že se lidé mají usmívat, ale zapomněla, jak se to dělá správně.

Raven si zkřížila ruce na prsou, dívala se na ni s ostrou podezíravostí. „Zajímavé, že jsi sem vůbec přišla. Tenhle dům je na kopci a moc lidí se tu náhodou nezatoulá.“

Anita se usmála ještě víc. „To asi ne… ale já ano.“ Pomalu pohlédla na Juliana. „Díky němu.“

Raven se k němu otočila pohledem, který by ho spálil na uhel. „Skvělý. Takže myslím, že je čas, abys obdivovala i jiné výhledy. Měla bys jít.“

Anita vzdychla, ale tón jejího hlasu byl podivně hraný. „Chápu, že jsem vám narušila program. Ale Julian slíbil, že se vrátí se sladkostmi… a že dokoukáme film.“ Mrkla na něj.

Julian zrudl a rozpačitě polkl. „Myslím, že to necháme na jindy. Není mi dobře.“

Na okamžik se Anitin úsměv zlomil. Oči potemněly. Ale pak se znovu narovnala a klidně kývla. „Chápu. Takže je čas jít.“

Z kapsy vytáhla telefon. „Ale… dala bych ti ještě číslo. Abychom to někdy dokončili.“

Julian už sahal po mobilu, ale Raven mu zatarasila ruku. „Nech tady svoje číslo na papíře. On se ti ozve.“

Mezi dívkami proběhlo napjaté ticho. Anita se zamračila, pak sáhla po papíru a tužce. Její písmo bylo úhledné, ale zvláštní – příliš zakroucené, skoro starodávné. Utrhla kousek a podala ho Julianovi.

„Díky,“ zašeptal.

Anita se usmála, pomalu se vydala ke dveřím. Ale Raven jí zastoupila cestu. „Co jsi hledala v mém pokoji?“

Anita se zastavila. Její úsměv na okamžik zmizel a v očích se objevil chlad. Ale pak ho zase nasadila, příliš sladký. „Jen jsem hledala vodu.“

Raven naklonila hlavu. „Mezi hadrama a šuplíky voda neteče.“

„Pravda,“ pokrčila rameny Anita. „Možná jsem trochu zmatkovala.“

„Nezmatkovala jsi,“ usekla ji Raven. „Něco jsi hledala. A moje kniha je teď uprostřed na podlaze. Proč?“

Anita se na ni dlouze dívala. Pak se zasmála, vysokým, nepříjemným smíchem, který v místnosti zůstal viset. „Čistě ze zvědavosti. Občas mám problém… nešmejdit.“

„To věřím,“ pronesla Raven, stále bez mrknutí.

Anita jen tiše dodala: „Ale už musím jít. Ráda jsem tě poznala, Raven.“

„Já tě vyvedu,“ odsekla Raven a vykročila hned za ní. Julian šel jako poslední.

Raven šla těsně za Anitou, oči z ní nespustila ani na vteřinu. Julian klopýtal za nimi, zaražený a pořád bledý. V domě panovalo podivné ticho, které přerušoval jen zvuk jejich kroků na schodech.

Anita se nehýbala prudce, spíš klouzala vpřed, jako by se jí ani netýkala tíha vlastního těla. Bílé šaty se jí u kotníků táhly po podlaze, šustění látky znělo až nepříjemně hlasitě.

Když prošli kolem haly, Anita se na okamžik zastavila. Zvedla hlavu a zadívala se na starý obraz u stěny – tmavou malbu domu, který se podezřele podobal tomu, ve kterém stáli. Na jejích rtech se objevil ten její podivně natažený úsměv. „Tady vypadá… stejně,“ pronesla tiše. A pak pokračovala, jako by nic.

Raven cítila, jak jí pod kůží leze mráz. Co tím myslela?

Konečně dorazili ke dveřím. Raven je otevřela dokořán. „Tady je konec cesty,“ řekla chladně.

Anita se otočila čelem k nim. Její oči se zvláštně leskly v odpoledním světle, které sem dopadalo. Chvíli neříkala nic, jen se dívala střídavě na Juliana a na Raven. Pak z kapsy pomalu vytáhla papírek a ještě jednou ho natáhla k Julianovi. „Abys nezapomněl,“ pronesla jemně, skoro šeptem.

Julian ho nejistě vzal. „Jo… díky.“

Raven stála vedle něj jako socha, připravená jí v případě potřeby vyhodit silou.

Anita pomalu vyšla ven. U příjezdové brány se zastavila. Otočila se, znovu se zadívala na dům. Její oči se na okamžik zatřpytily – a pak se upřely na Raven. Tentokrát to nebyl falešný úsměv. Tentokrát to byl pohled, při kterém se i Julian otřásl. Dlouhý, strašidelný, téměř výhružný.

„Třeba se zase někdy uvidíme,“ pronesla tiše.

Pak poslala Julianovi vzdušný polibek. Raven věnovala poslední úsměv – ten nepřirozený, natažený, který působil, jako by se jí trhal obličej – a otočila se.

Pomalu sešla po cestě dolů, bílá silueta mizela mezi stromy, dokud ji nepohltila tma pod kopcem.

Raven stála ve dveřích s rukama zkříženýma na prsou. „Co to sakra bylo?“ vydechla.

Julian se snažil zasmát, ale hlas se mu třásl. „Já nevím. Tady jsou holky místní prostě divný.“

Raven na něj upřela oči. „Pokud to byla místní.“

Ticho se znovu rozlilo domem. A prázdná kniha, ležící nahoře v jejím pokoji na podlaze, jakoby na ně čekala.

Další kapitola :)) příště.