Staré pověsti postapo České p.16

NA HRANICI MLHY

 

Komandéra probudil prudký otřes vozidla. Tak silný, že narazil hlavou do stropu. Byla jsem si jistá, že to Ash udělala schválně, a nemohla jsem si pomoct, rozesmála jsem se.

„Jáu! Co to sakra…“ chytil se za hlavu a zmateně se rozhlédl. Mlha nás stále obklopovala. Tam, kde nevládla úplná tma, se s ní prolínala. Přesto se zdálo, že konečně řídne.

„Dobré ráno,“ pronesla Ash. Komandér na ni pohlédl. Všechno se zdálo být v pořádku, a tak se pomalu uklidnil.

„Dobré. Ale rozhodně ne příjemné probuzení.“

„Omlouvám se za vaše nepohodlí, veličenstvo,“ odsekla uštěpačně. Opět jsem se rozesmála. Ash si sundala vizor a obloukem ho hodila po Komandérovi.

„Dobré ráno,“ přidala jsem se.

„Už jsme tam?“ zeptal se mě.

„Myslíš kde přesně?“

„No právě,“ odpověděl a promnul si oči.

„Měli byste vědět, že nám dochází palivo,“ oznámila Ash.

„V pohodě. Určitě tu jsou benzínky na každém rohu. A co horšího by se mohlo stát?“ mávl rukou.

„Třeba to, že nás někdo sleduje,“ podívala se na něj. „Už nějakou dobu.“

„Skrz tu mlhu? To přece ani nejde, ne?“

Ash pokrčila rameny. Komandér se obrátil ke mně.

„Nějaký signál?“ zeptal se.

„Ano. Něco krouží kolem nás. A ne, Karkulka to není. Tohle bude něco... víc,“ zaváhala jsem. „Jako my.“

„Chceš tím říct... beznadějní dobrodruzi na cestě za ušlechtilými skutky?“

„To asi ne. Myslím víc jako my dvě,“ pohlédla jsem na Ash s významem.

„Ahááá.“ Komandér zaklonil hlavu. „Nechápu.“

„Prostě stroj. Android. Terminátor. Vyber si svůj oblíbený typ utrpení,“ řekla Ash podrážděně. „Natvrdlej,“ dodala si polohlasně, ale dost nahlas na to, aby ji slyšel.

„Jasně. Nejsem blbej,“ zamračil se. „Co to pro nás znamená? Nečekám nic dobrýho.“

„Říkal jsi, že nás bylo víc, ne? Typy A až E?“

„Jo.“

„Tak to může být jedna z nás,“ řekla jsem. Signál, byť slabý, byl rozhodně podobný jak mému jádru, tak tomu, co vyzařovala Ash. Modulace se lišila, to ano. Ale podobnost byla znepokojivě velká.

„A máme ji náhodou potkat uprostřed ničeho?“ zeptal se skepticky.

Pokrčila jsem rameny. „Svět je malý. A o náhody v něm není nouze.“

„To teda není,“ povzdechl si a sáhl po revolveru schovaném pod bundou.

„To abysme byli připravený,“ zamumlal pro sebe a začal se drát na zadní sedačky – za jízdy. Nešikovně při tom vykopl rychlostní stupeň. Motor zaburácel a Ash mu loktem urychlila přesun. Znovu zařadila a věnovala mu nevraživý pohled do zpětného zrcátka. On to ignoroval. Hrabal se v batohu s takovou vervou, až mi připomněl babičku pletoucí svetr. Odložil mě stranou, aby se mohl lépe soustředit.

„Díky, jako vždy,“ utrousila jsem, ale stejně jsem měla výhled ven – a to bylo důležitější. Přemýšlela jsem nad původem signálu. Náš, ale zároveň cizí. Neustále za námi, jednou vlevo, podruhé vpravo. Připomínal bolest hlavy, která se snaží vysvětlit, že je víc než jen bolest.

Ash byla připravená. To jsem poznala podle toho, jak držela ramena.

Po další půlhodině kodrcání jsem zachytila změnu. Signál se náhle přesunul – přímo před nás.

„Ash, ten signál…“ začala jsem, ale víc už nebylo třeba říkat.
Mlha se před námi rozestoupila jako opona před představením. Ash prudce dupla na brzdy, motor zachrchlal, Komandér vyletěl dopředu, já spadla na podlahu a celé vozidlo se nebezpečně zhoupnulo.

Reflektory ozářily postavu. Stála tam. Nehnutě. Skoro slavnostně.

„A je to tady,“ zašeptala jsem.

Byla to žena. Vysoká, štíhlá – jako by ji někdo vyřezal z inkoustu a kovu. Reflektory jí zalily vlasy, temně modročerné, lesklé jako olejová skvrna. Obličej krásný, ale ostře řezaný – až nepřirozeně symetrický. Úsměv, který jí visel na rtech, připomínal spíš reklamu než skutečný cit.
Její oči jiskřily digitálním lomem, obraz se v nich občas zkroutil – jako by nepatřila do našeho rámce reality.

Na sobě měla těsný bojový oblek – stříbrný, propletený kovem. Na pravém boku se jí leskl segment složený z hexagonů, jemně zářících světle modrým světlem.

„Vypadá skoro jako Ash,“ poznamenala jsem. „Určitě je jedna z nás.“

„Černé vlasy měla Typ D, myslím. Ale ten oblek nepoznávám,“ dodal Komandér.

Postava roztáhla ruce a zasmála se:
„Zdravím, sestro. M-ha ha ha ha ha!“

Ten smích mi praskal v uších jako zaseklá kazeta ve walkmanu.

Ash naklonila hlavu ke straně a ležérně stáhla okénko. V půli pohybu se mechanismus zasekl a křupl.

„My se známe?“ zeptala se Ash, zatímco dovnitř pronikl chladný venkovní vzduch.

„Ale ovšem že ano. Přece bys nezapomněla,“ odpověděla a otočila se pomalu dokola.

„A proč by mě to mělo vůbec zajímat?“

Černovláska udělala několik kroků. Každý z nich byl tichý, přesný – až příliš klidný. Nešla. Klouzala.

„Copak? Nejsi na rodinná setkání? Přitom je to takové štěstí. Potkat se. Nemyslíš?“
Hlas měla sladký, ale nebezpečí z ní přímo sálalo.

„Asi jsem spíš samotářský typ,“ odpověděla Ash suše.

„Ale no tak. Nepůjdeš se přivítat?“ rozpřáhla ruce a přidala úsměv – mile vypadající, ale falešný.

Ash otevřela dveře a vystoupila z vozidla. Komandér si opět nasadil vizor a sáhl po revolveru. Já se snažila odhadnout její schopnosti - té černovlasé. Nebylo pochyb, že to nebude přátelské setkání. Její signál byl podobný, ale zároveň jiný. Upravený. Nepředvídatelný.

„Mám z toho hodně špatný pocit,“ pošeptala jsem Komandérovi. Jen přikývl.

Ash stála vedle auta, černovláska se dál usmívala.

„No vidíš. Neboj se, já nekoušu,“ zvedla dlaně, jako by se vzdávala.

„Kdo jsi a co chceš?“ zeptala se Ash přímo.

„Kdo jsem? Ta, kterou odnesli jako kus šrotu. Viděla jsi to. Stála jsi tam taky,“ zasyčela o něco méně sladce.

„To sedí,“ utrousila jsem směrem ke Komandérovi. „Zní jako vyhozený prototyp, co se nesmířil s recyklací.“

„To mi nic neříká,“ odpověděla Ash netečně.

Komandér sáhl po meči, který Ash vozila vzadu. Černovláska nás zjevně vnímala – o Komandérovi určitě věděla – ale ostentativně ho ignorovala.

„Nikomu to nic neříkalo!“ vyštěkla a zatnula pěsti. Ale vzápětí se opět uklidnila.
„Odtáhli mě a odložili. Pro další analýzu. Ke které nikdy nedošlo.“

„Dojemné. A co já s tím mám společného?“ opáčila Ash.

Černovláska začala přecházet ze strany na stranu.

„Byla jsem Typ D. A zachránili mě jiní. Mé sestry, poslušné, se ani nehnuly. Ani si mě nepamatují.“ Zasmála se. Hysterie byla cítit i v digitálním vzorku jejího hlasu.
„Naštěstí mě dostaly do rukou ty správné osoby. Ocenily mě. Zdokonalily.“

„Gratuluju,“ odvětila Ash, jako by si právě zívla.

„Typ B i C už mě docenily. Éčko je na řadě. Doufám, že ty budeš větší zábava než ony. Type A. Chybíš mi do sbírky.“
Usmívala se – sebejistě, výsměšně, vítězně.

To už Komandér otevíral dveře. V Typu D jsem vnímala narůstající energii. Její signál explodoval v mých senzorech jako rádio puštěné na maximum – jen šum, bez ladění. Žádné další varování.
V dalším okamžiku už držela v ruce dlouhý, úzký meč se slabě modře zářící čepelí – a řítila se na Ash.

Přechod z klidu do útoku byl tak náhlý, že ho šlo stěží sledovat. Ash bleskově tasila své kukri, čepele se srazily s ostrým cinknutím. Vyletěly jiskry a v kukri se objevil hluboký zářez.

Obě byly zakleslé jedna do druhé. Komandér mezitím vyběhl z auta a vytáhl Ashin meč.

„Neboj se, nezničím tě hned. Co by to bylo za zábavu?“ zasmála se Typ D s úšklebkem.

Ash se zapřela a odrazila. Těžkou botou jí vrazila do břicha. Typ D náraz ustála, jen sklouzla o pár metrů zpět a v zemi po ní zůstaly rýhy.

Komandér hodil Ash její meč. Chytila ho bez zaváhání – jako by letěl přímo do dlaně, která na něj čekala.

„Hmm... třeba to přece jen bude zajímavé,“ zasmála se Typ D.

Ash protočila meč v zápěstí. Komandér zvedl revolver a namířil.

„Tak ukaž, co v tobě je, sestro,“ vyzvala ji Ash s chladným úsměvem a namířila na ni špičku čepele.

Bez váhání vyrazila. Zvedl se oblak prachu. Sekla. Ale Typ D už tam nebyla – na jejím místě zůstaly jen modré jiskry. Ashin meč proťal prázdný vzduch. Soupeřka stála opodál, bokem, jako duch.

Komandér natáhl kohoutek a vystřelil.
Revolver mu trhl zápěstím, výstřel zaduněl. Mířil přesně, ale Typ D kulku jednoduše odklonila mečem. S podrážděným pohledem se na něj otočila.

„Nepleť se do toho!“ varovala ho, ale Ash už byla zpět v útoku. Čepele se opět střetly.

„Kurva, co?!“ zíral Komandér. Ash a Typ D se míhaly kolem sebe. Jiskry létaly, čepel třískala o čepel – zvuk splýval v jeden nekonečný rámus. Komandér mířil, ale nestihl zacílit.

„Já je ani nevidím!“ zavrčel bezmocně. Oči měl dokořán, marně se snažil zaostřit. A já... já neměla jak pomoci. Snažila jsem se alespoň analyzovat co nejvíc z toho, co jsem mohla zaznamenat.

Zvuk boje se šířil jako kovová lavina, jako když železná tyč buší do kostelních zvonů. Ozvěny se vracely ze všech stran. Nedalo se poznat, odkud přijde další úder. Moje senzory pípaly jeden přes druhý – zahlcené. A přesto nic nedokázaly zachytit.
Tohle není rychlost, došlo mi. To je úplná porucha v čase.

Ash sekla zdola nahoru. Typ D ustoupila, ale hned se vrátila zpět – jako by přeskočila několik snímků ve filmu. Její čepel projela vzduchem těsně kolem Ashina krku.
Komandér zaklel a znovu hledal cíl, ale před očima se mu obraz rozpadal do čmouh.

Pak přišla série pohybů – meč proti meči, kov proti kovu. Ashin úder ztratil rytmus, ale okamžitě ho znovu našla. Typ D jí nedala ani vteřinu na nádech.
Z mé perspektivy to vypadalo jako dvě ruce, které se snaží psát na jedné klávesnici. Chaos. Ale zároveň choreografie.

Ash prudce uskočila stranou.

Komandér konečně našel příležitost a vystřelil znovu. Modrý meč se jen mihnul a kulka skončila zakousnutá v kůře stromu.

„Kurva, to snad není možný,“ zavrčel.

Ash se opět vrhla vpřed. Meče se zakously do sebe tak silně, až pod nimi zapraskala zem. Jiskry. Ocel. Trhaný vzduch.

Ašin meč zasvištěl, ale soupeřka se znovu rozpadla v jiskrách. Objevila se o pět metrů dál.

Další útok, tentokrát obouruční sek. Ash blokovala, ale zakolísala. Typ D ji zasáhla kolenem do břicha. Ash odletěla. Zády narazila do stromu. Sotva se sehnula, její protivnice už útočila, čepel se zarazila do kmene přesně tam, kde měla Ash před chvílí krk.

Ash zareagovala okamžitě. Loktem udeřila Typ D do žeber, otočila se a pokusila se ji kopnout do hlavy. Obě androidky byly teď jen rozmazané stíny.

Nedalo se poznat, kdo útočí a kdo se brání.
Byly jako dvě řádky kódu bojující o vládu nad jedním algoritmem.

Další sprška modrých jisker.
Typ D se tentokrát zhmotnila dál a z výšky zaútočila na Ash. Komandér vystřelil, ale Typ D už tam nebyla.

Ozvala se ohlušující rána. Zvedl se oblak prachu. Něco stříbrného vyletělo do vzduchu, točilo se, dopadlo. Polovina čepele Ashina meče se zabodla do země.

Prach se pomalu rozptýlil.

Nikdo jsme ani nedýchali. Komandér držel prst na spoušti.

Z prachu vystoupila Typ D. Klidná. Beze škrábance.
Usmála se – koutky úst nakloněné k vítězství.

„A tohle by pro dnešek stačilo,“ pronesla lehce, jako by ukončovala taneční lekci.
„Bohužel, ještě musím být jinde. Ale bylo to…“ zarazila se a hledala slovo, „osvěžující.“

Zasmála se a ve spršce modrých jisker zmizela.

Ash stála se zlomeným mečem v ruce.
Prach se ještě usazoval. Ve vzduchu byl cítit ostrý pach ozónu, jako po bouřce.

Komandér pořád držel spoušť, ale už neměl na koho mířit.
Jeho ruce se lehce třásly, i když se to snažil skrýt.
Já jen tiše zašeptala:

„To bylo intenzivní.“
Zatímco jsem senzory pročesávala prostor, kde Typ D zmizela.

Ash se podívala na zbytek meče v ruce, zhluboka se nadechla a prostě ho odhodila stranou.
Kov zaduněl o zem.

Komandér konečně vydechl a práskl dlaní o bok auta:

„Co to zase bylo?! Od kdy přitahujeme takové typy?!“

Ash si hřbetem ruky otřela krev z koutku úst.

„Spíš se jim už jen nedokážeme vyhnout,“ řekla klidně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Teď se o bok auta spíš opíral, než že by u něj pevně stál.

„Tch…,“ odfrkla si Ash a trhla hlavou. Ale v očích jí pořád hořel vzdor.
„Ani jsem se nezapotila.“

Já mezitím prohledávala prostor, kde Typ D zmizela. Ve vzduchu visel signál. Slabý, nečitelný, ale příliš přesný, než aby šlo o náhodu.

„Myslím, že tak náhle odešla, kvůli příchozímu signálu.“ oznámila jsem oběma.

Komandér si odfrkl a vrátil revolver do pouzdra.

„Skvělý. Takže ne že bychom měli za krkem jednoho psychopatickýho androida… máme rovnou celej divadelní soubor.“

Ash se ušklíbla.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Komandér. „Nemyslel jsem tím tebe.“

Na to jsem jen šokovaně škytla.

Ash zvedla obočí. Vysoko.

„Co-že?!“

„Cože?“ zopakoval nevinně.

Ash po něm kopla hroudu suché hlíny.

Pak nastalo ticho.

To zvláštní, hutné ticho, kdy se všichni snažíme předstírat, že jsme právě neproklouzli smrti mezi prsty.