Prokletí rodiny Hawthorne - Kapitola 6 / Šepoty po bouřce

 

             

 

                  Kapitola 6 - Šepoty po bouřce 

 

Ráno po bouřce působilo, jako by se celé město bálo dýchat.
Kapky stékaly po skle, mraky visely nízko .
Vzduch voněl vlhkostí a něčím... nepojmenovatelným.

Melinda právě obracela na pánvi lívance, když Raven přišla do kuchyně.
Vůně vanilky a kávy se mísila s ranním světlem, které pronikalo přes závěsy.

„Dobré ráno," řekla matka s úsměvem, aniž by zvedla oči od pánve.

 

 

„No... aspoň pro někoho," zamumlala Raven a posadila se ke stolu.

„Tak co škola?" zeptala se Melinda hlasem plným očekávání.
„Jaký byl první den?"

Raven si nalila kakao, ani se na ni nepodívala.
„Nuda. Stejná jako na všech ostatních školách."

Melinda se pousmála. „To zní optimisticky."

„Já jsem optimismus sama," odvětila Raven suše a kousla do lívance.

Julian se mezitím cpal vedle ní, až to mlaskalo.
„Jo, mami, fakt, skvělá škola. Nový lidi, nový začátek... a sestra samozřejmě už první den stihla všechny vyděsit."

Raven se na něj líně otočila.
„To není moje vina, že mají nízký práh strachu."

Melinda se zasmála a podala Raven džbánek s džusem.
„Jen se snaž, zlato, být trochu milejší, ano?"

„To by musel někdo vymyslet nový předmět," zamumlala Raven. „Empatie pro začátečníky."

Julian se rozchechtal a Melinda jen zakroutila hlavou.
„No, aspoň že máte humor. To se počítá."

Venku se vítr znovu opřel do oken a Raven zamžikala.
Na vteřinu před sebou znovu viděla tu siluetu – vysokou, beztvarou, nehybnou.
A pak nic.

„Tohle město," zamumlala si pro sebe, „by potřebovalo exorcistu... nebo psychiatra."

Melinda se podívala na Raven a zamračila se.
„Raven! No tak, kdy už s tím přestaneš? Tohle město je naprosto v pořádku.
Spíš ty bys měla jednou přestat vykrádat hroby a honit čarodějnice. Vdechni trochu barev do života," dodala s nuceným úsměvem.

Julian vyprskl smíchy.
„No jo! Kdyby měla Raven být barevná, barvy by explodovaly!"

Raven se na něj otočila přes rameno a chladně pronesla:
„Kdyby všechna zrcadla praskla, byla by ti vděčná, že už tě nemusí vidět."

Julian se zamračil. „Já, na rozdíl od tebe, jsem normální."

Raven už se nadechovala k odpovědi, když Melinda prudce vstala a práskla novinami o stůl.
„A dost!"

Oba ztichli.

„Už mě to vážně unavuje," pokračovala Melinda přísně.
„Ty vaše hádky nemají konce! Nedokážete jediný den být v klidu.
Takže – když už na vás neplatí moje upozornění – a že jich bylo – oba máte zaracha. Na celý týden."

 

 

Julian okamžitě vyletěl.
„Cože?! Mami, to nemyslíš vážně! Dneska po škole mám sraz s kámošema!"

Melinda zkřížila ruce na prsou.
„Tak holt nikam nepůjdeš. Nedá se nic dělat."

„Ale mami!" zoufal Julian. „Já za to nemůžu! To Raven! Pořád má s něčím problém, sama to vidíš!"

Raven se uchechtla.
„No vidíš! Ještě se směju. Fakt debilní ségrá, co?"

Julian protočil oči.
„Není nic vtipnýho na tom, že kvůli tobě mám zaracha!"

Raven si založila ruce a sarkasticky odpověděla:
„Není nic zábavnějšího než sledovat, jak se emočně hroutíš, protože tě svět nemůže obdivovat."

Julian zrudl, zvedl ruce v pěst, ale než stačil cokoliv říct, Melinda zase zvýšila hlas:
„Slyšíte se vůbec?! Jeden hází vinu na druhého! Za všechno si můžete oba!"

Raven vstala od stolu.
„To sotva. Já nemám problém být zavřená doma. Tady pan někdo ale nevydrží ani minutu bez publika."

Melinda si povzdechla.
„Je mi to jedno, slyšíte? Oba dva máte zaracha. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém."

Julian odsunul židli a zmizel v pokoji.
„To je fakt nespravedlivý!"

Dveře se zabouchly, až se zatřásly skleničky.

Melinda se obrátila k Raven.
„Tuhle hru na mě nezkoušej. Tvůj bratr dostal stejný trest. Máte spolu vycházet, ne se napadat kvůli hloupostem."

Raven zvedla bradu. „Já jsem nezačala."

„Je mi jedno, kdo začal," skočila jí do řeči.
„Už mě to vyčerpává. Tímhle to končí. Začněte se k sobě chovat slušně, jinak..."

„Jinak co?" zeptala se Raven tiše.

Melinda pohlédla k oknu, zhluboka se nadechla a otočila zpět.
„Jinak vás oba odpojím od telefonů i internetu."

Raven pozvedla obočí. „A tohle je trest?"

„Já netrestám," odpověděla Melinda vážně.
„Ale nedáváte mi jinou možnost."

Podívala se na hodiny.
„Svačinu máte na stole. Pohněte si, ať stihnete autobus."

Odešla.

Raven zůstala sama v kuchyni, zírala na zbytek kakaa a tiše si povzdechla.
„Jo. Tohle místo by potřebovalo exorcistu víc, než jsem si myslela."

Raven pomalu stoupala po schodech.
U Julianových dveří pootevřeno.
Nakoukla – Julian nadává, háže věci do batohu.

 

 

Raven protočila oči. Děcko.

O patro výš. Její pokoj. Ticho.
Zavřela dveře, začala balit věci – notebook, sešit, láhev s vodou.

A pak si všimla něčeho, co tam předtím určitě nebylo.

 

 

Na podlaze ležel malý složený papírek.

Raven zůstala stát.
To tam rozhodně nebylo.

Pomalu k němu došla, zvedla ho a rozložila.
Na papíru stálo jedinou větou:

„Stále tě pozoruji."

Raven ztuhla.
Pokoj byl prázdný, jen závěs se mírně pohnul v průvanu.

„Co to sakra je...?" zamumlala.

Julian.

Popadla papírek, běžela dolů, prudce rozrazila dveře.

Julian nadskočil, telefon mu spadl na zem.
„Co děláš?!" vyjel na ni.

„To říká ten, co se vloupává do cizího pokoje a zkouší mě vyděsit? Příště buď aspoň kreativní."

Hodila mu papírek k nohám.

Julian zamrkal. „O čem mluvíš? Já u tebe nebyl. A ani nechci – ta temnota by mě zabila."

Raven protočila oči. „Juliane, já to myslím vážně. Neotravuj mě kravinama."

Julian zvedl papírek. „Tohle jsem nepsal. Ani to není moje písmo. Podívej."

Papír se v jeho ruce nepatrně zachvěl.

Raven zírala.

Vzala ho zpět. Písmo se lehce změnilo.

„Nedívej se zpátky."

Ticho.
Tlukot srdce.

Julian se opřel o futra.
„Hele, víš, že už to všichni řešej? Říkaj, že na nádvoří uhodil blesk a všichni utíkali v panice. Prý jsi tam byla ty."

Raven pokrčila rameny. „A?"

„Někteří říkaj, že to byl tvůj prank. Teď se smějou."

Raven se usmála. „Nový spolek idiotů. Snaží se mě vyděsit, a sami potřebujou lampičku."

Julian zvážněl. „Co když je to ta divná holka? Anita. Třeba nás chce vyděsit."

Raven se usmála temně.
„Ale ale... ty jsi teď ten, kdo se bojí?"

 

„Jsi fakt vtipná," odsekl Julian. „Ale kdo jinej by to mohl bejt?"

Raven mlčela. Na okamžik se jí v očích mihla nejistota.

„Nevím," řekla tiše. „Možná nikdo. A možná někdo, koho bys nečekal."

Julian se zamračil. „Co tím myslíš?"

„Nic," mávla rukou. „Zapomeň."

„Měla bys to brát vážně," řekl tiše. „Kdyby se máma a táta dozvěděli, že se tohle šíří... zblázní se."

Raven si odfrkla.
„A je to tu zase. Jasně. Takže všechno je moje vina, co?"

„Neříkám, že–"

„Říkáš!"
Její hlas ztvrdl.

„Já kazím váš dokonalý restart. Já ničím život, o kterej jsem ani nestála!
To, že máma s tátou mění adresu každý rok, není můj problém!"

„Zeptejte se mě někdy, jestli mi to vyhovuje? Ne!
A teď po mně chceš, abych byla normální?"

Ztuhlé ticho.

„Proč bych měla? Nikdy jste mi nedali důvod!"

Julian mlčel.

„A pro tvoji informaci," dodala chladně, „na tom nádvoří jsem nic neudělala. Ta blbka měla smůlu. Možná karma."

„Já ti věřím," řekl Julian tiše. „Ale... mám pocit, že to všechno má něco společnýho s ní."

„S Anitou?"

„Jo. Od chvíle, co se tu objevila, se dějou divný věci."

Raven se ušklíbla.
„A teď jsi ty ten, kdo věří na duchy?"

Julian přimhouřil oči. „Kdo jinej by to mohl bejt?"

Raven se pousmála. „Kdybych byla svině, prásknu tě mámě hned. Že jsi jí sem pustil."

Julian ztuhl.
„Raven..."

„Jo, vím," přerušila ho. „Konečně se cítíš provinile, co?"

Otočila se.
„Tak si ty svoje kázání nech. Já už se omlouvat nebudu."

Dveře práskly.
Ticho.
Julian zůstal stát, neschopen slova.

Pokoj ztichl.
Dům zadržel dech.

Raven cítila, jak se jí pomalu vrací klid – ale v hrudi ji svíral tlak.
Otevřela skříň, vytáhla svetr.

V tu chvíli něco spadlo z postele.

Kniha.
Ta stará, bez obalu, s prázdnými stránkami.

Raven zůstala stát.
Vždycky ji nechávala na stole.
Teď ležela otevřená uprostřed podlahy – na roztržené stránce.

„Skvělý," zamumlala. „Teď mi i věci padají ze strachu."

Klekla si, zvedla ji – a v tu chvíli ji bodl ostrý pálivý pocit v boku.
Zasykla bolestí a sáhla do kapsy.

Vytáhla papírek – ten, který našla ráno.

Než stihla zareagovat, vyklouzl jí z prstů a snesl se dolů.
Dopadl přesně na knihu.
Na roztrženou stránku.

Papír se přilepil.
Vzduch zhoustl.
Závěsy se zvedly, i když okno bylo zavřené.

A pak se to stalo.

Na stránce se začala objevovat slova.
Nejdřív rozmazaná, pak zřetelnější – inkoust temně fialový, lesklý jako krev.

 

 

Fenestra ad animam...

Raven polkla.
Okno do duše...

Písmo se dál vpíjelo do papíru.

Okno do duše je branou do pekel.
Chceš-li poznat víc, zrcadlo ti napoví.
Světla a stíny ukazují čas noci.

Světla nad hlavou začala blikat.
Stín na zdi se pohnul jinak, než by měl.
Kniha zasyčela.

A pak ticho.

Stránka znovu čistá.
Papírek pryč.

Raven zírala.
Lapala po dechu.

Pomalu se otočila ke zrcadlu.
Prasklina v rohu byla hlubší.

A v ní – světlo.
Ne od lampy. Ne od měsíce.

Tvář.

Anita.

Ale jiná.
Bledá, vosková, s kalnýma očima.
Mrtvá – a přesto se usmívala.

Raven vykřikla, couvla, narazila do postele a spadla na zem.
Zrcadlo prasklo o milimetr víc.

 

Ticho.

Jen její dech.

„Skvělý," vydechla chraptivě. „Už mi fakt hrabe."

Zvedla se, opřela o postel.
Pokoj stejný – ale světlo studené, cizí.

Pak to uslyšela.

Klepnutí.

Otočila se.

Na parapetu seděla vrána.
Černé peří se lesklo jako inkoust, oči tmavé a lesklé.

 

 

Zírala přímo na ni.

Stejná vrána, kterou viděla tehdy v obchodě.
Stejná, která se objevila, když přijeli do Ravenwoodu.

Pták se nehýbal.
Jen zíral.

Raven ztuhla.

„Dobře," vydechla tiše.
„Jestli tohle není noční můra... tak tohle město fakt potřebuje exorcistu."

 

???? Konec kapitoly 6

***************************************************************************************

????️ Pokračování příště...
Kapitola 7 – Když se zrcadla dívají zpět.
(V Ravenwoodu se totiž některé věci teprve probouzí.)