Staré pověsti postapo České p.18

U STARÝHO NAPĚŤÁKU

Hospoda bzučela jako mucholapka s čerstvě chycenou masařkou.
Nebyla plná, ale panovalo v ní napětí. Místní se hrbili nad nesourodými korbely a ohmatanými kartami. Hudební systém stále držel — někdo právě pouštěl hudbu ze starého laptopu napojeného na reproduktor vyrobený z rozbité mikrovlnky. Lidé mluvili jeden přes druhého, cigaretový kouř se vznášel a pomalu plnil místnost. Podobně jako Praha, i tahle hospoda tonula v přítmí.
Komandér složil batoh na lavici mezi sebe a Ash. Ta seděla rovně — záda přímá, ruce v klíně. Pomalu se rozhlížela, oči jí těkaly z místa na místo. Vypadala tu úplně nepatřičně.
„Ash, co je? Vypadáš jak školačka v lavici,“ popíchla jsem ji.
Místo odpovědi se trochu nahrbila a položila lokty na stůl. „Lepší?“
„O dost,“ řekla jsem právě ve chvíli, kdy dorazila obsluha, holka kolem dvacítky, vlasy v drdolu, příjemná tvář. Co dělá na takovém místě? Napadlo mě.
„Dáte si?“ zeptala se nečekaně chraplavým hlasem. Ashiny oči sjely ke Komandérovi.
„Tři velký,“ ukázal i na prstech a dodal: „Prosím.“
Dívka nás přejela pohledem, kývla a rázně odešla. Na nic dalšího se neptala.
„Tři? Dvě rovnou pro mě?“ poznamenala Ash.
„Tři... jsme tři, ne?“ odpověděl Komandér a prstem klepl do vizoru.
„To je milý,“ přiznala jsem. Jak ráda bych si taky dala – i kdyby to byla sebevětší břečka.
Místní nás sledovali po očku. Nové tváře tu musely být vzácné. Podezřelé. Možná špioni ČEZu. A kdo by si nevšiml vysoké ženy se stříbrnými vlasy a pohledem, co by zabil na deset kroků? Nebo chlápka s batohem a sklíčkem před okem? Vsadila bych se, že minimálně polovina hospody právě řeší nás.
„Tak co teď? Proč myslíš, že nás sem Karkulka zavedla?“ zeptala jsem se.
„Těžko říct.“ odpověděl Komandér.
Ash mlčela. Pozorovala. Ruce teď zkřížené na hrudi.
Servírka přinesla tři půllitry se zlatavou tekutinou a bílou pěnou na vrchu. Pod každou sklenici hodila kulatý podtácek.
„Ať se děje co se děje, Češi si k pivu cestu najdou vždycky,“ řekl Komandér.
Odpovědí mu byly tři čárky na úzkém proužku papíru. Než odešla, ještě si nás důkladně prohlédla. Komandér se na ni široce usmál.
„Napadlo tě, jak to zaplatíš?“ zeptala jsem se, když byla z doslechu.
Komandér se pousmál. „Až budem padat z mostu, budem řešit, jak ho přejít,“ řekl, zvedl sklenici, cinknul o oba půllitry a napil se.
„Nemyslím si, že to původně bylo řečeno takhle, ale budiž.“ Znělo to tak blbě, až roztomile.
Ve zdech hučelo cosi cizího. Znepokojivého a zatím nevysvětlitelného.
U baru někdo zvedl hlas, zjevně opilý:
„Fabišala nás prodal! Tehdy i teď! ČEZ není energie, je to sekta! A už vůbec ne svoboda.“
„Drž hubu, Jardo,“ sykl druhý. „Jestli to někdo uslyší, dostaneš blackout.“
„Jo, slyšel jsem o chlápkovi, co mu za takový kecy úplně změnili tarif!“
Smích. Nervózní, skutečný. Ash zúžila oči. Hlídala každého. Já hlídala ji – a hlavně poslouchala, co se povídá mezi stoly:
„...kdybyste nebyli hovada, vypadalo by to tu jinak.“
„...jo, ty tomu rozumíš nejlíp, co? Doktore.“
„...dávno měli být vyházený z voken. Volby. Pche. Stejně zvolíte hovno.“
„...není koho volit. Je jen jeden. A ten už se dávno zvolil...“
„...Fabišala. Ten a jeho tři čarodějnice.“
„...tvůj čokl mi furt sere na trávník, debile!“
„...cože? To je jeho? No nekecej…“

Komandér posunul svůj půllitr k Ashinu.
„Tak co, jaký je?“
„Teplý.“
„Nezdá se mi.“ Znovu se napil.
Jen pokrčila rameny. „Oproti Metalicím to docela jde.“
Komandér se ušklíbl. „Připomíná mi to starý časy. Hospody – silné řeči, žádné činy.“
Lidé dál popíjeli, kouřili a bavili se. Byli tu hlavně muži, jediná dívka byla ta, co obsluhovala. Barman mohl být klidně její otec. Všimla jsem si, že Ash ji pozoruje nějak víc než ostatní. Přesně o 23 % víc.
Zaposlouchala jsem se zpět do šumu. V dálce pleskl o stůl balíček karet, popelník spadl na zem. Hudba v pozadí hrála rockové skladby. Ani moc nahlas, ani potichu, tak akorát.
Celým prostorem se nesla mlha cigaretového dýmu. Rakovina už musela bujet po celém stropě.
Vybrala jsem si stůl s muži středního věku.
„...čarodějnice. Přisluhovačky. Říkám, že nejsou z tohohle světa, vole.“
Smích. „A vodkaď asi? Z Maďarska?“
„Se smějte, hovada. Vám se zdaj normální, jo?“
„Ty nejsi normální. Čarodějnice skončily se středověkem.“
Zkusila jsem další stůl.
„...jo jo jo, ty jsi silnej jen na hubu. Ale když jde do tuhýho, podepíšeš všechno.“
„Že to říkáš zrovna ty! Předposranej až... až za ušima.“
„Taky bys byl, kdyby ti dejchali za krk cajti. A víš proč dejchaj? Protože já, na rozdíl od tebe, něco dělám, vole!“
Do stolu jim bouchly další půllitry, dívka udělala propiskou tři čárky.
Další stůl – tentokrát mladší chlapi, mluvili tiše, tak, aby se slyšeli jen oni sami.
„...Kazi.“
„Ta? A jak by to jako dělala?“
„Všiml sis jejích rukou? Má místo prstů jehly.“ Rozhlédl se a naklonil blíž ke stolu. „Myslím, že tím do lidí něco vpichuje. Odcházejí od ní pak úplně jiný.“
„Kazi je aspoň vidět, o Tetě je jen slyšet. To mě děsí víc,“ řekl druhý. „Prej ví o všem. Všechno vidí, i když tam není.“
„Počkej, tebe víc děsí to, že ji nevidíš, než že má Kazi místo prstů jehly?“ přidal se třetí.
„Asi jo, člověče.“
„A co třetí kněžna, hm? Ta vás neděsí?“
„Mě děsí všechny tři.“
„A o tom to právě je, pánové. Davy lidí musí být pod kontrolou. A strach je nejlepší vládce.“
„Z Libuše jde přímo hrůza, to je pravda,“ mladík se viditelně oklepal.
„Přitom se taky moc neukazuje.“
„Nemusí.“
„Co posledně rozehnala tu demonstraci, už jsem ji neviděl.“
„Co mohla rozehnat? Vždyť v bílém šla i s celým průvodem do kostela. Světice.“
„Tak to asi nemyslíme tu samou, kámo. Dav rozháněla celá v černým. Mečem delším než my dva. A měla černý křídla.“
„Řekl bych, že seš blázen...ale taky jsem to už slyšel,“ kývl vážně jeden z nich.
„Jako že jich je víc?“

„Jen to ne...“
„Buďto. Nebo se prostě... nějak mění?“ šeptal tak tiše, že jsem musela domýšlet.

„Tak co máme?“ vyrušil mě Komandér.
„Oškliví lidé. Neozbrojení. A hloupí,“ konstatovala Ash a dopila pivo.
„Eh… díky, Ash, to si zapíšeme,“ zasmála jsem se. „Takže: vypadá to, že nad Prahou vládne někdo jménem Fabišala. Pravděpodobně řídí celou infrastrukturu ČEZu a má k ruce tři takzvané čarodějnice. Kazi, Tetu a Libuši.“
„Fakt?“ zamumlal Komandér. „Kazi, Teta a Libuše? To snad ne, ne?“
„Říkám, co jsem vyposlechla. Kazi má mít místo prstů jehly, nebo USB konektory – jedno z toho bude pravda. Možná. Tetu nikdo pořádně neviděl, ale ona všechno vidí, a občas je slyšet, i když tam fyzicky není. A Libuše? Světice, co v bílém světí kostely, a jindy, celá v černém, rozhání demonstrace jako pekelník. Mečem.“ To poslední jsem zdůraznila a sledovala Ash. Ta se narovnala.
„Mečem?“ zeptala se Ash.
„Tak to řekli, ano. Láká tě to? Něco známého? Ztracená kamarádka?“ popíchla jsem ji.
Ash chvíli přemýšlela. Doufala jsem, že si na něco vzpomene.
„Ne, ne a ne,“ řekla stručně. „Možná jen – ano, ne a ne,“ připustila.
„Takže Fabišala a svatá trojice. A ČEZ,“ zopakoval Komandér.
„Jestli někde bude řešení mé situace, bude to tady,“ navrhla jsem.
„Proč myslíš?“
„Velké město, které má stále nějaký řád, energii a hlavně lidi? Taky cítím něco v éteru.“
„Něco cítíš v éteru? Co to má znamenat?“ zeptal se.
„Že v pozadí tohohle města žije něco na mé úrovni. Elektronicky. To je technologie, která mě zajímá.“
„Měli bychom to tu prozkoumat víc,“ navrhla Ash.
„Měli bychom se připravit na Déčko,“ varoval Komandér.
„Měli bychom být opatrní,“ uzavřela jsem.

***

Hospodský šrumec spolu s hudbou v pozadí působil zvláštním, uklidňujícím dojmem. Dívka stále kmitala mezi stoly. Lidé se trousili ven a zpět. Ash se bez piva tvářila nespokojeně, Komandér byl ztracený v myšlenkách.
Po chvíli pozorování zvedla Ash ruku tak, aby ji číšnice viděla. Objednala další dvě piva. Prozatím dostala jen další dvě čárky na lístek.
Sklenice cinkly o sebe, když je číšnice odnášela. Já mezitím už nic zajímavého nevyposlechla. V Praze to opravdu nebylo úplně normální. Například Fabišalu nikdo pořádně neviděl, a každý předpokládal, že je to proto, že je fakt ošklivý. Svolává k volbám, a při tom je to jediný kandidát.
Všude, kde je potřeba, posílá policii, agenty, a v nejhorším nějakou čarodějnici. Nikdo neví, odkud se vzaly, ale všichni ví, že jsou nadpřirozené. Nebo alespoň krutě nenormální. Bojí se jich všichni – i ti nejopilejší.
Když jsem se chystala zaposlouchat znovu, bouchly nám o stůl dvě sklenice. Pěna stékala po stranách a rozhovory se opět ztratily v hluku.
„Děje se toho na můj vkus až moc,“ řekl Komandér znenadání. „Karkulka, Déčko, Praha... A cítím, že se odsud jen tak nedostaneme.“
„Proč myslíš?“ zeptala se Ash.
„Odhaduju to podle toho, jak přitahujeme problémy. Fakt čekám každou chvíli průser,“ řekl a napil se.
Vtom se ozvalo plesknutí a smích. Všichni jsme se podívali tím směrem.
Ash vyvalila oči.
Jeden, byl oblečený jako motorkář, k tomu nechutný, vousatý chlap – plácl tu mladou číšnici po zadku. Ostatní u stolu se smáli jako osli. Piercingy, kůže, divné čepice, vypadali jako motorkáři, co právě oplakávají ztrátu svých strojů.
Barman to viděl a očividně mu to nebylo po chuti, ale nezakročil. Jen nakrčil rty a dál točil pivo. I když byl statný, asi nechtěl vyvolat potíže hned zkraje večera.
Dívka docupitala k pultu, a opřela se o něj, hlavu svěšenou a jednu ruku zaťatou v pěst.

A Ash už vstávala.
„Ajaj,“ řekla jsem. „Průser je tu.“
Komandér se po ní podíval. Než se stihl nadechnout, Ash už mířila k motorkářskému stolu.
„Dooopr...“
„...dele,“ dokončila jsem.

Sledovali jsme jak k nim došla, a neuvěřitelně slušně požádala, jestli by mohli jít na chvíli ven. S ní.
Samozřejmě to pochopili úplně špatně. Chechtali se, zvedli se a skutečně šli. Otírali si ústa předloktím a sjížděli ji očima takovým způsobem, že jsem se otřásla i já.
Komandér se začal šoupat po lavici.
„Neříkej, že jí chceš pomoct?“
„Spíš chci, aby je nepozabíjela.“
Plesk! Ten největší z nich plácl po zadku i Ash. Ta viditelně prodělala dva restarty a jako reakci prostrčila toho chlapa dveřmi. Jemu se to líbilo.
Komandér si zase sedl. „Tak nic. Chcípnou,“ řekl suše.
„Zvedej se! Chci to vidět!“ popohnala jsem ho.
Ash i tři motorkáři už byli venku, dveře se za nimi zavřely. Polovina hospody sledovala jejich odchod. Barman i číšnice se na sebe podívali, když Komandér i s batohem odcházel zřejmě bez placení. Ten jejich směrem mávnul stylem – hned jsem zpět.
Rozrazili jsme dveře právě ve chvíli, kdy Ash šlapala hlavu toho chlápka, který rád plácal zadky do kaluže opodál. A nevypadalo, že by nedávno pršelo. Byla vzteky bez sebe. Kdyby dupnula silou, rozletí se mu lebka jako meloun.
Ostatní mu nemohli pomoct, váleli se kolem a skuhrali.
„Debile! Hovado!“ syčela a dál mu tlačila hlavu do louže kdovíčeho.
„A tady máme ten průser,“ poznamenal Komandér.
„Wow! Ash! Ne že ho zabiješ!“ houkla jsem a způsobila tím další problém.
Okolostojící lidé se podívali na Komandéra, z něhož právě vyšel velmi ženský hlas.
Ten se zarazil... a hlasitě si říhnul.
Z hospody vyběhlo dalších pár lidí, motorkář bublal do louže. Jen jeden člověk působil nepatřičně. Pohled přímý, postoj pevný, oblečení spíš převlek než běžný oděv.
Jestli je tu někdo natajno, je to on.
A právě si zmáčkl knoflík u kalhot.
V éteru to cinklo jako když někdo hodí šroubek do turbíny.

Zachytila jsem signál a věděla, že právě začíná rodeo.