Prokletí Rodiny Hawthorne/ Kapitola 7 - Když se zrcadla dívají zpět

 

 

       

 

        Kapitola 7 - Když se zrcadla dívají zpět

 

Stromy se vrátily do původního stavu, obloha se vyjasnila

a sluneční paprsky oslnily Ravenin pokoj.

Černá vrána, která seděla na parapetu, byla pryč.
Celý ten děsivý moment jako by se nikdy nestal.

Raven se stále cítila neklidně, ale pomalu se vracela k sobě.
Zrovna se zvedla ze země, když do pokoje vpadl Julian.

„Raven! Dělej! Máme sedm minut, než přijede autobus do školy!"
A už zase mizel po schodech dolů.

Raven si jen tiše povzdechla.
„Jo, jasně, sedm minut, jako by to byl konec světa."

Podívala se na knihu. Ležela otevřená na podlaze – prázdná.
Vzala ji do ruky, chvilku ji zkoumala, a pak ji bez váhání strčila do tašky.

„Už je to na pěst," zamumlala.
„Buď si ze mě tohle město dělá srandu, nebo skončím na psychiatrii.
Hned po škole ji vrátím. A bude klid."

Seběhla schody do kuchyně.
Na stole ležely dvě svačiny – její a Julianova.
Ten svůj sáček tam samozřejmě nechal.

„Klasika," ušklíbla se. „Ale tentokrát mu ji nevezmu."
Pak si to nakonec  rozmyslela.
Popadla i tu jeho. Kdyby ji zapomněl, dramaticky by to rozebíral ještě večer.

Z dálky se ozval mámin hlas:
„Raven! Co to bylo za rámus v tvém pokoji?"

Raven ztuhla.
„Nový gotický song! Nic pro vás! Ahoj!" vyhrkla a už se hnala ke dveřím.

Zavřela je za sebou dřív, než mohla matka stihnout cokoliv dodat.

Autobus se rozjel, hučení motoru se mísilo s šumem rozhovorů.
Julian seděl vedle Raven, přehazoval telefon z ruky do ruky a tvářil se přehnaně nenápadně.

Raven se na něj podívala.
„Juliane, vypadáš, jako bys právě dostal zprávu od FBI."

„Ne," vyhrkl až moc rychle.

„Aha," přikývla s klidem. „Takže spíš od ní."

„Od koho?"
„Od té blondýny s dokonalým úsměvem. Nella, že?"

Julian zrudl tak rychle, že by se mohl stát reklamou na infarkt.
„Ty o ní víš?"
„Prosím tě," zívla Raven. „Ty bys dokázal mít tajemství asi tak dlouho, jako vydržíš ticho."

 

„Není to rande!" bránil se.
„Jo, jasně. Proto ti napsala ‚Tak co to kino, pořád platí?'"

 

„Ty jsi mi četla zprávu?!"
„Nemusela jsem. Tvoje hlava to odhalila za tebe."

Julian protočil oči, ale koutky úst se mu zvedly.
Raven se ušklíbla.
„Tak co, Romeo, až tě Nella pozve na popcorn, nezapomeň, že máš zákaz vycházek."

„Jsi zlá."
„Jo," přikývla. „A zítra zase."

 

???? Ravenwood

Chodby Ravenwoodu zněly ranním šumem.
Zvuk bot po kamenné podlaze, tlumené smíchy, klapnutí skříněk.
Raven stála u své, přehazovala knihy a pozorovala ostatní.
Mluvili, smáli se, plánovali, kdo půjde po škole kam.
Nikdo z nich se nezastavil u ní – a jí to tak vyhovovalo.

Z koutku třídy slyšela známý smích.
Elen Gold. Dokonale upravená, obklopená Cass a Lydií, které jí dělaly ozvěnu.

„Nechápu, jak někdo může nosit černou každý den," pronesla Elen teatrálně.
„To musí být únavné být pořád v pohřebním módu."

Raven pomalu zvedla hlavu.

„Zato ty jsi evidentně módní ikona mezi pastelovými zombie."

Třída na chvíli ztichla. Cass se uchechtla.
Elen protočila oči.

„Vždycky musíš mít poslední slovo, co?"
„Ne," odpověděla Raven. „Jen to poslední smysluplné."

 

Z vedlejší lavice se ozval tichý hlas:
„To bylo drsný," poznamenal Liam, aniž by zvedl oči z poznámek.
„Nebylo to drsný," řekla Raven. „Bylo to nutný."

Liam se pousmál. „Ty a diplomacie?"
„Rozvedení partneři," odvětila. 

„Takže pořád nic nového?" zeptal se po chvíli tišeji.
„V jakém smyslu?"
„Jak se ti tu líbí. Lidi, město, škola..."

Raven se opřela o lavici. „Je to tu... snesitelné. Pokud člověk snáší průměrnost."

„A kamarádi?"
„Nevedu."

„To zní osaměle."
„To zní klidně."

Liam se zasmál, ale tentokrát bez ironie.
„A kluka?" zeptal se po chvíli, trochu váhavě.

Raven na něj zvedla oči.
„Zajímáš se čistě akademicky?"

„Možná ze zvědavosti."

„Zvědavost," zopakovala. „To je nebezpečná vlastnost."

„Nebojím se."
„Zatím," řekla tiše, ale koutky úst jí lehce cukly.

V tu chvíli se ozval hlas ředitelky z reproduktoru:
„Z technických důvodů – výpadek proudu v severním křídle – bude dnes vyučování zkráceno. Škola končí ve 12:30."

Třída se okamžitě rozechvěla radostí.
Elen s Cass začaly plánovat nákupy, ostatní výlet na zmrzlinu.
Raven jen tiše sledovala chaos kolem a poznamenala:
„Zázrak. Ravenwood poprvé dýchá nadšením."

Liam se naklonil. „Ty se neraduješ?"
„Já se raduju vnitřně. Je to ekologičtější."

*************************************************************************

Když dorazili domů, dům byl tichý.
Matka byla v práci, otec na schůzce, a Julian už okupoval koupelnu.
Raven se opřela o rám dveří a pozorovala ho, jak pobíhá s výrazem superhrdiny před první misí.

„Tohle je fascinující," poznamenala.
„Co zase?" ohradil se.
„Jak se kluk, co neumí složit tričko, dokáže během deseti minut změnit v Casanovu z předměstí."

„Ty tomu nerozumíš, Rave. Tohle je... jiný."
„Jo. Protože tentokrát sis vybral dívku, která má IQ vyšší než pokojová teplota?"

Julian se zamračil. „Můžeš, prosím, jeden večer nezkazit?"
„Ne," odvětila věcně.

Opřela se o zeď, ruce zkřížené.
„V kolik plánuješ návrat domů?"
„Nevím. Ale do desíti určitě."

Raven se rozesmála – tiše, skoro pobaveně.
„Do desíti? Jasně. To říkej mámě. Možná ti uvěří dvě sekundy."

„Mysli si, co chceš," bránil se.
„Nemusím. Já to vím."

Julian se navoněl, upravil vlasy a zkontroloval se v zrcadle.
„Jak vypadám?"
„Jako někdo, kdo se pokouší tvářit, že má život pod kontrolou."

„Perfektní," zazubil se.
„Až tě máma přistihne, řekni jí, že to byla spirituální mise."

„Jsi fakt hrozná."
„Já vím. Někdo to tady dělat musí."

Když prošel kolem ní, dodala:
„Až budeš utíkat oknem, nezapomeň po sobě uklidit."

„Neboj," zasmál se a zmizel z pokoje.

Raven chvíli poslouchala jeho kroky a pak si povzdechla.
„Třetí průšvih do týdne. Rekord padne ještě před víkendem."

Vrátila se do svého pokoje.
Na stole ležela ta kniha.
Nevinně, tiše.

Vzala ji do ruky a chvíli na ni hleděla.

„Dobře," pronesla nakonec. „Vrátím tě tam, kam patříš. A tím to skončí."

Zasunula ji do tašky, oblékla kabát a vyšla z domu.

 

Město se pomalu nořilo do ticha.
Raven procházela známou uličkou, lemovanou starými domy, které vypadaly, že pamatují víc, než by měly.
Vzduch byl vlhký, těžký, a každé její kroky se ozývaly, jako by ji někdo následoval.
Ale neohlédla se.

Zastavila se před vývěsním štítem s oprýskanými písmeny:
„Obchod se stíny – Gerald Graves.

Místo působilo stejně zvláštně jako naposledy.
Za výlohou se mísily věci, které k sobě vůbec nepatřily — staré knihy, šperky, kabátky z dávných let, malé skleněné koule, náramky se symboly, které nedávaly smysl.

Raven stiskla kliku.
Zvonek nad dveřmi cinkl.

Uvnitř panovalo šero, přerušované jen několika žárovkami.
Vzduch voněl po dřevě, prachu a něčem vzdáleně sladkém.
Za pultem stál starší muž s šedými vousy a klidným pohledem – Gerald Graves.

Když ji uviděl, pousmál se.
„Zase ty," řekl s lehkým úsměvem, který byl směsí překvapení a pobavení.
„To znamená, že se ti můj obchod zalíbil?"

„Ne," odsekla Raven. „Přišla jsem to vrátit."
Z tašky vytáhla knihu a položila ji na pult.

Gerald se k ní naklonil. „Vrátit?"
„Ano. Tahle kniha... se chová divně. Sama se otevírá, mění text, slyším ji šeptat. Vážně to není  normální."

Gerald se lehce zasmál.
„To říká hodně lidí, když čtou něco, čemu nerozumí."

„Já jí ale slyším," trvala na svém Raven.

„A myslím, že kvůli ní se dějí  podivné věci."

Gerald si utřel brýle a s pobaveným tónem odpověděl:
„Takže tě straší kniha? To je novinka. Asi jsem měl začít prodávat i exorcisty."

Raven se zamračila. „Smějte se, jak chcete, ale já ji tu nechávám. Nechci ji."

Gerald se však zamyslel a otevřel svou starou evidenci.
Listoval stránkami, mručel si pod nos, pak se zastavil.
„To je zvláštní..."

„Co je?"

„V evidenci prostě  kniha vůbec není jak jsem říkal předtím ani  v předchozích zásilkách. Vypadá to, že jsem ji nikdy neměl ani nevlastnil ."

Raven protočila oči. „Takže co? Mám uvěřit, že se sem teleportovala?"

„Mladí dnes mají v oblibě... různé vtípky," poznamenal Gerald suše. „Možná ti ji někdo podstrčil."

„Jo, jistě," pronesla sarkasticky. „Někdo se vloupal do mého pokoje, dal mi do ruky démonickou knihu a jen tak zmizel. Zní to logicky."

Když ale dodala:
„V každém případě – pokud ji nevezmete, tak ji spálím. Protože od chvíle, co je u nás doma, se dějí věci, které nedávají smysl,"

Geraldův úsměv zmizel.

„V domě?" zopakoval tiše. „Ve vašem?"

Raven si toho všimla.
„Zajímavé," řekla pomalu. „Když jsem vám před chvilkou řekla, že ta kniha je divná, bral jste mě za blázna  ale jakmile zmíním náš dům, najednou vás to zajímá?"

Gerald neodpověděl.

„Má ta kniha něco společného s naším domem?" zeptala se přímo.

Vypadalo to, že chce něco říct, když se ozvalo cinknutí dveří.

Do místnosti vstoupil mladík – Valerian Graves, Geraldův vnuk.
Vysoký, s klidnýma očima a lehce nervózním pohledem, když zahlédl Raven.

„Dědečku?" zeptal se. „Děje se něco?"

Gerald se usmál, ale bylo to trochu nucené.
„Ne, chlapče. Jen si s mladou slečnou povídáme."

Raven na něj hodila ironický pohled.
„Jasně. Filozofická debata o tom, jak mě kniha málem dostala k psychiatrovi."

„Valeriane," pokračoval Gerald klidně, „mohl bys, prosím, skočit do pekárny naproti? Něco k jídlu. Je skoro sedm a já jsem ještě nejedl."

Valerian přikývl, ale jeho pohled klouzal mezi Raven a dědečkem.
„Jistě. Za chvíli jsem zpátky."

Jakmile za ním dveře zaklaply, Raven si založila ruce na prsou.
„Vyhládlo vám najednou?"

Gerald se odmlčel a pak vážně řekl:
„Ne. Jen nechci, aby slyšel všechno."

„Proč?"
„Protože některé věci není dobré tahat do světla," pronesl tiše.

Raven se zasmála. „To říkáte vy, co tvrdíte, že je to jen kniha?"

Geraldův pohled potemněl.
„To jsem si myslel taky... dokud jsi nezmínila váš dům."

Raven se zamračila.
„Jak to myslíte?"

Gerald si sundal brýle, položil je na pult a tiše řekl:
„Vy o tom domě nic nevíte, že? Nikdo vám neřekl, co se tam stalo?"

Raven zakroutila hlavou.
„Ne. Rodiče nám jen řekli, že ho dají dohromady a pak prodají. Kvůli penězům."

Gerald se zhluboka nadechl.
„Chtějí opravovat dům na kopci. Typické pro Richarda. Vždycky musel dokazovat, že zvládne nemožné."

„Je vidět že mého otce znáte dost dobře..."
„Znám," přikývl. „Byli jsme kolegové a dobří přátelé .  Ale o domě, ve kterém teď žijete, by ti měl říct víc on."

„Tak mi to řekněte vy," naléhala Raven.

Gerald mlčel. Nakonec si sedl, ukázal na židli naproti.
„Posaď se. Měl jsem to nechat být, ale... možná máš právo vědět alespoň část."

Raven si sedla.

Gerald chvíli přemýšlel, než pokračoval.

„Ten dům má temnou minulost. Poslední, kdo v něm žil, byla rodina Andersenových. A... tvoje teta, Viola Hawthorne má v tom taky kus svého příběhu ."

Raven ztuhla.
„Matčina sestra?"

„Ano," přikývl Gerald. „Byla to zvláštní žena. Léčila lidi. Říkali jí čarodějka, léčitelka... záleželo, koho ses ptala."

„Matka se o ní nikdy nezmínila," řekla tiše.

„Nedivím se," řekl Gerald. „Viola dělala věci, které měly následky."

Přesunul pohled na knihu kterou držel teď v ruce .
„A právě v tom domě... se něco stalo. Něco, o čem by ses možná radši nikdy nedozvěděla."

Gerald si sundal brýle, otřel je kapesníkem a položil na pult.
Jeho oči, jindy klidné, teď působily, jako by se dívají skrz Raven — do něčeho, co už dávno bylo.

„Ten dům na kopci," začal tiše, „má velmi temnou minulost. Nikdo přesně neví, kolik rodin se tam vystřídalo, ale o té poslední si v Ravenwoodu povídá celé město."

„O naší," poznamenala Raven sarkasticky.

„Ne," opravil ji. „Ještě o té před vámi."
Na chvíli se odmlčel, pak dodal: „Rodina Andersenových."

Raven přimhouřila oči. „To jméno mi nic neříká."

„Michael, Georgia, Maya a .......Anita," vyjmenoval Gerald pomalu.
Když pronesl to poslední jméno, Raven sebou nepatrně trhla.

„Co?" zeptal se tiše. „Známý zvuk?"

„Ne," zalhala rychle. „Pokračujte."

Gerald ji chvíli pozoroval, než znovu promluvil.
„Ta rodina se přátelila s tvojí tetou. 

Viola Hawthorne žila tehdy tady, ve městě. Lidé za ní chodili pro lektvary, bylinky... ale také pro věci, které se nedají vysvětlit. Říkali, že dokáže zachránit i ty, které lékaři odepsali."

„Zní jako svatá," poznamenala Raven.

„Svatá?" pousmál se Gerald smutně. „Možná zpočátku. Ale svatí většinou nekončí s reputací prokletých."

Raven zkřížila ruce. „Takže byla čarodějnice. Takhle to říkáte, že?"

„Záleží, koho se zeptáš," řekl. „Někteří jí říkali léčitelka. Jiní... něco mnohem temnějšího."

„A Andersenovi?"

„Měli nemocnou dceru. Malou Mayu. Bylo jí šest let a měla těžké onemocnění plic. Lékaři jí dávali jen pár týdnů života. Rodina byla zoufalá. A tehdy k nim přišla Viola."

Raven se naklonila.

„A nabídla pomoc?"

Gerald přikývl. „Ano. Odmítla peníze, dary, cokoliv. Chtěla jen jednu věc — duši."

Raven zvedla obočí. „Duši. To zní jako skvělý obchodní model."

„Říkala, že každého, koho vyléčí, zachrání výměnou za část jeho duše," pokračoval Gerald.
„Nikdo tomu nerozuměl, ale lidé se nechali vést výsledky. A ty byly... nepopiratelné."

„Takže tu holčičku zachránila?"
„Ano. Po třech dnech byla zdravá. Maya se mohla nadechnout bez bolesti, běhala po domě, smála se. Rodina byla vděčná, všude vykládala, jak jejich dcera vstala z hrobu."

Gerald se odmlčel a podíval se na knihu ležící mezi nimi.
„Jenže pak si matka všimla jizvy. Tady," ukázal si na hruď. „Tenká, sešitá. Nikdy ji předtím neměla."

„A?"

„A pak se začaly dít věci," řekl prostě.

„Maya se změnila. Začala být agresivní. Nejprve malé výbuchy, pak záchvaty vzteku, noční křik. Lidé říkali, že se dívá jinak — že její oči nejsou její."

Raven polkla. „To zní jako příznaky traumatu."

„Možná," přikývl Gerald. „Ale jednoho dne se to zlomilo. Začala napadat zvířata, děti... dokonce svou sestru Anitu."

„Proč?"

„Nikdo neví. Jen... ten den jsem tam byl," dodal tiše.

„Dělal jsem pro Andersenovy zahradníka. Slyšel jsem křik. Když jsem vběhl do domu, našel jsem Mayu nad Anitou. Držela nůžky, z úst jí tekla krev. Jako by ji něco ovládalo."

Raven zůstala zticha. Jen ticho mezi nimi hučelo jako ozvěna.

„Rodina zavolala Violu," pokračoval Gerald. „Chtěli odpovědi. Byli zoufalí. Jenže ona... byla jiná. Tvrdá. Řekla, že dostali, co chtěli. Že dívka žije – a cena byla zaplacena."

„To řekla?" vydechla Raven.
Gerald přikývl. „Michael Andersen se rozzlobil. Hrozil, že ji udá. A od té doby..."

„Od té doby?" zopakovala Raven.

Gerald se zadíval do prázdna.
„Od té doby ta rodina zmizela. Všichni. Dům osiřel. A nikdo neví, co se tam skutečně stalo."

 

Raven se narovnala.
„A moje teta?"

„Zmizela krátce potom taky. Jen... po sobě nechala pár věcí. Mezi nimi pár knih. A jednu z nich," ukázal na černý svazek, „teď držíš ty."

Raven se na knihu dívala, jako by se měla pohnout.
„Takže... říkáte mi, že jsem přinesla domů kousek minulosti, která pohřbila celou rodinu?"

Gerald se na ni podíval.
„Říkám ti, že některé věci si tě najdou, i když o ně nestojíš."

Venku se ozval zvuk zvonku nad dveřmi.

Valerian se vrátil s taškou z pekárny, ale když zahlédl Raven, ztuhl.
„Mám to nechat tady?" zeptal se.

Gerald se na něj jen usmál. „Ano, chlapče. Děkuju."

Raven vstala.
„No, díky za děsivou historku. Teď půjdu a budu dělat, že jsem ji neslyšela."

„Kdyby ses rozhodla to zjistit," pronesl Gerald tiše, „hledání tě najde samo."

Raven protočila oči. „Perfektní. Zní to jako varování z hororu. Pěkný večer."

Vzala tašku, otočila se a odešla.
Za sebou nechala těžké ticho, které se v obchodě rozlilo jako stín.

Gerald se ještě dlouho díval na dveře, kterými zmizela.
„A je to tu začalo to znovu," zašeptal.

Valerian zvedl obočí. „Cože?"
Gerald se na něj podíval s nečekanou vážností.
„Nic, chlapče. Jen... dej si pozor na jméno Hawthorne."

 

Dveře obchodu se za Raven zabouchly a její srdce tlouklo, jako by právě utekla z místa činu.
Vzduch venku byl těžký, studený a město působilo jinak — cize, tísnivě.
Každý krok zněl příliš hlasitě, každý stín se zdál příliš hluboký.

Zastavila se pod starou lampou a zhluboka se nadechla.
„Jen klid," zašeptala si. „Všechno je v pohodě. Je to jen příběh."

Ale nebyl.
Geraldův hlas jí stále zněl v hlavě.
„Nikdo neví, co se v tom domě skutečně stalo."
„A ta kniha... není tvoje náhoda."

Raven zatřásla hlavou, vytáhla mobil a podívala se na čas — 19:05.
„Skvělý," zasyčela. „Za chvíli dorazí rodiče a Julian si někde líbá blondýnku."

Okamžitě vytočila jeho číslo.
Telefon dvakrát zazvonil.

„Haló?" ozval se známý hlas.

„Juliane! Okamžitě se vrať domů, musím ti něco říct, stalo se—"

„Je mi líto," přerušil ji nahraný hlas. „Nejsem k dispozici. Zanechte zprávu a já se možná ozvu."

„Zmetek," procedila Raven mezi zuby. Mobil strčila do kapsy a vyrazila dál.

Ulice byly skoro prázdné. Jen vítr zvedal listí a převaloval ho po chodníku.
Vzduch páchl kouřem, mokrým betonem a deštěm, který se teprve chystal.

„Kam to šel? Kino," vybavila si.
Něco se v ní hnulo – směs strachu a vzteku.
Nemohla jít domů, ne teď. Potřebovala odpovědi. A Juliana.

V autobuse seděla u okna, ruce sevřené v klíně.
Zrcadlové odrazy lidí kolem se míhaly, splývaly – a přitom jí hlavou běžela jediná věta:
Rodina Andersenových zmizela. Nikdo neví, kam.

Teď už to dávalo smysl.
Dům, který její otec koupil, měl svou minulost.
Proto tam všechno působilo tak... neklidně.
Proč slyšela noční kroky, proč se světla někdy rozsvítila sama.
Možná to nebyla jen elektřina.

„A Anita..." zašeptala.
Ta dívka, kterou Julian přivedl do domu.
Byla bledá. Klidná. V očích měla zvláštní prázdnotu.

Raven ucítila chlad, přestože okno bylo zavřené.
Co když to byla ona?
Co když to, co zůstalo po Andersenových, nikdy neodešlo?

Geraldovy věty se jí vracely znovu a znovu:
„Tvoje teta Viola... léčila duše. Ale něco za to chtěla."
„Cena byla zaplacena."

Cena.
Kdo ji platí teď?

Kino zářilo do tmy jako malý maják.
Raven přidala do kroku, otevřela dveře a zamířila k pokladně.

Prodavač zvedl hlavu a usmál se:
„Dobrý večer, slečno. Na co jdete?"

„Na bratra," řekla suše.

„Prosím?"

„Na bratra," zopakovala pomalu. „Má tady rande s blondýnou, co vypadá jako figurína z výlohy. Je to otázka života a smrti."

Prodavač zůstal chvíli zticha.
„A... ehm... jak vypadá váš bratr?"

„Poslední model šamponu," odpověděla s klidem.

Mladík zamrkal. „Dobře, to je... přesné. Jen mi slibte, že si ho odvedete."

„Slibuju. A nebojte," dodala, „já do kina dobrovolně nechodím."

Vešla dovnitř.
Sály byly tiché, jen tlumené světlo ukazovalo cestu.
Na ceduli blikalo Sál 6 – Spolu navždy.

„Romantická komedie. Skvělý," zabručela.

Dveře zavrzaly.
Uvnitř panovalo šero, občasný smích a šustění popcornu.
Raven šla pomalu mezi řadami, lidé ji napomínali „Pšššt!", ale když se na ně otočila, ztuhli.

A pak je uviděla.
Julian a Nella.
Jejich ruce propletené, jejich rty těsně u sebe.

„Hnus," pronesla nahlas.

Nella nadskočila, popcorn vyletěl do vzduchu a Julian skoro převrhl pití.

„Raven?! Sakra, co tu děláš?!"

„Taky tě ráda vidím," odvětila chladně. „Končí ti vycházka."

Nella okamžitě vstala, rudá až po uši, a utíkala ke dveřím.

„Hej, babe! To je jen moje sestra!" křičel Julian.

Lidé kolem syčeli, ale Raven jen zvedla obočí.
„Máš pět minut, bráško. Venku."

Vyšla ze sálu a nechala ho rudého a bez slov.

Venku ji přivítal chlad.
Raven si zastrčila ruce do kapes a opřela se o zábradlí.
Nad městem visely mraky a světla se odrážela v kalužích.

Po chvíli vyšel Julian, rozčilený.
„Ty snad nemáš stud! Musíš mě vždycky ponížit?!"

Raven se k němu otočila.
„Já? Ponížit? Ty jsi ten, kdo má zaracha a olizuje Barbie v kině."

„Mohlas zavolat!"
„Volala jsem. Ale tys měl plnou pusu, co?"

Julian se zarazil. „Ty... jsi fakt nemožná."

„Jo, to říkají všichni, co mě neberou vážně," odsekla. „A víš co? Možná bys měl začít."

„Co se děje?" zeptal se nakonec. „Kvůli čemu ta panika?"

Raven chvíli mlčela. Vítr se opřel do stromů.
„Juliane," řekla tiše, „víš něco o naší tetě Violet?"

„Jen to, že s mámou nemluví. Proč?"

„Protože," zvedla pohled, „rodina má tajemství. A ten dům, ve kterém žijeme... je prokletý."

Julian se zastavil, oči vykulené.

„Cože?"

„Rodina, která tam žila před námi – Andersenovi. Nikdy neodešli."

„Ty... se mě snažíš vyděsit, že?"

„Vypadám snad, že se bavím?"

Julian polkl. „Jak to víš?"

„Řekl mi to někdo, kdo je znal. A znal i naši tetu Violu."

Julian se chytil za hlavu. „To snad ne..."

Raven přikývla. „Jo. A rodiče nám lžou. Celou dobu."

Zbytek cesty šli mlčky.
Vítr foukal silněji, stromy se ohýbaly, nebe temnělo.

Když došli ke kopci, dům se tyčil proti obloze jako temná silueta.
Všechna světla byla zhasnutá.

„Uf, stihli jsme to," oddechl si Julian.

Raven ale zůstala stát.
Její oči zamířily k oknu v patře.

„Juliane... vidíš to?"

V okně se svítilo.
Za záclonou se rýsovala postava.

„Ty jsi nechala světlo zapnuté?"
„Ne," odpověděla chladně.

V tom okamžiku zapípal Julianův mobil.

„Máma," řekl a otevřel zprávu:
Za deset minut jsme doma. Doufám, že máte hotové úkoly.

„Rychle," vyhrkl. „Jdeme dovnitř."

Rozběhl se k domu, ale Raven zůstala stát.
Vítr zesílil. Větve stromů se ohýbaly, jako by se k ní natahovaly.

Zvedla pohled zpět k oknu.
Postava se pohnula.
Pomalu, téměř ladně.
A pak – zmizela.

Raven ucítila, jak jí po zádech přeběhl chlad.
Pár vteřin stála nehnutě, oči upřené na dům, který teď vypadal, jako by dýchal.

„Ne," zašeptala. „Ne dnes."

Otočila se, vzala tašku a pomalu vykročila ke dveřím.
Netušila, že nahoře v jejím pokoji, v zrcadle, se právě pohnul stín.

*************************************************************************

 Konec kapitoly 7 – Když se zrcadla dívají zpět

Další kapitola příště .......

 

Anketa -