Staré pověsti postapo České p.20

Ash nás zaparkovala v jednom z těch vybydlených baráků hned opodál. Prý: „pod svícnem bývá tma.“ A tentokrát měla pravdu.
Barák měl celkem prostornou, ale podivně tichou zahradu, kde se mezi zarostlými kouty válel převrácený zahradní trpaslík bez hlavy – jako němý svědek toho, že odsud kdysi někdo odcházel ve spěchu, ale nikdo se nevrátil. Tráva působila dojmem, že už dávno rezignovala na fotosyntézu a jen čeká, až ji někdo oficiálně prohlásí za plevel., kde i tráva působila dojmem, že už rezignovala na fotosyntézu a jen čeká, až ji někdo oficiálně prohlásí za plevel. Garáž byla otevřená, tichá a bez jediné stopy po pohybu. Ash motorku do garáže prostě odnesla. Nabídla jsem se, ale absence končetin zrovna nešla skloubit s podstatou úkonu.
Uvnitř domu panovala tma, ticho a prach. Tlusté vrstvy zapomnění pokrývaly všechno, co tu kdysi mělo svůj význam. Zajímavé bylo, že tu nebyly žádné mrtvoly, ani lidské, ani zvířecí. V postapo Praze bych si to představovala jinak. Na stěnách obdélníkové mapy prachu po obrazech, v rohu gauč, který by klidně mohl mít vlastní rodný list, a vedle něj křeslo s okousanými opěrkami.
„Dobře,“ řekla Ash po zběžné kontrole. „Zůstaneme. Aspoň na chvíli.“
„Perfektní na dovolenou snů,“ utrousila jsem. „S výhledem na zeleň, bez tarifu, jako správní rebelové.“
Komandér mezitím prolézal všechno, kam dosáhl, šmejdil. Ash si mezitím připravila kout na tom starém gauči. Vypadala nepřítomně, možná dokonce přemýšlivě.
Teprve tehdy jsem si všimla, že přišla o své černé pilotky. Nikdy je vlastně nepoužila. Nejspíš je měla jen proto, že ladily s jejím tehdejším rozpoložením. Nezdálo se, že by jí nějak chyběly.
Komandér se vrátil a žuchnul do křesla. Zvedl se oblak prachu a on začal kýchat. To, že vypadal spokojeně bylo podezřelé. Určitě našel nějakou zásobu „šikovného bordelu“. Nebo funkční záchod.
Já trůnila ve svém batohovém formátu na dalším křesle, připojená na vizor. Byla jsem jedinečná a zároveň uvězněná ve vlastním nehybném světě. A přesto jsem cítila, jak mě pálí myšlenka na tělo, které nemám. Kdybych ho nikdy nepoznala, možná by mi nechybělo. Ale poznala jsem ho. A poznání je mor. Kde vlastně končí myšlenka a začíná kód? Kdy je člověk člověkem a kdy je stroj strojem? Třeba kdyby Ash nikdo neřekl „vítej, androide“, trvala by na tom, že je člověk?
„Tak, holky moje. Jak moc v prdeli jsme nyní?“ zeptal se Komandér až podezřele vesele. Určitě našel nejmíň multitool.„Někde mezi ‚ani ne‘ a ‚naprosto‘,“ shrnula jsem to.
Ash pokývala hlavou. „Asi jsme tu vzbudili trochu osvěžující pozornosti.“
„Mírně řečeno,“ přitakala jsem.
„A kdykoliv může přijít naše ztracená kamarádka,“ dodal Komandér. „A na to nejsme vůbec připravení.“
„Na to se přece těšíme,“ připomněla jsem mu jeho vlastní nápad pořídit mi tělo.
Stále mě ohromovalo, že ho to nepřešlo. Stačilo by tu prostě nechat batoh. A hotovo. Bylo by po starostech. Zajímalo by mě, jak by na to reagovala Ash. Zůstává s námi navzdory průserům, aniž by řekla proč. A přesto, bez ní bychom tu už nebyli.
„Máme plán, jak ji porazit?“ zeptal se Komandér.
„Já myslela, že ten plán máš ty,“ odsekla Ash.
„Musíme ho vymyslet. Ash, ty jsi jediná šance na výsledek, co není smrt. Déčko jde po vás, neví o Echo, neví teda o jejím stavu. A naše schopnosti už zná.“
„Ty máš nějaké schopnosti?" ušklíbla se.
„Aleovšem." odpověděl prostě.
„Tvoje největší schopnost je tvůj zažívací proces. Je až nechutný co dokážeš strávit."
„No ano, třeba to. Taky bez problému strávím věčně protivnou androidku."
„Nějakou někde máš? Je v tom batohu snad?" naklonila hlavu a teatrálně se rozhlížela.
„Ha. Ha. Ha.“ utrousila jsem nahlas, nebo spíš tak nahlas, jak jen hlas z batohu umí. „Oba dva jste naprosto nesnesitelní. A jestli ještě jednou použijete můj batoh jako rekvizitu ve svých intelektuálně náročných vtípcích, tak vám začnu hlásit chyby v systému pokaždé, když budete spát.“
Komandér na Ash udělal hadí oči výzvy, ona na něj...nic.
Jen si natáhla nohy, založila ruce na hrudi a dívala se do stropu. „Potřebuju zbraň,“ řekla prostě.
Komandér uznale kýval, nebo mu hrála v hlavně hudba „S jakou zbraní bys ji porazila?“
„Meč stejné kvality. Nebo lepší. Nebo kopí.“
„Kopí?“ zamrkal Komandér. „To by mě nenapadlo.“
„Proto to říkám.“ poznamenala s příchutí otrávenosti.
„Kde tady vůbec něco takového seženeme?“ zeptala jsem se.
Komandér se usmál. „Já vím kde.“ Chvíli si ten moment užíval. Blbec.
„U Libuše.“
Ash našpulila rty, ale přikývla. „Rozháněla davy mečem. To sedí.“
„Jen ji najít a přesvědčit,“ dodala jsem, „bude nadšená!"
„Ash má skvělé přesvědčovací schopnosti,“ řekl Komandér.
„Hmph!" vydala ze sebe výše zmíněná.
„To je pravda. Ale jsme beztarifní. Ne zrovna vítaní.“
„Můžeme ho ukrást,“ navrhla Ash.
Komandér to očividně zvažoval. To, nebo něco jiného.
Chvíli bylo ticho. Využila jsem ho.
„Vážím si toho, že to chcete dál táhnout." A přitom jsem cítila, jak se mi uvnitř stáhla nějaká neviditelná smyčka. Tahle slova jsem nikdy nechtěla říkat nahlas, ale bylo to potřeba. „Fakt jo. Ale tohle začíná být extrém. Jde o životy. Můžete jít dál sami, bezpečněji. Když si smažu paměť, tak—“
„…už to nebudeš ty,“ přerušil mě Komandér.
Ash vydala své patentované „Tch. Najde si nás i když se vymažeš.“
A přesně v tom okamžiku se otevřely dveře.

***

Než narazily o zeď, prošel domem chladný závan, takové to varování, které cítíte dřív než realitu. Ash už mířila čezetou. Komandér vytáhl svůj revolver, ten ikonický kus železa, co mu dodával metalový pocit jistoty. Postava ve dveřích zvedla ruce.
„Hou, hou, houuu… v klidu, jo?“
Muž. Dlouhé vlnité blond vlasy, strniště, hlas hluboký a lehce chraplavý. A navíc se smál. Opravdu smál. Vstoupil dovnitř a zabouchl za sebou dveře jako by se nechumelilo.
Svalnatý. Urostlý. Hezoun jak z filmu. Až mi z toho stoupla teplota jádra. Musím zjistit, jak je to možné.
„Hosty jsme nečekali,“ řekl Komandér duchapřítomně.
„A já jsem tu zase nečekal nikoho,“ odvětil muž a sundal krosnu. Položil ji na vetchý botník, který to nepřežil a lehce se pod tíhou zhroutil.
Na krosně byla nášivka KANEC.
„Nejsem ČEZák,“ ujistil nás a koukal při tom na KANCEM zavražděný botník.
„Hledáš nás?“ zeptala se Ash.
Podíval se na ní a uchechtl se „To skutečně vůbec ne.“ Usmál se, až mu zamrkaly oči. „Měl bych?“
Komandérovi klesla ruka se zbraní a udělal něco divného s obočím. Vypadalo to, jako by chtěl rychle vymyslet něco trefnýho, ale nešlo mu to.
Ash se nepohnula ani o píď, a stále si ho měřila.
„Vy jste tu noví,“ pokračoval cizinec, „Policejní čezeta, to sis asi nevyzvedla na vrátnici. A ten kanón?“ Mrknul na Komandéra. „Tím by šlo sestřelovat družice. A věř mi, tady civilové nenosí ani vzduchovky.“ dal si ruce v bok, a zapumpoval levým, pak pravým bicepsem.
„Takže jste jedni z nás. Vyvrhelové.“
„Turisti." řekl Komandér.
„A ty jsi?“ vyrazila Ash.
„Mě tu říkají Bivoj,“ pronesl pomaleji, s lehkým nádechem hrdosti. Než pokračoval, narovnal se, přejel pohledem po místnosti, jako akční hrdina prastarých filmů. „Starám se o kolonii vyvrženců.“
Komandér hvízdl. „Bivoj. No to mě teda pos—“
„Ne před dámou!“ zarazil ho.
Ash sklonila zbraň jen o pár centimetrů. Já mlčela, eso v rukávu a se zájmem jsem to pozorovala. Můj čas příjde a zajímalo mě jak se Bivoj bude tvářit. Škodolibě, samozřejmě.
„Ten šrumec venku byl kvůli vám, co?“ mrknul na Ash.
Ash znovu namířila.
„Heej, madam,“ zvedl ruce, „to, co jste tam předvedli, bylo impozantní. Na turisty. Policajtům jen tak někdo nezmizí.“
Ash si povzdychla a sedla si na gauč. Bivoj se usmál.
„Vy byste se nám hodili,“ dodal.
„Komu nám?“ zeptal se Komandér.
„No přece komunitě. Borci, co se umí postarat, jsou vyzbrojení a nebezpeční… ti se hodí vždycky.“
„Jste odboj?“ ujelo mi.
Bivoj se zarazil. Ohlédl se za hlasem, oči se mu zastavili na batohu. Na mně.
„To…to… co?“
Komandér zasáhl. „To je Echo. A Ash. A já jsem Komandér. Neptej se, je to dlouhý.“
Bivoj se pomalu otočil k němu, důležitě mu potřásl rukou tak, až někomu z nich křuplo v kloubu.

Pak se otočil k Ash, která okamžitě demonstrativně překřížila ruce na prsou, stále svírající čezetu. Dívala se na něj mlčky, leč vyzývavě.
Tak se s rukou před sebou otočil na patě ke mně.
„Těší mě. Já jsem Echo. A tohle je moje tělo. Momentálně ve formě batohu značky Eastpak.“
„Euuu…“ vydechl. Byl roztomile rozhozený, „jak to jako funguje?"
„To je taky na dlouho." dodal Komandér.
„Víte co mi to připomíná? Zakletou princeznu!" plácl se do obou stehen.
„To může být, asi je to to nejjednodušší vysvětlení." naklonil hlavu Komandér a mávl revolverem.
„Hele,“ nadechl se a já si v duchu odkašlala, připravená mu skočit do řeči jako správná zakletá princezna v batohu: „jestli teď řekneš něco jako ‚neboj, vysvobodím tě‘, tak ti sama zformátuji ego do továrního nastavení.“ „co byste řekli na to, kdybych vás vzal k nám? Máme jídlo, nocleh a relativní bezpečí.“
„Chvíli jsem fakt čekal, že tě bude vysvobozovat z batohu." přihodil si Komandér, „opravdu nás jen tak chceš vzít někam domů? Co když jsme nebezpečný šílenci?"
„No to ste určitě." zasmál se hlubokým hlasem, „ale beztarifní musí držet při sobě. A takový nebezpečný šílený turisty tu nemůžu nechat potulovat přece, ne."
Komandér pokrčil rameny. „Štěstí si nás půjčí jen ve chvílích, kdy se chce pobavit.“
„Cože?“ mrkl Bivoj.
„Jako že nejsme talismani pro štěstí. Naopak nad náma visí hned několik prů...švihů." zakončila jsem víc jako dáma.
Bivoj nakřivil try, přimhouřil oko, „No my nejsme zrovna lidi co můžou mluvit o štěstí." elaboroval.
Ash pozvedla obočí. Komandér usilovně přemýšlel, tak jsem to vzala já.
„Máte pivo?“
„Máme vlastní,“ kývl.
„Tak jdeme.“
Usmál se spokojeně. „Super. Je to jen přes trať a jeden menší Filtr.“
„Filtr?“
„Šrotoviště, co se samo rozhoduje, co je šrot." vysvětlil, a mně při té větě projel vnitřní chlad, takové to tiché pípnutí intuice, které se ozve vždycky, když se realita chystá být nehezky kreativní.
„Romantika. A přesně náš styl,“ přikývla jsem.
„Věř mi, slečno Echo,“ mrkl, „vy se nám budete líbit. Hodně.“
Nevím proč, ale v jeho hlase bylo něco, co mě donutilo stáhnout procesy do obranného modu. Instinkt, co se ozve jen občas a nikdy zbytečně.