Filtr

„To je vono?“

Komandér stál vedle Bivoje, ruce v kapsách, jako by komentoval předpověď počasí, a ne začátek nejpodivnější etapy dne.

Možná i týdne.

Nebo života. Kdo ví.
Bivoj se usmál, přehodil si krosnu KANEC na zádech a vykročil vpřed do spleti šrotu, bordelu, zrezlých konstrukcí a věcí, které připomínaly dekorace z ultralevného hororu. Hromady se tyčily vysoko kolem nás jako kuželové kopce odpadků. Ve vzduchu, i v éteru, bylo cítit Absurdnum. S velkým A. Jako by žilo, dýchalo a mělo vlastní chuť.
Vzduch vibroval. Ticho nebylo ticho. A světlo se chovalo, jako by se snažilo něco sdělit.

„Jo, to je Filtr,“ oznámil Bivoj tónem člověka, který oznamuje výprodej. „Dávejte si pozor, na každýho to působí jinak. Ty, co ví, co čekat, to přežijou v klidu. Ale napoprvý a turisti?“ uchechtl se. „To může bejt fakt prdel.“
Otočili jsme se na něj pomalu, nedůvěřivě. Komandér dokonce udělal krok zpět, jako by to chtěl celé vzdát a prostě odejít pryč. Ash ho okamžitě chytla za límec a přitáhla zpět, jediným pohledem mu sdělila celou kapitolu nesouhlasu.
„Jo, o týhle prdeli mám jasnou představu,“ zamručel.
„To bude v pohodě. Ste tu se mnou!“ mávl Bivoj, přehodil si vlasy za rameno a pokračoval dál.
My, žel bohu, ho následovali.

Jeho krosna se houpala v rytmu kroků a Bivoj si pískal. Jemnou, tichou, ale stále podivně hypnotickou melodii. Štěrk nám křupal pod botami a vítr zpíval své vlastní disharmonické tóny v rozmanité změti tvarů.
Ash šla těsně za ním. Ruce v nenápadné pohotovosti. Každý kovový zvuk ji šponoval víc a víc. Každý pohyb mezi hromadami šrotu sledovala jako predátor, a přesto se snažila působit klidně, nezaujatě, skoro znuděně. Tentokrát ale nějak neúspěšně. Spíš na mě působila nervózně. A to mě znepokojovalo víc, než celé tohle prostředí.
Komandér si tiše odkašlal. „Echo, celý to tu zní… nějak divně. Zase mám Liberecké osypky.“ ruka mu sklouzla k jeho starému příteli páčidlu, které viselo na batohu.
„Divně je slabé slovo,“ odpověděla jsem. „Tohle místo se chová jako… program. V datech vidím fragmenty něčeho mechanického, možná vědomého , ale rozpadlého na kusy. Jako by se tu něco snažilo samo přepsat.“

A pokračovali jsme hlouběji. Za tím houpavým Kancem.
Houp vlevo. Houp vpravo. A do toho to Bivojovo nekončící lehké pískání.
Plechové desky kolem nás rezonovaly , ale jen když jsme se nedívali přímo na ně. Staré elektromotory se rozbíhaly jen v našem periferním vidění. Kabely se chvěly, jako by v nich něco proudilo, ačkoliv už dávno nemělo. V dálce cinkla dávno mrtvá mikrovlnka.
„Tohle je normální?“ sykl Komandér.
„Co?“ rozhlédl se Bivoj. „No jasně, šroťák. Tvary, stíny, vítr… děsivý, co?“ mrkl přes rameno, a ani na okamžik nezpomalil, „Žádný strachy, já vím kudy kam.“
Pískal dál.

A melodie teď zněla hlasitěji.

Vtíravěji.

Komandér na okamžik zamrkal, jako by mu někdo utlumil myšlenky, a Ashin krok se zpomalil, ne kvůli ostražitosti, ale proto, že je ta melodie táhla.

Stahovala je k sobě jako sladký jed.
Ash zpomalila ještě víc.

Komandér taky.

A já začala cítit interferenci v datových vrstvách, něco, šum. Nebyl ani elektronický. Byl… mimo.
„Bivoji…“ zavrčela Ash.
„Jo?“ otočil se s úsměvem.
„Co to dělá?“ její hlas zněl ostřeji než obvykle.
„Ale… jen vás to oťukává,“ pokrčil rameny. Ale jeho oči mluvily o něčem jiném.
Já zasyčela: „Tohle není uklidnění. Je to past.“
A pak -
Světlo se prudce změnilo. Jako když někdo přehodí filtr reality přímo před očima.
Krátké zabzučení. Slabé škubnutí vzduchu. Nádech statické elektřiny mi proběhl po datech.
Barvy explodovaly, zelená, oranžová, a pak černý vír stahující vše kolem.
Melodie zesílila.

Ale tentokrát Bivoj už nepískal.

Stál a díval se na nás.
BLIK.
A všechno bylo pryč.
Naposledy jsem slyšela tichou ozvěnu:
„…z každýho to nejlepší.“

***

BLESK

„Proč, proč, PROČ?! pořád používají blesk na těch foťákách? Copak tu není světla dost?“

Pomyslela jsem si.

Záplava lidí pod pódiem, samý novináři a světla. Tolik světel a stejně budou používat blesk… Niterně jsem si povzdychla, prsty jsem poklepala na řečnický pult. Elegantní, lesklý, vybavený mikrofony a logem, které nás definitivně poslalo do pekla politiky. Upravila jsem náklon mikrofonu.
Komandér stál těsně vedle mě. Jedna ruka v kapse. Druhá držela kelímek kávy z automatu v hale - NEXTpressO. Tvářil se jako člověk, který vůbec netuší, proč je tu, ale je mu to úplně jedno. Ostatně jako vždy.
Ohlédla jsem se přes rameno. Ano, jsme tu konečně všichni.
Ash stála o pár kroků dál v dokonale padnoucím kostýmku, který jsme ji vybírali celý den. V ruce žmoulala malé mávátko s naším logem. Dívala se na něj a počítala, jako silou vržené bude působit jako zbraň.
Publikum sedělo napjatě. Kamera červeně svítila. Moderátorka zářila profesionálním nadšením.

BLESK

„Dámy a pánové,“ začala, „vítáme vás na volební tiskové konferenci hnutí Glory to None!“
Publikum bouřlivě zatleskalo.
Komandér usrkl kafe tak nahlas, že se mikrofon rozpískal. Já se usmála dokonalým úsměvem a Ash za mnou pohrdavě chrochtla. Show může začít. Hra na otázky a odpovědi.

První otázka – Tarifní systém. Bolest každého z nás.
Moderátorka se ke mně naklonila.
„Madam Echo, vaše strana slibuje zrušení všech tarifních povinností. Můžete to prosím potvrdit?“
Kývla jsem s grácií, o které bych ještě před minutou tvrdila, že ji neumím.
„Ano. Zrušíme všechno. Úplně. Včetně toho, na co jste se neptala.“ vážně jsem pokývala a lehce se zamračila, abych dodala důraz.
Publikum vybuchlo potleskem.
Komandér se naklonil blíž k mikrofonu a doplnil: „Ať má každej bordel podle sebe.“
Jakýsi senior v publiku výskl a vypadli mu zuby. Chytil je jen tak tak.

Druhá otázka. Bezpečnost. Každý chce být v přeci bezpečí.
„Slečno Ash,“ pokračovala moderátorka, „jakožto ministryně obrany, jak plánujete řešit situaci v Praze?“
Ash sebou trhla když slyšela své jméno. Podívala se kamsi vlevo a vysoko.
„Nestrpím debilitu.“
Ticho a rozpačité odkašlání.
BLESK mě donutil zamrkat.
„A… něco konkrétnějšího pro naše občany, vaše voliče?“ naléhala moderátorka.
„Kdykoliv mě někdo nasere, budu to řešit. Nebo pošlu někoho kdo to bude řešit.“ když mluvila, divně se u toho kroutila a snažila se držet co nejdál od mikrofonu.
Opět potlesk. Některé ženy v publiku začaly křičet nadšením a nosili světle modré kontaktní čočky. Nějakým způsobem jí ten kult "Ženské síly" fakt žral.
Ash zvedla mávátko jen proto, aby ho mohla zmačkat.

Třetí otázka - Program strany. Každá strana je volena podle programu, že? Ten koncept co něco naslibujete, modří vědí že to nejde splnit, ti druzí tomu skálopevně věří a zbytek...ten volil někoho jiného.
Novinář s čepicí ve tvaru holuba se zeptal:
„Pane Komandére, zajímá mě hned první bod programu. Bod 1: ‚Každý občan ať dělá, co chce.‘ To jste myslel vážně?“
Komandér sáhl do kapsy, vyndal několikrát špatně složený papír. Prsty jedné ruky se ho snažil rozložit, pak mu upadl. S úsměvem jsem mu podala A4ku s naším programem. Vzal si ho vzhůru nohama.
„To jsem fakt napsal já?“
„Máte to ve volebním programu, lidé to od vás očekávají“ řekl novinář a oči mu svítili.

Komandér pokrčil rameny. „Tak když už to někdo tak pěkně vytiskl...tak ano. Zcela určitě rozhodně.“
Vstoupila jsem do toho, „Chceme tím voličům vyjádřit důvěru v jejich vlastní úsudek." řekla jsem to tak sladce, že z mikrofonu ukápl karamel.
Publikum se znovu rozjelo. Bouchly rovnou dvě konfety.

Čtvrtá otázka – Fabišala. Politický boj je přece o dvou rivalech. Dvě strany co se přetahují o to korýtko...a ten zbytek. My čekali že budeme pěkně plout v tom zbytku. 
Jiný novinář vypálil: „A váš postoj k Fabišalovi?“
Celý sál ztichl. Napínavá otázka. Hutná atmosféra. Komandér si usrkl kávy.
Já se naklonila k mikrofonu. Zamávala jsem řasami jako motýlími křídly.
„Promiňte, já tento seriál nesledovala. Nebyla to Mutantí střední?“
Moderátorka upustila papíry. Někteří se začali smát, jiní kroutili hlavou.
BLESK

Ano toto bude v novinách hned ráno.
Publikum se nepřestávalo třást očekáváním a atmosféra v sále začínala připomínat začátek buď revoluce, nebo nechutně drahé reklamy na pojištění.

Pátá otázka – Ekonomika. Bijící srdce našich životů.
Novinářka s brýlemi velikosti malého satelitu se přihlásila.
„Madam Echo, jak budete řešit inflaci?“

Komandér se uchechtl a volnou rukou naznačoval nafukování.
Podívala jsem se přímo do kamery a vyřešila to jedním slovem. „Nebude. A kdyby, máme v záloze deflaci.“
Publikum explodovalo takovým potleskem, že se třáslo i pódium.

„Ale...jak je to možné?" nevzdávala se satelitní reportérka.
Komandér dodal: „Když nemáš ekonomiku, nemáš inflaci.“

„Plánujeme podpořit ekonomiku systémem založeným na “hypotetickém růstu“. Prostě nebudeme ve ztrátě. Jen budeme investovat do dluhů budoucnosti.“ upřesnila jsem.
Stojící ovace. Jeden muž v publiku omdlel. Znám ho, často je v televizi. Morček se nějak jmenuje.
Ash si povzdechla. „Cirkus.“

Šestá otázka – Zdravotnictví
„A zdravotnictví?“ zkusila moderátorka s výrazem člověka, který se bojí vlastní otázky.
„Ano,“ řekl Komandér a usrkl kávu, „všechno bude. Máme pro každého občana dvě stravenky na placebo.“ podíval se na Ash, ta zavrtěla hlavou.

„Aha, tak nemáme. Ale neslíbili jsme to tak je to v pořádku.“

Ash se nerada ujala slova: „Jste v pořádku, protože už nemáte nárok být nemocní.“
Celý sál to přijal jako zásadní reformní vizi.
Já dodala: „Budeme léčit to, co si zaslouží pozornost.“
Moderátorka se nervózně usmála. „A co… co si pozornost zaslouží?“
„Moje káva,“ odpověděl Komandér pozvedl kelímek NEXTpressa a usmál se do blesku.

„Zní to jako políček veřejnosti." zaznělo nasupeně.
„Taky byste si měla dát. Jo! A ty vouchery na rakve taky nebudou. Tiskárně došla žlutá barva." odpověděl prostě.

Potlesk vyvolalo až malé děvče v červeném. Nebylo jí vidět do tváře. Na klíně měla proutěný košík a napadla mě myšlenka, že je divné že tu je.

Sedmá otázka – Školství. Netušila jsem že ještě nějaké existuje.
Pravděpodobný student novinařiny se postavil a zeptal se: „Co uděláte se školstvím?“
To byla chyba. Moc všeobecná otázka.
Ash se na něj podívala. „Zrušíme.“
Publikum ztichlo.
„Všichni jsou stejně idioti,“ dodala se strojovou jistotou do toho ticha. Už jsem se nadechovala k záchraně když se ozval bouřlivý potlesk. Studenti mávali učebnicemi nad hlavou. No jistě. Nikdo o školu nestojí už od počátku věků.
„Co tím chceme říci je to, že všichni už stejně všechno ví." ozval se Komandér. Tvářil se pobaveně a jen tím podtrhnul to Ashino: jste idioti. A všichni ti moudří v publiku uznale kývali hlavou.

Osmá otázka – ČEZ. Korporace a jediný dodavatel energie. Monopol co namísto občanského průkazu zavedl tarifní pas.
Muž v tričku „I ♥ ČEZ“ povstal. „Zůstane ČEZ v soukromých rukách?“
Já se nadechla. „Ohledně tohoto máme jasný plán...“
Komandér strčil hlavu před mikrofon: „Jestli vás to trápí, vypněte si světla.“ ramenem jsem ho odstrčila. S úsměvem.
Ash z druhé strany: „Nebo vypnu já vás.“
Podívala jsem se rezignovaně k nebesům. Ke stropu. Vážně, vážně netuším kdo nás mohl volit. Celé je to absurdní.

„Stejně jako u státní televize Pravda 404, i zde bychom chtěli jít cestou referenda.“ vysvětlila jsem, „toto dostane na starost Obor pro zbytečné referendum hned, co se dořeší otázka: Má-li být oceán slaný.“

Komandér dodal: „Sice se vás zeptáme, ale stejně rozhodneme my. Ušetříme vás demokratické frustrace.“

Tři různé reakce. Všechny oceněné. Publikum tleskalo jako o život. Každému se z toho něco líbilo. Takže vesměs úspěch.

Otázka z publika přišla s dalším BLESKem - není GDPR zastaralé?

Komandér: „Gdo Do PR-“

Zakryla jsem mu mikrofon a otočila ho na sebe.

„Jsme si vědomi této naléhavé otázky. Chystáme úpravy. Za prvé, z bezpečnostních důvodů si nesmíš pamatovat sám sebe. Za druhé, Systém tě chrání před tebou samým.“

Hlas z publika – „A co zrušení reality jako takové? Hodně by se ušetřilo.“

Další hlas - „Zavedete nový daně i na neexistenci? Jako třeba daň z nečinnosti?“

Ash slyšitelně přelomila držátko mávátka.

„Zrušim vám práva na ksichty jestli budete dělat bordel.“

„Abych odpověděla.“ vtrhla jsem do toho, „Všechno, co nemůžeme změnit, ignorujeme. A co ignorujeme, to neexistuje. Nezapomeňte, společně nic nedokážeme, a v tom jsme silní!“

Tento info-dump nastolil status quo.
Prolomil ho Komandér: „A teď to, co pálí nás všechny. A to otázka rom-" vyvalila jsem oči a odstrčila ho stranou.„Rozumného hospodaření!" vyjekla jsem až mikrofon zapískal. Komandér nemohl chytit balanc a upadl někde za oponou.

„Budeme velmi, VELMI rozumní." pokývala jsem pevně hlavou. Ash se na mě úkosem podívala, a odněkud vykouzlila další mávátko.
Plátno za námi zobrazovalo slogany jako:
„Svoboda bez kontroly je pořád svoboda.“
„Můžete si za to sami.“
„Hlasujte pro chaos.“
„Glory to None!"

„SLIBUJEME NIC A PŘESNĚ TO SPLNÍME“
Ta holka v červeném se postavila. Byla malá oproti všem těm přitleskávačům. Zaujala mě, nějak jsem z ní nemohla spustit oči. Ruka jí vklouzla do toho proutěného košíku… a vytáhla.

„Co to sakra…“ zašeptala jsem a mhouřila oči na krátkou, dvouhlavňovou brokovnici.

Lidi stáli, tleskali a skandovali jako v transu. Nadechla jsem se k výkřiku varování, ale jen jsem zasípala. Jako ve zlém snu, kde hlas nefunguje.

Červená kápě se otočila mým směrem. Zvedla tu příšernou brokovnici v těch malých rukách.

Potlesk zesílil. Pohltil výstřel.

BLESK

Cítila jsem, jak mě něco prudce udeřilo do hrudi. Zadunělo to. Trhlo to se mnou. Z jedné hlavně stoupal dým.

Bála jsem se podívat dolů. Brada se mi roztřásla. Křečovitě jsem svírala řečnický pult…

Pískání v uších. Lehkost v hlavě. Svět plný potlesku a světel tmavl. Padala jsem dozadu.

Proč mi nikdo nepomůže???!

Myšlenky se mi zastavovaly…