Tajemství hory 29. část

Had se pomalým krokem chodbou jeskynního systému blížil k monitorovací místnosti, kam si jej nechal Lídr zavolat. Nemusel si klást otázku z jakého důvodu. Had přesně věděl, že jde na kobereček ohledně jistých přeživších, a zároveň bude muset vysvětlit, proč to udělal. Rozhodně nemůže říct Lídrovi pravdu, stejně tak nemůže plně lhát.
Určitě bude muset těžce improvizovat a pokusit se z toho co nejlépe se vykecat, což by mu určitě mohlo vyjít.
Had vešel do monitorovací místnosti.
Za stolem s několika monitory seděl ve svém kolečkovém křesle Ajťák, pohrávající si v levé ruce s Rubikovou kostkou. Vedle něj stál Lídr, jehož Had přezdíval sám pro sebe andělem smrti. Oba duchové hleděli do monitorů, dokud nezvětřili Hadovu přítomnost.

„Podívejme, kdo konečně dorazil!“ procedil nevrle Lídr, přitom Hada už jen svým pohledem nejraději rozsekal na malé kousky. Had se mlčky postavil před Lídra a Ajťáka.
Ajťák se otočil na svém kolečkovém křesle a nohama se odsunul Hadovi za záda, zatímco Lídr zkřížil ruce, stál přitom téměř na dotek nosem od Hadovi tváře.

„Vysvětlíš mi to?“ začal podrážděně Lídr.

„Co vysvětlit?“ zkoušel si Had zahrát na nechápavého.

Lídr povzdechl a odstoupil stranou „Tak se podívej.“ odvětil velitel.
Na LCD monitoru za zády Lídra byl stopnutý obraz ze špionážního dronu.
Had rozpoznal na záběru dvě ženy a muže, kteří mizeli do lesa z mýtiny, na niž stála polorozpadlá chatrč. Ještě si všiml opodál ležícího těla. Pár vteřin trvalo Hadovi, než pochopil, že se jedná o tělo Řezníka.
Had se začal pod kuklou usmívat téměř od ucha k uchu. Kdyby tady nebyl podrážděný Lídr, začal by se klidně hlasitě i smát.
Ta Abigail společně s Emily musí mít snad nad sebou kavalerií strážných andělů! Jinak si to Had nedokáže nijak lépe vysvětlit.
Na první pohled působící křehké dívky, kterým se podařilo něco, co nedokázali zabijáci kartelů, mafiáni a jim podobní…. porazit elitního vojáka.
Hadovi vůbec nebylo líto Řezníka, pro něj to byl absolutní čurák, který jej sral dobré dva roky. Často podceňoval své protivníky a doposud mu to jakž takž vycházelo. Konečně mu štěstí nepřálo.

Lídr poklepal prstem na jednu z postav na monitoru „Nemám tak dobrou paměť Hade, ale neměla být tato osoba již dávno mrtvá?!“ zeptal se velitel duchů „Osvěž mi laskavě paměť! Jakže se vlastně jmenovala?!“

„Emily pane.“ odvětil suše a bez váhání Had.

„Ano, přesně tak! Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč je stále naživu?!“

„Nechal jsem ji žít.“ opět odvětil Had bez váhání, aniž by sebou pohnul z místa.

Had očekával, že Lídr má pořád jednu ze svých rukou položenou na rukojeti nože, kdyby se náhodou chtěl o něco pokusit. Navíc za jeho zády byl nachystaný Ajťák, který v rychlosti tasení pistole a střelby z ní neměl v jednotce konkurenci. Bylo proto zbytečné se vrhnout do předem prohraného boje.


„Nepovídej! Co tě k takové laskavosti vedlo? Zamrkala na tebe svýma pěknými kukadly? Nebo ti snad dala? Co vím, tak v tomhle má dobrou praxi.“ vyptával se Lídr.

Kéž kdyby to tak bylo. Pomyslel si ironicky Had, ovšem nijak na Lídrova slova nereagoval.
Lídr pod kuklou pozdvihl obočí „Jak se k tomu vyjádříš?“

„Prostě jsem usoudil, že ji nechám naživu. Tahle žena si to rozhodně zasloužila.“ odvětil náhle Had, přitom se tvářil hodně vážně. Přitom doufal, že Lídr se na tohle chytí a nebude se nadále pitvat, co jej k tomu ve skutečnosti vedlo.
Lídr několikrát nevěřícně zamrkal svýma modrýma očima.

„Takže jednoduše usoudil jo?“ pronesl nevěřícně Lídr, prsty v rukavici naznačil lusknutí prstů „Prostě z ničeho nic jsi usoudil nechat naživu osobu, která to může celému týmu pěkně podělat?“

Had stál beze slov nehybně na místě, nijak nereagoval na jeho slova. Jen si hleděl nadále
s Lídrem vzájemně do očí.

„Kam mají Ajťáku namířeno?“ zeptal se Lídr, aniž by spustil z Hada svůj pohled.

„Míří na východ! Podle mě tak do hodiny narazí na zbytek svých lidí. Potom očekávám, že okamžitě vyrazí ke svému zašitému vozidlu. Podle mého výpočtu jim to potrvá dobrých pět hodin.“

Lídr kývl souhlasně na srozumitelnou „Dobrá! Dejme jim falešný pocit, že se jim podařilo uniknout z našeho dosahu. Jakmile se přiblíží k autu, pustíme se do nich!“ řekl pevným tónem Lídr, přitom sledoval, jak Had na jeho rozhodnutí zareaguj, ten nedával nic najevo. Nadále působil, že se ho to netýká.

„Fajn šéfe! Ale co uděláme s ním?!“ zeptal se Ajťák a ukázal prstem na Hada.

„Minulý rok mi zachránil v Indonésii život, takže pro dnešek si budeme kvit!“ odpověděl Lídr.

Lídr nevěděl, kdo je jeho rozhodnutím víc překvapen. Ajťák nebo Had?
Ajťákovi ruce vyletěli do vzduchu „Jako vážně?!“ nevěřil svým uším.

„Ano, myslím to naprosto vážně!“ potvrdil své rozhodnutí Lídr, poté se podíval na Hada „Teď mi táhni z očí!“ zavrčel. Had souhlasně kývl hlavou a beze slova zamířil k odchodu. Tohle rozhodně neočekával, i při sebe lepší možnosti, jak tohle mohlo skončit.

„Tohle nemyslíš vážně ne?!“ spustil Ajťák, když Had opustil prostor.

„Co bys udělal, kdybych ti řekl že ano?“ odvětil Lídr.

Ajťák si dal ruce za hlavu a dlouze vydechl „Udělat tohle kdokoli jiný, tak bys mu prohnal kulku hlavou hned, jakmile by sem vešel.“ pronesl stále překvapený Ajťák.

„Kdo říkal, že takhle to nakonec ještě neskončí?“

„Takže tady oba hrajete divadlo?“ napadlo Ajťáka.

„Spíš mi vrtá hlavou, proč to udělal. Rozhodně to nebude tím, že by se v něm náhled probudilo svědomí. Třeba se do závěru tohohle dne dozvíme.“



Abigail ve společnosti Jacoba a Emily si udělali krátkou přestávku u potoka, kde se zrovna pokouší zbavit zaschlé krve na jejich rukách. Pod vodou se snažila drhnout krev ze Řezníka, přitom ignorovala bolest od střepu pořezané dlaně. Emily okamžitě upadla do polospánku, zatímco Jacob nevěřícně sledoval jednání své milované ženy. Nedokázal si představit, čím si musela během těch několika hodin projít. Ani nevěděl, jak na ni zrovna teď promluvit.
Nakonec k Abigail pomalu přistoupil a dřepl si vedle ní „V pořádku?“ nenapadlo Jacoba zrovna nic lepšího.
Abigail mu nevěnovala pozornost, nadále se snažila smýt krev na svých rukou. Chtěla se toho co nejdříve se zbavit. Jacob pomalu natáhl svoji ruku kolem její ramen a přivinout k sobě.
Jenže při náznaku doteku Abigail do Jacoba vztekem strčila a postavila se na nohy.

„Co blázníš?!“ vyhrkl ze sebe Jacob.

Abigail si rázem uvědomila, co udělala a chytila se za hlavu „Promiň! Jsem hodně vynervovaná
a podrážděná.“ naznala.

Jacob se vyškrábal na nohy a opatrně se ke své milované přiblížil „Poslyš.“ začal Jacob „Absolutně nevím, čím sis prošla. Mohla bys mi prosím tedy aspoň zkráceně říct, co se ti stalo?“

Abigail se několikrát nadýchla a koutkem oka zkontrolovala svoji spící sestru.
Jacobovi ve zkrácené verzi povyprávěla, co se ji minulou noc stalo za šílené věci.
Od únosu, šíleného jednání zabijáků, honu a setkání s Emily. Skutečný důvod, co tady Emily dělá raději vynechala.
Jacob pozorně poslouchal, přikyvoval a do vyprávění Abigail nijak nezasahoval.

„Takže Kirby měl pravdu.“ řekl zachmuřeně Jacob.

„Jakou pravdu?“ nechápala Abigail.

Jejich situace se teď otočila a začal vyprávět Jacob, čeho byl svědkem.
Začal stejně jako Abigail, tedy od úplného začátku.
Jak po ni pátrali, když zjistili, že je pryč. Jeho neshody s Kirbym, pak ta střelba u hory.
Nakonec ukončil své vyprávění masakrem psů u starcovi chatrče.

Abigail po jeho vyprávění nic neřekla, jen se náhle nečekaně přitiskla Jacobovi na hruď a nechala se obejmout. Takto stáli mlčky téměř deset minut. Jejich vzájemná přítomnost je naplňovala energií, oba si přáli aby to neskončilo. Jediné co je rušilo, byl zpěv lesního ptactva a protékající voda v potoku.

„Musíme vyrazit za ostatníma.“ nadhodil Jacob.

„Ještě chvilku!“ poprosila Abigail a přitiskla se ještě víc na Jacoba.

„Tak ještě chvilku!“




Emily nevěděla, co se během jejího spánku událo, ale Abigail teď vypadala poněkud jako vyměněná. Občas se usmála a působila energičtěji, než tomu bylo třeba hodinu zpátky.
Raději se nechtěla ani vyptávat.
Emily v ruce držela kompas a téměř z něj nespouštěla oči. Jen občas pohlédla za záda, jestli tam ještě Abigail a Jacob je. Vůbec si nedokáže představit, jak se jim bude muset odvděčit za vše, co pro ni byli schopni udělat. Zároveň byla hodně zklamaná, že díky svému průseru jim změní život.
Pokud se jim skutečně podaří odtud dostat, budou muset zmizet někam daleko ze států.
Věděla, že ti zabijáci je nenechají na pokoji. Představují pro ně velké bezpečnostní riziko, které si nemůžou dovolit jen tak nechat na pokoji.

„Slyšeli jste to?!“ řekl náhle Jacob, zarazil se přitom na místě.

Abigail s Emily se zastavili a zaposlouchali se do zvuků lesa. Netrvalo dlouho, když zaslechli blížící se šelest ve křoví.

„Dělejte! Utíkejte!“ vyhrkl Jacob a popoháněl dvojici před sebou.
Ty propadající zmatku uposlechli a donutili své těla do běhu.
Listnaté nízké větve je šlehali do obličeje, když kličkovali po zvěří vydupané pěšině.
Nevěděli před čím utíkají, nebo co to bylo za šelest. Trojice už byla natolik vynervovaná, že nebyli schopni racionálně myslet.
První běžela Emily, sice nevěděla kam, ale myšlenky, že by zase potkali někoho ze zabijáků ji vlévalo do těla novou dávku energie.
Běželi dobrých dvě stě metrů, když se před Emily objevila na stezce překážka v podobě postavy v zelené kostkované košili a útočnou puškou spuštěnou na popruzích na hrudi.
Emily do něj vletěla plné rychlosti, hned vzápětí do ni zezadu vrazila Abigail.
Jacob, který se neustále ohlížel za sebe si toho nevšiml a trojici těl před sebou srazil
k zemi.



„Zatraceně! Můj nos!“ zasténal Kirby, držel si levou rukou svůj zakrvácený nos „Takovou pecku!“ zavrčel a pravou rukou začal mlátit o zem.
Chvíli civěl na ležící dívku u jeho nohou, která se držela za své čelo, pak pohlédl na Abigail.
Trpce se usmál „Jsem rád, že jsi naživu.“ pronesl upřímně Kirby a poté pohlédl na Jacoba, jenž se stavěl zpátky na nohy. Nejraději by mu vynadal, za jeho chování a jednání.
Jenže nějak se mu podařilo přivést zpátky Abigail, takže musí zatnou a nechat jazyk za zuby.

„Tohle je ta tvoje ségra?!“ zeptal se Abigail již zorientovaný Kirby, prstem ukazoval na vzpamatovávající se Emily.

„Ano, to je moje sestra.“ potvrdila Abigail, Jacob ji mezitím pomáhal postavit na nohy.

„Pěkná klisnička!“ dodal pobaveně Kirby, vymrštil se přitom na nohy, jako by byl z gumy.

„Cože prosím?!“ nepobírala Emily jeho poznámku.

„Jsem nesmírně rád, že jste všichni v pořádku, ale můžete mi říct, před čím jste to utíkali?“ zeptal se Kirby, přitom nespouštěl oči ze stezky.

„Myslel jsem, že nás někdo pronásledoval.“ odvětil Jacob „Asi to bylo nějaké zvíře a trochu jsem se nechal unést.“ připustil svoji zbrklost.

Kirby zdvihl ruku se zvednutým palcem „V klidu kámo! Lepší být vždy připraven!“

V ten moment se ke čtveřici přidali další dvě postavy.
Byl to Matthew Jackson a Vanessa Danielsová.
Při spatření Abigail Vanessa upustila zbraň a přátelsky ji objala.
Během těch několika málo dní strávených společně se z nich stali neskutečné kamarádky.
Abigail při tomhle šťastném shledání vyhrnuli slzičky štěstí.

„Bože! Jsem tak ráda, že jsi v pořádku!“ řekl od srdce Vanessa.
Emily se smutně usmála, když sledovala tohle shledání.
Přišlo ji tohle jako celé její dětství.
Měla vždycky s Abigail skvělý vztah, ale nakonec to byla její starší sestra, která byla vždy oblíbenější. Jak v rodině, tak v kolektivech.
Pokaždé, když chtěla Emily vystoupit z jejího stínu, nedopadlo to dobře.
A vždy tady byla Abigail, která ji poté zachraňovala.
Tohle byla přesně ta situace, která ji pronásleduje celý život.
Dnes byla o to silnější, když Matthew Jackson a ani Vanessa Danielsová ani koutkem oka nezavadili o Emily. Oba zajímala jen a jen Abigail.

„Jsem rád, že jsi zpátky!“ řekl s přátelským úsměvem Matthew.

„Ano, ano! Jsme všichni rádi, že jsme se setkali, ale měli bychom raději co nejrychleji zmizet! Během cesty nám můžete říct, co se vám přihodilo.“ navrhl Kirby a vyrazil po stezce směrem na východ. Za ním šla nadšená Abigail v doprovodu Jacoba.
Na několik vteřin se ocitla Emily sama ve společnosti Matthewa a Vanessy, kteří si ji dosti nelíbivě prohlíželi. Emila ty jejich pohledy viděla a nebyli ji zrovna příjemné.
Byli to totiž pohledy ve stylu: Soudíme tě!

„Ehm…. Děkuji vám!“ vyhrkla nervózně Emily z jejich přítomnosti. Jenže Matthew ani Vanessa nijak nereagovali na její vděk. Jen nadále na ni mlčky civěli.

Emily už se chystala něco říct, když Vanessa se náhle dala do pohybu za ostatními.
Zaskočená Emily pohlédla na Jacksona, který jen povytáhl obočí „Tak jdi! Musím jít jako poslední!“ řekl a rukou poklepal na svoji útočnou pušku, což Emily pochopila proč tak rozhodl.
Nevěděla proč, ale z této dvojice měla poněkud nepříjemný pocit….





„Takže, jak to vypadá?“ zeptal se Lídr, když přišel za Ajťákem do monitorovací místnosti.

„Naše partička už se dala dohromady a míří pomalu ke svému autu.“ informoval Ajťák.

„Bezva!“ řekl Lídr, chopil se vysílačky na své molle vestě a zmáčkl tlačítko:

„Všichni se hlaste do deseti minut u vchodu!“




Abigail se rozplývala štěstím, ještě tři hodiny zpátky zažívala nejkritičtější chvíle svého život a teď?
Teď je obklopena na cestě skupinou lidí, které může nazývat přáteli. Hodně ji potěšilo, že to po jejím únosu nikdo z nich nezabalil a nadále byli odhodláni riskovat své životy jen, aby ji našli.
Kirby ji na cestu dal sníst proteinovou tyčinku a přenechal ji veškerou svoji vodu v čutoře.
Šťastný byl i Jacob, když viděl jak ostatní se starali o jeho milovanou.
Hodně ho to překvapilo. Přesto ale největší morální vzpruhou pro jeho ženu byla Vanessa, která přispěchala k Abigail a kamarádsky ji vzala kolem ramen. Nevěděl co si ty dvě šeptem říkali, ale Abigail to muselo hodně pobavit, což bylo potřeba.
Chtěl toho Jacob využít a trochu si promluvit s Emily.
Proto zvolnil krok a počkal si na Emily.
Ta šla s kříženýma rukama, hledící smutným pohledem do země.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ji Jacob.

„Ano. Jsem jen myšlenkou někde jinde.“ odvětila Emily a donutila se k falešnému úsměvu.

„Doufám, že tě tedy nevyrušuji.“ pronesl nevrle potichu Jacob, což Emily trochu znervóznilo.

„Samozřejmě že nerušíš! Proč se takhle ptáš?!“ nechápala Emily.

„Protože mi Abigail během tvého odpočinku tam u potoka dost věcí řekla. Tedy až na jednu důležitou věc!“ procedil skrz zuby Jacob a chytil Emily za paži a přitáhl si ji k sobě.

„Co jsi tam dělala?! Jak ses spolčila s takovými lidmi?!“ řekl tiše Jacob. Emily ucítila někoho dalšího za sebou a vyděšeně se ohlédla. Byl to Matthew, který se ji téměř tělem dotýkal.
Jeho tvrdý a nekompromisní pohled srážel Emily na dno „No tak! Řekneš nám to?!“ zavrčel tentokrát Matthew.

Emily už docvaklo, proč ta Vanessa náhle rychle kvaltovala za Abigail. Měla jen upoutat na sebe pozornost, zatímco vzadu ji bude Jacob s Matthewem vyslýchat.
Emily to připomnělo chvíle, které si prožívala tam pod horou. Dokonale ji to vyvedlo z míry
a nebyla schopna cokoli říct.

„Tak bude to?!“ řekl podrážděně Jacob a začal mačkat Emilynu paži. Ta se snažila vymanit ze sevření, jenže už byla dosti zesláblá. Její snaha o odpor skončila v momentě, když ji Matthew chytil za druhou ruku. Emily chtěla zakřičet o pomoc, jenže Jacob ji rukou zadělal ústa.

„Tak fajn!“ řekl rozzlobeně Jacob „Klidně si to nechej prozatím pro sebe! Ale řeknu ti ještě tohle! Jestli se Abigail díky tobě cokoli stane, tak ti slibuji, že tě okamžitě zabiju!“

„A nebo Vanesse.“ dodal Matthew. Poté ji Jacob pustil a přidal do kroku. Matthew Jackson následně pustil Emily, která udělala od něj několik rychlých kroků. Její vyděšená tvář na něj hleděla.
Matthew působil extrémně chladným dojmem.
„Tak jsme si to vyjasnili Emily!“ pravil po chvilce mlčení Matthew „Můžeme tedy pokračovat dál?“





Lídr v doprovodu Ajťáka vylezl z jeskyně, kde stálo všech patnáct duchů.
Vyškrábal se na kapotu čtyřkolky, čímž si vysloužil pozornost svých podřízených.


„Je to tady pánové! Našemu cíli už jsme dali celkem dost dlouhou vizi falešné naděje, že nám utekli!“ zvolil Lídr svá první slova, čímž vyvolal lehký smích u duchů.

„Teď si pro ně půjdeme a ukončíme to!“ pronesl dosti rázně Lídr, čímž si vysloužil tentokrát aplaus od duchů.

„Jenže bohužel nemůžeme všichni! Někdo tady musí zůstat s Ajťákem! Nachystat totiž zbývající zboží a poté to tady zabalit a zbavit všech důkazů.“

Všichni duchové rázem oněměli, nevěřili teď tomu, co slyšeli.

Lídr souhlasně přikyvoval hlavou „Ano! Přesně tak pánové! Tady nadobro končíme! Naše vedení už bylo informováno a dali nám zelenou. Takže pro úklid tady s Ajťákem zůstane Vánek, Kostra a Smrťák! Zbytek se připravte a vezměte si munici!“ zakončil Lídr a pohlédl Hadovi do očí „Konec hry!“ řekl ještě Lídr dostatečně hlasitě, aby jej Had slyšel.



Skupina vedená Kirbym se rozhodla pro další deseti minutový odpočinek.
Cesta zpátky k autu utíkala mnohem rychleji a snadněji, než očekávali. Opět to byl další plusový bodík do morálky. Abigail se usmívala na každou tvář, kterou pohlédla.
Kirby ji pochválil, jak srdnatě tohle všechno zvládá. Vanessa se kolem Abigail neustále pohybuje, což mělo za následek, že téměř zapomněla na svoji milovanou sestru.
Emily zůstala sedět na pařezu od ostatních na hranici viditelnosti, hlavu měla utopenou ve svých dlaní a hleděla do země.
Usměvavé Abigail to nedalo a vyrazila se zeptat, co ji trápí.

„Můžu si přisednout?“ zeptala se Abigail, když stála těsně vedle ní.

„Jo, můžeš.“ odpověděla Emily, aniž by se podívala.

Abigail si sedla na zem a položila na záda Emily svoji ruku „Ještě chvilku ségra a budeme z toho venku!“ řekla s úsměvem na tváři Abigail. Emily nijak nereagovala, což Abigail trochu znejistilo.

„Hej ségra! Seš tam někde?!“

„Jsem tady!“

„No tak co se děje?“

Emily se slzami v očích pohlédla vážnou tváří na Abigail „Copak ti není jasné, že tímhle to neskončí?“ zeptala se Emily.

Abigail chvilku prázdným pohledem hleděla na svoji sestru „To já vím!“ řekla a poté se začala znovu usmívat „Je mi jasné, že budeme muset někam zmizet! Určitě zmizíme někam k moři! Třeba takový Karibik by šel, ne?“ snažila se Abigail povzbudit svoji mladší sestru a poté ji objala.

„Změníme si jména i práci! Začneme znovu a společně!“ dodala Abigail „Neboj! My tě ochráníme!“

„Před kým mě budeš chránit?“ pronesla ledově Emily.

Abigail se od ní odtáhla, upřeně se ji dívala do očí a snažila se pochopit, jak to její sestra zrovna myslela. Emily na ni působila dosti odevzdaným pohledem. Napřed ji to tak přišlo, jenže potom si všimla, že Emily hledí směrem k Jacobovi, který je nenápadně sleduje.
Abigail se dívala střídavě na Emily, pak znovu na Jacoba. Chvíli ji trvalo, že tady něco muselo proběhnout a Emily se to bojí říct.
Abigail se vztekem postavila na nohy a rychlou chůzí zamířila za Jacobem, který začíná tušit, že bude hodne zle.
Suše polkl a seděl nadále na místě, vymýšlející si nějakou vhodnou výmluvu.
Jenže ho překvapilo, když Abigail se v půli cesty zastavila a nehnutě hleděla k modré obloze.
Netrvalo dlouho a Jacob taky uslyšel zvuk motoru helikoptéry.
Pár vteřin poté nad jejich hlavami prosvištěl Black Hawk, který mířil více na východ.



„Kurva! Kurva!“ začal křičet Kirby. Zahrabal ve svém batohu, kde vytáhl dalekohled
a rozběhl se k nejvyššímu stromu. Bez váhání začal šplhat co nejvýše to šlo. Zadařilo se mu pomalu vylézt až na k vrcholu, odkud dalekohledem hledat vrtulník.
Netrvalo dlouho, než ho uviděl. Očekával jej, že letěl na východ, což se potvrdilo.
Ovšem začal skřípat zuby, když viděl, že vrtulník stojí na místě, kde předpokládá, že mají schované auto. Z boků Black Hawka se objevili slaňovací lana, následně z něj začali sjíždět dolů siluety postav, které Kirby začal počítat. Po výsadku hned vrtulník zamířil zpět k hoře.



„Co se to děje?!“ zeptal se Jacob, když Kirby slezl ze stromu v dosti nepříjemné náladě.

„Naši pronásledovatelé nás poněkud předstihli a slanili se u našeho auta.“ informoval Kirby.

„Kolik jich je?“ zeptal se Matthew, zatímco Jacob, Abigail i Emily začali upadat do paniky.

„Napočítal jsem třináct.“ odpověděl Kirby.

Po jeho odpovědi rázem všichni zmlkli, hledící jen jeden na druhého. S tímhle poněkud nikdo
z nich nepočítal. Jacob se chytil za hlavu a začal pochodovat zleva doprava.
Abigail s Emily se vzájemně objali. V hlavě se jim totiž opět probudili jejich vzpomínky na jejich setkání s duchy.

„Nebude lepší se vrátit a vzít do obloukem?“ navrhla Vanessa.

Kirby nesouhlasně vrtěl hlavou „Nechej mě chvilku přemýšlet.“

„Co tady chcete proboha vymýšlet?!“ vykřikl Jacob.

Kirby mlčky pohlédl na Matthewa a Vanessu, poté se začal rozhlížet po okolí.

„Vždyť tady se nedá co vymyslet! Jsme v prdeli!“ pokračoval Jacob.

„Drž ještě chvíli tu svoji tlamu pod zámkem!“ řekl klidem Kirby. Nevěděl jestli to Jacob slyšel nebo ne. Jedno bylo jisté, že na něj nijak nereagoval.

„Půjdeme přímo!“ řekl náhle Kirby. Jacob na něj vytřeštil oči „Zbláznil ses?! To půjdeme přímo proti nim!“

„Nesmysl!“ oponoval Kirby.

Jacob se začal smát „Vážně?! A dle čeho soudíš jako?“

„To je jednoduché.“ začal Kirby, přitom začal kontrolovat sumky ze zásobníky „Počítají s tím, že jsme je viděli přiletět. Každý racionálně myslící by totiž hned volil cestu zpátky a nebo to vzít obloukem. Těch zmrdů je natolik dost, že jsou schopni vytvořit dvě družstva. Proto očekávám, že jedna jejich skupina to vezme na jih a druhá na sever. Pokud to tak bude, bude v prostředku díra, kterou můžeme projít. Musíme také samozřejmě vyrazit co nejdříve. Hrajeme teď o čas!“

„Jak jako o čas?“ nechápal Jacob.

„Mají totiž noční vidění s termovizí. Jakmile padne tma, nikdo z nás se před nimi neschová. Tedy pokud bychom se někde hluboko nezahrabali pod zem. Musíme prostě dojít či probojovat se k autu pokud možno za světla.“ vysvětlil Kirby a ukázal rukou kupředu „A jediná možnost je prostě vpřed!“

„Jste se zbláznil!“ nesouhlasil Jacob.

„Má pravdu Jacobe.“ přidal se Matthew „Je to jediná možnost.“

„Přesně tak!“ přitakala Vanessa.

Jacob se otočil k Abigail doufajíc, že aspoň u ní bude mít podporu.

Abigail nijak neváhala. Podívala se na Kirbyho s velkou důvěrou „Věřím ve vás.“

Jacobova tvář vztekem zrudla, nijak však nadále neodporoval.

„Díky.“ řekl Kirby





První ve skupině šel Kirby. V prostředku skupiny se držela Abigail, Jacob a Emily, jenž byli hlídáni Matthewem. Poslední jako pojistka šla Vanessa, která jim hlídala záda.
Jejich postup vpřed se zpomalil na minimum.
Kirby zastavoval skupinu při jakémkoliv náznaku nebezpečí. Často je opouštěl a vyrazil na průzkum kupředu sám. Nikdy z ostatních si nedovolil říct jediné slovo. Všichni byli napjatí
a poslouchali zvuky vycházející z lesa. Teď jakýkoli pád zlomené větve totiž znamenalo možné nebezpečí. Jejich nepřátelé můžou být kdekoli.
Kirby vedl skupinu pokud možno ve zvlněném terénu s hustým porostem, který dopřával více možnosti krytí. Vyhýbal se otevřeným prostranstvím nebo řidším částem lesa.
Po hodinovém plížení dal Kirby první pauzu v jedné veliké díře, která byla obklopena hustým porostem a popadanými stromy.

„Zatím nám to jde na výbornou!“ pochvaluje Kirby skupinu. Jacoba to sice neuklidnilo, ale Abigail to hodně pomohlo. Emily působila nadále odtažitě a téměř bez nálady.

„Teď mě poslouchejte!“ vynucoval si Kirby pozornost „Následující hodinka už bude kritická! Doteď byla asi čtyřiceti procentní možnost, že narazíme na jednu ze skupin. Teď se to zvýší tak na šedesát! Pozorujte své okolí a neváhejte cokoli podezřelého oznámit!“

„Slyšíš to?!“ vyhrkl náhle Matthew směrem ke Kirbymu, ten se okamžitě zaposlouchal.

Abigail se snažila též zaposlouchat, ale jí nic podezřelého nepřišlo. Tedy až na zvuk typu:Fíííííí
Jenže když viděla Kirbyho, který vytřeštil oči, popadl Emily za ruku a strhl ji k zemi.
Což reflexně udělal i Matthew s Abigail, jenž byla okamžitě utvrzena o opaku.

„Bacha! Granát! Křičel Kirby na zemi.
Netrvalo to ani dvě vteřiny, když dva metry od jejich úkrytu vybuchl granát...