Tajemství hory 31. část

Kirby po zásahu padl na záda.
Zamotala se mu okamžitě motat hlava, o slovo se přihlásili i bolesti po zásahu.
Cítil jak něco teplého začalo zalévat jeho oblečení a kůži na břichu.
Hned bylo Kirbymu jasné, že to je jeho vlastní krev z kritických zásahů, které schytal.

„A doprdele!“ zamumlal si nasraně sám pro sebe a vypětím sil se mu podařilo otočit na bok
a doplazit se k nejbližšímu stromu, o který se opřel.
Přitom za sebou udělat širokou krvavou stopu.
Duch, který jej zasáhl se postavil a vylezl ze křoví.
Kirby jej zvětřil a z posledních sil se snažil pravou rukou vytasit pistoli.
Jenže ruku mu další duch přišlápl k zemi, Kirby zavrčel bolestí.
Mezitím z okolí se začínali ukazovat další a další duchové.
Kirbymu pokazilo náladu, že se ukázal i ten poraněný duch, kterého předtím střelil.
Jedna kulka zasáhla ducha do ramene, zatímco další tři kulky zastavil hrudní kevlar.

„Celkem slušný výkon na jednoho zmrda!“ uslyšel hlas za svými zády.

Blížící kroky utvrdili Kirbyho, že se blíží velitel skupiny.

Lídr začal nožem poplácávat Kirbyho po rameni „Škoda že jsme se nesetkali dříve a za lepších podmínek! Určitě by ses mi hodil do týmu.“

Kirby se nad jeho připomínkou usmál, přitom z úst mu vyletěla trocha krve „K vám do týmu? To bych musel být hodně velkej zoufalec!“ dodal s jistým posměškem.


Lídr si dřepl přímo před Kirbyho a hleděl na něj svýma modrýma očima „Nemusíš se bát kámo! Zasloužil sis můj respekt! Až zemřeš, zakopeme tvoje tělo s úctou, jakou si zasloužíš.“

„Ale, ale! To je mi strašné pocty!“ dodal ironicky Kirby a začal vykašlávat krev.

Lídr si jej chvíli prohlížel, poté se podíval na hodinky „No nic!“ pronesl hlasitě a postavil se na nohy „Myslím, že Abigail asi nedostihneme….“

„Jakej je to pocit dostat na prdel od party civilů?“ skočil Kirby Lídrovi do řeči.

„Na prdel?“ zopakoval Lídr a znovu si dřepl před Kirbyho.

„Jo! Na prdel jste dostali!“ provokoval Kirby, přitom se usmíval „Škoda že jsem neviděl ten váš ksicht, když jste zjistili, že jednoho z vašich dostala Abigail. Chápete to? Jednoho z vás rádoby elitních sráčů dostala ženská!“

Lídr jeho slova nijak nekomentoval, jen nadále sledoval Kirbyho a nechal ho nadále mluvit.

„Prohráli jste na plné čáře!“ zasmál se Kirby natolik silně, že bolest na břichu ho donutila kašlat.

Lídr mezitím povolil podbradník své helmy a položil ji na zem. Poté si sundal svoji kuklu, tím odhalil svoji tvář. Kirby by zapřísahal, že kdyby byl nějaký pánbíčkář, tak by ohodnotil, že na něj hledí samotné ztělesnění nějakého démona.
Takhle aspoň na Kirbyho pohled Lídra působil.
Jeho oholená hlava byla pokryta velkým množstvím jizev.
Lídrův operovaný jednostranný horní rozštěpený ret tomu dodával ještě více na jisté dávce zlovolnosti.
Lídr se po celou dobu usmíval na Kirbyho, působil neuvěřitelně pobaveně.

„Ty si myslíš, že jste nám to nandali?“ zeptal se Lídr pobaveně. Duchové kolem se zasmáli, což trochu znejistilo Kirbyho, který to avšak nedával najevo.
Lídr začal prstem bodat Kirbyho do hrudi „Jak jsem říkal, měl jsi můj respekt! Ale jak se dívám, tak to poněkud přehodnotím!“ pronesl Lídr „Chtěl jsem tě toho ušetřit, ale když to tak chceš!“ dokončil Lídr a pohledem zavadil na Technika, který okamžitě pochopil, co bude následovat.

„Mám vytočit Coopera?“ zeptal se Technik.

„Samozřejmě!“

Technik vytočil číslo a předal vytáčející telefon Lídrovi. Kirby mlčky celou tuhle situaci tiše sledoval.

„Myslím, že je na čase ti předvést naši letitou práci s obyvatelstvem Woodsbury!“ řekl pobaveně Lídr, zatímco číslo se mezitím vytáčelo.

„To seš ty Coopere? Nastal čas! Víš co to znamená? Každý, kdo se zúčastní dostane padesát tisíc dolarů a dalších sto tisíc, když zabije aspoň jednoho z těch zmrdů, co k vám míří.
Ano, je to Abigail a její doprovod. Podle mých výpočtů k vám dorazí pozdě večer!
Rozumíš svému úkolu? Dobrá! Konec!“

Lídr zavěsil telefon a hodil jej zpátky Technikovi.

„Pročpak se teď nesměješ?“ zeptal se pobaveně Lídr Kirbyho, který vycenil zakrvácené zuby.
Lídr začal znovu prstem bodat Kirbyho do hrudi „Řekni mi…. Jaký je to pocit položit svůj život takhle zbytečně? Ve skutečnosti si své partičce nic nezískal, jen další falešnou naději na útěk.“

Lídr se tentokrát usmál, přitom odhalil své zuby, byla z něj cítit absolutní sebejistota o svém přesvědčení.

„Ono totiž jediná možnost úniku odtud je přes Woodsbury a tam bude čekat nejméně sto lidí se zbraněmi.
Dost z nich si pamatuje, co dokážeme udělat, když se nám zprotiví. Proto určitě se budou hóóódně snažit, aby tví kamarádi skončili v márnici.“ dokončil Lídr a povytáhl obočí.

„Co? Nic neříkáš?“ začal Lídr, přitom se chytil za své pravé ucho „Hálo! Ptám se, proč nic neříkáš? Neumíš snad mluvit?! Ještě si myslíš, že jste vyhráli?“

„Jdi se bodnout ty hajzle!“ zavrčel z posledních sil Kirby.

Lídr se zasmál a svůj palec zabořil Kirbymu do jedné ran na břichu.
Kirby začal bolestí skučet, když Lídr začal otáčet v ráně svým prstem.

„Nechej mi ho! Já ho dostal! Já to chci dokončit!“ pronesl náhle jeden z duchů.

„Dobře! Potom ho ale Kostlivče pohřbíš, je ti to jasné?“ řekl Lídr a vytáhl zakrvácený palec
z Kirbyho rány.

„Jasan šéfe! Můžeš se na mě spolehnout!“


„Dobrá! Hade? Nechej mu tady svoji polní lopatku.“

Had souhlasně přikývl a hodil skládací lopatku ke Kirbyho nohám.
Mezitím si Lídr navlékl kuklu a nasadil přilbu.

„Vracíme se na místo srazu s vrtulníkem! Kostlivec bude mít dost času nás dohnat!“ zavelel Lídr
a gestem ruky naznačil čas k odchodu. Nadále si Kirbyho nevšímal.

Z místa se pomalu vytrácel jeden duch za druhým, až na toho posledního, Kostlivce.
Ten si sedl na zem dobré tři metry před Kirbyho a sledoval, jak jeho život pomalu vyhasíná.
Občas dělal Kostlivec něco ve stylu opičích zvuků. Vzápětí zacílil svoji zbraň a vystřelil.
Jenže Kirbyho kulka jen lízla a zabořila se do kmeni stromu. Poté opět duch dělal opičí zvuky
a znovu vystřelil co nejblíže k hlavě Kirbymu.
Kirby jen mlčky sledoval tuhle zábavu zabijáka, každou minutou přitom slábl a očekával již nevyhnutelné. Nebyl schopný už ani mluvit, jen se snažil zlehka usmívat.
Mezitím kolem jeho hlavy proletělo dalších pět kulek. Tu šestou už téměř Kirby nevnímal, což rozpoznal i Kostlivec. Už byl Kirby na samotném prahu konce života. Kostlivec se tedy postavil na nohy, přišel blíže ke Kirbymu.
Chopil se jeho pistole, která ležela vedle něj, namířil Kirbymu ke spánku a zmáčkl spoušť.
Poté skopl opírající se Kirbyho tělo k zemi, přitom si začal mávat s lopatkou.

„Seru na to!“ řekl si sám pro sebe Kostlivec „Zvířata taky potřebují žrát!“ opřel si lopatku
o rameno a zamířil za ostatními...





Jonathanu Coopervi se ještě klepala ruka, když položil telefon na stůl. Utřel si pot ze svého čela
a pohlédl do tváři patnácti mužů Wooddsbury, kteří zrovna byli u něj v kanceláři.

„Co se děje?“ zeptal se jeden z mužů.

„To byli oni?“ zeptal se vzápětí hned další.

Cooper si v hlavě chvilku srovnával informace, co mu předal Lídr, než procitl a vyděšeně se podíval na všechny přítomné.

„Je čas!“ zopakoval Cooper dostatečně nahlas. Všichni muži v místnosti oněměli, vyměňovali si přitom překvapené pohledy.

„Jako vážně to řekl?“ ujišťoval se další z mužů.

Nastal čas byl dopředu smluvený signál, kdy duchové opustí nadobro tohle místo. Konečně budou svobodní!

„Ano řekl, ale má to háček!“ potvrdil Cooper.

„Jakej?“

„Musíme zabít Abigail a její přátele.“ řekl nešťastně Cooper. V jeho kanceláři se zhostilo naprosté ticho „Řekl, že sem dorazí pozdě večer. Prý každý, kdo se zúčastní dostane padesát tisíc dolarů.“

Muži na sebe hodili hodně překvapené pohledy.

„A dalších sto tisíc, když kohokoli z nich zabijeme.“ doplnit Cooper a sklopil zrak.

„K čertu s penězi!“ zavrčel muž jako hora a praštil pěstí do stolu „Klidně to udělám i zadarmo! Hlavně se těch parchantů nadobro zbavíme!“

„To chceš Franku zabíjet nevinné lidi?!“ ohradil se muž stojící nejdále od Coopera.

„Když je necháme zmizet, tak se duchové vrátí a všechny nás pozabíjí! Nevzpomínáš, jak to tady vypadalo pár let zpátky?!“ hulákal Frank, nad jehož slovy muži sklopili zraky
k zemi. Byli to hodně kruté časy, které poznamenali každého, kdo tady žil.

„Buď my a nebo oni!“ zakončil muž a podíval se na Coopera, který se začal potit.

Ten jen souhlasně kývl hlavou a hodil Frankovi klíče. Ten je chytil do ruky, zamířil poté
k veliké ocelové skříni, jenž byla zapuštěna do zdi.
Po otevření na něj čekali desítky automatických i poloautomatických zbraní, které si muži začali okamžitě rozebírat. Poté vyběhli z radnice a začali obcházet každý dům ve městě.
Každého informovali, co bude následovat. Někteří se zabarikádovali ve svých domech, jiní se zapojili do příprav na rozhodující, nerovný boj….




Šerif Mason Hardy vycedil zuby do zpětného zrcátka. Byl neskonale vděčný, že si místní zubař na něj udělal čas a Lídrem poničené zuby dal jakž takž dohromady. Nebylo to nic příjemného, ale aspoň protentokrát se je podařilo ještě zachránit.
Jen se netěšil, jak odezní anestetika a bolest udeří naplno.
Pro dnešek už neměl náladu jet zpátky na stanici, raději zamířil domů.
Nehorázně se těšil, až sedne do svého křesla, otevře láhev whisky a téměř celou vypije.
Potřeboval aspoň na chvíli nemyslet na poslední noc, na ty otřesný zážitky a….. nebohou Abigail, které nedokázal pomoci.
Cítil se provinile, jenže měl svázané ruce a nemohl si pořádně vyskakovat.
Měl nehorázný strach o životy těch, na kterým Hardymu skutečně záleželo.

Svoje policejní auto zastavil před domem ve chvíli, kdy se začínalo stmívat.
Ještě jednou vycedil zuby na zrcátko, nikde nic nekrvácelo, pravou rukou si promasíroval bradu.
Začal pomalu cítit, že anestetika začínají odeznívat.
Vyškrábal se z auta, protáhl své obézní tělo a pomalu mířil k domu.
Těsně u dveří se zarazil a hleděl na předmět, ležící u jeho dveří.
Byla to tmavě žlutá, gumová obálka ležící na rohožce.
Hardy se díval s velkou nedůvěrou, trvalo mu dlouho, než se odhodlal k ní přistoupit
a zvednout ji ze země.
Prsty nahmatal, že je tam něco krátkého a oválného.
Raději si nechtěl představovat, co tam bude.
Osobně očekával, že v tomhle budou mít prsty duchové.
Rozhodl se obálku otevřít až bude v domě. Strčil si ji tedy do kapsy a vešel dovnitř.
Ve dveřích se na chvíli zastavil a zaposlouchal se. Neslyšel žádné zvuky.
Takže jeho manželka musí ještě spát, což bylo v Hardyho momentálním rozpoložení to nejlepší, co si mohl přát.

Z úzké vitríny se chopil láhve whisky, následně další jeho kroky zavedly do obývací místnosti, kde se vyvalil do svého křesla.
Žlutou obálku si hodil do klína a civěl na ní bez mrknutí oka.
Vrtalo mu hlavou, co v ní najde. Dodával si hodně odvahy, aby to zjistil, rozhodně to nebude nic pěkného.
Nakonec otevřel napřed láhev s alkoholem a půlku obsahu do sebe nalil.
Hned vzápětí ji položil na stolek a vrhnul se na obálku.
Trhnutím ruky se mu podařilo obálku narušit a Hardymu vypadl do klína jeho obsah.

Na věc hleděl jak opařený, oči měl zaplněné hrůzou a zděšením.
Několikrát si promnul oči, poté se znovu donutil podívat na ten prst, který mu ležel na pravé noze.
Prvně se domníval, že prst patří Abigail, než si všiml prstýnku, který začínal poznávat.
Na Hardyho začal přicházet vztek, nechutenství a zděšení, nakonec nastoupil i smutek.

Hardy klepající rukou chytil prst a dal si jej blíže před oči. Stříbrný prstýnek se zeleným kamínkem potvrdili jeho nejhorší obavy.

„Ach ne! Beatrice ne!“ pronesl rozklepaným hlasem Hardy „Moji dcerušku ne!“

Poté si Hardy všiml vypadnutého papírku z obálky.
Rozklepanou volnou rukou se jej chopil a rozložil.

Stálo na něm:
My tě varovali!

Hardymu silou zmáčkl jak papír se vzkazem, tak i prst. Z Jeho očích se začali ronit potoky slz.
Oni to udělali! Oni zabili jeho jedinou dceru, kterou drželi v nějakém sklepení v Detroitu pod zámkem. Byl to jediný důvod, proč spolupracoval s Lídrem a ostatníma.
Doposud naivně doufal, že jeho dceru ušetří a nakonec i pustí.
Hardy chtěl pořádně začít křičet, jenže zvuky strašného kašle, který přicházel z prvního patra jej vrátilo na zem.
Snažil vnitřně utlumit své neštěstí a lahví v ruce se vydal po schodech do prvního patra.
Tam vešel do ložnice a sedl si na kraj postele, kde těžce oddychovala jeho nemocná žena.
Prvně ji chtěl probudit a informovat o této nemilé novince, jenže zastavil svoji nataženou ruku.
Jak by ji to měl říct?

Po celou dobu ji totiž lhal. Lhal o tom, že Beatrice žije ve městě a odmítá se vrátit do Woodsbury.
Hardyho milované Valerie se začínala v té době projevovat rakovina. Poslední rok ji začínala vypadávat i paměť. Vždy se Hardyho ptala, kdy přijede Beatrice.
Pokaždé ji zalhal, že až o Vánocích, což jeho ženu uklidnilo. Už si totiž díky špatné paměti neuvědomovala, co je za rok, natož za měsíc.
Jenže jak ji to má říct? Jako matka měla plné právo vědět, jak ve skutečnosti zemřela.
Tohle ale nedokáže říct osobě, která je samotná na pokraji smrti. Přece jen myšlenky na dceru ji udržují při životě.
Navíc je tady ještě dosti nemilá záležitost, kterou si Hardy teprve uvědomil.
Pokud je Beatrice mrtvá, určitě se tady ukáže Lídr.
Přece jen slíbil, že s Hardym si vyřídí tu jeho „drzost a nepoddajnost“.
Jak poznal Lídrův charakter, začal by před jeho zrakem týrat už tak týranou Valerii.
Tohle nechtěl Hardy připustit.
Přitom si začínal uvědomovat, jak tohle bude muset skončit.
Opatrně svoji ženu pohladit po vlasech a posilněn alkoholem se chopil volného polštáře.
Dodával si hodně odvahy, ale byla to nejlepší možnost a jediné východisko, jakou pro tuhle chvíli viděl.

„Promiň“ řekl Hardy rozklepaným hlasem a přitiskl polštář na obličej své ženy.
Valerie po pár vteřinách začala sebou házet a snažila se strhnout polštář ze svého obličeje.
Jenže byla díky nemoci neuvěřitelně slabá, neměla proti útoku svého manžela žádnou šanci.
Hardy cítil jak pomalu upadá zoufalý odpor jeho ženy.
Netrvalo dlouho, než skončil úplně.
Opatrně sundal polštář z její hlavy a zkontroloval, jestli je skutečně mrtvá.
Hardy začal rudnout vzteky, odhodil polštář na druhou stranu pokoje, postavil se na nohy.
Rukama se chytil za hlavu a začal nekontrolovaně řvát, co mu hrdlo dovolilo.
Záhy začal rozbíjet vše, co mu přišlo pod ruce.
Místnost opustil ve chvíli, až rozbil naprosto vše, co šlo.
Pokračoval na chodbě v prvním patře, kde pěstí mlátil do každého pověšeného obrázku.
Zastavil své běsnění až u posledního, kde byl Hardy vyfocen společně s Valerií a Beatrice před domem.
Se slzami v očích se na tu zarámovanou fotku díval, když v tom mu zapípala v mobilu příchozí sms.
Hardy vytáhl z kapse mobil a nakoukl na sms.
SMS byla od Coopera:

Nastal čas! Abigail jim utekla!

Hardy si zprávu opakovaně četl, poté si setřel slzy. Ucítil jistou možnost vykoupení své duše.
Když viděl Beatrice na fotografii, vzpomněl si přitom na Abigail.
Bože! Jak ty dvě si byli podobné!
Hardy vytáhl svůj revolver a zkontroloval, jestli jej má plně nabitý.
Poté sundal obrázek ze zdi a mlčky zamířil po schodech dolů, pak ze dveří ven.
Dveře ani nezavíral.
Vůbec nepočítá s tím, že by se sem vrátil. Popravdě ani neočekává po dnešní noci návrat domů.
Neměl to vlastně ani v plánu.
Nasedl do auta a podíval se směrem k oknu prvního patra, kde byla ložnice… a mrtvá Valerie.
Dlouze vydechl, poté nadechl „Snad mi v nebi odpustíš, má lásko!“ a nastartoval vozidlo.