Prokletí Rodiny Hawthorne/ Kapitola 13- Když se zrcadla dívají zpět

 

------------------------------------------------------------

                    Kapitola 13 - Střípky času 

------------------------------------------------------------

 

 

Zbytek školy utíkal rychle. Raven počítala minuty a vteřiny, než bude konec vyučování, aby mohla započít své osobní vyšetřování. Jakmile padlo poslední zvonění, vystřelila ze třídy. Na nikoho se neohlédla.

Došla ke své skříňce, cpala si věci do batohu, zabouchla ji a rozhlížela se po Julianovi.
Sakra, kde je zase ten blbec... snad se zase neolizuje s tím lízátkem.

Vzala do ruky telefon a napsala Julianovi zprávu:
Kde sakra jsi? Sejdeme se u vchodu před školou a pohni!

Dopsala zprávu a vyrazila směrem k východu. Vtom spatřila Maggie, která něco lepila na školní nástěnku. Raven se k ní pomalu přiblížila. Maggie si jí všimla, ale dál pokračovala v lepení.

Než Raven dorazila, Maggie promluvila:
„Budeš mě dál špehovat?"

Raven protočila oči a odsekla:
„No... když teď víš, že tě špehuju, tak rovnou můžeme přejít k jádru věci, ne?"

Maggie přestala lepit a podívala se na Raven.
„Nevím, o co ti jde, ale myslím, že asi trpíš nějakou poruchou osobnosti."

Raven se uchechtla.
„To říká ta, co si mele pro sebe a snaží se upoutávat pozornost."

Maggie na chvíli hodila na Raven naštvaný pohled. Raven pokračovala:
„Jaký stín mi dýchá na záda?"

Maggie protočila oči.
„Ty si prostě nedáš pokoj, že ne? Proč jsi tak posedlá tímhle? Řekla jsem ti, že se ti něco zdálo, tak to prostě nech být, ano?"

Chtěla ji odstrčit, ale Raven se jí postavila do cesty.
„Tak proto jsi za mnou přišla a chtěla se kamarádit?"

Maggie ztuhla a otočila se k Raven.
„Šlo ti o to získat ode mě informace."

Maggie dělala, že nechápe, chtěla něco říct, ale Raven ji zastavila:
„Nedělej blbou. Já už vím všechno – kdo jsi a co jsi dělala. Teď už chápu, proč jsi tak nevýrazná. Nejsi totiž obyčejná studentka. Hned mě to trklo, po tom, co jsi něco psala do deníku."

Maggie jen koukala. Chtěla něco říct, ale Raven jí stále nepustila ke slovu.
„Nevím, co přesně hledáš nebo koho, ale já na to přijdu."

Raven se zadívala Maggie přímo do očí. Obě si hleděly do očí. Pak se Raven chystala k odchodu, když vtom Maggie promluvila:
„Ten stín je na tebe přilepený."

Raven se otočila.
„Jaký stín?"

Maggie pokračovala:
„Podle toho, co jsem viděla, je to něco silného. Něco zlého. Něco, co je stále s tebou."

Raven nechápala, co tím naznačuje. Maggie přišla blíž a zašeptala:
„Tvoji duši."

Raven vytřeštila oči.
„Co prosím?"

Maggie ustoupila, protože se v tu chvíli objevil Julian. Měl až podezřele dobrou náladu.
„Čus, ségra. Sorry za zdržení, ale měl jsem povinnosti."

Rozhlédl se kolem sebe. Napjatá atmosféra, Raven v obranném postoji a Maggie, která právě odcházela.
„Něco se tu odehrálo?"

Raven se na něj otočila s naštvaným pohledem.
„Ty umíš vždycky přijít ve špatný moment na špatný místo."

Otočila se a zamířila k východu. Julian se za ní hned rozběhl.
„Hele, já za to nemůžu, že ty si vybíráš momenty, které jsou špatně načasované. A hlavně – tvoje zpráva působila hodně naléhavě. Tak o co jde?"

Raven měla náladu pod psa.
„Nic. Jen máme po škole jít domů, jak řekli naši, ne? Nebo jsem tě zase vyrušila u tvé milované?"

Julian se uchechtl.
„No... sice máš pravdu, ale my jsme se učili."

Raven se zastavila a vražedně se na něj podívala.
„Snažíš se ze mě dělat blbce?"

„Ne," uchechtl se znovu Julian.

Došli na autobusovou zastávku, kde už přijížděl autobus. Julian se postavil vedle ní.
„No... a půjdeš na ten Halloween?"

Raven se na chvíli zamyslela.
„Nevím. Jako terorizovat okolí a mít to přitom povolené je vždycky zábavné..."

„Nemyslím koledovat," přerušil ji Julian. „Myslím tu party, co pořádá škola."

„No... půjdeš na tu halloweenovou party?" zeptal se Julian znovu.

Raven se zamyslela.
„Nevím, jestli se mi chce na nějakou blbou party."

Julian se na ni podíval a pak pokrčil rameny.
„Ale no tak. Vždyť je to svátek hrůzy. A to ty miluješ."

Raven se na něj podívala skrz.
„Nepotřebuju svátek na to, abych někoho strašila."

Julian se uchechtl a v tu chvíli mu zapípal mobil. Raven protočila oči.
„Bože... vy dva ani na sekundu nemůžete bez sebe vydržet."

Julianův úsměv se ještě rozšířil.
„No co, víš jak... lásce neporučíš."

„Chce se mi blejt," poznamenala Raven suše.

Autobus přijel. Nastoupili dovnitř. Raven si sedla dozadu k oknu. Julian šel za ní, ale zezadu na něj najednou skočil jeho spolužák.
„Čus, kámo!"

Julian se usmál.
„Čus."

„Sedni k nám," kývl na něj spolužák a brzy byli všichni pohromadě. Raven protočila oči.
I tady v autobuse nemám klid.

Když projížděli pryč od školy, míjeli městečko Ravenwood. Raven se zahleděla z okna a v tom si vzpomněla na obchod, odkud měla tu knihu. Něco ji napadlo.

Srdce se jí rozbušilo.

Bez přemýšlení vystřelila ze sedadla a šla k řidiči.
„Můžete mi prosím zastavit na příští zastávce?"

Julian si toho všiml a vykřikl:
„Raven!"

Otočila se, ale autobus už jel dál. Zastavil až o kousek dál. Raven rychle vystoupila.

Stála na chodníku a dívala se, jak autobus s Julianem mizí v dálce. Chvíli váhala, pak si pro sebe tiše zašeptala: 
„Promiň, Juliane... ale moji operaci nikdo nenaruší."

Otočila se směrem k městečku a vyrazila pryč.

Raven došla až k obchodu.
Zastavila se a zamračila.

Bylo zhasnuto.

Divné, pomyslela si. Je všední den.

Zadívala se skrz výlohu, ale uvnitř nebylo vidět žádné světlo. Nikde žádná cedule, že by měli zavřeno. Žádná poznámka, žádné vysvětlení.

Opřela se loktem o kliku.

Dveře se otevřely.

Raven ztuhla. Chvíli jen stála, pak pomalu vstoupila dovnitř. Dveře se za ní samy zavřely. V obchodě bylo ticho. Takové to nepříjemné, hutné ticho.

Rozhlížela se kolem dokola. Nikde nikdo.

Prošla mezi regály. Žádný pohyb. Jen staré knihy, prach a zvláštní chlad. Zastavovala se u polic, přejížděla prsty po hřbetech knih, ale nic ji nezaujalo.

Došla až k pultu.

Prázdno.

„Zvláštní," zamumlala si pro sebe. Krámek byl úplně opuštěný.
Že by ten staroušek nakonec umřel? problesklo jí hlavou.

V tu chvíli se otevřely dveře.

Raven se prudce otočila.

Ve dveřích stál Valerian  Graves , synovec toho pana. Díval se na ni překvapeně, skoro podezřívavě.

„Co tu děláš?" pronesl.

Raven si ho přeměřila.
„Hledám majitele. Nehlásí se."

Valerian zavřel dveře a udělal pár kroků dovnitř.
„Gerald tu dnes není."

„To jsem si všimla," odpověděla suše. „Potřebuju s ním mluvit. Nutně."

„To nepůjde."

„Říkáš to moc snadno," ušklíbla se. „Jako bys nevěděl, co znamená nutně."

Valerian se pousmál.
„Vím přesně, co to znamená. A právě proto to nepůjde."

Raven se opřela o pult a naklonila se k němu blíž.
„Tak mi to vysvětli. Protože jinak tady budu stát hodně dlouho."

„Gerald není... k dispozici," řekl opatrně.

„To zní, jako by byl na dovolené," zvedla obočí. „Nebo mrtvý."

„Ani jedno."

„Tak vidíš," pokrčila rameny. „Tak kde je problém?"

Valerian se na ni zadíval pozorněji.
„Problém je, že se ptáš na špatné věci."

„Ne," opravila ho klidně. „Ptám se na správné lidi."

Chvíli mlčel. Pak se lehce naklonil blíž.
„A co přesně mu chceš říct?"

„To je mezi mnou a Geraldem."

„Ne," zavrtěl hlavou. „To je mezi tebou a mnou."

„Tak to máš smůlu."

„Nebo výhodu," usmál se. „Můžu to vyřídit za tebe."

Raven se narovnala.
„Ty?"

„Řekni mi to," pokrčil rameny. „A já mu to přetlumočím."

„A proč bych ti měla věřit?" ušklíbla se.

„Protože jsi sem přišla," odpověděl klidně. „A pořád tu stojíš."

Raven se na chvíli odmlčela.
„Tohle není žádná hra."

„Věř mi," řekl tiše. „Kdyby byla, už bys prohrála."

Zúžila oči.
„Hledám odpovědi."

„A já se snažím zabránit tomu, aby ses ptala špatných lidí."

„Tak mi odpověz ty."

Valerian se na ni díval déle, než bylo příjemné.
„Dobře. Řekni mi to."

Raven se naklonila blíž a pronesla tiše, ale pevně:
„Řekni mu, že se minulost začala probouzet."

Valerianův úsměv zmizel.

Jen na vteřinu.
Ale Raven si toho všimla.

Valerian se nad jejími slovy zarazil. Chvíli si ji jen mlčky prohlížel, jako by zvažoval, jestli si z něj dělá legraci.

„To má být nějaká tajná šifra?" zeptal se nakonec.

Raven protočila oči.
„Sakra," zamumlala si pro sebe. Dávat důvěru blbcům se fakt nevyplácí.

Nahlas pak dodala:
„Nech to být. Na tohle jsi ještě nevyzrál."

Otočila se k odchodu, ale v tu chvíli ji Valerian chytil za paži.

Raven ztuhla a překvapeně se na něj podívala.
„Co děláš?" vyštěkla.

Valerian se usmál. Pomalu. Klidně. Pak se sehnul k zemi.
„Tohle ti upadlo."

Podal jí batoh, který jí musel sklouznout z ramene, aniž by si toho všimla.

Raven ho vzala.
„Jo... díky," zamumlala.

„Nemáš zač," odpověděl lehce. Pak dodal:
„Ten tvůj... šifrovaný vzkaz vyřídím."

Jeho úsměv se ještě rozšířil. Zasunul ruce do kapes a jen tak se na ni díval. Beze spěchu. Beze slov.

Raven se cítila zvláštně. Ohroženě. Až teď si uvědomila, jak blízko u něj stojí. Bylo to poprvé, co byla takhle blízko klukovi, který nehrál podle pravidel.
Klukovi, který hrál její hru.

„Dík," řekla znovu, tentokrát chladně.

Otočila se, otevřela dveře obchodu a bez ohlédnutí je za sebou zabouchla.

a čas. Musela domů. Čekalo ji vysvětlování. Otázky. Pohledy, které budou chtít odpovědi. A ona žádné neměla.

Na zastávku dorazila právě ve chvíli, kdy autobus zajížděl ke kraji chodníku. Dveře se otevřely s tichým zasyčením a Raven nastoupila rychleji, než by si sama přiznala. Jako by se bála, že když zůstane stát ještě o vteřinu déle, něco ji dožene.

Autobus se rozjel.
Usadila se hned za řidiče, položila batoh k nohám a opřela se hlavou o studené sklo.

V hlavě se jí znovu rozezněl rozhovor s Valerianem.

Jeho hlas. Klidný. Přesný.
Způsob, jakým se na ni díval – ne vtíravě, ale soustředěně. Jako by ji neposlouchal jen ušima.

„Nezdržuj se u věcí, které dávají smysl až zpětně."

Zamrazilo ji.
Nevěděla, jestli tu větu skutečně řekl... nebo si ji jen domyslela.

Pohledem sjela ke svému batohu.
Zip byl zavřený. Všechno vypadalo tak, jak má. A přesto měla zvláštní jistotu, že už to není totéž. Že se něco změnilo – ne venku, ale v ní.

Autobus projel zatáčku a světla domů se na skle rozmazala do dlouhých pruhů. Raven zavřela oči.

Netušila, že ten večer nebyl začátkem odpovědí.
Byl začátkem otázek.

Raven vystoupila z autobusu a zamířila rovnou k lesu.
Úzká vyšlapaná cestička se vinula mezi stromy a vedla až k jejich domu. Znala ji nazpaměť. Každý kořen, každou zatáčku. Přesto měla pocit, že dnes působí jinak. Užší. Temnější. Tišší.

Cestou si znovu a znovu přehrávala rozhovor, který měla s Valerianem.
Jeho slova. Jeho klid. To, jak se tvářil, jako by věděl víc, než říká.

A ten stařík.

Ten přece jen tak nezmizel, pomyslela si.
Ten typ lidí se nevytrácí beze stopy.

Když se přiblížila k domu, automaticky zvedla pohled k oknu svého pokoje.
Na okamžik se zarazila.

Světlo.

Ne silné. Ne plné. Jen lehké, tlumené... jako by někdo rozsvítil a zase si to rozmyslel. Bylo to zvláštní. Věděla jistě, že u sebe v pokoji měla zhasnuto když odcházela.

Polkla a došla ke hlavním dveřím.
Zhluboka se nadechla. Už se připravovala na výslech, na matčin přísný tón, na otázky, proč nepřišla včas.

Otevřela dveře.

Nic.

Žádná matka. Žádný hlas. Žádný pohyb.

„Zajímavé," zamumlala.

Zabouchla dveře o něco hlasitěji, s tichou nadějí, že tím spustí lavinu. Že se někdo ozve. Že se ticho rozpadne.

Nestalo se nic.

„Jsem doma!" vykřikla nahlas.

Odpovědí jí bylo jen prázdno.

Sundala si boty a prošla do kuchyně. Nikdo.
Obývák byl stejně prázdný. Všechno na svém místě. Až příliš.

„Haló?" zkusila znovu.

Ticho.

„Tohle je fakt divný," pronesla už tišeji.

Vytáhla mobil a vytočila Julianovo číslo.
Hovor spadl rovnou do hlasové schránky.

Protočila oči. „Jasně. Volám tomu pravému. Kdyby byl konec světa, ani by si toho nevšiml," zamumlala a hovor ukončila.

Zkusila matku.

Nic.

Ani se nezačalo vytáčet.

Raven se zamračila a podívala se na displej.
Žádný signál.

„Jak je to možný...?" zašeptala.

Rozhlédla se kolem sebe, když v tom se ozvala rána. Tupý zvuk, jako by něco těžkého spadlo na zem.

Tentokrát jí strach neunikl.
Poprvé ho nechala projít tělem.

Srdce se jí rozbušilo, ale přesto se nadechla a rozhodla se zjistit, odkud zvuk přišel. Vyrazila po schodech nahoru, rychleji, než by chtěla. Zastavila se až u Julianova pokoje.

Dveře byly pootevřené.

Raven k nim pomalu přistoupila a prsty je lehce zatlačila.

To, co uviděla, jí na vteřinu vyrazilo dech.

Julianův pokoj byl vzhůru nohama.
Knížky popadané z polic. Trofeje z basketu pohozené na zemi. Šuplíky otevřené, věci rozházené, jako by tu někdo zuřil.

Udělala pár kroků dovnitř a pak si všimla rámu na zemi.

Sklo bylo rozbité. Střepy všude kolem.

Sehnula se a opatrně zvedla fotografii.
Když ji otočila, žaludek se jí stáhl.

Rodinná fotka.

Ta ze stěhování do Ravenwoodu.

Matka s otcem, jak se usmívají a drží krabice. Julian vedle nich, rozesmátý. A ona... stojící bokem, s otráveným výrazem.

Jenže teď byla fotografie roztržená.
Rozříznutá. Jako by po ní někdo přejel nožem.

Raven si všimla něčeho ještě horšího.

Oblast kolem ní a Juliana byla zničená nejvíc.

Papír byl potrhaný, jejich obličeje téměř nečitelné.

„Co to má znamenat...?" zašeptala.

Napadla ji jedna myšlenka.
A hned ji zase z hlavy vyhnala.

Ne. Julian by tohle neudělal.
Julian se bojí i komára.

A přesto...
něco v tom pokoji křičelo, že tohle nebyla nehoda.

Raven si stále prohlížela fotografii v rukou.
Střepy skla ji tlačily do dlaní, ale nevnímala to. Pohledem znovu a znovu přejížděla roztržená místa a snažila se pochopit, kdo by to mohl udělat. A proč.

V tom se ozvalo zakrákání.

Trhla sebou a vzhlédla k oknu.

Na parapetu seděla vrána.
Ta samá. Černá, nehybná, s lesklýma očima. Raven ji znala. Viděla ji pokaždé, když se něco mělo stát. Když se ve vzduchu objevil ten zvláštní tlak, který se nedal pojmenovat.

Raven se na ni dívala.
A vrána se dívala na ni.

Pak to ucítila.

Tiché, vtíravé volání.
Její jméno.

„Ra...ven..."

Ztuhla.

„Co to—" hlesla, ale než stačila dokončit větu, ozval se zespodu zvonek.

Nadskočila.
Vrána se s hlasitým máchnutím křídel vznesla a zmizela ve tmě.

Zvonek zazvonil znovu.
A pak znovu. Hlasitěji. Netaktně. Netrpělivě.

Raven vyběhla ze schodů dolů směrem ke vchodovým dveřím. Strach se v ní mísil se vztekem. Nechápala, co se děje. Jestli si z ní někdo dělá legraci, byl by to ten nejhorší nápad.

Když se blížila ke dveřím, zarazila se.

Za sklem stála silueta.

Neznámá. Nečitelná.
Instinkt ji zastavil dřív, než stihla udělat další krok.

„Kdo je tam?!" vykřikla.

Zvonek se znovu rozezněl.

A pak to uslyšela znovu. Tentokrát blíž. Jemněji.
„Raveeeen..."

Srdce jí bušilo tak hlasitě, že měla pocit, že ho slyší celý dům. Nehnula se. Jen stála na místě, neschopná se nadechnout.

Světla v domě začala problikávat.
Jedna místnost po druhé. Kuchyň. Obývák. Schodiště. Všechno se nořilo do krátkých záblesků světla a tmy. Okna se s rachotem otevřela, jako by je někdo rozrazil zevnitř.

Bylo to jako ze špatného snu.

Raven byla k smrti vyděšená.
Ale něco v ní se vzepřelo.

„Co chceš?!" vykřikla. „Proč nás otravuješ?!"

Vzduch v místnosti náhle ztěžkl.
Byl ledový. Jako by někdo nechal otevřený mrazák.

A pak ho ucítila za sebou.

Chladný dech.
Šepot těsně u ucha.

„Brzy..."

Raven ztuhla.

„Není cesty zpět," pokračoval hlas. „Úder měsíčního svitu ukáže ti cestu..."

Stála zády, neschopná se otočit. Nerozuměla tomu, co slyší. Slova se jí zarývala pod kůži.

„Hledej ve střípcích času... kde minulost zná pravdu."

Pomalu se otočila.

Za ní stála Anita.

Její oči byly černé jako uhlí. Prázdné. Nepřítomné.
Dívala se směrem ke dveřím, ke kterým se Raven neodvážila jít.

Anita zvedla ruku a ukázala na ně.

„Úder měsíčního svitu ukáže ti cestu," zopakovala. „Hledej ve střípcích času..."

Pak se její pohled stočil k Raven.
Položila si ruku na ústa a šeptla:

„Už brzy."

A zmizela.

Raven se rozklepala.
Nevěděla, co právě viděla. Co slyšela. Jestli to bylo skutečné.

Udělalo se jí zle.
Hlavu měla těžkou, místnost se s ní začala točit. Potřebovala vzduch. Cokoliv.

Ale sotva se pohnula, podlomila se jí kolena.

Nestihla se zachytit.

Svět se rozmazal.
A pak se dům ponořil do tmy.

********************************************************************************

Děkuji za přečtení , další kapitola příšte :)) pro informaci kniha Prokletí rodiny Hawthorne bude dostupná celá v knižní i jako pdf podobě :)) více informací bude pak na mé strance kterou připravuji.

*******************************************************************************