Prokletí Rodiny Hawthorne/ Kapitola 14 - Horší než křik

 

                                                   

                 Kapitola 14 - Horší než křik

 

Tma nebyla prázdná byla hustá a těžká. Raven měla pocit, že v ní něco dýchá.

 Nevěděla, jestli má oči otevřené nebo zavřené. Jen cítila chlad podél páteře a zvláštní tlak na hrudi, jako by jí někdo položil dlaň přímo na srdce.

Úder měsíčního svitu...

Hlas se vrátil už nebyl cizí. Byl blízko příliš.

Raven se pokusila nadechnout, ale vzduch byl těžký, nasládlý, starý. Voněl prachem a něčím, co patřilo minulosti.

Pak se objevilo světlo ne ostré ale rozlomené byl to měsíc.

Jeho svit se lámal, jako by procházel sklem... nebo vodou. Dopadal na podlahu v úzkém pruhu a rozpadal se na střípky.

Raven stála nebo si to aspoň myslela.

Podívala se dolů. Její nohy se dotýkaly starých prken, ale pod nimi nebyl pokoj. Byl tam jiný prostor. Jiný čas.

Stěny kolem ní se pomalu měnily. Dřevo tmavlo, vzory se posouvaly. Nábytek, který znala, mizel. Nahrazovaly ho tvary cizí, ostré, zapomenuté.

Na zdi se objevila fotografie starší nažloutlá byla za ní rodina  ty tváře poznávala některé

A některé... neměla znát vůbec.

Uprostřed stála dívka mladší s pohledem, který Raven bodl až do žaludku.

„To není možné," zašeptala.

Protože ta dívka vypadala jako ona. Střípek měsíčního světla se posunul.

 

Fotografie se rozpadla nahradil ji obraz dveří. Ty samé, na které Anita ukázala. 

Zavřené ale ne zamčené z poza nich se ozval zvuk.

Ne klepání.
Ne hlas.

Šepot mnohohlasytý a překrývající se.

Hledej...
Pamatuj...
Není cesty zpět...

Raven udělala krok vpřed a v tu chvíli jí hlavou projela bolest tak prudká, že vykřikla.

 Obrazy se jí rozpadly před očima, světlo zhaslo a tělo se jí znovu zlomilo v kolenou.

Tentokrát ale necítila pád někdo ji chytil .

„Raven!"

Hlas skutečný ukotvený a tma praskla otevřela oči s prudkým nádechem.

Ležela na podlaze svého pokoje skutečného , pevného a studeného.
Nad ní se skláněla Melinda, bledá, vyděšená.

 

Jednou rukou se dotýkala Ravenina ramene, jako by si nebyla jistá, jestli je skutečná, nebo se každou chvíli znovu rozplyne.

Raven se nadechla prudce jako by se vynořila z vody.

„Já..." vydechla, ale hlas se jí zlomil. V krku měla sucho a jazyk těžký, jako by k němu někdo přivázal cizí slova.

Pokoj byl tichý až nepřirozeně. Závěsy se ani nepohnuly.
Hodiny na stěně tikaly pomalu, líně — jako by si byly jisté, že mají času dost.

Raven se posadila. Svět se s ní lehce zatočil, ale tentokrát se nerozpadl.

„Jak dlouho jsem...?" začala.

Melinda se k ní sklonila ještě blíž.
„Je ráno, zlato," řekla starostlivě. „Byla jsi mimo celou noc."

 

Raven na ni vytřeštila oči.
„Celou noc?" Zarazila se. „A... co je za den?"

Melinda se na ni chvíli dívala, jako by zvažovala, jak to říct.
„Sobota. Sobota ráno."

Raven polkla.
„Takže... byla jsem mimo celou noc?"
Hlas se jí ztišil. „Proč si nic nepamatuji?"

Melinda zavrtěla hlavou.
„Nevím. Našli jsme tě ležet na zemi, když jsme se vrátili z nákupu. Volala jsem ti, psala... neodpovídala jsi."

Raven si promnula spánky.
„No... když není signál, tak se asi těžko dovoláš," pronesla suše.

Melinda přikývla.
„Byl výpadek v celém městě."

V tu chvíli Raven prudce zalapala po dechu.
Srdce se jí rozběhlo, dech se zrychlil.

„Raven?" Melinda ji okamžitě chytila za paži. „Co je? Nemůžeš dýchat?"

Raven se narovnala, zavrtěla hlavou a zvedla ruku.
„Ne... nic mi není. Jen..." Zarazila se. Pohled jí sklouzl ke vchodovým dveřím.

A v ten okamžik se jí to vrátilo.

Anita / Dveře/Slova/Vrána/Julianův pokoj/

Raven zbledla a pomalu se podívala zpět na matku.
„Kde je Julian?"

Melinda zpozorněla.
„Doma. Kde jinde by byl?"

Raven vstala tak rychle, až se židle za ní převrhla.
„Viděl už svůj pokoj?" vyhrkla vyděšeně.

Melinda zůstala stát.
„O čem to mluvíš, Raven? Proč by neměl vidět svůj pokoj?"

Raven neodpověděla.

Vystřelila po schodech nahoru.

„Raven, zlato! Kam jdeš?" volala za ní Melinda.

Raven nevnímala nic. Jen bušení srdce v uších.

Vyběhla do patra, rozrazila dveře Julianova pokoje a vyhrkla:
„Juliane! Dávej pozor na—"

Ztuhla.

Pokoj byl dokonale uklizený.
Všechno na svém místě. Žádný chaos. Žádný náznak toho, co viděla v noci.

Přešla ke komodě.
Rodinná fotografie ležela neporušená.

Raven se chytila za břicho.
„Co to má být..."

„Hej!" ozvalo se za ní.
„Co děláš u mě v pokoji? Neříkal jsem ti, abys klepala?"

Julian stál u skříně a skládal čisté oblečení. Všiml si ale, že Raven stojí nehnutě, jako socha.

„Hej, mrtvolo?" ušklíbl se a přišel blíž. „Co je ti?"

Pak se zarazil.

Raven se ani nepohnula. Jen zírala na fotografii.

„Proč na ni tak čumíš?" zamračil se.

Otočila se k němu.

A tentokrát to nebyl výraz, na jaký byl zvyklý.

Než stačil cokoli říct, vešla do pokoje Melinda.

„Raven! Co se děje? Proč by Julian neměl vidět svůj pokoj?"

Julian okamžitě zareagoval.
„No víš, mami... sourozenecký boj. Děláme si naschvály. Raven mě trochu vystrašila, tak jsem musel uklidit." Usmál se. „Všechno je v pohodě."

Melinda ho odstrčila stranou.
„Juliane, nech toho. Raven včera omdlela. Myslíš si, že ti skočím na nějaký váš hloupý spor?"

Chtěla jít k Raven, ale Julian ji zarazil.
„Ehm... mami. Je čas ti to říct. Raven má menší..."

Raven ho přerušila.
„Mám problém se socializovat."

Oba se na ni podívali.
Cože?

Raven se otočila od fotografie, založila ruce na prsou.
„Ve škole se mě dotkl kluk."

Melinda zůstala stát v šoku.
Julianovi málem vypadla čelist.

„Chce mě pozvat na halloweenskou party," pokračovala Raven. „Nesnáším love story. A ten dotek..." otřásla se. „Bylo to, jako kdybych si na tělo vylila celý kanystr sava."

Julian se zasmál.
„No páni, segra. Takže na obzoru láska?"

Raven se oklepala.
„Fuj."

Melinda se vzpamatovala.
„Dobře... ale proč jsi tedy ležela na zemi? Nevnímala jsi, ani když jsme tě dali do postele."

Raven se nadechla.
„Včera jsem nejedla. Bylo mi špatně. Možná mě tělo prostě vypnulo, aby se znovu nabilo."
Zvedla hlavu. „Už jsem v pořádku."

Odmlčela se.
„A to s Julianovým pokojem... hledala jsem rady v jeho knihách."

Sklopila oči. Nesnášela to. Hrát citlivku.

„Ohledně vztahů. Socializace."

Julian vyprskl smíchy.
„Ty jo. To bych do tebe nikdy neřekl."

„Takže mi nelžeš?" zeptala se Melinda vážně. „Nic ti není?"

Raven přikývla.
„Ne, matko. Jen... mám hlad."

Melinda se konečně usmála.
„Dobře. Udělám pořádnou snídani."

Odešla.

Julian zavřel dveře a otočil se k Raven.
„Tak jo. Teď mi to řekni. Kdo to je? Znám ho? A je to taky mrtvola?"

Raven ho kopla do nohy.
„Au! Proč?!"

„Jen se ptám!"

„Ptáš se na věci, do kterých ti nic není."

Julian se zazubil.
„Ale no tak. Moje malá segra poznala lásku."

Raven se na něj otočila s kyselým výrazem.
„Nejsem jako ty a tvoje lízátka. A nelhala jsem kvůli klukovi."

Otočila se ke dveřím.

Julian ji chytil za ruku.
„Tak proč?"

Chvíli mlčela.

„Protože se tu včera něco stalo," řekla tiše. „A matce pravdu říct nemůžu. Pravda si pro mě přišla sama."

Julian zbledl.
„Cože? Nerozumím."

Raven se na něj naposledy podívala.
„Po rodinné schůzi se sejdeme u mě v pokoji."

Vytrhla se mu.

A odešla dolů do kuchyně.

Kuchyně voněla kávou a čerstvým pečivem.
Až nepřirozeně normálně.

Melinda stála u linky, míchala vajíčka a usmívala se tím svým „všechno je v pořádku" úsměvem, který Raven znala až moc dobře. Richard prostíral stůl, pečlivě, skoro obřadně.

Julian seděl opřený o židli, rozcuchaný, v mikině, s telefonem položeným displejem dolů.
Raven si sedla vedle ně mlčela a pozorovala.

„Tak," začala Melinda až podezřele lehce, když si všichni sedli. „Máme pro vás novinky."

Raven se lehce opřela v židli.
Samozřejmě že máte.

„Ten dům," navázal Richard a složil ruce na stůl, „potřebuje péči. A ne málo."

Julian zvedl obočí.
„To je hodně diplomatické označení pro barák, co se rozpadá."

Richard ho ignoroval.

„Přes týden není čas," pokračovala Melinda. „Takže každý víkend budeme opravovat. Malování, úpravy..."

„Střecha," doplnil Richard. „Je v horším stavu, než jsme čekali. A spousta věcí uvnitř je..."
Odmlčel se. „Pozůstatek předchozí rodiny."

Raven sevřela hrnek s čajem.
Pozůstatek.
Jako by mluvili o nábytku. Ne o lidech.

„Takže," pokračovala Melinda, „se bude vyhazovat starý nábytek. Skříně, postele, všechno. Chceme to tu nové. Čisté. Připravené..."

„Pro lidi, co tu budou žít," doplnil Richard a chytil Melindu za ruku.

To gesto bylo klidné. Pevné.
A Raven z něj zamrazilo.

„Možná," řekla Melinda tišeji, „bychom se časem mohli odstěhovat natrvalo. Někde, kde nám bude dobře."

Julian ztuhl.
Raven zvedla oči.

„Irsko je nádherné," pokračovala Melinda nadšeně. „Zelené, klidné, bezpečné."

Raven položila hrnek na stůl o něco tvrději, než chtěla.

„Ale," dodal Richard rychle, „aby to bylo spravedlivé... necháme vás vybrat."

Julian i Raven zpozorněli.

„Tři možnosti," řekla Melinda a prsty jemně sevřela Richardovu ruku. „Irsko. Rumunsko. Nebo Nový Zéland."

Na vteřinu bylo ticho.

Pak Raven vydechla krátký, suchý smích.
„To je vtip?"

Melinda znejistěla. „Ne, zlato. Myslíme to vážně."

„Tak to je skvělé," pronesla Raven chladně. „Protože se mi nelíbí ani jedna."

Julian protočil oči.
„Jo, super. Zrovna když si najdu vztah, tak se mám odstěhovat na konec světa."

„Juliane," okřikla ho Melinda.

„Ne, vážně," pokračoval. „Nechci ho zničit jen proto, že vás chytla potřeba resetu."

Raven se opřela lokty o stůl.
„A před čím přesně utíkáme?" zeptala se klidně.

Richard se zarazil.
„Neutíkáme."

„Ale ano," řekla Raven a zadívala se mu přímo do očí. „Jen tomu říkáte jinak."

Melinda se nadechla.
„Raven..."

„Myslíte si, že když přejedeme oceán nebo hory," pokračovala Raven, „tak pravda zůstane tady?"
Ušklíbla se. „To fakt věříte tomu, že dům je problém?"

Julian se na ni otočil.
„Počkej. O čem to mluvíš?"

„O tom," odpověděla Raven tiše, „že před pravdou se neschováte. Ani kdybyste utekli za sedmero hor."

V kuchyni by bylo slyšet spadnout špendlík.

Melinda sevřela Richardovu ruku pevněji.
„Ty nevíš, o čem mluvíš."

Raven se zvedla.
„Možná vím víc, než byste chtěli."

Julian si odfrkl.
„Tak jo. Shrňme si to. Vy chcete malovat, bourat, vyhazovat minulost a pak nás přestěhovat do pohádky. Já chci zůstat. Raven taky. Konec porady?"

Nikdo se nezasmál.

Raven si vzala talíř, ale jídla se ani nedotkla.
„Jezte," pronesla klidně. „Já nemám hlad."

A to byla ta největší lež u stolu.

„Raven! Vrať se zpátky!"

Melinda vyrazila ke točitému schodišti a zastavila se těsně pod ním. „Tohle není situace, kdy můžeš jen tak odejít. Řešíme rodinné záležitosti."

Raven se zastavila v půli schodů. Pomalu se otočila.
V očích měla únavu. Ne vzdor. Únavu z nekonečného vysvětlování.

„Tohle nedělej," pokračovala Melinda měkčeji. „Už ne prostě... to se vyřeší."

Raven protočila oči.
„Co chcete pořád řešit?" vyštěkla. „Máme snad na výběr? Ne nemáme protože když nechceme to, co chcete vy, stejně si jedete po svém."
Zhluboka se nadechla. „A mě už to prostě nebaví, matko."

Melinda ztuhla.

„Ty víš," pokračovala Raven hlasem, který se jí třásl vztekem, „že je s naší rodinou něco špatně.  nejsme normální a jsme prokletí."
Ukázala kolem sebe. „Ale vy se pořád tváříte, jako by bylo všechno v pořádku jako by se nic nedělo."

Její hlas zesílil.
„Ale my nejsme normální! Tak kdy si to konečně přiznáš?!"

Melinda zůstala stát jako přimražená.
Tyhle věčné boje... už je sotva zvládala.

„Raven!," řekla tiše, ale pevně, „tyhle výbušné epizody nám nepomáhají. Musíme držet spolu. Jsme rodina a ta je  vždycky při sobě. Pamatuj si to."

Raven se krátce, hořce zasmála.
„Bože, co to meleš?"

Sešla o schod níž. „Jak můžeme být rodina při sobě, když mě odmítáš poslouchat? Když pokaždé, když ti řeknu, že se něco děje, tak to smeteš ze stolu?"

Jejich hlasy se odrážely chodbou.
Byly slyšet i venku.

Richardovi došla trpělivost bouchnul dlaní do stolu a prudce vstal.

„Tati, ne," ozval se Julian, ale Richard ho už nevnímal.

Vyšel na chodbu.

Viděl Raven a Melindu stát proti sobě.
Dcera napjatá jako struna.
Manželka bledá, ale tvrdohlavá.

„Dost!" zahřměl Richard. „Obě!"

Raven se na něj otočila.
„Tak konečně další, kdo mi vysvětlí, že si to všechno vymýšlím?"

„Ne," odsekl Richard. „Ale taky tě nenechám tady rozbíjet rodinu."

„Já ji nerozbíjím," odpověděla Raven klidněji a právě to bylo nejděsivější.
„Já jen odmítám dělat, že je všechno v pořádku."

Melinda sevřela ruce v pěst.
„Tak co chceš, Raven?" vyhrkla. „Co máme podle tebe dělat?"

Raven se na ně oba podívala.
Na rodiče, kteří se drželi plánu, protože se báli pustit pravdu dovnitř.

„Přestat utíkat," řekla tiše.

„A začít se dívat."

Ticho, které následovalo, bylo těžší než křik.

Julian pomalu vstal od stolu a postavil se vedle Raven.
Poprvé bez vtipu.

„Možná," řekl opatrně, „bychom ji měli aspoň vyslechnout."

Richard se na něj zadíval.
Melinda sklopila oči.

Richard se rozhlédl po všech.
Pak se jeho pohled zastavil na Melindě měla napjatý obličej, rty sevřené, jako by už dopředu věděla, co přijde.

Richard si odkašlal.

„Teď máme rodinnou poradu," řekl pevným hlasem. „Jak řekla vaše matka – rodina musí držet při sobě a tak to i zůstane."

Raven sevřela ruce v pěst.

 

„Nebudeme se chovat jako nějací idioti," pokračoval Richard tvrdě, „které údajně honí nějaké příšery."

Raven otevřela ústa, ale Richard ji okamžitě zarazil.

„Přestaň, Raven!" zvýšil hlas. „K matce se budeš chovat s respektem."

Ticho bylo ostré jako sklo.

„Žádné nebezpečí nehrozí," pokračoval. „Ten barák může působit strašidelně, ale to je jen ve vaší hlavě je starý chátrá praská dřevo, stěny, všechno vrže proto se opraví. Vymaluje vyhodí se starý nábytek a pořídí se nový."

Rozhodil rukama.

„A uvidíte, že to byla jen fantazie."

Raven se na něj dívala s čím dál větším vztekem.

„Takže," uzavřel Richard, „dům se opraví, prodá a my se konečně usídlíme někde, kde nám bude dobře máte na výběr tři varianty. Volbu necháme na vás a tím končím tuhle diskuzi o strašení."

Raven mu skočila do řeči.

„A vás třeba nezajímá ta rodina, co tu žila před námi?!" vyhrkla.
„Kde jsou? Proč tu nechali tolik věcí?"

Udělala krok vpřed.

„Třeba proto, že nikdy neodešli! Co ta holka? Anita?"
Hlas se jí zlomil vztekem. „Vždyť jste ji viděli! Byla mrtvá! To není dítě, to je přízrak! Duch!"

Ukázala kolem sebe.

„Celý ten barák je prokletý! A my s ním! Vás to vůbec nezajímá?!"

Richard se na ni díval dlouho příliš dlouho.

Pak řekl klidně, až děsivě klidně:
„Jestli se necítíš bezpečně... ve městě je kostel je tam velmi milý farář."

Raven ztuhla.

„Zavolám mu," pokračoval Richard. „Přijde do domu a udělá očistu a ty budeš mít klid na duši."

Raven nevěřila vlastním uším.
„Jako vážně?" zasmála se hořce. „Farář? Co je tohle? Film o démonech?"

Richard byl viditelně naštvaný, ale rozhodnutý.
„Říkej si tomu, jak chceš já ho sem pozvu. A tím tahle fraška končí."

Podíval se na všechny.

Jde nám o živobytí a já chci mít čistou mysl, až ten dům budu prodávat."

Raven se uchechtla.
„Jasně pro prachy cokoliv."
Zvedla obočí. „A že nám možná hrozí nebezpečí? To je vám jedno."

„Raven!" okřikl ji Richard. „Takhle s námi mluvit nebudeš! Jsme tvoje rodina, ne nějací tvoji kamarádi!"

Raven se sarkasticky usmála.
„Rodina na baterky s falešnou přetvářkou."

Richard udělal krok k ní, ale Melinda ho rychle zastavila.

„Dost!" vyštěkla. „Už přestaňte tohle nikam nevede."

Obrátila se k Raven.
„Proč si myslíš, že nám hrozí nebezpečí?"

Raven na ni překvapeně zírala.

„Protože..." začala a polkla.
„Protože celé město se o nás baví."

Podívala se na Juliana.
Ten na ni hleděl s vyděšeným výrazem.

„Jeden spolužák," pokračovala Raven, „řekl, že naše rodina je prokletá že já jsem to prokleté dítě a přišli jsme sem naplnit kletbu."

V místnosti by bylo slyšet spadnout špendlík.

„Říkal," dodala tiše, „že mám stejné prameny jako ta čarodějka která může za zmizení rodiny Andersenových."

Richard zavrtěl hlavou.
„Přesně o tom mluvím," řekl unaveně. „Vidíte? Takhle vypadáme celé město si o nás vykládá kraviny, protože se nechováme normálně."

Rozhlédl se kolem.
„Ten dům tak působí a  proto ho musíme dát do pořádku."

Otočil se a odešel do ložnice. Dveře za ním tvrdě zaklaply.

Melinda zůstala stát. Dívala se na Raven.
Raven na ni.

Po chvíli Melinda promluvila:
„Jak se ten kluk jmenuje?"

Raven pokrčila rameny.

„Na tom nezáleží ale ví o naší rodině víc, než by měl."

Melinda začala přecházet sem a tam.
„Hm," zamumlala. „Dobře nechte to být. Já to vyřeším."

Zastavila se.
„Teď běžte do svých pokojů."

Julian se otočil a beze slova zamířil k sobě.
Raven se ale ani nepohnula pořád se dívala na matku.

A pak tiše řekla:

„Tak mi pořád chceš tvrdit, že jsou to jen kecy?"

 

 Pokračování příště :) Všem přeji hekzé prožití Velikonočních svátků :)