Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 6

6.
Vítejte u lesního mága – Příliš žádaný čaroděj – K čemu jsou drakům princezny – Hypotéza ohledně únosu a kdo ji potvrdí – Tak tedy do hor – Pozor, zlý slimák! – Hrobertův cenný suvenýr – Neopodstatněný strach z vodníků – Ať mi zavolá!

 

Od tunelu k lesu vedla úzká sotva znatelná stezka a pokračovala i dále mezi stromy. Kdo se dostal až sem, zasloužil si zřejmě, dle mínění obyvatele údolí, malou nápovědu. Les v podvečerním šeru nepůsobil dvakrát přívětivě, Švarnold však do něj vstoupil bez váhání. Hrobert se na okamžik zamyslel, zda je barbarům váhání vůbec známo, pak ale válečníka svižně následoval a Čmuch se poslušně přidal.

Opravdu to nebyl les, do kterého by si člověk vyrazil jen tak v neděli na borůvky. Mohutné prastaré stromy jako by po nich natahovaly větve a výhružně jimi skřípaly. Když ale Švarnold rozverně máchnul vzduchem svou děsivou sekerou, skřípat přestaly a dál už jen uraženě šuměly listím či jehličím. Hrobert pro jistotu také pevněji sevřel topůrko, nebylo ale třeba se plašit. Les i v něm žijící tvorové se zřejmě rozhodli vetřelce ostentativně ignorovat.

Než se docela setmělo, dovedla je pěšina na břeh jezera. Tam spatřili podivné stavení. Neveliké obydlí nepravidelného půdorysu bylo vystavěno mezi čtyřmi kmeny stromů, z nichž jeden byl vskutku monumentální. Stěny chatrče tvořily dovedně propletené větve a střechu pláty kůry. Před vchodem hořel oheň nad nímž cosi bublalo v kotlíku.

Když se přiblížili, vyšla jim z domu v ústrety nevšední figurka oděná ve svérázný, zčásti plátěný, zčásti kožený hábit, který ale bylo sotva vidět přes šedý plnovous sahající muži až po kolena. Nevysokou postavu prodlužovala jakási kloboukovitá pokrývka hlavy porostlá mechem a ledabyle zdobená peřím. Prostor mezi krempou klobouku a změtí vousů vyplňoval velmi dlouhý zahnutý nos a malá chytrá očka. To celé dohromady nebyl nikdo jiný než Čarodědek. Hrobert ho poznal a Švarnold si to domyslel. Co se honilo hlavou Čmuchovi, nebylo zcela zřejmé, vrtěl však ocasem, a nejspíš byl tedy s vývojem situace spokojen.

„Rád tě zase vidím, Hroberte, synu Trudolfa dřevorubce. Už na tebe čekám.“ vítal příchozí Čaroděděk.

„Vy jste věděl, že přijdu?“ zeptal se překvapený Hrobert hned potom, co lesního muže uctivě pozdravil.

„Ale jistě. Neříkals snad posledně na shledanou, když jsme se loučili? Já odsud téměř nikdy neodcházím, musels tedy přijít ty za mnou,“ usmál se tázaný a dodal: „Navíc jsem vás viděl, už když jste vylezli z jeskyně. Neptej se, jak je to možné, ukážu ti to později. Teď mi představ své společníky.“

Hrobert tak učinil a následně všichni tři přijali pozvání k ohni. Kotlík, k radosti příchozích, neobsahoval žádný magický lektvar, nýbrž vydatnou rybí polévku, kterou je Čarodědek vzápětí pohostil. Čmucha podaroval velkou morkovou kostí z lesního tura a pes mu za to vděčně olízl ruku.

„Jsem rád, že jste se přes močál dostali bez úhony. Není tam teď příliš bezpečno. Frogula si poslední dobou nějak vyskakuje. Doslova.“

“Frogula, slyšíš?“ šťouchl Švarnold Hroberta do ramene, že málem vylil polévku na zem. „To bude ta, co na tebe vyplazovala jazyk.“

„Tedy jste ji viděli? Ale snad jste ji nezabili!?“ pokračoval hostitel. „Byla by to škoda. Je dost možná jediná svého druhu a prokazuje mi dobrou službu. Hlídá mě tu před nezvanými hosty. Dřív lidi pouze děsila svým vzhledem. Co ale dorostla, je to s ní horší. Ona není v jádru zlá, prostě má jen hlad.“

„No, když jsme se s ní loučili, rozhodně byla naživu,“ odpověděl barbar. „Ať už ale příště sežere kohokoli, za ušima se olizovat nebude.“

Nebylo zřejmé, zda Čarodědek narážku pochopil, dál se už ale nevyptával. Místo toho nabídl hostům vlastnoručně destilovaný bylinný likér a následně zvědavému Švarnoldovi vysvětlil, proč si zvolil tak odlehlé místo k životu.

„Kdysi jsem žil mnohem blíže civilizaci, ale neměl jsem tam chvíli klid. Jakmile se lidé doslechli o mých schopnostech, a oni se vždycky nějak doslechnou, už jsem nedělal nic jiného, než léčil všelijaké choroby, napravoval polámané hnáty, míchal lektvary lásky, věštil budoucnost anebo odmítal ty, kdo po mě chtěli něco z výše uvedeného. Nemám nic proti pomoci bližním, ale člověk taky občas potřebuje chvilku pro sebe. Navíc, když se o mně dozvěděl Šeredor, vzal si do hlavy, že se stanu jeho dvorním čarodějem. Nevím, kdo mu takovou pitomost poradil. Časem mě přestalo bavit vymýšlet, v co proměnit ty troupy, které pro mě neustále posílal a rozhodl jsem se změnit působiště. Našel jsem si tohle půvabné místečko a byl to tvůj tatík, Hroberte, kdo mi pomohl se stěhováním. Tady mi nic nechybí. Co mi nedá příroda, to si vyčaruju. A návštěvy mě ruší jen velmi zřídka. Přinejmenším ty lidské. Málokdo mě tu najde. No nic, chlapci, jistě si potřebujete odpočinout. Popovídáme si ráno. Teď pojďte za mnou, ukážu vám, kde můžete složit hlavy.“

Vnitřek Čarodědkova obydlí vypadal tak, jak si obvykle člověk představuje doupě lesního kouzelníka. Temno spoře prosvětlené svícemi, spousta polic s všelijakými lahvičkami, krabičkami či jinými nádobkami prapodivného obsahu, zvířecí lebky, také dvě lidské i jedna naprosto nelidská – zřejmě z Oslotrola – a samozřejmě tajemně vyhlížející knihy vázané v kůži neznámého původu. Teplo v místnosti zajišťoval malý hliněný krb, momentálně vyhaslý. U okna směřujícího k východu stál rozměrný dřevěný stůl zpola pokrytý výše zmíněnými proprietami a vedle krbu postel pana domácího. Pro návštěvu bylo připraveno široké lůžko z chvojí a kožešiny urostlého medvěda. Na důkladnější prohlídku však již bylo příliš málo světla. Ať už to bylo nápojem, kterým zapili večeři, nebo jen únavou z cesty, o čtvrt hodiny později všichni spokojeně spali.

Když ráno Hroberta se Švarnoldem probudilo vycházející slunce, Čarodědek v místnosti nebyl. Ani venku po něm nebylo stopy. Pak ho ale, ke svému překvapení, uviděli vycházet ze dveří. Na rtech mu hrál šibalský úsměv.

„Hledali jste mě, chlapci?“ ptal se vesele. „Byl jsem se jen trochu porozhlédnout po okolí.“ A když se pokochal jejich zmatenými pohledy, pokynul jim: „Pojďte, něco vám ukážu.“

Následovali ho zpátky dovnitř a tam jim Čaroděděk svěřil jedno ze svých tajemství. Nejstatnější z rohových stromů byl totiž dutý. Dříve si toho nevšimli, protože otvor v kmeni byl velmi důmyslně maskován příklopem z kůže pokryté kůrou. Dutina skýtala tolik prostoru, že se tam vešli všichni tři. Čmuch se nezúčastnil a raději venku hledal, v čem by se po ránu vyválel.

Vykotlaný strom ukrýval žebřík, po kterém se, jak jeho majitel vysvětlil, dalo vylézt k otvoru nad silnou větví. Výš pak bylo možné šplhat po provazovém žebříku.

„Odtamtud jsem vás včera viděl přicházet,“ ukázal Čarodědek vzhůru. „Je tam nádherný výhled. Možná se později přesvědčíte sami.“

„Důmyslná skrýš,“ uznale mručel Švarnold. „Žebřík se dá, předpokládám, vytáhnout nahoru.“
„Přesně tak,“ odpověděl Čarodědek. „Teď už ale pojďmě posnídat,“ ukončil prohlídku hostitel.

Zatímco s chutí hltali smažená ptačí vejce, houbové placky a lesní plody, Hrobert Čarodědkovi vypověděl, co ho potkalo a proč se rozhodl vyhledat pomoc moudrého lesního muže.

„Z toho, co říkáš, je jasné, že ten, kdo princeznu unesl, musel tak učinit oknem přes balkon. A pokud se zdi věže opravdu nedají zlézt, pak to muselo být vzduchem,“ vyvodil z vyprávění kouzelník.

„No jo. Jenže lidi přece lítat neumí a žádný pták není tak velký, aby unesl skoro dospělou holku,“ odpověděl pochybovačně Hrobert. „Snad leda drak…“

„Draci nejsou...“

„To teda jsou!“ nenechal mladík děda domluvit. „Můj táta jednoho viděl!“

„Draci nejsou tak hloupí,“ pokračoval klidně Čarodědek, „aby létali do města a riskovali, že se do nich někdo bude trefovat balistou. Drak je tvor rozumný, a když už náhodou chce princeznu, mimochodem, nikdo vlastně přesně neví na co, najde si někde v okolí královského hradu šikovnou jeskyni, ideálně poblíž obchodní cesty a začne děsit a ničit.“

„A žrát lidi.“ dodal dřevorubec.

„Ale houbeles“, odvětil Čaroděděk. „Říkám přece, že drak je chytrý tvor. Proč by si kazil žaludek, když dobře ví, že vládcům o lidi nejde. To si myslí jen hlupáci a možná méně bystří teroristi. Pokud něco chceš od toho, kdo panuje, musíš poškodit jeho ekonomické zájmy. Což pro draka znamená pálit úrodu, ládovat se dobytkem, plašit kupce a brzdit průmysl. Na finanční ztráty totiž naopak králové a jim podobní slyší vždycky. A mnozí z nich jsou pak ochotni i dceru obětovat. Koneckonců, opatřit si novou bývá obvykle snazší a příjemnější než se vyrovnávat s následky požárů, obnovovat obchodní styky a platit za nový dobytek.“

„A i kdyby náhodou Tupěnu odnesl drak,“ pokračoval lesní mág, „těžko by po sobě zanechal dopis, natož psaný v množném čísle. Leda snad, kdyby to byla velmi vzdělaná vícehlavá saň“, zamyslel se na chvíli. „Ne, to je nesmysl. A navíc, draka by si určitě někdo všiml i v noci. Víš kolik rámusu nadělají tak obrovská křídla?“

Z výrazu Hrobertovy tváře bylo jasné, že neví.

„Spoustu!“ byl vzápětí poučen. „To by probudilo celé město. Možná i hlídky,“ dokončil lesní muž svou úvahu.“

„Ale neboj se,“ navázal. „My na to přijdeme. Ten, kdo princeznu unesl na něčem přiletěl. Kromě draků umí létat jen již jen zmiňovaní ptáci, netopýři a hmyz.“

„A tak některé veverky,“ doplnil ho Hrobert.

„Hmyz, veverky a netopýry můžeme vyloučit,“ pokračoval děd, „ti by princeznu maximálně pokousali. Co se týče ptáků, dovol mi vyvrátit tvou teorii o neexistenci exemplářů dostatečně velkých pro úkol, o kterém je zde řeč. Není jich mnoho a v našich krajích se běžně nevyskytují, jsou ale tací. Většinu z těch nemnoha můžeme rovněž nechat stranou. I jejich křídla by totiž byla slyšet. A v tichu noci o to víc. Jedna výjimka tu ale je. Existuje totiž pták, který umí létat zcela bezhlučně. Sova.“

„Sov už jsem pár viděl. Ale pokud Tupěna není velká jako nemluvně, což soudě podle jejího pantoflu není, ani ten největší výr by si s ní neporadil. Natož spolu s únoscem,“ poznamenal nedůvěřivě Hrobert.

„Máš naprostou pravdu,“ přitakal Čarodědek. „Obyčejná sova by nic takového jistě nedokázala. Já však vím o jedné velmi neobyčejné. Vyšlechtil ji kolega Bludoprav z Mlhor. Jednou sem na ní sám přiletěl, aby se mi pochlubil. Je to vskutku fascinující exemplář. Tedy ta sova, Bludoprav zas až tak zajímavý není. Však vydržte, něco vám ukážu.“

Zmizel ve svém obydlí, hned se ale zase objevil ve dveřích a v ruce držel pero. Jeho původ byl zřejmý, pocházelo ze sovího křídla. Jenže na rozdíl od všech jiných sovích per, které kdy Hrobert se Švarnoldem mohli vidět, tohle mělo délku paže dospělého muže.

„Našel jsem ho na hladině jezera, když jsem si vyjel na ryby,“ podával brk Hrobertovi. „A víte kdy? Právě před sedmi dny ráno! Ze Zlondýna je to do Mlhor na severozápad, stejně jako sem. Takže, pokud by tam někdo chtěl od hradu letět nejkratší cestou, bylo by to právě tudy.“

„Takže ten Bludoprav podle vás unesl Tupěnu?“ zeptal se Švarnold.

„Vyloučit to nemůžeme,“ přisvědčil Čarodědek, „ale popravdě nevím, co by s ní dělal. Pokud je mi známo, ženy už dlouho nejsou středem jeho zájmu. Leda by ji snad chtěl zkřížit s nějakým zvířetem. Na takové blbinky ho užije. Ale k tomu by mu stačila obyčejná venkovanka. Spíš si myslím, že svou sovu někomu zapůjčil, nebo spíše pronajal. Peníze ho totiž, na rozdíl od žen, zajímají pořád. Když o tom tak přemýšlím, je to docela zvláštní. Obvykle to jde ruku v ruce.“

„Takže se ho asi budeme muset zajít zeptat,“ odtušil Hrobert. „Je to daleko?“

„Mlhory je to odsud asi týden svižnou chůzí,“ odpověděl kouzleník. „Ke skalní věži, kterou Bludoprav obývá, se ale nedostanete jen tak. Pokud nechcete šplhat po skalách – a obávám se, že váš chlupatý přítel by toho ani nebyl schopen – máte na výběr ze dvou cest. První je bezpečnější a pohodlnější, ale také mnohem delší. Museli byste hory obejít, a to by vám trvalo možná dva týdny. Podle počasí. Pak je tu ta druhá, přímá, a tedy mnohem kratší. K cíli vás dovede za den či dva. Anebo taky nedojdete vůbec.“

Oba posluchači se zatvářili zvědavě a stařec pokračoval. „Museli byste projít roklí Hlenochoda. A ten má návštěvy velmi rád. Vyloženě se na ně těší. Velmi mu totiž chutnají.“

„Slyšel jsem o tom přerostlym slimákovi,“ přisvědčil barbar. „Říká se, že dokáže chrlit sliz na deset sáhů daleko. Tím kořist znehybní a pak ji sežere.“

„Tak tak,“ potvrdil jeho slova Čarodědek. „A je to ještě horší. Obvykle, když vás něco sežere, nejdřív vás to rozkouše či rozsápe, takže to máte docela rychle za sebou. Jenže Hlenochod člověka pohltí zaživa. Nezbývá než doufat, že se takový nešťastník udusí dřív, než ho pomalu rozloží žaludeční šťávy.“

„Brrr!“ otřásl se odporem Hrobert. „To je ta obluda tak veliká?“

„Asi takhle,“ rozpřáhl Čarodědek paže a mladík už se nadechoval k poznámce, že pak to s tím pohlcováním asi nebude tak žhavé. „...má širokou tlamu,“ dokončil děd větu a Hrobert opět vydechl.

„Dá se s ním bojovat?“ zeptal se Švarnold.

„To jistě dá. Ale vyhrát je skoro nemožné. Rosolovitému tělu Hlenochoda totiž běžné zbraně neublíží.“

„Co oheň?“ vyzvídal válečník.

„To by snad bylo řešení, jenže obyčejná pochodeň určitě stačit nebude. Tu slimák snadno uhasí svými výměšky. Musel by to být pořádný oheň. V Hlenochodově rokli ale nenajdete nic, než kamení a sem tam nějaké trnité křoví. Není tam dohromady co zapálit. Navíc do něj vede jen úzká soutěska, takže vůz, na kterém by bylo možné palivo či hořlavinu dovézt, se tam prostě nedostane.“

„Takže není žádná šance?“ povzdechl si Hrobert.

„Ale je. Třeba budete mít štěstí a zastihnete Hlenochoda po jídle. Říká se, že když už někoho sežere, zaleze do své díry a dá na nějakou dobu pokoj. V takovém případě byste snad mohli projít bez problémů. Podobně by vám pomohlo velké vedro. To by ho taky určitě zahnalo do stínu doupěte. Jenže v Mlhorách moc často horko nebývá, nejspíš proto si je také Hlenochod vybral. A pak mu taky můžete prostě zkusit utéct. On není z nejrychlejších. Nicméně ten svůj sliz plive velmi přesně,“ povzbudil své posluchače Čarodědek a dodal: „Než k horám dorazíte, budete mí čas rozmyslet si, kterou cestu zvolíte. Je tu ale ještě jeden problém, se kterým se budete muset vypořádat, pokud se k Bludopravovi dostanete. Jak už jsem naznačil, je to mág chamtivý a pochybuji, že by vám něco prozradil nebo vám dokonce pomohl, nebude-li patřičně motivován.“

„A co byste tak jako myslel, že bychom mu měli nabídnout? Peněz moc nemáme.“

„No, myslím, že právě ty, Hroberte, máš u sebe něco, o co bude mít Bludoprav velký zájem.“

„Já?“ podivil se oslovený. „A co by to mělo být?“

„Jen se podívej do svého vaku. Cítím až sem, že se v něm nalézá předmět magickou mocí oplývající.“

Stále nechápající Hrobert odběhl do domu, aby přinesl své zavazadlo a pak vysypal jeho obsah na zem. Hned pochopil, o čem to Čarodědek mluvil. Průzračná koule, kterou našel v rozvalinách chatrče Lidožrababy, a na kterou pak úplně zapomněl, se třpytila v trávě jako veliká kapka rosy.

„Netuším, jak jsi k tomu přišel, zato vím téměř jistě, že nemáš ponětí, co to vlastně máš.“

Mladík domněnku potvrdil a vysvětlil, že původní majitelka doličného předmětu ztratila kvůli Švarnoldovi hlavu.

„Tahle koule,“ navázal mág, „pokud se s ní tedy správně zachází, umožňuje, těm, kdo mají patřičné vzdělání, vidět osoby i věci na vzdálených místech. A pokud i ony vzdálené osoby vlastní podobnou kouli, mohou spolu dokonce komunikovat. Vím to, protože i já jednu takovou mám.“

„Vážně? A nemohl byste se teda podívat, kde je Tupěna? To by nám dost pomohlo.“ ptal se dychtivě Hrobert.

„Roztomilý nápad,“ usmál se kouzelník. „Tak snadné to ale bohužel není. Koule ti neukáže libovolnou osobu kdekoli na světě. Je třeba zaměřit její pozornost na konkrétního člověka a přesné místo. Mohli bychom se tedy například podívat, co právě dělá Šeredor, protože víme, že je pravděpodobně ve svém hradu. Kde se ale nalézá Tupěna nemáme tušení. Ano, vím, na co se chceš zeptat. Snad by stačilo podívat se, co dělá Bludoprav. Třeba je princezna přece jen u něj. Jenže na kouzelníky to neplatí. Ti se umějí proti nežádoucímu pozorování bránit. Koule nám ale pomůže jinak. Já totiž náhodou vím, že Bludoprav o tu svou nedávno přišel. Rozbil mu ji jeden z těch jeho mutantů. Proto se ho také nemůžeme na Tupěnu zeptat přímo odtud. Sehnat novou kouli není vůbec snadné a jsem přesvědčen, že ti za tuhle nabídne, co budeš chtít. Možná by se dokonce mohl pokusit vzít ti ji násilím nebo spíše lstí. Proto bude dobré, když mu hned na úvod sdělíš, že jsi pod mou ochranou a také, že jsi ochoten mu kouli dát, pomůže-li ti. Tobě stejně k ničemu není.“

Čarodědek vzal magický předmět do ruky a chvíli si ho zálibně prohlížel. „Moc hezký kousek,“ řekl pak. „Nemít svoji, sám bych měl eminentní zájem. Ale když jsou tyhle věcičky blízko u sebe, nedělá to dobrotu. Však víte, nežádoucí interference sil. Na, schovej ji a dávej na ni pozor.“ Stalo se, jak řekl.

Potom kouzelník své hosty potěšil sdělením, že chtějí-li na severozápad, nemusí údolí opustit stejnou cestou, kterou přišli a následně pracně obcházet celý skalní prstenec. Vyzval Hroberta, aby ho následoval do koruny stromové pozorovatelny a ukázal mu, kde najdou na druhé straně údolí další jeskynní průchod. Protékal jím potok, který ústil do jezera a jeskyně byla přístupná pouze z vodní hladiny. Kouzelník však disponoval loďkou, kterou byl ochoten hostům poskytnout.
Když slezli dolů, Hrobert vše přetlumočil Švarnoldovi. Ten musel, s ohledem na omezenou nosnost pozorovacích větví, čekat na zemi. Teď, když už ale bylo nahoře volno, neodolal a se svolením domácího pána svižně stoupal po žebříku pokochat se výhledem.

O něco později, opět všichni nohama na zemi, se začali chystat na hory. Čarodědek byl překvapivě pohostinný. Přibalil oběma mužům do vaků na cestu nejen uzené ryby a zvláštní –prý trvanlivé – placky, ale také malou hliněnou lahev svého bylinného destilátu. Hrobert, který měl původně z cesty za kouzelníkem obavy, byl takovou štědrostí uveden do rozpaků. Děd mu ale vysvětlil, že má vůči jeho tatíkovi jistý dluh a takhle ho může alespoň částečně splatit. Více prozradit nechtěl a místo toho poskytl další rady. Až se dostanou na druhou stranu skal, mají se držet potoka, který je provede hlubokým lesem až do obydleného kraje. Měli by tam dorazit zítra k večeru. Jedná se o území, kterému panuje hrabě Oslow, Šeredorův vazal a neobyčejně otravný člověk. Jeho hradu, a zejména jemu samotnému, je rozhodně lepší se vyhnout. Naopak se ale vyplatí navštívit ves Mrcholupy, která se nachází pár hodin cesty od lesa proti proudu potoka. V tamější hospodě, pokud si Čarodědek dobře vzpomíná, totiž mívali výborné pivo. No a dál už se na cestu doptají.

Následovalo seznámení s plavidlem. Když ho Švarnold spatřil, prohlásil, že tenhle člun rozhodně tři muže včetně psa nepojme.

„Proč tři?“ zeptal se ho Čarodědek. „Já nikam nejedu.“

„Ale jak vám tedy loďku vrátíme?“ podivil se barbar.
„Jednoduše. Až u jeskyně vystoupíte, prostě ji pošlete zpátky. Ona domů trefí.“

Tomu se válečník podivil ještě víc, nic už ale nenamítal. Zato Hrobert vyjádřil jistou obavu z cesty po vodě ve vratkém člunu. Argumentoval faktem, že se letos velmi přemnožili vodníci. Bylo mu však vysvětleno, že vodníci se vyskytují zásadně tam, kde je koho topit. Zde by tedy pravděpodobně pochcípali nudou. Také Čmuch byl ale viditelně nervózní a vůbec se na palubu nehrnul. Přesvědčila ho až další pořádná kost připravená ve člunu.

Pak přišlo na řadu krátké ale srdečné rozloučení doplněné dlouhým, a ještě srdečnějším děkováním. O chvíli později Čarodědek odstrčil člun od břehu a na poslední chvíli ještě za odplouvajícími volal: „Až dáte kouli Bludopravovi, nezapomeňte mu vyřídit, ať mi hned zavolá. Budu chtít vědět, jak jste pořídili.“

„Milý člověk,“ poznamenal Švarnold na adresu lesního mága, který se s přibývající vzdáleností zmenšoval na břehu.
„Velmi,“ přisvědčil jeho společník. „Ale nedělej si iluze. Kdybychom přišli se zlým úmyslem, teď už bychom si nejspíš hledali přátele mezi ponravami nebo jinou havětí.“ Válečník jeho slova nezpochybňoval a místo toho se zručně oháněl pádlem.