Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 7

7.
Ve člunu se nehrabe! – Kostlivá jeskyně – Tady se fakt nedá spát! – Veselé cestovní příběhy – Hrobert se seznamuje – Hospodské kratochvíle – Proč se neprat s dřevorubcem – Smrdutá odplata – Skutečně příjemná noc

 

K jeskyni to přes jezero nebylo nijak daleko a byli by tam dorazili za pár minut, kdyby ovšem Hrobert místo pádlování nemusel většinu cesty přesvědčovat Čmucha, že zahrabávat si kost na lepší časy není za stávajících okolností vhodné.

I přes toto drobné zdržení se ale zanedlouho drápali z loďky po kamenech k ústí jeskyně. Plavidlo dle pokynů odeslali zpět majiteli a za svitu pochodní, které si takticky připravili již před vyplutím, vstoupili do nitra skal. Nějakou dobu se zdlouhavě sunuli vpřed po úzké římse podél potoka, pak se ale tunel rozšířil v pořádnou jeskyni, takže mohli postupovat mnohem svižněji a pohodlněji. Hrobert si představoval, jak by bylo hezké, kdyby tu narazili na zlatou žílu, nebo třeba diamanty, narazil však pouze do balvanu, který přehlédl, když se po žíle a drahém kamení rozhlížel.

Pokračovali stále podle potoka a nevšímali si bočních chodeb, které, jak věděli od Čarodědka, by je buď nedovedly nikam, nebo tam, kde by se jim prý určitě nelíbilo. Po chvíli se cesta začala opět zužovat a v dálce před sebou spatřili záblesk denního světla. V posledním úseku cesty jim občas pod nohama zakřupala kost a ve svitu pochodní spatřili i pár nepěkně pošramocených lidských lebek. Nenechali se tím ale vyvést z míry. Čarodědek jim již dříve vysvětlil, že tam děsivé propriety naaranžoval sám. Skutečnost, že tunel ústí do jezera, ho sice sama o sobě dobře chránila před nezvanými hosty, malá pojistka ale nemůže být na škodu. Po tom, kde kouzelník kosti vzal, raději nepátrali.

Z temnoty jeskynního údolí vystoupili do nedlouhé kamenité rokle, která je brzy dovedla mezi vysoké stromy hustého a temného lesa. Hrobert ani Švarnold tu nikdy dřív nebyli, Čmuch jakbysmet, a nebýt potoka, zřejmě by je čekalo další bloudění. Nic, co by připomínalo cestu nebylo v dohledu, a tak se dlouhé hodiny proplétali mezi stromy, klestili si cestu houštinami a když to jinak nešlo, brodili se vodou.

Zdálo se, že lidská noha do těchhle končin vstoupila jen výjimečně a Hrobertovo pytlácké srdce se hned několikrát rychleji rozbušilo, když vyrušili četnou lesní zvěř, která se jich skoro nebála. Jednou se naopak bál on sám. To, když si chtěl odskočit do houští, kde skoro vrazil do kapitálního zubra. Zvíře začalo okamžitě podrážděně funět a rýt nohama zem. Švarnold mu ale pohrozil pěstí, načež se zubr zatvářil, jako že si tu jen vyrývá kořínky k svačině a funí, protože je to dřina. O něco později, když procházeli pod rozložitým habrem, zaprskal na ně z větví mimořádně urostlý rys. Ani ten však přímou konfrontaci neriskoval.

Poznámka:
Možná jsi, milý čtenáři, detailista a říkáš si, že ti autor příběhu, stejně jako mnozí jiní autoři mnohých jiných, podobných příběhů, zatajuje některé podrobnosti, které k takovéhle cestě neodmyslitelně patří. A máš pravdu, i naši tři řekněme hrdinové si občas potřebovali udělat přestávku, něco pojíst, ulevit si. Ale opravdu bys chtěl (či chtěla) číst o něčem takovém, jen proto, aby znělo vyprávění realističtěji? Pokud ano, máš smůlu.

Večer je zastihl stále v lese, a tak se utábořili na travnatém palouku poblíž potoka. Brzy se ukázalo, že to nebyl nejšťastnější nápad. V noci se na ně od vody sápaly podivné mátohy a od lesa pro změnu dotíralo stádo upířích srneček. Oheň sice dokázal nezvanou havěť držet v bezpečné vzdálenosti a dřeva na přikládání bylo naštěstí dost, o spánku ale za takových podmínek nemohla být řeč. Z jedné strany to neustále zlověstně huhlalo a blábolilo, z druhé skřípaly přerostlé špičáky, o Čmuchově vyděšeném kňučení ani nemluvě. A to všechno skoro až do svítání. Teprve nad ránem si bděním zdeptaná trojice mohla konečně alespoň na pár hodin zdřímnout.

Když znovu vyrazili na cestu, slunce už bylo vysoko a teprve dlouho po poledni se konečně vynořili z lesa. Šli stále podél potoka, který nyní vedl mělkým údolím mezi nízkými kopci a cesta jim příjemně ubíhala. Švarnold Hrobertovi vyprávěl o bitvách, kterých se zúčastnil, hradech, které dobyl a krajích, které navštívil. Hrobert se mohl na oplátku pochlubit pouze návštěvami zajímavých hostinců a zážitky z dobývání vesnických dívek. Ani ty však nepostrádaly dobrodružství a rozhodně nebyly nudné. Dlužno dodat, že k tomuto tématu měl co říci i statný barbar.

Po nějaké době narazili na prašnou cestu, která se vinula od jihozápadu a dále pokračovala podél vody. Vydali se po ní a brzy se ocitli v rovinatém kraji s jasnými stopami lidské práce. Procházeli nyní mezi poli a loukami a na jedné z nich zahlédli ke své radosti skupinku prostě oděných děvčat. Nejspíš tam sbíraly šneky na polívku.

Po několika dnech, kdy mimo Čarodědka potkávali jen lesní tvory, byl pro oba muže pohled na lidské bytosti něžného pohlaví vskutku příjemný. Zejména Hrobert, rozjařen vlastním vyprávěním, se přímo zaradoval a pohotově využil příležitosti.

„Zdravíme vás, sličné panny!“, zavolal vesele na zvědavě hledící dívky, když se k nim přiblížili. Vícehlasné zachichotání mu potvrdilo, že zájem není jednostranný.

„I my vás zdravíme, ztepilí poutníci,“ odpověděla za všechny tmavovlasá dívka s  provokativně drzým obličejem a postavou, která vzbuzovala trýznivou zvědavost. Vzápětí se sehnula, aby vložila do košíku macatého hlemýždě, a když se předklonila, naskytl se mladíkovi pohled, který jeho zvědavost povážlivě umocnil.

„Vede tahle cesta do Mrcholup?“ zeptal se jí Hrobert, i když měl v tomto směru díky radám od Čarodědka docela jasno.

„Co za to, když ti to povím?“ kontrovalo děvče otázkou a přidalo úsměv, jaký v jistých filmech jiného světa a doby nasazují představitelky osamělých dam, které se konečně dočkaly urostlého instalatéra. Tento úsměv na Hroberta po několika dnech odříkání v lesích zapůsobil natolik silně, že se chvíli nezmohl na odpověď, neboť se mu ztopořil jazyk. Brzy se však vzpamatoval.

„Slyšeli jsme, že v Mrcholupech mají slušnou hospodu. Rádi bychom tam povečeřeli a nejspíš se zdržíme přes noc. Přijď tam za mnou večer, rozdělím se s tebou o džbánek vína.“

„Já radši pivo,“ ušklíbla se sličná sběračka.

Hrobert ji ujistil, že i o pivo se s ní rád podělí, poctí-li ho večer svou společností, načež se pokusil vyzvědět dívčino jméno. Bylo mu však doporučeno, aby nebyl zvědavý, neboť by mohl předčasně zestárnout. A co se týče hospody, prý si to dotyčná ještě rozmyslí. Nabídek na večer má totiž vždycky dost. Jiskřičky v očích, ale napovídaly, že už je dávno rozmyšlená.

„Když půjdete pořád podél potoka, před setměním jste v Mrcholupech,“ vrátila se pak tmavovláska k původnímu dotazu. Hned na to se zatvářila, jako že už ji konverzace nudí a s nápadným zaujetím se pustila do pátrání po další ulitě. Oba muži tedy zdvořile poděkovali, rozloučili se a jarým krokem vyrazili vstříc mrcholupskému pivu. Hrobert se po chvíli ohlédl přes rameno a když přistihl dívku, jak se za ním usmívá, začal si spokojeně pohvizdovat melodii velmi nemravné písničky.

Slunce se teprve blížilo k obzoru, když trojice vcházela mezi první chalupy Mrcholup. Ves nebyla na pohled ničím zvláštní a ani reakce místních obyvatel na příchod neznámých individuí, z nichž jedno měří přes dva metry, se nelišila od běžného standardu zvědavého zírání. Cizinci si však okounějících Mrcholupanů nijak zvlášť nevšímali a zamířili rovnou na náves, kde tušili hospodu. Tušili správně.

Krátce na to se tedy Hrobert se Švarnoldem svalili na dřevěnou lavici v útulné nálevně a objednali si pivo. Dokonce i Čmuch směl dovnitř. Kyprá hostinská v nejlepších letech fascinovaně hleděla na obrovského barbara a proti přítomnosti psa v lokále nevznesla žádné námitky. Zda byl příčinou respekt, či sympatie, se z jejího pohledu nedalo odhadnout. Každopádně kromě dvou pořádných korbelů lákavého obsahu přinesla po chvilce i misku vody pro čtyřnohého hosta. Ochotně též slíbila poskytnout trojici nocleh. K těmto účelům byla totiž hospoda vybavena hned několika jizbami o patro výš.

Pivo bylo vskutku výborné, ale po celodenním pochodu by nejspíš cestovatelé pochválili i nápoj podprůměrné kvality. Když spláchli největší žízeň, poručili si oba pořádný kus vepřové pečeně, válečník raději hned dvojitou porci. Kromě nich v místnosti popíjelo jen pár místních strejců a čtyři muži odění jako cestující kupci. Později, když už bylo po robotě, se ale výčep začal plnit. Dorazila i skupinka hlučných mladíků, kteří na cizince vrhali podezíravé pohledy.

Jídlo nebylo špatné, a hlavně ho bylo dost. I na Čmucha zbylo. Talíře už byly dávno prázdné a Švarnold právě objednával třetí rundu piva, když do místnosti vplula půvabná sběračka šneků. Nyní měla vlasy spletné do copu, kolem krku korále a na sobě parádní košili s ještě parádnější červenou sukní. Její přítomnost vzbudila mezi místními rozruch hraničící s nadšením. Kromě kupců ji tu očividně všichni znali a zřejmě bylo aktuálně přítomno hned několik ctitelů. Radost však vystřídalo zklamání, když děvče nedbale elegantním krokem rozvlnilo své svůdné boky, zamířilo přímo ke stolu cizáků a bez rozpaků se k nim posadilo. Podezíravé pohledy nyní už lehce přiopilých křiklounů se změnily ve vyloženě nevraživé.

„Jsem rád, žes přišla,“ oznámil Hrobert dívce vesele, zatímco gestem pohotově naznačoval šenkýřce, že bude třeba další korbel. Dřív, než objednávka přistála na stole, stihl představit sebe, Švarnolda i Čmucha, který se k nově příchozí až nestydatě lísal.

„Mně říkají Lustýna,“ svěřila se jim na oplátku tmavovláska a důkladně podrbala psa za ušima. Své jméno vyslovila tónem, který v kombinaci s provokativním úsměvem přivodil Hrobertovi další napjatou chvilku. To už tu však stálo i pivo a rozdoutnalý mladík zvedl to své k přípitku.

„Na krásu zdejších žen a dívek,“ pronesl hlasitě. Švarnold se k němu přidal, místo Lustýny však při tom se zájmem pozoroval hostinskou. Také jemu se oplátkou dostalo významného úsměvu. Ačkoli zde nenalévali žádné nedomrlé žejdlíky, ale přinejmenším půlmázy, copatá krasavice se s tím svým vypořádala tak rychle, že si od obou spolustolovníků vysloužila obdivné zamručení. Vypadalo to na zábavný večer.

Hrobert Lustýně prozradil, že je sem přivedl velice tajný a stejně tak nebezpečný úkol svěřený jim nejvyšším vládcem Krutopie. Dále vysvětlil, že on sám byl pro tuto misi vybrán, neboť skolil Chrochtala. Že to však nebylo za odvahu, nýbrž za trest, takticky zamlčel. Legendami opředený kňour byl dobře znám i v Mrcholupech a vyprávění tedy na dívku udělalo patřičný dojem. Zvláště, když ho důvěryhodně vypadající Švarnold pohotově potvrdil. S úmyslem podlehnout už sice Lustýna do hospody přišla – Hrobert se jí totiž líbil na první pohled –, pokud však před tím měla nějaké pochybnosti, nyní se definitivně rozplynuly. Ještě chvíli dělala jen tak na oko drahoty, to aby se neřeklo, že je do větru, brzy už se ale nechala obejmout kolem ramen a rozverně se smála všemu, co jí mladík šeptal do ucha.

Ani Švarnold nezůstával pozadu. Když mu šenkýřka přinesla další pivo, zapředl s ní rozhovor, z něhož vyrozuměl, že hostinský před rokem odjel pro zásoby a už se nevrátil. Od té doby se o podnik stará sama, pouze s mírně zaostalým podomkem a jeho ženou, která má na starosti kuchyni. Barbar využil příležitosti a zeptal se, proč tak atraktivní ženská v nejlepších letech zůstává bez muže. Záblesk, který se tázané mihl v očích, když jí zalichotil, válečníkovi napověděl, že do téhle bitvy se může směle pustit a odpověď ho v tom jen utvrdila.

„Čekám na pořádnýho chlapa,“ mrkla na něj hostinská významně a obrátila se ke stolu křiklounů, kteří až příliš naléhavě signalizovali žízeň.

„Pořádnýho chlapa, slyšíš? Abys nakonec nemusel uklízet...,“ rejpnul si do válečníka Hrobert a opět tím rozesmál svou společnici. Jinak ale Švarnoldovi držel palce. Už proto, že v případě jeho úspěchu možná nebude třeba platit za dva pokoje. Ne, že by se nějak zvlášť styděl, ale v některých situacích měl raději soukromí.

Zvyšující se hladina alkoholu v krvi bohužel nepůsobila na všechny v lokále stejně. Zatímco Hrobert, Švarnold a Lustýna se bavili čím dál lépe. Pětice hlučných mladíků se stávala čím dál nevrlejší.

„Jako kdyby nestačilo, že si k tý cizácký chamradi Lustýna přisedla. Vona se vod jednoho z nich dokonce nechává vochmatávat. A na toho druhýho zase dělá voči hospodská. My jim asi nejsme dost dobrý,“ brblali podnapile.

Po další rundě už se shodli na tom, že by s tím měl někdo něco udělat. A když pak viděli, že Hrobert Lustýnu dokonce políbil, ten nejopilejší z nich úplně ztratil soudnost. Za normálních okolností by ho přítomnost nadrozměrného Barbara jistě udržela na židli, teď ale – s rozumem pivem zatemněným a sebevědomím naopak nezdravě povzbuzeným – vstal, rozhodnut učinit přítrž rejdům přivandrovalců.

Jako první zaregistroval blížící se problémy Čmuch a upozornil svého pána temným zavrčením.

„Hlídej si toho svýho vypelichanýho čokla, tady nemá co dělat!“ pronesl opovážlivec, když stanul nad sedícím Hrobertem.

Ten se ale nenechal vyvést z míry a klidně odpověděl: „Můj pes není vypelichanej, umí se docela dobře ohlídat sám a o tom, jestli tu má nebo nemá co dělat, ty nerozhoduješ.“

„A hlavně si hlídej ty svý špinavý pracky. Strkáš je tam, kam nemáš,“ nedal se odradit bojovně naladěný kořala. „Na naše holky nám tu hrabat nebudeš. A už vůbec je nebudeš voblizovat!“ dodal bojovně.

„Nezdá se, že by to byla tvoje holka, a pokud jsem si všiml, je tu se mnou docela spokojená. Tak co kdyby ses vrátil ke svým kamarádům a nechal nás na pokoji?“ zkusil to Hrobert po dobrém. Protože ale nebyl v podobné situaci poprvé, tušil, že to nezabere.

„Páč je to coura,“ zařval opilec a praštil pěstí do stolu, až pivo vystříklo a potřísnilo Lustýně uraženě vzedmutou hruď. V místnosti bylo najednou úplné ticho. Všichni napjatě sledovali promáčenou košili na půvabných ňadrech inzultované krásky. A taky je docela zajímal eskalující konflikt.

Ne, že by byl Hrobert zrovna krutopijský sir Galahad, věděl ale, že pokud si chce užít vášnivou noc, musí bránit čest své dnešní vyvolené. Sundal tedy ruku z jejích ramen a vstal.

„Urazils dámu. Koukej se omluvit!“ pronesl zlověstně pevným hlasem. Jak se dalo očekávat, jeho požadavek nebyl vyslyšen.

„Na koho si tu votvíráš hubu, ty chcípáku?!“ otázal se vydrážděný agresor a rozmáchl se k ráně pěstí. Následky jeho úderu však okusil pouze vzduch. Hrobert, který hospodských rvaček kvůli holkám absolvoval bezpočet, snadno uhnul a vzápětí svému protivníkovi vlepil ukázkovou dřevorubeckou facku.

Pouštět se do rvačky s dřevorubcem není moudré, to je známá věc. Podobné dobrodružství lze doporučit snad jen tomu, kdo je a) také dřevorubec a větší, za b) kovář, horník, profesionální zápasník či barbarský válečník, za c) v přesile. Hrobertův podnapilý vyzyvatel na žádné z výše uvedených povolání nevypadal, větší nebyl a přesilu sice měl, jenže ta ho pouze vyjeveně sledovala zpovzdálí a momentálně mu nebyla nic platná. No a v neposlední řadě zjevně neoplýval nadbytečnou inteligencí. V příštím okamžiku se tedy napůl omráčen, a k tomu hluchý na levé ucho, potupně válel na podlaze. Zároveň bylo možné sledovat velmi názornou demonstraci fungování zákona akce a reakce. Opilec se skácel, jeho čtyři kumpáni povstali. Švarnold se vztyčil, kumpáni opět usedli. Opilec se po čtyřech doplazil ke svým, Hrobert a Švarnold se v klidu posadili.

Celý incident proběhl tak rychle, že hostinská ani nestihla zasáhnout v obavě o vybavení interiéru svého podniku. K žádné materiální škodě však nedošlo, a kromě zfackovaného nikdo neměl důvod k vážnějším stížnostem.

„Dobrá rána,“ pochválil Hrobertův výkon Švarnold. Mladík se k tomu nemohl adekvátně vyjádřit, měl totiž momentálně plná ústa i ruce náklonnosti Lustýny, jejíž čest tak mužně obhájil. Barbar tedy jen pokrčil rameny, a protože ani on nechtěl strávit noc sám, objednal si další pivo.

Když se fackou poznamenaný mladík vzpamatoval a přestalo mu pískat v uchu, chvíli svým společníkům cosi tiše sděloval, načež se všichni zvedli, zaplatili a opustili lokál. K domovům se však nevydali. Bylo jim jasné, že na cizáka v kombinaci s jeho přerostlým kamarádem nestačí ani v pěti. Také ale věděli, že ten, kdo celý večer pije pivo, bude muset dřív nebo později navštívit dvorek. A muži, na rozdíl od dívek, tak obvykle nečiní po dvojicích či dokonce hromadně. Až ta chvíle přijde, bude Lustýnin nápadník sám, a to jim dá příležitost k odplatě.

Obešli tedy hospodu, přelezli zeď do dvora a schovali se v chlívku, takže každý, kdo zamířil na hnůj, musel projít kolem nich. Ve výčepu se nacházelo adeptů více, a tak museli mstitelé dávat pozor, aby se potmě omylem nepustili do někoho jiného. Nějako dobu se tísnili v nevábně zapáchajícím příbytku dvou statných vepřů, nakonec se ale Hrobert přece jen objevil. Když minul jejich skrýš vrhli se mu na záda. Jeden z útočníků přepadenému pohotově hodil přes hlavu pytel, který našel v chlívě, čímž mu zkomplikoval volání o pomoc. Než ho ale stihli odtáhnout dál od dveří do nálevny, stalo se něco, s čím nepočítali. I Čmuch totiž využil příležitosti jít se vyvenčit. Ve tmě byl pro svůj černý kožich skoro neviditelný, o to víc ho ale nyní bylo slyšet. Pomstychtivé darebáky zuřivý psí štěkot vyděsil až k smrti, jenže pes nezůstal jen u štěkání. Uměl i velice pěkně kousat, což začal vzápětí názorně demonstrovat.

Rámus ze dvora pochopitelně nemohl ujít pozornosti hostů uvnitř. Lustýna se již dříve od Hroberta dozvěděla, čím se Švarnold živí, a právě ho zpovídala, jaké to je zabíjet lidi pro peníze. Než jí ale barbar stačil vysvětlit, že podle jeho názoru je to určitě lepší než zabíjet lidi zadarmo, ozval se zvenku štěkot a křik. Válečník okamžitě vyrazil na dvůr. Nebyl sám. Někteří ze zvědavců pohotově vytáhli ze stojanů na zdech louče a v jejich světle teď mohli sledovat zajímavou bojovou scénu. Švarnold se zorientoval velmi rychle a okamžitě přiložil ruku k dílu.

Vlastně ale nebylo moc koho zachraňovat. Pes obranář svým vpádem narušil bojovou morálku útočníků natolik, že nebyli schopni svůj plán dokončit. Lýtko jednoho z nich Čmuch právě svíral v zubech. Druhý se držel za hýždě, rovněž poznamenané čelistmi nejlepšího přítele člověka a další se snažil narovnat si zlomený nos. Původcem tohoto zranění byl samotný Hrobert, který se vyprostil z pytle a místo facek nyní rozdával rány pěstí. Jednu se zrovna chystal uštědřit čtvrtému výlupkovi. Ale ten pátý – a nebyl to nikdo jiný než samotný původce celého konflitku – se chopil vidlí, o které před chvílí zakopl a chystal se jimi zneškodnit běsnícího psa. Nebylo mu přáno. Barbar ho zezadu popadl jednou rukou za krk, druhou za opasek a bez většího úsilí ho zvedl nad hlavu. Pak, aniž by věnoval pozornost zoufalému vidlákovu křiku, jím mrštil do hnoje. A aby tam nebyl sám, v příštích chvílích za ním podobným způsobem postupně poslal i jeho tři kamarády. Posledního nechal Hrobertovi. Ten sice v hodu lidmi na cíl nebyl tak zdatný, svého svěřence ale dopravil na místo určení solidním kopancem.

Ne všichni přihlížející byli vývojem situace nadšeni, vždyť nářez dostali jejich sousedé. Buď ale chápali, že si to dotyční zasloužili, nebo si prostě jen netroufali zakročit, aby třeba nedopadli podobně. Zůstalo tedy jen u odvážného mrmlání pod vousy. A byli tu i tací, kteří se výtečníkům, mátožně se vyhrabávajícím se z hnoje, nepokrytě smáli. Mezitím hostinská otevřela vrata do dvora a navoněná pětice, povzbuzena barbarovým a Čmuchovým temným vrčením, urychleně zmizela ve tmě.

Když se o něco později hosté vrátili zpátky na svá místa ve výčepu, přitočil se ke Švarnoldovi jeden z kupců a nabízel mu solidně honorovanou práci osobního strážce. Barbar však musel zdvořile odmítnout, neboť, jak dotyčnému vysvětlil, je již zaměstnán a momentálně na služební cestě.

Dále už večer nic nenarušovalo. Hostů postupně ubývalo, jak se vytráceli domů nebo do pronajatých světnic. Tou dobou už Švarnold věděl, že hostinská se jmenuje Chmelena a také znal cestu do její ložnice. O něco později, když se i Hrobert s Lustýnou odebrali na lože, pomohl Barbar Chmeleně vyprovodit posledního opilce a poklidit nádobí ze stolů. To jen pro jistotu, aby viděla, že je vskutku pořádný. Poté ji galantně doprovodil ke dveřím do její komůrky a ona ho na oplátku zdvořile pozvala dovnitř. Čmuch se taktně uložil ke spánku na prahu pokoje, ve kterém Hrobert právě zjišťoval, zdali je jeho společnice stejně půvabná i bez parádní sukně a košile. Za chvíli bylo zřejmé, že uvnitř jsou oba spokojeni. A protože i v ložnici Chmeleny došlo k vzájemnému porozumění, soudě dle akustických projevů, nikdo z hostů se tu noc pořádně nevyspal.

Bouře vášní jako by inspirovaly samotné počasí. Nad ránem se začalo blýskat a hřmít, načež spustil mohutný liják doprovázený silným větrem. Slota trvala skoro celý den. Hrobertovi ani Švarnoldovi se pochopitelně v takovém počasí na cestu příliš nechtělo. Ani pes se netvářil, že by měl ze svého počasí kdovíjakou radost. Naopak všem přišlo docela vhod, že si zdejší pohostinství mohou užívat ještě jeden den. Strávili ho především dospáváním. Po dvou téměř probdělých nocích toho měli vskutku zapotřebí. Ve zbývajícím čase se dále sbližovali s dámskou společností a doplňovali potřebné kalorie i tekutiny. Měli ale také skvělou příležitost poptat se na další cestu k Mlhorám. V tomto ohledu jim byli užiteční především kupci, kteří také usoudili, že bude moudřejší vyčkat, až přestane pršet. Od snídaně neopustili výčep, kde seděli nad pivem, diskusemi o vývoji ekonomiky a jakousi stolní hrou. Nijak se jim nepříčilo rozdávat cestovatelské rady, a Hrobert se Švarnodlem tedy díky nim získali docela solidní představu, kudy se vydat za Bludopravem. Na rozhodnutí, zda jít déle a pohodlně, nebo to risknout s Hlenochodem, bylo zatím času dost. A protože liják ustal až pozdě odpoledne, byl výlet do Mlhor takticky odložen na příští ráno.