Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 8

8.
Nepříjemné důsledky žalování – Švarnoldův záhadný úsměv – Hrobert je nervózní, ale má nápad – Barbarův trumf – Horké chvíle hradního pána – Pár koní a pytel soli

 

Druhý večer v mrcholupské hospodě se obešel bez rvačky a noc nebyla o nic méně příjemná než ta minulá. O to horší však bylo ráno. Tentokrát za to nemohlo počasí ani kocovina, ale uražená pýcha a touha po pomstě. Když totiž Hrobertem zfackovaný mladík a jeho hnojem načichlí kumpáni pochopili, že se jejich pokořitelé zdrží v Mrcholupech ještě jednu noc, rozhodli se jednat. Jakmile přestalo pršet, vyrazili ti, kteří byli schopni chůze, žalovat hraběti Oslowovi. Do jeho hradního sídla dorazili krátce po setmění, vyžádali si audienci v naléhavé záležitosti a nevrlému hraběti pak vylíčili dojemný příběh plný nespravedlivého násilí a beznaděje. Jako důkaz předložili své vlastní šrámy a vyjádřili také obavu, že ti, kdo jim příkoří způsobili jsou jen předvojem celé mordýřské bandy, která se chystá vyplenit Mrcholupy a možná i celý okolní kraj.

V důsledku tohoto podlého činu se druhý den krátce po svítání do Mrcholup dostavil tucet jízdních ozbrojenců. Neprodleně obklíčili hospodu a jeden z nich pak začal mocným hlasem hulákat na celou náves, že přijeli z rozkazu hraběte Oslowa, aby zatkli dva cizince a psa, kteří zde podle svědků vyvolali násilnou výtržnost, přičemž způsobili újmu na zdraví pěti hraběcím poddaným, a navíc dvě poddané zneuctili. V závěru proslovu důrazně vyzval narušitele pořádku, aby dobrovolně vyšli ven, za účelem zatčení a předvedení k výslechu na hrad Drápštejn. „Jinak bude zle,“ dodal.

Švarnoldovi z toho řvaní úplně přestala chutnat snídaně a Hrobertovi, který se ládoval vedle něj, leknutím zaskočilo. Jen Čmuch se nezúčastněně drbal za uchem. Oba muži vstali a oknem pozorovali Oslowovy pochopy, kteří odhodlaně poklusávali kolem a významně při tom řinčeli zbrojí.

Barbarský válečník zocelený v mnoha bitvách by si s nimi dost možná poradil, ale jistě by se to neobešlo bez ztrát na životech. Též ho znepokojovala skutečnost, že dva z jezdců byli vyzbrojeni kušemi. Švarnold dobře věděl, že se střelnými zbraněmi není žádná legrace. Jednou už totiž zkušený byl, do ramene. A ještě si živě vzpomínal, jak se ranhojič zapotil, když z něj tahal šipku. Navíc tohle nebyli žádní lapkové ani agresivní opilci. Pobít vojáky místního vládce by znamenalo poštvat na sebe celou hradní posádku a na takovou zábavu teď nebyla vhodná doba. Pak si ale uvědomil, že nic takového nebude nutné.

Hrobert zmateně hleděl na Švarnolda, který se spokojeně usmál, jako by dostal nějaký zábavný nápad. Místo vysvětlení však Barbar pouze vznesl dotaz, zda mladík umí jezdit na koni, a když tento zmateně přikývnul, pokynul mu, aby ho následoval ven. Chmelena s Lustýnou se jedna přes druhou nabízely, že dosvědčí, jak to bylo doopravdy. Válečník jim ale rázným gestem naznačil, ať zůstanou, kde jsou a do ničeho se nepletou.

Když vyšli před hospodu, jezdci je okamžitě obklopili a při pohledu na hrozivou Švarnoldovu postavu pevněji sevřeli své zbraně. Oba střelci na něj namířili natažené samostříly. Barbar zůstal zcela klidný. To o Hrobertovi se nic podobného říct nedalo. Svou nervozitu skrýval jen s velkým úsilím a sám by se určitě býval pokusil utéct. Kobku, kterou opustil teprve před několika dny měl ještě v živé paměti a skončit v další rozhodně nijak netoužil. Doufal tedy, že Švarnold ví, co dělá.

„Jste zatčeni a budete eskortováni na hrad hraběte Oslowa,“ vyštěkl na ně přísně velitel vojáků. „Půjdete dobrovolně?“

O potyčku s obřím válečníkem nikdo z biřiců dvakrát nestál, proto se jim ulevilo, když barbar přikývl.

„Zdá se, že máš rozum.“ odpověděl velitel. „Tak jdeme.“

Tentokrát ale zatčený nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Moment,“ pronesl s mrazivým úsměvem, který velícího ozbrojence zaskočil natolik, že se nezmohl na protest. Pak se Švarnold otočil, zavolal na Chmelenu a zdvořile ji požádal, aby s Lustýnou přinesly jeho a Hrobertovy věci.

Když o chvíli později vojáci spatřili barbarovy hrozivé zbraně, viditelně znejistěli. Válečník ale svým chováním dával jasně najevo, že s nimi bojovat nehodlá. Velitel eskorty na chvíli zaváhal, zda se má pokoušet výzbroj zabavit. Pak ale usoudil, že bude lepší, když se s tím vším cizinci potáhnou sami.

Švarnold zalovil ve svém zavazadle a vytáhl kožený váček. Vysypal z něj do dlaně několik mincí, kterými Chmeleně, navzdory jejím protestům, zaplatil za pohostinství. Uklidnil ji, aby si o něj nedělala starosti a pak ji políbil na rozloučenou. Hrobert byl rád, že Lustýně platit nemusí a uklidnit by potřeboval sám, zůstal tedy jen u polibku.

“Kdo ví, jestli není poslední,“ napadlo ho a sevřel dívku v objetí. Pak zapískal na Čmucha, který dosud vyčkával v lokále a pes se k zatčené dvojici poslušně připojil.

Vojáci celou scénu překvapeně pozorovali a nejednoho z nich napadlo, že ať už jsou ti dva kdokoli, ve zneucťování se zřejmě opravdu vyznají, když se s nimi jejich oběti tak srdečně loučí. Těm bystřejším také připadalo divné, že by hrdlořez, který plánuje vydrancovat vesnici, ochotně platil svou útratu, zvlášť když se to po něm ani nechce. Jenže rozkazy nejsou od toho, aby se o nich pochybovalo. Raději se tedy na nic neptali a chvíli na to všichni vyrazili ku hradu.

Hrad Drápštejn bylo vidět už z dálky. Stál na kopci, asi dvě hodiny svižné chůze od Mrcholup směrem na sever, tedy nepříliš daleko od cesty vedoucí k Mlhorám. Hrobert by moc rád věděl, co se barbarovi honí hlavou, jenže ten s ním před vojáky nechtěl mluvit. Pouze ho v rychlosti tiše uklidnil, ať si nedělá starosti, že prý bude veselo, a ještě na tom vydělají. Pak už jen mlčky mašíroval a tvářil se, jako by byli na nedělním výletě. Hrobert na jejich situaci nic zábavného neshledával, sám ale žádné řešení neměl, a tak mu nezbylo než důvěřovat zkušenějšímu.

Po zbytek cesty kráčel Hrobert v pochmurné náladě a silně zadumán. Proto si nevšiml macatého slimáka, který si ke své smůle vybral stejnou pěšinu, čímž si přivodil předčasnou smrt pod podrážkou dřevorubcovi škorně. Tento zdánlivě banální incident vnuknul znechucenému Hrobertovi myšlenku, jejíž význam bude pro nadcházející události nezanedbatelný. Nepřebíhejme však.

Asi hodinu před polednem dorazilo procesí na nádvoří hradu a jakmile za posledním ozbrojencem zapadla brána, sebevědomí velitele eskorty značně stouplo. Přesila vojáků byla nyní tak očividná, že neváhal zavelet k odzbrojení zadržených. Švarnold k Hrobertovu překvapení bez námitek odevzdal svůj arzenál jednomu z pochopů, nezapomněl ho však zdvořile upozornit, že jestli se s jeho věcmi něco stane, dotyčného si najde a vlastnoručně mu zpřeráží horní i dolní hnáty, jakož i vaz. Voják zřejmě vycítil, že navzdory barbarovu aktuálnímu postavení, není radno brát hrozbu na lehkou váhu, a proto jen mlčky přikývl. Vyděšený Hrobert si nepříznivou situaci uvědomoval mnohem intenzivněji než jeho hrozivý společník a nechal se odzbrojit bez připomínek. Krátce na to byli oba muži, doprovázeni šesti statnými a po zuby ozbrojenými biřici, předvedeni před hraběte Oslowa. Čmuch si musel na ortel počkat v kotci pro lovecké psy.

Hradní pán byl nevelký mužík středního věku s ustupujícími vlasy a obličejem připomínajícím potkana kříženého s ovcí. Co mu chybělo na výšce, nahrazoval si přepychem odění a četné šperky něm při sebemenším pohybu hlasitě chřestily. Seděl v bohatě vyřezávaném dřevěném křesle a se zlobným výrazem mlčky pozoroval Hroberta se Švarnoldem, které před něj ozbrojenci přivedli. Zdálo se, že na něco čeká a soudě dle stále temnějšího odstínu tváře bylo zřejmé, že čekání mezi jeho koníčky nepatří.

„To neumíte pozdravit?“ vyštěkl po chvíli pisklavým hláskem.

„Dobrý den,“ zaregoval Hrobert poslušně a Švarnold, kterého hraběcí vzhled i hlasový projev pobavil tak, že se stěží bránil smíchu, přidušeně dodal: „No jo, dobrej.“

„Já ti dám dobrej!“ zaprskal hrabě. „Tak především jsem pro vás jeho hraběcí milost, vy chátro prašivá, a ještě víc především koukejte okamžitě pokleknout nebo se neznám!“

Hrobert, neviděl důvod zuřícího šlechtice dráždit, ani nechtěl vědět, jaké to je, když se nezná, raději mu tedy vyhověl. Arcinegr však zůstal stát a vesele si Oslowa prohlížel.

„No to se mi snad zdá, tohleto!“ ryčel hrabě. „Nejen, že mi ten dobytek cizácká svévolně hmoždí a zneuctívá poddané, on se bude ještě vzpírat! Tak to ne panáčku, tohle tě bude mrzet! Stráže, okamžitě ho sražte na kolena!“

Ozbrojenci udělali krok k barbarovi, ten se však na ně nevzrušeně otočil a velmi přesvědčivým hlasem k nim s úsměvem promluvil: „Já bych to nedělal, chlapci.“ Biřici zaváhali.

„Co to má znamenat?!“ pištěl hrabě nepříčetně. „Koukejte mu naložit, co se do něj vejde, nebo budou padat hlavy! Na co máte ty halapartny, nebo sudlice, nebo co to vlastně máte?“

Tentokrát se Švarnold usmál na Oslowa a řekl:

„No, já myslim, že už to stačí. Co kdyby ses nejdřív mrknul na tohle?“

Při tom si sáhl za drátěnou košili a vytáhl složený pergamen opatřený výraznou černou pečetí. Pak pokynul jednomu z ozbrojenců, ať dokument podá hraběti. Toho válečníkova opovážlivost zaskočila natolik, že se nezmohl na slovo. Překvapeně zíral na pečeť, kterou dobře znal. Patřila totiž samotnému Šeredorovi. Nervózně rozložil pergamen a četl: Já, Šeredor I., pán Zlondýna a vládce Krutopie, jsem držitele tohoto pergamenu, vrchního velitele žoldnéřských vojsk Švarnolda Arcinegra, pověřil úkolem nejvyšší důležitosti. Kdokoli by mu v jeho konání bránil nebo ho zdržoval, bude potrestán na hrdle. Naopak, každý poddaný Krutopie je povinen být mu na požádání nápomocen.

Zatímco hrabě vstřebával obsah průvodního dopisu, jeho tvář měnila barvu z původní fialové přes růžovou, téměř křídově bílou, až po nezdravě šedozelenou, u které již zůstalo. Protože se sám bojům a válečným tažením vyhýbal, jak to jen šlo, Švarnolda nepoznal. Jeho jméno mu však bylo známo velmi dobře, stejně jako jeho pověst. O serióznosti psaného sdělení s pečetí panovníka vůbec nepochyboval. Chvíli to vypadalo, že ho raní mrtvice, pak se ale vzpamatoval a opět se rozvřískal. Tentokrát však na stráže.

„Vy idioti! To nepoznáte vrchního velitele žoldnéřů svého panovníka?! Málem jsem ho kvůli vaší tuposti nechal uvěznit. Vy hovada s mozky moučných červů! Okamžitě, ale okamžitě táhněte zpátky do Mrcholup a jestli mi do večera nepřivede ty udavače, nechám vás utopit v latríně! Zmizte!“

Vojáci moudře usoudili, že diskutovat s hrabětem na téma, kdo koho nepoznal, a kdo to komu nadával do chátry, nikomu neprospěje a raději se neprodleně vypravili splnit zadaný úkol.

Když se Oslow zbavil svědků a zůstal v sále s barbarem a jeho společníkem sám, spustil podlézavě omluvným tónem:

„Neračte se zlobit, veliteli, nepoznal jsem vás. Mám po otci slabý zrak. Jinak bych si nikdy nedovolil... Ale dostali jsme závažnou informaci. Ted´ již vím, že nepravdivou. Samozřejmě. Švarnold Arcinegr a velitel mordýřské bandy, takový nesmysl! Musel jsem to ale prověřit. Jistě chápete. O své poddané se starám, jak nejlépe umím. Ale nebojte se, dám ty prolhané udavače zmrskat, že na to do smrti nezapomenou. Nebo jazyky bychom jim mohli vytrhat, co říkáte? No, to se domluvíme později. Ještě jednou se omlouvám. I vám, pane,“ obrátil se na již opět stojícího Hroberta. „Kdo že račte být? Aha dřevorubec, rovněž pověřený panovníkem. No jistě, to dá rozum. A, že jsem tak smělý, smím se zeptat, jaký úkol vám to jeho zlordstvo dalo?“

„Nesmíš, je to přísně tajný!“ odpověděl Švarnold tak sebejistě, že hraběte ani nenapadlo protestovat proti žoldnéřovu nadřazenému tónu. „Neviděls náhodou někde tady kolem princeznu Tupěnu?“ pokračoval barbar.

„Princeznu? Tady? Ne, to opravdu... Ona se ztratila?“ zbystřil hrabě.

„Řikám, že je to tajný!“ usadil ho Arcinegr. „Když neviděl, tak neviděl. Každopádně jsi nás zdržel. A to by se panovníkovi určitě nelíbilo.“

„Ano, já vím. Je to trestuhodné. Ale já nerad. Nevěděl jsem, vždyť víte. Samozřejmě vám to vynahradím. Jen račte říct, jak mohu být nápomocen.“ blekotal hrabě.

„Tak předně bychom něco pojedli. Kvůli tomu tvýmu omylu jsme se nestihli ani pořádně nasnídat. A nechceš přece, abychom úkoly státní důležitosti plnili o hladu, že ne? Pak budeme potřebovat koně a taky zásoby,“ využíval situace Švarnold.

„Zajisté, pánové, všechno zařídím. Jen, kdybyste si laskavě, až se s jeho ukrutností setkáte, tuhle drobnou nepříjemnost nechali pro sebe. To by od vás bylo opravdu velkorysé. A budete si přát ještě něco?“

„Pytel soli,“ ozval se nečekaně Hrobert a mrknul na překvapeného Švarnolda, že mu to pak vysvětlí.

„Ano, jistě, opatřím,“ ujišťoval je hrabě. „Ale, dovolím si upozornit že, příliš solit prý není zdravé. Více než pár špetek denně, může uškodit. Můj lékař to tvrdí. A je opravdu dobrý, pochází až z dalekého východu. Aha, nemám se starat. A zdržovat. Dobrá, dobrá. Hned to bude. Pochopitelně, i pejska nakrmíme.“

Hrabě zatleskal, a když se v místnosti objevil sluha, nařídil mu, ať oba hosty dovede do kuchyně, řádně je pohostí a připraví jim něco na cestu. A také ať k hraběti urychleně pošle podkoního.