PARNÍ UTOPIE - II. Město s vůni dušené mrkvičky

Ventra – celkově osmé město, co se odlepilo od povrchu zemského. Jedno z mála měst, co se od počátku parní revoluce nijak zvlášť poznatelně nezměnilo.
Sice omítky zdí už nejsou tak bílé a zasazená zeleň je o dost větší než při vysázení, ale Ventra si drží svou úchvatnost. A to nejen že je za všechny ty roky v dobrém stavu ale hlavně protože je sama o sobě speciální – je to totiž jediné město se zaměřením na gastronomii.
Toto zaměření města provází i spousta karnevalů, večírků a průvodů – ve Ventře je zkrátka jen pár klidných dnů, zato spousta labužníků.
A to, že se Ventra zaměřuje právě na jídlo, je vinou slavného kuchaře jménem Gustav Papiň, který se proslavil hlavně vynálezem papiňáku.
Ve světě, kde se zrovna začaly rozjíždět parní technologie, mu tento vynález zajistil nejen doživotní pohodu, ale i možnost rozhazovat.
I když „rozhazovat“ je nejspíš špatné slovo – přesnější je „investovat“.
Gustav totiž investoval do výstavby Ventry, zaplatil asi šedesát osm procent celkové potřebné sumy.
A měl jedinou podmínku – aby Ventra byla zasvěcena tomu, co tolik miloval: kuchařině.
Ale i když Ventra existuje jenom díky Gustavovi, nijak se nestaral o vládu ve městě – měl totiž moc práce s vedením svého podniku ve středu města.
Parní pochoutky – tak se to tam jmenovalo.
V tomto podniku je mimo jiné i největší papiňák na světě, který má obsah asi 600 litrů.
Tento papiňák se většinou používá na dělání denních meníček:
• Pondělí – Medová mrkvička s hráškem a vepřovým (podušené v papiňáku).
• Úterý – Pekelné klobásy (podušené v papiňáku).
• Středa – Hrášková kaše s přírodním steakem (podušené v papiňáku).
• Čtvrtek – Kuřecí stehna na bylinkách (podušené v papiňáku).
• Pátek – Parní rybí filé se zeleninovým pyré (podušené v papiňáku).
• Sobota – Křupavé krokety s pálivou pikantní omáčkou (podušené v papiňáku).
• Neděle – Slavnostní parní koláč s ovocnou náplní a voňavou šlehačkou (připravený v papiňáku speciálním šetrným režimem).

Takto vypadala meníčka na aktuální týden, a byly to meníčka dobré. avšak bylo by to ještě lepší, kdyby všechno nedusili v tom obřím papiňáku.
Gustav Papiň tu však už nějakou dobu nepracuje, možná že je i toto důvod proč nikdo kuchaře nezastaví před strkáním jídla do papiňáku. Gustav už ani nikdy pracovat nebude leží totiž pod drnem.
Jeho místo převzala pravnučka Františka, ale ta nás v tuto chvíli nijak zvlášť nezajímá. Přeci jen vede jen starý podnik, byť s historií.

Zpět k Ventře.
Ventra má ve znaku kotlík, ze kterého vyrůstá strom neznámého původu.
Symbolizuje kulinářskou zručnost města a zároveň samostatnost, ztělesněnou v podobě rostoucího stromu. Pojďme se přemístit k něčemu méně symbolickému a pohádkovému, k vládě.
Jako v každém létajícím městě vládne i zde nejvyšší Letmistr.
Titul Letmistra se ve Ventře mění každých pět let. A ačkoliv nese rozsáhlé pravomoci, v praxi se většinou jedná o okrasnou figurku, a Ventra není výjimkou.
Skutečnou moc totiž drží takzvaně sližtí našeptávači – nenápadná skupina vlivných intrikánů, kteří Letmistra tahají za nitky.
Současným Letmistrem je Karel Jitrnicak – muž velmi objemných rozměrů. Což je vzhledem k okolnostem vlastně docela pochopitelné.

Ve Ventře se totiž o titul Letmistra dá ucházet na akci jménem Kulinářské klání.
Kandidát musí pocházet z vyšší společenské vrstvy, prokázat čisté úmysly s městem – a především výjimečné kuchařské schopnosti.
Koneckonců, jsme ve Ventře. A dobří kuchaři musí ochutnávat.
Karel Jitrnicak ochutnával. Hodně. A ještě víc. S radostí.
Ve Ventře tedy nestačí být čestný – musíte také skvěle vařit.

Letmistr žil ve velkém sídle, které se jasně tyčilo nad ostatními malebnými domečky v nejvyšší části města.
Budova má pět pater, třináct komínů, tři velké kuchyně, zasedací místnost a další nezbytné místnosti – ale to si zajisté umíte představit.
A celá je krásně vyzdobená ladnými oblouky, malebnými malůvkami, které zobrazují ovoce, zeleninu, a jiné pochutiny. Mezi tím vším znak města.
A celé tyto ladné ozdůbky narušovaly surové rezavé trubky a ozubená kolečka, co v domě přenášely energii do větráků, či do soukromého kolotoče na vrátnici a dalších zajisté nezbytných věcí.
Celý dům vypadal jako svatební dort, do kterého někdo zapíchl trubku.

A takto vypadaly i ostatní domy – jen byly o dost menší, nebyly tak vysoko a většina neměla soukromý kolotoč.
Sídlo Letmistra bylo nejvýš v celém městě a celé bylo obtočeno dlouhými cestami z kočičích hlav.
Často jste zde mohli vidět děti, které si v ulicích často hrály.
Neměly kde jinde si hrát, protože mimo ulice zde byly už jen pole, na kterých bylo nutno pracovat – a děti by zavazely.
Ale jsme ve Ventře – tady žádná nudná pole nejsou.
Zde jsou úžasná, skoro automatizovaná pole.
Máme zde automatické zavlažování, mechanické prokypřování půdy a chytrý způsob sklízení, který ale není dokonalý – po automatickém sklizení stejně musí přijít sedláci a posbírat nesklizenou úrodu (takže tato vychytávka vlastně postrádá smysl).
Sedláci pocházeli ze střední vrstvy, ve které se ale stále měli velice dobře. Mimo sedláky do střední vrstvy patřili také strážci pořádku. Ti měli krásnou modrou uniformu, ale až s přehnaně velkým kloboukem, což z nich dělalo chodící silniční kužely. Občas zastavili nějaké dítko, že je moc hlasité. Avšak hlavní úloha těchto „strážců pořádku“ byla hlídat, aby se nějaký špinavý údržbář z útrob města nedostal mezi spořádané občany.

K tomu jim sloužil široký sortiment zbraní, jako pístový obušek, vystřelovací parní síť či dokonce střelné zbraně, které byly schopny v pohodě zabít – jako parní ruční dělo. A v nejhorších případech se mohli uchýlit k použití „parního saka“ – zařízení, do kterého se navlékne člověk, který pak získá sílu takovou, že může slabší ranou prorazit zeď.

Vedlejší úloha těchto „ochránců pořádku“ byla případná obrana před vzdušnými piráty – ti se ale ve Ventře už dlouho neobjevili. I když představa zachránění města před piráty byla krásně hrdinská tak pravda je taková že to je v celku dosti nehumánní zaměstnání, takže jí většinou dělali nehumánní lidé.

Pokud jste se narodili do vrchní vrstvy, mohli jste se těšit na život politika, kuchaře, podnikatele, nebo zbohatlíka, který už ani nemusí pracovat. Život zbohatlíka takového, že ani jeho děti, a děti jeho dětí a děti dětí jeho dětí nebudou muset nikdy pracovat.

Pokud jste ale měli tu smůlu a narodili jste se do vrstvy spodní, nezbývalo vám než se tak dřít, že vám z rukou postupně stal kámen. Bylo to to jediné, co vám zbývalo, jelikož nikdo ze spodní vrstvy se nikdy nedostane do vrstvy vyšší. A navíc ta jediná práce, kterou nižší vrstvy měly právo provozovat, byla nudná, náročná a monopolní údržbářčina. Běhání mezi útrobami města, upouštění z ventilů, hlídání měřáků, mlácení do trubky kvůli anomálii, kterou už se dlouho snažíte vyřešit, a myslíte, že to nějak pomůže – a navíc časté popáleniny od horké páry. K tomu vám do toho řvali z rozhlasu, to bylo samé: „Trubka A8 je přetlakovaná,“ nebo „Upadlý kohoutek k hlavním papiňákům.“ Byla to nevděčná práce a výbava na ni byla také značně nedostatečná. Každý údržbář dostal kožené rukavice a univerzální nástroj, a ti, kteří zachránili situaci, která by jinak dopadla katastrofou, dokonce dostali bezpečnostní brýle, v měřítku chudých poměrů vlastně metál za hrdinství.

Jediná pozitivní věc na této práci snad byly jen lidé, jelikož kdyby ani ti nebyli pozitivně naladěni, nebylo by pozitivní nic. A tak se snažili mít úsměv na tváři. Tito lidé žili v komunitních osadách mezi trubkami. Měli provizorně vypadající budky, často z plechu, sssssssssssssale pravda je taková, že ty budky vůbec provizorní nebyly. Takhle zde zkrátka žili. Mezi trubkami. S popáleninami. S dětmi, které byly zamlklejší, než je obvyklé. Často jen poslouchaly příběhy stařešinů o tom, jak to vypadá nahoře, jak se vznesla města, nebo jak se jim jednou povedlo obnovit oběh k nejvyššímu papiňáku. O tom, co je nahoře, mohly děti jenom snít, protože nahoru se člověk dostal jen pracovně, v případě, že se něco rozbilo. To ale nebylo moc časté, jelikož většina technických věcí byla schovaná v nitru, a tak člověk musel mít nějaké zkušenosti, aby o povrchu mohl vyprávět. Když už vyprávěli, říkali, jak nádherné to všechno bylo a jak cítili vůně neznámých lákavých jídel. Ale taky o tom, jak se na ně zbohatlíci dívali jako na exotická zvířata, a jak je každý hlídač zastavoval, jestli mají propustku na povrch. Byli i takoví, kteří se rozhodli, že se tam prostě půjdou podívat, ale bez propustky to s nimi nikdy nedopadlo dobře. Většinou byli zmláceni, a když narazili na obzvlášť nevrlého hlídače, hrozil jim i hod přes okraj města. Takže těch, kteří by o tom mohli vyprávět, přirozeně moc nezbylo.

Nejhorším na tom všem snad bylo že proti tomu nemůžou nic. Kdyby nepracovali, nedostávali by příděly jídla. A kdyby s vrchní třídou chtěli bojovat, neskončilo by to dobře pro žádnou stranu. Je to vztah, jako na váze postavené nad horkým vulkánem. Dovolte, abych vysvětlil. Váhy musí být vyvážené. Na každé straně sedí jedna vrstva. Vrstva nižší a vrstva vyšší. Vrstvě vyšší se sedí líp, má totiž jistý metaforický polštářek. Na druhé straně vrstva nižší, které se sedí o dost hůř. Ale nemůže se jen tak sebrat a skočit za vrstvou vyšší, protože by se váha na jedné straně převážila a všichni by se najednou smažili v horkém vulkánu. A to nižší vrstva moc dobře věděla. a proto nic nezkoušela.

Toto je Ventra kyselosladké možná i trochu v papiňáku podušené město. Jsou zde šťastlivci co nepracují, jedinci co pro svůj blahobyt musí vynadat úsilí, a také ti kteří pracují nejvíc a nemají skoro nic jen úsměv na tváři.