PARNÍ UTOPIE - III. Mezi Trubkami

Každému, kdo se narodil v nitru města, bylo přiděleno identifikační číslo. První číslice značila pořadí narození, písmeno za pomlčkou pak označovalo sektor.
Byl to praktický systém. V útrobách žilo příliš mnoho lidí na to, aby si úředníci mohli dovolit plýtvat papírem na nepodstatná jména. Proč by měl někdo nahoře vědět, že dělník 101 523-G byl kdysi něčí syn, vnuk, nebo že pochází z rodiny Nováků?
Stačilo, že fungoval.
Že šrouboval, opravoval, tahal a mačkal páky ve správnou chvíli.
Ani tahle úřednická pakárna ale nezabránila lidem, aby si mezi sebou říkali jmény. Protože ruku na srdce – jména jsou pohodlnější. A taky se líp volá: „Ferdinande!“ než: „Dělníku 121 348-G!“ A tak si všichni v podzemí říkali jmény. Příjmení neměli. Místo nich používali jména skupin, ze kterých pocházeli, nebo si vybrali přezdívku, která se jim prostě líbila. Oslovení byla jedna z mála věcí, které mohli skutečně ovlivnit.
My budeme sledovat příběh dělníka 147 836-Q, který si říkal Venca od Trubkomlátičů. Byl to mladík, co se rád usmíval, i když by se jiný mračil. Na druhou stranu byl dost snadno rozhoditelný. Zato byl velice chytrý – možná až vychytralý. To mu však bylo v nitru k ničemu, protože tady se chytrost moc nehodila. Tady šlo o svaly. A těch Venca moc neměl.
Právě teď se snažil znovu poskládat seskupení ozubených koleček, které se mu rozpadlo pod rukama, když do trubky praštil tak silně, že se celá rozvibrovala. Byl to vskutku hlavolam – koleček bylo mnoho, různých tvarů a možná i chutí. To ale Venca nezkoušel. Už nějakou dobu se je snažil správně poskládat a začínal se obávat, že rozbil něco důležitého. Třeba minutku od papiňáku. Ty sice nikdy neviděl, ale slyšel o nich vyprávět.
Vzal to největší kolečko, třikrát ho otočil a vložil ho do soukolí, které zatím nijak nenavazovalo. Ale třeba až tam dá všechna kolečka?
Dal tam všechna.
A nic.
Ale bral to z té lepší stránky – v trubce už všechno zase proudilo plynule. A kolečka nebyla jeho parketa. On byl spíš na trubky.
Jenže Venca se jen tak nevzdával. Celé to znovu rozebral a tentokrát kolečka skládal podle míry zrezlosti, ne podle velikosti – to mu minule nevyšlo.
A vida! Tentokrát to klaplo. Ale dál se nic nestalo.
Venca si pomyslel, že třetí pokus přece musí vyjít. Že přece není tak blbej.
A tak se pustil do rozebírání potřetí.
Naštěstí se na něj usmálo štěstí. Složitý mechanismus sice ani zdaleka nesložil, ale objevil se někdo, kdo toho byl možná schopen. Kdyby Venca věřil v boha, řekl by, že je to boží zázrak. Ale on v boha nevěřil. Tak si jen v duchu řekl, že je to čistě logická náhoda. A šťastná.
Muž se k němu blížil jako medvěd. Každý jeho krok zněl, jako by měl boty z kamení. A čím byl blíž, tím víc Venca zrychloval. Snad se mu to ještě podaří opravit, než dorazí. Měl totiž pocit, jako by se blížila pohroma.
Ale ona ne.
Muž se jen zastavil za Vencou a přátelsky, možná až hravě, se zeptal:
„Co to vymýšlíš, kluku?“
Venca už vzdal své snažení a otočil se za mužem.
„Víte, snažím se to tady poskládat, víte, ono se to jaksi rozpadlo.“
„No, vidím, že se ti to teda daří.“
Venca se otočil na útvar z koleček, pak zase na muže.
„Daří, říkáte. No, to asi zas tak úplně ne.“
„Tak to je jasný, když cpeš ty kolečka na místa, kam vůbec nepatří.“
Muž se přiblíží blíže k soukolí, rukou trochu odstrčí Vencu a vezme mu kolečko, co držel v ruce. Vezme i kolečka ostatní, spíše je vyrve z míst, kam vůbec nepatří.
„Ty jsi to teda domotal, ale zkušenosti tě naučí.“
„Víte, když já ani nevím, co to je.“
„Mechanismus K-L s parní převodovkou.“
Venca se poškrábe na hlavě. „Ale to nevysvětluje, co to dělá,“ řekne po chvilce.
„No, to, co mechanismus K-L s parní převodovkou dělá, točí se.“
Venca potlačí druhé poškrábání na hlavě. „Takže asi nevíte, co přesně to dělá.“
„No, točí se to. K čemu to slouží, nemám ani ponětí, takže se pořád tak blbě neptej.“
Venca už vzdal svoji zvídavost a smířil se s tím, co ví – že je to mechanismus K-L s parní převodovkou.
„Ale asi to nebude tak důležitý, jinak by to asi nebylo tak zrezlý.“
Jakmile to Venca dořekl, v již poskládaném mechanismu něco luplo a všechno se opět rozhýbalo.
Na to muž jen řekl: „Chlapče, já už musím jít, mám i svoji práci, ale pro tebe možná bude nejlepší, abys radši už nic nedělal, nebo aspoň nic nerozbíjel.“
Ani nečekal na reakci, prostě si zabalil své pomyslné kufry a zmizel tam, odkud se objevil – do prázdna.

A Venca se po chvilce hledění na teď dosti primitivně vypadající mechanismus taky rozhodl že zmizí, přece jen tohle byla dnes již jeho osmá prácička, a překvapivě dnes i jeho nejpovedenější, přece jen byl mladý, a ještě se toho hodně učil. A tak se Venca rozhodl vrátit zpět do komunitního tábora, tam kde se narodil a nejspíš i tam kde umře.

Jeho cesta by se dala nazvat až dobrodružnou, protože města nebyla postavena se záměrem, aby se v nitru pohybovalo jednoduše. Museli jste skákat z vyvýšených plošin na ty nižší, a zase z těch nižších na vyšší, občas cesta byla i rovná, ale i tak jste si museli dávat pozor, abyste se nepopálili o trubku. A některé úseky dokonce měly žebřík, a málo úseků mělo dokonce celé seskupení žebříků, které pak pomalu tvořily prales z žebříků.

Ale pro Vencu to nebyl nejmenší problém – nitro znal a díky svému logickému úsudku a dobré paměti měl v hlavě i jeho celou mapu. Vlastně jen těch částí, které znal, kterých sice bylo hodně, ale ve srovnání s celým nitrem dost málo.

A tak šel. Občas skákal, lozil nebo se dokonce plazil – ale svým způsobem si to vlastně užíval. Byly to totiž chvíle, kdy nemusel tolik přemýšlet, což po podobných dnech opravdu bodlo. Stačilo jen být a mít jasný cíl.

Po delší chvíli dorazil na místo, kam směřoval. Na místo, které by nazval domovem. A domovem by ho nazvalo nejméně dalších sto lidí. Říkal tomu domov, ale ve skutečnosti to připomínalo spíš velké náměstí – za předpokladu, že by náměstí bylo ohraničeno stěnami, ze kterých trčely trubky, a ze stropu kapala voda. V prostoru stálo asi deset budek z plátů plechu, každá sestavená jinak – některé byly svařené, jiné spojeny hřebíky či šrouby, a ty nejchudší prostě jen opřené o sebe.

Venca měl sice malou budku, ale zato v rohu prostoru, takže měl relativní klid. I když to je svým způsobem lež – nebydlel tam totiž sám. V budce s ním žil Děda Vševěda, jak mu Venca v duchu říkal. Navenek ho oslovoval s úctou jménem Míra. Byl to jeho jediný „příbuzný“, byť nevlastní. Venca rodiče nikdy nepoznal. Nevěděl, jací byli, ani proč o ně přišel. Za ty roky se s tím ale nějak smířil. A navíc – Vševěda byl skvělý člověk, i když trochu upovídaný.

Venca si vykročil směrem ke své budce. Celý prostor byl teď dosti klidný, Vencovi bylo jasné proč. Již z dálky totiž viděl Vševědu, jak právě vypráví příběhy dětem, které kolem něj utvořily kruh. Kruh který celý prostor držel klidný, a kruh co dal spočinout unaveným rodičům kteří po jistě náročném dnu již neměli energii ještě si hrát s dětma.

„A toto, děcka, byl příběh o tom, jak jsem se na povrchu popral se strážci pořádku – a jak jsem se vrátil jako hrdina!“ zakončil vyprávění Děda a jeho pohled spočinul na Vencovi. Úsměv mu pomalu zmizel z tváře.

„Děcka, bude nejlepší, když už půjdete.“

„Ale budete nám zase zítra vyprávět, že jo?“ zeptal se smutně jeden chlapec, a i jeho úsměv pohasl.

„No jo, děcka… ale už běžte,“ řekl Děda melancholicky, s takovým důrazem, že děti skutečně rychle zmizely. Venca se za nimi ohlédl a na chvíli ho napadlo, že by teď nejradši zmizel taky. Jelikož cítil problém.

„No, kde jsi zase byl chlapče? Snad výš co jsem ti říkal? Ne snad?“ Řekl děda o otevřel dveře, aby naznačil, kde chce Vencu mít. Dveře, ty neměl každý, ale takové dveře vlastně ani nebyly nikomu potřeba protože proč mýt budku s dveřmi v již tak dosti uzavřené místnosti která je skoro jistě jenom součástí nějaké ještě větší místnosti. Kterou si ale zatím nikdo neuvědomil. Ale Děda dveře potřeboval, protože bez nich by se mu prý blbě spalo.

„Když ty Míro víš jak nesnáším, když nechávám nerozdělanou práci.“ Pravil Venca procházející dveřmi, řekl sice Míra, ale v duchu si říkal „Vševědek dědek jeden vynervovaný“.

„Chlapče tohle na mě nezkoušej, tohle už je tento týden potřetí. Potřetí co jsi nechal vychladnout moji proslulou řepkovo-mrkvovou polívku.“ Řekl Děda a začal nabírat něco co se tvářilo jako polívka.

Venca se posadil k malému kdysi nejspíš dřevěnému stolečku pro dva. „Jupí… Polívka.“ Řekl spíše z donucení, tu polívku míval kdysi rád, ale jaksi se jí přejedl. Byla to totiž ta jediná věc, co Děda uměl uklohnit. A jeho pozdní příchody nebyly záměrné to by si vůči Dědovi nedovolil, ale když už dostal šanci se trochu zdržet, aby si místo polívky dal třeba mrkev tak jí jen tak nepřehlédl. Mezi takové příležitosti patřila třeba oprava mechanismu K-L s parní převodovkou.

Toho si Děda nebyl vědom, měl za to že jeho polívku miluje. A tak mu jí dělal každý den, ono s dostupnýma ingrediencemi ani nic lepšího nebo aspoň jiného vymyslet  úplně dobře nešlo. A byl už moc starý, než aby pracoval, takže buďto vařil polívky vyprávěl dětem anebo spal. V jeho věku už se snad dalo jen na povel tahat za páky což i toto byla v nitru práce, a Dědu by to náramně bavilo. Jenže to už dělal jiný deděk co se jmenoval Arnošt. Vždycky to dělal Arnošt, nikoho k tomu nepouštěl teda, až na svoji maličkost.

„A ty si, Mirku, nedáš?“ řekl Venca a nasoukal do sebe část té každý den stejně chutnající polívky.

„A to bych já rád, ale zas ať nebuchnu, víš kolik jsem musel ochutnávat? Jo – a i děcka si dala. Prý jim moc chutnalo.“

Děda položil pokličku na hrnec a sedl si naproti Vencovi. Křup – ozvala se jeho kolena při dosednutí.
„A co tě to zase tak zdrželo, chlapče?“
„Mechanismus K–L s parní převodovkou.“
„Cože to?“
„Mechanismus K–L s parní převodovkou.“
„To jsem v životě neslyšel. To je něco novýho?“
„Nemyslím, že jo. Bylo to v dost hrozném stavu.“
„Ale do toho hroznýho stavu jsi to beztak dovedl ty, che che,“ pochechtl se Vševěda.
Venca jen zakroutil očima, na podobné vtipy byl zvyklý.
„No jo, ty jsi vlastně mistr světový.“
„Tak to asi budu, když to říkáš, che.“
Venca si uvědomil, že je v situaci, ze které nemůže vyjít jako vítěz. Radši si dal další lžíci polévky. Už mu jich moc nezbývalo. Naštěstí.
„Ale neboj, kluku, ty taky jednou budeš mistr světový.“
„No a co musím udělat, abych jím byl?“
„Spoustu, opravdu spoustu zkušeností. Musíš poznat krásy života, ale i ty nespravedlivé chvíle. Pochopit, co znamená být člověkem, a hlavně, co znamená být dobrým člověkem, i když to nebude vždycky jednoduché.“
„Na tebe, Mirku, skočila nějaká nenormálně filozofická chvilka.“
„No, ale teď musíš především dojíst tu polívku. Vsadil bych se, že spousta začátků začala právě polívkou.“
Venca se podíval do mísy – odhadem mu zbylo už jen osm lžiček. Naštěstí.