Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 9

9.
Zkusíme a uvidíme – Strasti nezkušeného jezdce – Úskalí horské turistiky – V lovištích slizkého netvora – Švarnold šplhá a plánuje – Návnada jménem Hrobert

 

Nedlouho po poledni vyrazili Švarnold s Hrobertem z hradní brány na čerstvých hraběcích koních, dobře najedeni a řádně zásobeni. Čmuch jim vesele běžel po boku a vůbec mu nevadilo, že se neveze.

„A teď bys mi mohl konečně vysvětlit, na co s sebou vláčíme ten pytel soli,“ požádal barbar svého společníka.

„Na slimáka,“ odpověděl Hrobert.

„Cože? Na jakýho slimáka?“

„No, říkali jste s Čarodědkem, že ten Hlenochod, co nám stojí v cestě, je přerostlej slimák. A my jsme s tátou slimáky solili, když nám ničili zahrádku. Oni sůl k smrti nesnášej. Vzpomněl jsem si na to, když jsem cestou na hrad jednoho zašlápl. Třeba to bude fungovat i na tuhle potvoru.“

Švarnold chvíli mlčel a zvažoval, co právě vyslechl. Pak přikývl a řekl: „Jo, to by asi šlo.“ „Ale že to nenapadlo Čarodědka? Zdálo se, že se vyzná,“ dodal.

„Myslim, že on má rád veškerou havět, co běhá po světě. Teda s výjimkou většiny lidí. Nejspíš slimáky nikdy nesolil, tak ho to prostě nenapadlo,“ přemýšlel Hrobert nahlas.

„Hm, na tom něco je,“ odsouhlasil jeho teorii válečník. „Prostě to zkusíme a uvidíme. Tak teda kratší cestou.“

Ačkoli už nemuseli pěšky, mnoho času neušetřili. Hrobertovy jezdecké zkušenosti se omezovaly pouze na občasné stahování klád z lesa a delší čas v sedle dřevorubec nikdy dřív nestrávil. Už po pár hodinách se mu tak jízda stala utrpením, které se projevovalo především v místech, kde se jeho tělo setkávalo se sedlem. Navíc, kdykoli se pokusili trochu zrychlit, měl co dělat, aby nespadl. K Mlhorám se tedy neblížili o moc svižněji, než kdyby šli po svých.

Jinak jim cesta ubíhala poklidně. Sem tam zachránili nějakou tu sličnou vdovu před vlkodlakem, vytáhli pár sirotků z hořící chalupy nebo poustevníka z vlčí jámy a Švarnoldovi se také hned druhou noc podařilo krásně rozprášit mimořádně otravné stádo krvavých kolen. Přespávali pod hvězdami, u zachráněných vdov nebo v poustevníkově jeskyni a šestého dne v podvečer stanuli na úpatí Mlhor. Ke své radosti tam narazili na vesnici, které nechyběla hospoda, což je potěšilo ještě víc. Dostali tak příležitost nejen zahnat žízeň a doplnit zásoby, ale také zjistit, kudy nejkratší cestou k Bludopravovu sídlu.

Místní hostinský jim rozhodně doporučoval hory obejít a k čarodějově skalní věži dorazit z opačné strany. Říkal, že ti, kdo za poslední roky zamířili do rokle Hlenochoda, se buď vrátili s nepořízenou, nebo, a to častěji, se nevrátili vůbec. Když ale pochopil, že cizince nebezpečí neděsí a od svého původního záměru se odradit nenechají, vycítil příležitost. S nečekanou ochotou jim ohořelým dřívkem nakreslil na stůl primitivní mapu, nezapomněl však při tom zdůraznit, že na koních se moc daleko nedostanou. Bude rozumnější, nechat je tady, radil. Prý se jim o ně postará, než se vrátí. Stačí, když mu pak za to pánové udělají nějakou tu útratu. S možností, že oba muže ještě někdy uvidí, ve skutečnosti moc nepočítal a koně už v podstatě považoval za své. Což si ale pochopitelně nechal pro sebe. Švarnold s Hrobertem nabídku rádi přijali, a ačkoli hostinského hned prokoukli, bylo jim to jedno. Pokud je Hlenochod sežere, stejně už se nepovozí. Pro Hroberta – vzhledem ke stavu jeho pozadí po čtyřech dnech v sedle – to nebyla až tak děsivá představa.

Ráno tedy do hor vyrazili pěšky. Celý den se drápali do svahů všech úrovní strmosti, kličkovali mezi balvany a skalisky, místy je i přelézali, prodírali se průrvami a průsmyky vlhkými mlhou, brodili se horským potokem a jednou si také krásně zabalancovali nad propastí. Občas odháněli dotěrné škalníky a nakonec museli přečkat chladnou a neveselou noc uprostřed skal. Bez ohně. Nic, z čeho by ho mohli rozdělat, se totiž kolem neválelo ani nerostlo. Ani měsíc nebylo vidět, jinak by si na něj Čmuch býval s chutí teskně zavyl. Tak tísnivě setmělé Mlhory působily.

K rokli Hlenochoda dorazili druhý den ráno. Poznali ji snadno. Čmuch do ní totiž odmítal vstoupit. Stejně jako když před pár dny v pralese čul Lidožrababu, stáhl ocas, naježil se a vrčel. Z toho Hrobert se Švarnoldem usoudili, že jim v cestě stojí nebezpečí přesahující běžná měřítka, a protože je Čaroděděk varoval pouze před Hlenochodem, byli si téměř jistí, že věrné psisko znepokojil právě on.

Rokle, obklopená příkrými skalními stěnami, byla poměrně rozlehlá a hlavně nepřehledná. Její dno pokrývaly roztroušené balvany všech velikostí a mezi nimi se převalovala řídká lezavá mlha.

„Takhle toho slimáka těžko uvidíme. A jít dál naslepo, to zavání průšvihem. Oslizne nás na dálku a je s náma konec,“ konstatoval Hrobert s neskrývaným pesimismem.

„Tak já se po něm mrknu,“ odpověděl Švarnold a jal se, k údivu svého společníka, odkládat výzbroj i většinu oblečení. O chvíli později, oděn jen v kalhotách, přistoupil ke skále, zachytil se rukama v nejbližší vhodné spáře a začal šplhat. Hrobert fascinovaně sledoval, jak barbar, na pohled bez většího úsilí, elegantně zdolává skalní stěnu, kterou on sám považoval za neschůdnou. Švarnold se pohyboval vzhůru s obratností horské opice, což však Hrobert nevěděl, protože s existencí tohoto tvora nebyl obeznámen. Jen tedy tiše zíral a ani se nestačil vyděsit představou, co by asi dělal, kdyby ho tu teď Hlenochod překvapil.
O chvíli později se Švarnold vyhoupl na skalní římsu, která ze země nebyla vidět a sebevědomě si po ní vykračoval dobré čtyři sáhy nad zemí. Pak zmizel v mlze. Teď už si Hrobert uvědomil, že je tu dole s Čmuchem vlastně sám a toto poznání ho nikterak nepotěšilo. Raději tedy zacouval kousek dál do soutěsky a doufal, že je pro slizského strážce rokle příliš úzká.

Švarnold se vrátil asi za hodinu. Posledních pár metrů se šplháním neobtěžoval a prostě ze skály seskočil. Dopadl ladně jako kočka a neprodleně Hroberta informoval:

„Je tam! A je to teda fakt pořádná obluda. Hádám, že má aspoň dvanáct kroků na dýlku a tři na šířku. V tý mlze ho sice nebylo moc dobře vidět, ale on jakoby trochu svítí. A taky pěkně páchne. Rozvaluje se na druhym konci rokle, pěkně v ústí, aby kolem něj nikdo neprošel. Myslim, že mě neviděl, ale nejspíš nás slyší a taky cejtí. Zdál se mi napjatej. Pořád se tak divně vrtěl. Problém je, že tam, kde číhá, se nad něj nedostanu. Skály kolem jsou nad moje možnosti. Přinejmenším, pokud mám s sebou vláčet ten pytel. A přibližovat se k němu po zemi se mi dvakrát nechce, když o nás ví. Myslim, že doplivne dál než já dohodim. Musel bych k němu dost blízko, a to je riskantní.“

„Tak co teda budeme dělat?“ zeptal se sklesle Hrobert.

„No, támhle,“ ukázal barbar kamsi k levé straně rokle „je takovej sklaní převis a nad nim docela šikovná plošinka. Tak tři sáhy nad zemí. Odtamtud bych na něj mohl ten pytel vysypat. Musíme ho tam ale nejdřív přilákat.“

„Ale jak?“ chtěl vědět Hrobert, který správně vytušil, že v tom lákání bude hrát nějakou roli.

„V první řádě počkáme, jestli se přes poledne ta mlha trochu nerozptýlí. Lepší rozhled se bude hodit. Já pak vezmu pytel a vylezu na tu plošinu. Až tam budu, vydáš se do rokle. Neboj,“ uklidňoval silně znepokojeného Hroberta, „ten slimák za tebou podle mě sám od sebe nepoleze. Určitě je zvyklej, že se mu jídlo naservíruje samo. Jenže to se tentokrát nestane. Zastavíš se kousek před místem, nad kterym budu čekat já. Řekněme tak deset kroků, ať máš kdyžtak náskok. A budeš dělat rámus. Třeba si zpívej, to by ho mohlo zmást. No a pak uvidíme, jak dlouho mu bude trvat, než pochopí, že na oběd nepřijdeš a přileze si pro tebe. Až se to stane a bude pode mnou, rozvážu ten pytel a hodim mu ho na hlavu, nebo co to vlastně má. A kdyby to nezabralo, přidám pár kamenů, abys měl čas zmizet. Nějaký jsem tam nahoře viděl.“

„No ale co když na mně plivne z dálky? Co pak?“ hledal v plánu trhliny pobledlý Hrobert.

„Tak předně se pořádně zabalíš do pláště a nasadíš si kapuci. To aby ti ten sliz neublížil, kdyby na něj došlo. Já ale myslim, že když nebudeš utíkat, připlazí se ta potvora v klidu až k tobě a na plivání vůbec nedojde. Nejlepší bude, když si sedneš na balvan pěkně zády k němu, jako bys o něm vůbec nevěděl. Můžeš si třeba i rozbalit svačinu. Anebo předstírej, že spíš. Já ti dám znamení, až se bude blížit, aby ses stihl připravit. A kdyby náhodou něco, prostě na tebe zařvu a ty vezmeš nohy na ramena. Utekls Chrochtalovi, nějakej přerostlej slimejš pro tebe neni soupeř. Nebo máš lepší nápad?“

Hrobert lepší nápad měl – vymyslet jiný plán, ve kterém nebude návnadou, nebo se vrátit a hory přece jen obejít. Nakonec se ale nechal přesvědčit. Konečně, s myšlenkou osolit slimáka přišel on, a byl tedy docela zvědavý, jestli to klapne.

První bod Švarnoldova strategického plánu vyšel příkladně. Kolem poledne totiž mlha opravdu trochu ustoupila, prořídla a držela se teď jen nízko při zemi. Barbar se tedy začal chystat k akci. Ze svého rozměrného pláště a provazu, který vylovil z vaku, si zhotovil jakýsi závěs, a připevnil si jím pytel soli na záda.

Hrobert mezitím vysvětloval Čmuchovi, že má zůstat a být pěkně potichu. Ne, že by se pes do rokle hrnul, hrozilo však riziko, že by v obavách o svého pána mohl překonat strach a běžet mu na pomoc. Kdo ví, jak by na něco takového Hlenochod zareagoval. Proto nakonec Hrobert svého chlupatého přítele z bezpečnostních důvodů přivázal k jednomu ze skalních výčnělků koženým vodítkem, které pro podobné případy nosil omotané kolem pasu. Pevně doufal, že, kdyby se něco zvrtlo, dokáže pes řemen časem překousat a nepojde tu chudák hlady.

„Tak jo, lezu,“ oznámil Švarnold. „Ty počkej, dokud nebudu na místě. Až na tebe mávnu, vyrazíš směrem ke mně, pěkně podél skalní stěny. Průběžně mě sleduj. Kdyby hrozilo nebezpečí, dám ti vědět. A taky ti ukážu, kde se máš zastavit.“ Hrobert nervózně přikývl, že rozumí a barbar se dal do šplhání. I s nákladem soli na zádech mu to šlo slušně. Dvakrát se sice málem zřítil, když se mu pod nohama udrolil kus skály a chvilku zůstal viset jen na prstech jedné ruky, nakonec se ale k cíli probojoval. Trvalo mu to sotva hodinku.

Teď byla řada na Hrobertovi. Rozloučil se tedy s nešťastně kňučícím Čmuchem a opatrně vstoupil do rokle. Loudal se pěkně při kraji, jak mu Švarnold radil a každou chvíli pohlédl vzhůru, jestli mu barbar nesignalizuje nebezpečí. Zatím byl ale klid a Hrobert bezpečně došel až stanoviště, které mu válečník z výšky přidělil výmluvným posunkem.

Místo bylo vybráno dobře. Pár metrů od skalní stěny, ve směru Hlenochodovy základny, se totiž nacházel obrovský podlouhlý balvan. Slimák se bude muset přiblížit podél skal, tak jak oba muži potřebovali, anebo balvan obeplazit, a v takovém případě by měl Hrobert čas přesunout se kupředu a přilákat tak slizského predátora tam, kde ho bude moci Švarnold řádně prosolit. V souladu s plánem začal Horbert dělat rámus. Nejprve si hlasitě pískal hospodskou odrhovačku, a když mu barbar shora naznačil, že má přidat, pustil se do zpěvu. Výsledek se ale nedostavoval. Švarnold shora sledoval Hlenochoda, který se nedočkavě vrtěl a jedovatě poblikával, stále ale zůstával na místě. Trvalo nejméně další půlhodinu, něž slimák došel k závěru, byl-li tedy takových myšlenkových pochodů schopen, že k němu kořist sama nepřijde a dal do pohybu. Pomalu a neochotně sunul své bledé třaslavé tělo kupředu a zanechával za sebou zřetelnou stopu ladící s jeho jménem.

Ochraptělý Hrobert, který už před chvílí vyčerpal veškerý hudební repertoár hnuselské krčmy, se poslušen Švarnoldova pokynu důkladně zabalil do pláště, usedl na zem, opřel se o skálu a snažil se vypadat, jako že spí. Ve skutečnosti měl co dělat, aby se ovládl a nevzal nohy na ramena. Čekání na boj je, jak známo, často horší, než boj samotný a Hrobert měl dostatek času vychutnat si tenhle nervy drásající stav. Hlenochod se totiž k němu blížil něčím, co se snad ani nedalo nazvat rychlostí a kdyby ještě trochu zpomalil, nejspíš by už couval. Trvalo mu dobrých dvacet minut, než urazil těch zhruba dvě stě kroků, které ho od návnady dělily. Kdyby se Hrobert tak nebál, nejspíš by usnul doopravdy. Navzdory strachu nechával oči zavřené. Jednak proto, že se rozhodl slepě důvěřovat Švarnoldovu plánu, a také z důvodné obavy, že by pro slzy stejně nic neviděl. Zápach, který Hlenochoda provázel, by totiž rozplakal i otrlého koželuha. Z napjaté strnulosti mladíka vytrhl až mocný barbarův hlas.

„Usměj se na mě ty smrdutej plži!“ zařval válečník, jak nejhlasitěji uměl, když se Hlenochod ocitl přímo pod ním. A smrdutý plž, poslušen volání, zdvihl hlavu, jak jen mu to jeho bezpáteřní tělo dovolilo. To jest nepříliš, ale dost na to, aby Švarnoldovi předvedl překvapením otevřenou tlamu úctyhodných rozměrů.

Těžko říct, zda jsou lidožraví horští slimáci schopni pociťovat lítost, ale pokud ano, je jisté, že Hlenochod vzápětí hořce litoval, že dnes nezůstal v doupěti. Lépe řečeno slaně litoval. Válečník mu totiž do rozšklebené mordy pohotově vysypal celý obsah připraveného pytle, a protože bylo bezvětří, schytal slimák plnou dávku. Radost z toho rozhodně neměl.

Stejně jako jeho menší a mnohem méně nebezpeční příbuzní, ani Hlenochod nedisponoval hlasivkami. Navzdory tomu nyní vydával nervy drásající zvuky. Svíjel se, pískavě syčel, skřípal, prskal a bublal, a ke všemu se ještě víc rozesmrděl. Hrobert si zacpával uši a měl co dělat, aby v sobě udržel snídani, a dokonce i mnohem otrlejší Švarnold znatelně pobledl. Děsivá podívaná však netrvala dlouho. Trpící Hlenochod vyrazil pryč rychlostí, která byla v naprostém rozporu s tempem, jímž se dostavil a o chvíli později, jak mohl Švarnold z výšky pozorovat, zmizel v díře na druhém konci rokle.

„Asi mu to moc nešmakovalo,“ zavolal Barbar vesele na roztřeseného Hroberta pod sebou. Krátce na to, když už stál opět nohama na zemi, ho povzbudivě poplácal po zádech. „Dobrej nápad s tou solí! To se ti povedlo. Myslim, že jen tak nevyleze, pokud vůbec. Ale ověřovat si to nebudem. Tak pojď, ať jsme odsud pryč.“ Hrobert velmi rád uposlechl.