Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 11

11.
Zklamání chamtivého krčmáře – Nikdo nic neviděl – Drobná cestovní dobrodružství – Vyhlídka na přepadení – Ryšavá krysa – Chlupatý zachránce – Velmi exotický cestovatel – Důvody barbarské krutosti – Švarnoldovy strategické schopnosti

 

Asi hodinu po úsvitu byli oba muži a jejich psí doprovod na cestě do hospody, ze které před dvěma dny vyrazili. Čekala je ještě jedna pochmurná noc v Mlhorách, přečkali ji ale bez úhony a druhý den odpoledne si už dávali pozdní oběd v krčmě. Asi netřeba dodávat, že hospodský měl z návratu hostů pramalou radost. S úspěchem jejich výpravy vůbec nepočítal. Naopak, byl si jist, že touhle dobou už je jistě rozkládají Hlenochodovy žaludeční šťávy. Proto dal právě toho rána rozhlásit po okolí, že má na prodej dva skvělé koně a těšil na pořádný výdělek z handlování. Jenže tahle příjemná představa se teď rozplynula v nenávratnu a nezbývalo než se spokojit s poplatkem za ustájení včetně stravy. Navíc si ani netroufal naúčtovat mužům speciální podhorskou přirážku, měl totiž obavu, že by mu to u většího z nich nemuselo projít.

„Co se dá dělat. Život je samé zklamání,“ povzdechl si hostinský odevzdaně, načež zrychlil přísun piva, aby oba muže odradil od jejich úmyslu vyrazit na cestu ještě ten den, a utržil tak aspoň něco za večeři, nocleh a snídani. Tento plán se mu splnil dokonale.

Delší zdržení si Hrobert se Švarnoldem nedopřáli a příští den časně z rána vyrazili na západ, nyní už opět v sedlech. Čmuch ani tentokrát nic nenamítal proti tomu, že musí po svých a spokojeně klusal vedle koně svého pána. Kdykoli cestou někoho potkali, ptali se, zda tudy neprojela skupina skřetaslíků doprovázející sotva zletilou krasavici. Nikdo však prý nikoho takového neviděl.

„Ono to dává smysl,“ uvažoval Švarnold. „Když unášíš dceru vládci Krutopie, nechceš, aby tě při tom někdo viděl. Možná cestovali po nocích a vyhýbali se lidem, nebo jeli delší severní cestou. A taky se mohli dát po řece. Blatava se nad Mlhorami stáčí k západu a hezký kus cesty tedy mohli plout po ní.“

Hrobert s barbarovými myšlenkovými pochody souhlasil, i tak se ale pro jistotu dál vyptávali, kdekoli to šlo.

Několik následujících dnů se neudálo nic zajímavého. Ano, skutečně, i v tak dobrodružném příběhu, jako je tento, jsou dny, ba i týdny, kdy se neděje nic, o čem by stálo za to psát. Podobně jako ve tvém životě, milý čtenáři. Překvapuje tě to? To je dobře. Překvapení je kořením každého napínavého vyprávění.

No dobrá, nedáš-li jinak, pár epizodek možná za zmínku stojí. Například když jednoho večera projížděli prastarým pohřebištěm, zaútočil na ně hřbitovní ghúl. Zřejmě po všech těch mrtvolách dostal chuť na něco čerstvějšího. Potíž s ghúly je v mimo jiné v tom, že pouhé jejich škrábnutí obvykle vede k otravě a smrti v krutých bolestech. To proto, že si nikdy nemyjí pařáty. Tenhle troufalý mrchožrout však ke škrábání vůbec nedostal příležitost. Švarnold mu pohotově uťal oba hnáty mečem, a když se ho čerstvě hendikepovaná obluda pokusila alespoň pokousat, připravil ji solidním kopancem o většinu zubů a tím i o chuť na čerstvé maso.

Pár dnů na to je cesta zavedla do obzvláště ponuré vsi, kde se dav právě chystal upálit vetchou stařenu. Že prý uhranula všechen dobytek, prohlašoval rychtář. Švarnoldovi se ale nezdálo, že by odsouzená byla něčeho takového schopná. Vypadala neškodně, a navíc mu připomínala pratetu z otcovy strany. Rozhodl se tedy, že ji osvobodí a hned také svůj záměr realizoval. Když však o chvíli později ujížděli před vesničany, které narušení odpoledního grilování silně rozladilo, zapochyboval, zda se neunáhlil. Všechny krávy i ovce pasoucí se v okolí vsi na ně totiž zíraly jako uhranuté.

Jindy, bylo to asi dva týdny cesty od Mlhor, se na noc uchýlili před deštěm do opuštěného chátrajícího hrádku na kopci nad řekou. Netušili ale, že se zde právě onu půlnoc koná výroční slet upírů z celé Krutopie a přilehlých oblastí. Před násilným odkrvením tak Hroberta se Švarnoldem zachránilo jen to, že si k večeři čirou náhodou uvařili česnečku. I tak ale museli hrad zamořený hejny nemrtvých urychleně opustit. Zbytek noci pak strávili v lese, promočeni na kůži, což je ale, jak se shodli, přece jen lepší než strávit zbytek života bez krve.

Nezdržujme se však událostmi nepatrného významu a soustřeďme se na ty, které jsou pro další vývoj příběhu mnohem důležitější. K jedné takové došlo, když už trojici hledačů dělilo od Skřetihor jen několik dnů jízdy, tedy podle Švarnoldových odhadů. Cesta je zavedla do rozlehlého a hlubokého lesa, ne nepodobného zlondýnskému prahvozdu. V poslední vesnici, kde se zastavili, a kde mimochodem také utratili veškerou zbývající hotovost, je lidé varovali, aby se raději lesu vyhnuli. Prý se tam poslední dobou ztrácejí lidé ještě častěji než dříve. Jenže objížďka by znamenala několikadenní zdržení. Navíc, jak už dobře víme, Švarnold se nedal hned tak něčím vyděsit a Hrobertovi dodávala barbarova společnost nebývalé sebevědomí. Navzdory doporučením se tedy rozhodli pokračovat přímo.

Protože se jednalo o nejkratší cestu ke Skřetihorám, a tedy i k moři, vedla lesem cesta sjízdná i pro kupecké vozy. Stopy kol a kopyt jasně naznačovaly, že tudy také nejeden projel. Prastaré vysoké stromy ale propouštěly dolů jen málo slunečního světla a stezka, ač jinak docela pohodlná, se tak utápěla v pochmurném šeru.

„Ideální místo pro rejdy loupežníků“, pomyslil si Hrobert a podvědomě se dotkl topůrka sekery zavěšené u sedla. I Švarnold, který už tudy kdysi táhl v řadách Šeredorova vojska, byl ostražitý. Několikrát zastavil koně a pozorně poslouchal. Zatím se ale nic znepokojivého nedělo a celý první den na žádné překážky ani nebezpečí nenarazili. Také noc byla až podezřele klidná, takže pokojnému spánku v případě Hroberta bránily jen napjaté nervy a sem tam nějaký ten brabenec.

Druhý den odpoledne dorazili do míst, kde se v lesním porostu začaly objevovat ojedinělé mohutné balvany a později i celá skaliska, mezi kterými se cesta klikatila jako had. Tady Švarnold opět zarazil koně a gestem Hrobertovi důrazně naznačil, ať je zticha. Tentokrát byl důvod zřejmý. To, co zaslechly byly nepochybně zvuky boje. Vzdálený, ale jasně rozpoznatelný třesk zbraní a křik mužů napovídal, že k šarvátce došlo přímo na cestě před nimi. Barbar pokynul svému společníkovi, aby sesedl a oba pak vedli koně dál do lesa, kde je uvázali ke stromům za jedním z balvanů, aby byli skryti před zraky případných projíždějících.

„Musíme se podívat, co se to tam děje a zjistit, jestli se tomu dá vyhnout,“ vyjádřil se k situaci Švarnold. „Hádám, že jen někoho přepadli banditi. Ale jestli to je větší konflikt, mohlo by nám to zkomplikovat cestu. Tak pojď, jdeme. Ale potichu!“ pokynul Hrobertovi. Ten by raději zůstal, kde je a počkal, až to přejde. Důvěřoval ale svému zkušenějšímu společníkovi, a tak ho spolu s Čmuchem bez řečí následoval.

Chvíli opatrně postupovali mezi stromy a kameny podél cesty. Když zvuky zesílily, přikrčili se, až se nakonec plížili podrostem. Ukázalo se, že Švarnold hádal správně. V místech, kde cesta vedla nehlubokou podlouhlou úžlabinou, stál malý krytý vůz z obou stran zablokovaný dvěma pokácenými stromy. Osudnou past nastražila skupina po zuby ozbrojených loupežníků, kteří tvrdě udeřili na projíždějící.

Ve chvíli, kdy se Švarnold a Hrobert připlížili tak blízko, aby měli náležitý přehled, bylo už skoro po boji. Pokud mohli ze svého úkrytu pozorovat, vůz doprovázel tucet cizokrajně vyhlížejících mužů, jaké Hrobert nikdy dřív nespatřil. Deset z nich už leželo na zemi mrtvých nebo umírajících, bylo ale vidět, že se bránili statečně. Počet padlých útočníků je výrazně převyšoval. Jedenáctý cizinec se s kýmsi potýkal za vozem a poslední přeživší – drobný mužík s dlouhým černým copem – vzdoroval přesile pěti lapků, kteří ho ohrožovali kopími. Ačkoli se nezdálo, že ho chtějí zabít, obklíčený se nehodlal vzdát. Srážel zbraně útočníků svou nezvyklou šavlí s dlouhým rudým střapcem na rukojeti, velmi obratně se jejich hrotům vyhýbal, vyskakoval do vzduchu a napadal dotírající ozbrojence neuvěřitelně rychlými kopy. Jednoho se mu tak právě podařilo srazit v bezvědomí k zemi. Bylo ale vidět, že mu přece jen docházejí síly a útočníci mu poskytovali stále méně prostoru k obraně.

„Opatrně, vy troupové, šéf ho chce živýho!“, ozval se najednou velitelský hlas a zpoza vozu vystoupil obrovský chlap třímající zkrvavený palcát, kterým krátce před tím sprovodil ze světa předposledního cizince. Měl rozcuchaný zrzavý vous i vlasy, brunátnou tvář a přes oko se mu táhla ošklivá jizva. Ač ne tak vysoký, byl ještě mohutnějí než Švarnold. Dlužno ale dodat, že velká část tělesného obejmu se mu usadila v pase. I tak vypadal nebezpečně a krutě.

„Brutold Ryšavec!“, zasyčel Švarnold nenávistně.

„Ty ho znáš?“ podíval se na něj překvapený Hrobert.

„Jasně, že ho znám. Sloužil se mnou v Šeredorově vojsku. Mám s ním nevyřízený účty. Ta zrzavá krysa mi něco dluží,“ objasnil barbar, načež se k Hrobertovu zděšení zvedl a vykročil k místu činu.

„Brutolde, ty zrádnej tchoři!“ zařval na vůdce banditů.

„Ha, Arcinegr, Šeredorův miláček!“ zvolal překvapeně oslovený. „Co tady chceš ty barbarská onuce? Doufal jsem, žes tam tenkrát pošel.“

„Zmlkni a koukej navalit můj hřeben, nebo si z tvý lebky udělám lampičku!“ pokračoval v konverzaci Arcinegr.

„Pche! Tovížejo!“ odvětil zrzek pohrdlivě. „Tvym hřebenem se budu česat nad hrobem, do kterýho tě vlastnoručně skopu. Teda vlastnonožně… To je jedno. Nic nevrátim!“

Hroberta napadlo, že Brutold musí být buď velmi dobrý bojovník, nebo blázen, když Švarnolda zná, a stejně mu vzdoruje. Obával se, že půjde spíše o první možnost a napadlo ho, co by si počal, kdyby o svého společníka přišel. K delšímu přemýšlení však nedostal prostor.

„Tak se rozluč se svojí prašivou existencí!“ vyzval loupežníka Švarnold a bez dalších slov na něj zaútočil svým smrtonosným mečem. Brutold navzdory mohutnému břichu překvapivě obratně uhnul a nečekaně rychle kontroval palcátem. I Barbar se ráně dokázal vyhnout a pak následovala krátká výměna mocných, avšak neúspěšných úderů a seků. Další Švarnoldův výpad odrazil Brutold palcátem a jeho okamžitý protiúder naopak zachytil barbar záštitou meče. Pak se ale stalo něco, co přihlížejícího Hroberta donutilo zděšeně vykřinout.

Jeden z loupežníků ležících poblíž očividně nebyl zabit dost důkladně a zřejmě si chtěl cestu do pekel pojistit posledním zákeřným skutkem. Když se k němu Švarnold v zápalu boje přiblížil, chytil ho zezadu za kotník. Barbar ztratil rovnováhu, čehož jeho přerostlý zrzek pohotově využil, vrazil do něj ramenem a srazil ho k zemi. Pak se s vítězoslavným řevem rozpřáhl ke smrtící ráně. Radoval se ale předčasně. Čmuch totiž nehodlal nefér boji jen tak přihlížet. Vyrazil z úkrytu jako černý blesk a zakousl se Brutoldovi do lýtka. Ten zařval pro změnu vzteky, zakolísal a chtěl psa ztrestat palcátem, jenže ani k tomu nedostal příležitost. Ležící Švarnold ho obratně kopl do slabin, načež ještě obratněji vyskočil na nohy a jedinou strašlivou ranou svého obouručáku proměnil ryšavce ve dva menší, již zcela neškodné.

Pak se v očekávání dalšího útoku otočil ke čtyřem zbývajícím lapkům, kteří hlídali cizince. Ti ale měli jiné starosti. Když barbar vstoupil do hry, překvapením polevili v ostražitosti a ve snaze jistit, co se to děje, přestali na chvilku dotírat na svou kořist. Exotický mužík toho pohotově využil a jednoho loupežníka bleskovým sekem do krku zneškodnil. Než se zbylým třem podařilo opět ho alespoň trochu zpacifikovat, byl jejich velitel, dosud považovaný za neporazitelného, mrtev a jakmile přeživším útočníkům došlo, že už nejsou v bezpečné přesile, obrátili se na útěk.

Švarnold posměškem okomentoval jejich odvahu a pak se, místo avizované výroby lampičky, jal obě části mrtvého Brutolda prohledávat. Po chvilce u něj ke své radosti skutečně našel starobylý železný hřeben, a kromě toho i příjemně buclatý váček naditý nakradenými mincemi. Hrobert, kterému se opravdu ulevilo, vyšel z lesa a nyní zvědavě pokukoval, po příčině Barbarovy smrtící intervence.

„Tys ho vážně zabil jen kvůli hřebenu?“ zeptal se překvapeně.

„To neni žádnej obyčejnej hřeben,“ vysvětloval barbar. „Ukoval ho můj praděd před mnoha lety z kovu získanýho z kamene, co spadl z nebe. V naší rodině se dědí už třetí generaci. Ten proradnej pupkáč si ho od mě půjčil večer před bitvou na Syslí pláni a hned potom nás zradil. Nechal se podplatit a přešel se svojí žoldáckou sebrankou k nepříteli. Nechybělo moc a všichni jsme tam tenkrát kvůli němu zařvali. Nakonec jsme se ale udrželi. Skončilo to nerozhodně a Brutold vzal pro jistotu kramle. Od tý doby jsem ho neviděl, ale slyšel jsem, že se přidal ke Smrtislavově bandě.“

„Promiňte pánové,“ přerušil je osvobozený cizinec překvapivě plynnou krutopijštinou s měkkým zpěvavým přízvukem. „Děkuji vám za pomoc a zřejmě i záchranu života. Jmenuji se Shu-Lin a jsem vyslanec císaře Chun-Che, panovníka východní říše C‘chaj, v těchto krajích nejspíš známé jako Hedvábie. Jsem vám velmi zavázán.“

„To nestojí za řeč. Hlavně, že si tě nezavázali oni. Zdálo se, že to maj v plánu,“ odpověděl Švarnold vesele a stejně jako Hrobert si muže zvědavě prohlížel. Copatý Shu byl štíhlé postavy, pleť měl jemně nažloutlou a oči mírně sešikmené. Oděn byl do jakéhosi černého hedvábného županu s rudými výšivkami představující prapodivné hadovité tvory. Na první pohled působil inteligentním a přátelským dojmem, a kdyby ho před chvíli na vlastní oči neviděli, jak se obratně potýká s několika útočníky, rozhodně by nehádali, že je tak zdatným bojovníkem.

„Náš průvodce nás zradil a byli jsme překvapeni ze zálohy, jinak bychom se jistě ubránili. Většina mých mužů patřila k elitní císařské gardě. Je jich obrovská škoda. Nevím, jak teď splním své poslání,“ povzdechl si vyslanec.

„Jestli odsud brzo nezmizíme,“ podotkl Švarnold, „svoje poslání nejspíš nesplní nikdo z nás. Hádám, že nás přepadli muži ze Smrtislavovi bandy a jejich pán nebude daleko. Až mu ti tři, co zdrhli, poví, k čemu tu došlo, zaručeně po nás půjde.“

„Co je zač ten Smrtislav?“, zeptal se Hrobert a bylo vidět, že i Shu je zvědavý, kdo stojí za zkázou jeho družiny. Švarnold jim to tedy objasnil.

„Řiká se mu král banditů nebo taky kníže loupežníků. Sjednotil tlupy nejrůznějších ničemů a postavil z nich menší armádu. Údajně má víc než pět set mužů a řádí s nimi po celé zemi. Šeredor proti němu poslal už tři trestné oddíly, jenže bez úspěchu.

„Támhle se jeden z nich probírá,“ ukázal Hrobert na lapku, kterého před tím Shu tak efektně omráčil.

„Máme štěstí,“ zaradoval se barbar a vykročil k nešťastníkovi, „ověříme si, jak na tom jsme.“

Bandita, stále ještě částečně omámený po kopanci do hlavy, nedokázal dlouho vzdorovat Švarnoldovu kouzlu osobnosti a bez delšího zapírání vyklopil, že skutečně patří ke Smrtislavovi. Při pohledu na hrozivou dýku, se kterou si obrovitý žoldnéř pohrával, dokonce prozradil, že loupežnický král má svou hlavní základnu přímo v tomto lese, ve skalním městě plném jeskyní ani ne půl dne ostré chůze na severozápad. Když se barbar dozvěděl, co potřeboval, milosrdně zbavil banditu břemene pozemské existence. Hrobert a Shu na něj překvapeně hleděli. Zabíjení bezbranných jim bylo zjevně proti mysli.

„Nemůžeme tu nechat svědka. Určitě by Smrtislavovi vyslepičil, že o něm víme. Takhle si možná bude myslet, že pokračujem dál po cestě a že nás snadno dohoní nebo nám nadběhne,“ ospravedlnil svůj krutý čin pragmatický barbar.

„Jsou dvě možnosti,“ vysvětloval dál. „Buď vyrazíme na jihozápad a pokusíme se získat co největší náskok. Nebo se naopak vydáme směrem ke skalnímu městu, kde nás určitě nebudou čekat. Ještě před cílem uhneme přímo na západ a budeme doufat, že pronásledovatele prostě přeběhneme. Při troše štěstí jsme z lesa venku, než na to přijdou. Problém ale je, že neznáme cestu, a tím pádem se může lehce stát, že jim padneme přímo do rány. Takže jsem pro první možnost. Jestli ten darebák nelhal, máme skoro den náskok, takže i slušnou šanci, že se dostaneme z lesa, dřív než nás vyčenichaj.“

Hrobert, překvapený Švarnoldovými strategickými schopnostmi, s plánem souhlasil a Shu byl také pro. Za stávajících okolností mu připadalo nejlepší přidat se ke svým zachráncům a ti nijak neprotestovali. Nechat cizince samotného v nebezpečném lese jim připadalo nezdvořilé, a navíc jim byl hedvábijský vyslanec docela sympatický.

Než vyrazili, prohledali Hrobert se Švarnoldem pobité loupežníky a obrali je o to, o co oni dříve obrali jiné.

„Na loupežnících je nejlepší, že si vzájemně nevěřej, ani když jsou ze stejný bandy. Takže to nejcennější nosej pořád u sebe,“ pochvaloval si Barbar, zatímco zkušeně páral široký opasek, přičemž zároveň radil Hrobertovi, kam si obvykle lupiči peníze a šperky schovávají. Za chvilku tak nashromáždili slušnou hotovost. Shu ke svému smutku zjistil, že žádný z jeho mužů nepřežil. Byl by je rád pohřbil, ale na to prostě nebyl čas. Alespoň jim tedy zatlačil oči a přikryl je plášti. Ladně prohnuté meče sedmi císařských gardistů Shu odmítal ponechat na pospas lapkům. Prý jsou to zbraně výjimečné hodnoty. Zabalil je tedy do pokrývky a trval na tom, že je vezme s sebou spolu s dalšími důležitými věcmi uloženými na voze.

V Shuově družině byli jen čtyři jízdní vojáci. Jeden kůň měl zraněnou nohu, další utekl do lesa, když v boji přišel o svého jezdce a zbylí dva, rovněž osiřelí, postávali opodál mezi stromy. Pak tu byli ještě dva statní valaši zapřažení do vozu. Shu si vybral ty osedlané. Jednomu naložil na hřbet balík se zbraněmi a několik naditých brašen, které vytahal z vozu, na druhém hodlal jet sám. Tahouny prostě jen vypřáhli a nechali je svému osudu. Bylo sice pravděpodobné, že se jich zmocní bandité, ale co naplat. Jeden kůň byl navíc, i kdyby nakrásně naučili Čmucha rajtovat. A v tomto ohledu byl jinak poslušný pes velmi nevstřícný.

Když byli se vším hotovi, odběhl Hrobert pro svého a Švarnoldova koně a pak se všichni společně vydali směrem k jihozápadu.