Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 12

12.
Je třeba prchat – Vlastně docela nudný les – Vyslancův podivuhodný vynález – Mnohoženství jako cesta k mezinárodnímu porozumění – Abnormálně smolná expedice – Tanec na dobrou noc

V první fázi útěku z místa přepadení se Švarnold, Hrobert a jejich nový společník snažili zametat stopy, aby alespoň trochu zdrželi případné pronásledovatele. Věděli ale, že jejich náskok není nekonečný, a tak po chvíli raději vsadili na rychlost. No, ačkoli rychlost… Zkuste jet rychle hustým temným lesem plným nástrah pro koňské i lidské nohy. Každou chvíli bylo třeba sesednout a vést nervózní zvířata za sebou. Navíc se už chýlilo k večeru a všem, snad kromě Čmucha, bylo jasné, že za tmy to prostě dál nepůjde. Když se tedy vzájemně ujistili, že Smrtislavovi bandité nebudou nebudou o moc lépe, začali se rozhlížet po vhodném místě k přenocování. Našli ho v mělké prohlubni kryté mohutným vyvráceným stromem.

Oheň pro jistotu nerozdělali, příliš jim však nechyběl. Noc byla teplá a k večeři jim Shu nabídl sušené ryby ze zásob, které zachránil z vozu. Věřili, že loupežníci, pokud opravdu vyrazili po jejich stopách, jsou ještě daleko. Nejspíš zatím ani nedorazili na místo přepadení. Přesto barbar trval na tom, že se budou střídat na stráži. Mohou tu číhat i jiná nebezpečí a bude jistější, nespoléhat pouze na Čmuchovu ostražitost. Jeho návrhu nikdo neoponoval, a tak si rozdělili hlídky. První připadla na Hroberta a ten musel v duchu konstatovat, že by v téměř absolutní tmě nočního lesa nikoho neviděl, ani kdyby se k němu přiblížil na dosah. Zíral tedy marně do temnoty a doufal, že ho na blížící se nebezpečí upozorní uši vlastní či psí. V tomto ohledu měl o zábavu postaráno, noční les totiž v žádném případě nebyl tichý. Pořád tu něco houkalo, dupalo, chrochtalo, mňoukalo, štěkalo, kníkalo či pískalo a občas i strašidelně vrčelo, takže měl Hrobert po celou dobu nervy napjaté k prasknutí. Naštěstí ale zůstalo jen u zvuků. Švarnold ráno poznamenal, že pokud jde o strašidla a divou zvěř, je tenhle les v porovnání se zlondýnským hvozdem klidné až nudné místo.

Vstali hned za rozbřesku a o chvíli později už byli opět na cestě. Asi po hodině Barbar usoudil, že je na čase opět zamířit přímo na západ, musel ale přiznat, že vlastně tak úplně přesně neví, kterým směrem jedou zrovna teď. Les byl v těch místech tak hustý, že určit směr podle slunce v podstatě nebylo možné. Leda snad, kdyby někdo vylezl na strom, na což ale neměli čas ani náladu. Před blouděním, které si Švarnold s Hrobertem tak krásně natrénovali hned na začátku výpravy, je překvapivě zachránil Shu. Vytáhl ze sedlové brašny malou kovovu krabičku, otevřel ji, chvilku se nad ní skláněl, potom ukázal doprava a prohlásil, že tam je sever. Když na něj udiveně pohlédli, vysvětlil jim, že vlastní jeden z nových vynálezů moudrých mužů říše C‘chaj, takzvaný směrový ukazovátor. Natáhl ruku, aby si jeho společníci mohli krabičku prohlédnout. Byla nízká, kruhová a uprostřed jejího dna se na kovovém kolíčku otáčela červená šipka, zřejmě také kovová, ale rozhodně z jiného materiálu než zbytek vynálezu. Po obvodu krabičky byly vyryty podivné znaky, kterým Hrobert ani Švarnold nerozuměli z důvodu úplné negramotnosti v případě prvního a částečné u druhého z nich. Vzhledem k tomu, že šlo o znaky v hedvábijštině, pravděpodobně by jim nerozuměli, ani kdyby číst uměli, takže byli vděční, když jim Shu prozradil, že se jedná o symboly světových stran.

„Když ukazovátor držíte vodorovně, tahle šipka směřuje vždy přímo na sever, bez ohledu na to, kam se pohnete,“ vysvětloval Shu a na důkaz několikrát potočil rukou s přístrojem. K údivu přihlížejících šipka opravdu stále mířila stejným směrem. Stačilo pak tedy natočit ukazovátor tak, aby byla značka severu v jedné linii s hrotem šipky a díky symbolům bylo velmi snadné určit jakýkoli směr.

„Funguje to skvěle, pokračoval Hedvábiec, „pokud se tedy v blízkém okolí nevyskytuje silný zdroj magnetismu.“ Nechápavé výrazy obou posluchačů ho přiměly informaci upřesnit:

„Prostě kolem nesmí být kameny, které přitahují železo.“ S takovými se už Švarnold setkal a také Hrobert o nich něco zaslechl. Pořád jim sice nebylo jasné, jak může šipka vědět, kde je sever, vzhledem k okolnostem však nebyl čas na dlouhé vysvětlování. Rozhodli se tedy, že budou Shuovi a jeho ukazovátoru prostě věřit.

Příštích pár hodin se prodírali lesem na západ, a protože je zatím nikdo nepronásledoval, využili chvíle relativního klidu k bližšímu seznámení. Shu svým společníkům vysvětlil, že je cestovatelem, jazykoznalcem, autorem cestopisů a kreslířem map. Od dětství žije na dvoře císaře Chun-Che, který jeho služeb často využívá. Sám by totiž také rád cestoval, jenže je omezován vladařskými povinnostmi. Proto alespoň s oblibou studuje Shuovy zápisky z cest a prohlíží si jeho mapy. Aby jich měl co nejvíc, posílal chlapce, jehož lingvistické, spisovatelské a kreslířské vlohy se projevily velmi časně, na nejrůznější objevitelské cesty už od útlého věku.

Švarnolda, který se sám dokázal domluvit v několika zemích, fascinovalo, jak dobře Shu ovládá Krutopijštinu. Copatý cestovatel mu tedy vysvětlil, že císař Chun má desítky manželek, z nichž mnohé nejsou původem z říše C‘chaj. Jedna z těch cizokrajných žen pocházela z Krutopie, a právě ona spolu s dalšími Shua v dětství vychovávala, když o vlastní rodiče přišel. Jeho otec – vrchní generál hedvábijských vojsk – padl ve válce s Šudlajchánem a matka z toho zdvořile zemřela žalem. Císař statečného vojevůdce posmrtně uctil tím, že přijal jeho syna téměř za vlastního a dal ho do péče svým ženám. Díky tomu, že mezi nimi byly cizinky, naučil se Shu plynně hovořit hned několika jazyky. Hroberta velmi zaujala zmínka o počtu manželek, vyslanec se ale vrátil k původnímu tématu a pokračoval ve vyprávění.

Jeden z císařových hvězdopravců prý nedávno přišel s odvážným tvrzením, že Země, kterou obýváme, není plochá, ale kulatá, či možná poněkud šišatá, a dokonce se prý otáčí. Tato myšlenka mnohé pobavila, jiné šokovala a další vyloženě rozčílila. Císař ji však nezavrhnul. Zejména ho zaujalo autorovo přesvědčení, že vydá-li se člověk kterýmkoli směrem a bude jím putovat dostatečně dlouho, vrátí se po čase tam, odkud vyrazil, jen z druhé strany. Tedy pokud ho nezastaví nějaká nepřekonatelná překážka. Tato revoluční teorie nadchla vládce Hedvábie natolik, že se ji rozhodl ověřit a vybral si k tomu právě Shua.

Pověřil svého oblíbeného cestopisce, aby se vydal na západ a pokusil se potvrdit či vyvrátit výše zmíněné tvrzení. Při té příležitosti měl Shu zmapovat země, které navštíví, a především zjistit, kde žijí nejkrásnější ženy, aby císař věděl, kam se vypravit, až si jednou konečně bude moci vzít dovolenou.

Shuovu výpravu však od počátku provázela smůla. Když před necelým rokem vyrazili, tvořilo jeho družinu šedesát mužů, z toho dvanáct elitních gardistů, třicet řadových vojáků, dále sluhové, kuchaři, lovci a také lékař, kadeřník a pedikér. Než však překonali rozsáhlé západní stepy, bylo jich už jen osmačtyřicet. Deset vojáků a dva sluhy pobili Šudlajchánovi kočovní nájezdníci, kteří na malou karavanu každou chvíli dotírali. Další tři oběti si pak vyžádaly nehostinné hory Orlonosů a v poušti, která následovala za nimi, uštknul Shuova pedikéra smrtící bodlinatý zmijoštír, když si odskočil ulevit (rozuměj pedikér, nikoli zmijoštír).

K velkému vnitrozemskému moři jich dorazilo pětačtyřicet, dva muži ale nemohli pokračovat, protože trpěli zákeřnou písečnou rýmou. Ostatní se nalodili na dvě bachraté plachetnice, které je měly dopravit k pobřeží země ušatců rudokrkých. Jenže jedna z lodí se v noci ztratila v prudké bouři, a tak se nakonec vylodili v sotva polovičním počtu. Jako by to nestačilo, dva vojáci nenávratně zmizeli v přístavních nevěstincích a další se musel pod nátlakem oženit. Spletl si totiž místní počestnou dívku s prostitutkou a ona ho zřejmě v rozrušení zapomněla z tohoto omylu vyvést. To by jistě nebyla žádná velká tragédie, kdyby je ovšem nepřistihl dívčin velmi přísný a vlivný otec. Ten kategoricky trval na tom, že pouze sňatek dokáže smýt hanbu, kterou jeho rodina utrpěla. Zde je nutné dodat, že v kontrastu s obecnou nevzhledností ušatců rudokrkých jsou jejich ženy až překvapivě půvabné, což si Shu nezapomněl zapsat. Poznamenal si ale také, že je třeba vybírat mezi nimi velmi pečlivě. Omyl, kterého se dopustil nešťastný voják, byl totiž s ohledem na způsob oblékání, líčení a mnohdy i jednání zdejších děvčat naprosto pochopitelný.

Na další cestě už Shua doprovázelo pouhých šestnáct mužů a než dorazili k hranicím Krutopie přišel ještě o čtyři. Jednoho ze sluhů kopla do hlavy divoká kráva, kterou se pokoušel podojit. Dva vojáci, jak se ukázalo, lhali u přijímacích pohovorů o tom, že umí plavat, což se jim stalo osudným při zdolávání rozvodněné řeky a třetího na hraniční pláni sezobl pták Noh.

Ani v Krutopii ale výpravu nečekalo štěstí. Hned při zastávce v Kostravě, největším městě na východě říše, domorodci hovořící velmi zvláštním dialektem upili v krčmě dva Shuovy vojáky k smrti místní pálenkou ze švestek. A když o pár týdnů později zbytky expedice navštívili Zlondýn, málem všichni skončili ve vězení pro podezření ze špionáže. Shuovi dalo dost práce přesvědčit Šeredora, že zavřít, či dokonce popravit osobního vyslance císaře Chun-Che, který disponuje nejpíš největší a nejmoderněji vyzbrojenou armádou známého světa, by nebylo taktické. Musel při tom obětovat většinu zbylých darů, které mu nechal císař přibalit pro případ audiencí u vládců navštívených zemí.

Jinak se Hedvábijcům v Krutopii líbilo a Shu si ji poznamenal jako další místo, které by měl císař rozhodně navštívit. Koncentrace půvabných dívek a žen zde byla skoro stejně vysoká, jako v zemi ušatců rudokrkých, ty zdejší však byly mnohem méně náročné a svou přízeň často poskytovaly bez nároků na odměnu nebo přinejmenším výrazně levněji. Švarnold i Hrobert souhlasně přikyvovali, byť druhý jmenovaný zatím neměl mezinárodní srovnání.

Před cestou lesem, ve kterém došlo k přepadení, Shuovu družinu hned několik Krutpijců varovalo. Pokračoval Shu. Pak se ale objevil zkušeně vyhlížející muž v zálesáckém oděvu, který vyslance ujistil, že se není čeho bát. Prý je v lese jako doma a zrovna se tam také chystá. Za nepatrný honorář Hedvábijce rád povede a postará se o jejich bezpečnost. Skutečně tak učinil a bezpečně je zavedl do nastražené léčky. Shu sice o chvíli později zrádce vlastnoručně zabil, což mu poskytlo jistou satisfakci, celkové škody to však vyvážit ani zdaleka nemohlo.

Švarnolda zajímalo, proč chtěli banditi Shua zajmout živého, na tuto otázku však Hedvábijec odpověď neznal.

„Možná nás sledovali už dlouho,“ uvažoval, „a došli k závěru, že jsem pro ně cenným rukojmím. Ačkoli vyjednávat o výkupném s někým, kdo se nachází měsíce cesty odsud… Nechce se mi věřit, že by se loupežníci pouštěli do tak dlouhodobých projektů. Ale, kdo ví? Třeba mě brali jako investici do budoucna anebo si to prostě jen neuměli spočítat. Spíš bych ale hádal, že měli zájem o mé mapy a zápisky a potřebovali, abych jim je přeložil. Možná se jejich vůdce chystá expandovat za hranice říše a sbírá informace.“ Barbar se také přikláněl k druhé teorii. Dobré mapy měly velikou cenu a stejně tak ti, kdo je dokázali vyhotovit.

Hrobert se pak Shua vyptával na hedvábijské ženy a Švarnolda zase zajímalo, kde se malý cizinec naučil tak dobře bojovat. Než však stihl vyslanec ukojit jejich zvědavost, narazili na nečekanou překážku. Les před nimi se postupně změnil ve smrčinaté mokřiny zamořené komáry a neschůdné pro koně. Nedalo se odhadnout, jak daleko na sever se bažinaté území táhne a z obavy ze střetnutí se Smritslavovými muži se ho tedy trojice rozhodla obejít opačným směrem.

Pomalu se schylovalo k večeru, když dorazili k lesnímu jezeru. Nebylo sice zrovna křišťálové, ale stejně jim přišlo vhod. Napojili koně, vykoupali se – Švarnold při tom musel pěstí usměrnit dotěrného vodníka, který Hroberta vyděsil málem k smrti – a podařilo jim dokonce ulovit pár ryb k večeři. Protože takhle daleko na jihu se cítili bezpečnější, rozdělali si malý oheň, upekli úlovek a přenocovali přímo na břehu. Ani tentokrát je v noci nikdo neobtěžoval, nepočítáme-li nějaké ty obligátní rusalky, které sice Shua zaujaly, ale vylákat do tmy se jim ho nepodařilo. Hrobert cizince neznalého krutopijských lesních zjevů včas varoval, a lascivní tanec minimalisticky oděných divokých krásek tak všichni brali jen jako příjemné zpestření večera. Vlastně je skoro mrzelo, když se neukojené divoženky po nějaké době s otrávenými obličeji ztratily v lese.

Obejít jezero jim trvalo celé příští dopoledne a oddechli si, když zjistili jeho jižní konec bažinami neoplývá. Byl tu jen potok, který snadno překonali, a mohli tedy znovu zamířit k severozápadu. Do večera se pak nesetkali s žádným nebezpečím či většími překážkami a ani následující noc je nic neohrozilo. Skoro si začínali myslet, že Smrtislavovým loupežníkům nadobro unikli.