Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 14

14.
Následky bujaré noci – Dalších pár mrtvol – Čas pro osobní hygienu – Utužování mezidruhového přátelství – Úklady vůdce loupežníků – Je čas jít dál

Když se Hrobert ráno probudil, bolela ho hlava tak strašně, že raději hned znovu usnul. Shu na tom nebyl o mnoho lépe. Nevypil toho sice tolik, jako jeho krutopijský přítel, očividně ale nebyl na zdejší silné nápoje zvyklý. Jak by také mohl, když je nikdy dříve neochutnal. Snad jen na Švarnoldovi nezanechalo veselí předešlé noci viditelné následky. Ani jemu se ale nijak zvlášť vstávat nechtělo a spokojeně se rozvaloval na seně ve stáji, kterou jim človokoně k přenocován poskytli. Hostitelům nijak nevadilo, že návštěvníci vyspávají, v údolí toho touhle dobou stejně mnoho na práci nebylo. A pokud se těšili na další historky, očividně byli ochotni počkat si na ně až do oběda.

Jisté vzrušení se však nakonec dostavilo už před polednem. Do údolí dorazil jeden z hlídkujících človokoní a spěchal Hřívelinovi podat hlášení. Ráno se prý z protějšího lesa od jihovýchodu vynořila skupina ozbrojených mužů. Bylo jich dvanáct a očividně šli po stopách Hroberta, Švarnolda a Shua. Vydali se přes louku a když narazili na své mrtvé druhy, které tam človokoně nechali ležet pro výstrahu případným dalším vetřelcům, zastavili se a dlouho o něčem diskutovali. Pak vyslali dva muže na průzkum. Když se zvědové dlouho nevraceli, začali na ně jejich kumpáni volat, odpovědi se však nedočkali. To proto, že odpovídat s šípem v krku je dost obtížné, obzvláště, když je při tom člověk mrtvý. A právě v tomto stavu se oba průzkumníci nalézali po setkání s hlídkami človokoní. Ostatní loupežníci ještě nějakou dobu nerozhodně čekali, pak se ale otočili a zamířili k severovýchodu.

Hřívelin o něco později přetlumočil hlášení Švarnoldovi a oba se shodli na tom, že šlo jistě o druhou skupinu Smrtislavových mužů, kterou včera zmiňovali koně padlých. Po delší diskusi a zvažování možností došli k závěru, že se loupežníci pravděpodobně nevrátí. Dalo se čekat, že ti z dnešního rána odjeli informovat Smrtislava, a ten jistě není úplný hlupák. Během pár dnů přišel o víc než pětadvacet mužů a deset koní. Další ztráty riskovat nebude. Je to lupič, ne válečník, jde mu tedy o zisk, nikoli o boj. Navíc si jistě umí spočítat, že kdyby vyslal další skupinu, nebo k lesu človokoní vytáhl sám, nebude tu dřív než za dva dny a těžko může předpokládat, že na něj hedvábijský vyslanec čeká.

I tak se ale Hřívelin rozhodl na nějakou dobu pro jistotu zesílit hlídky a Švarnold mu slíbil, že tu se svými společníky pár dnů zdrží, aby v případě potřeby pomohli človokoním v boji. Vděčí jim za záchranu života, a když už sem loupežníky, ač nechtěně, přivedli, udělají všechno pro to, aby je zase vyprovodili.

Hřívelin přijal barbarovu nabídku s povděkem a nijak neprotestoval proti tomu, že má trojici mužů hostit další dny. Spíš naopak. Určitě je toho ještě hodně, co se od nich mohou človokoně dozvědět.

Když se Hrobert a Shu vzpamatovali z následků předchozí noci, seznámil je Švarnold s událostmi i plány. Námitky nikdo nevznesl, pomineme-li tedy Hrobertovo bolestné povzdechnutí nad skutečností, že bude i nadále vystaven nedostupným vnadám místních krasavic.

Příští dny využili nejen k odpočinku a utužování nových přátelství, ale věnovali se i činnostem, které obvykle hrdinové podobných příběhů nevykonávají. Například si vyprali a vyspravili oblečení, podle potřeby se oholili, umyli si nohy a Shu si dokonce vyčistil zuby. Švarnold důkladně nabrousil všechny své zbraně a říčním pískem vycídil již notně rezavou kroužkovou košili. Hrobert, zkušený v práci se dřevem, pomohl človokoním postavit novou stáj a oni ho na oplátku zasvěcovali do tajů svého výjimečného umění lukostřelby.

Večerní program byl jasně daný. Obyvatelé údolí se nemohli nabažit vyprávění, a především Shu byl v tomto ohledu téměř nevyčerpatelným zdrojem. Svá dobrodružství líčil tak sugestivně, že posluchači napětím švihali ocasy a mnozí se dokonce dožadovali autogramu. Sám Shu si nové fanoušky oblíbil natolik, že se je rozhodl obdarovat a věnoval Hřívelinovi a jeho synům meče císařských gardistů. Říkal si, že u človokoní budou vzácné zbraně v dobrých rukou a byl rád, že toho s sebou na další cestě nebude muset vláčet tolik.

Spolu se Švarnoldem pak drobný Hedvábijec učil človokoně zvyklé spíše na luky, jak s novými zbraněmi zaházet. Přizvali i Hroberta, protože usoudili, že vzhledem k dosavadním událostem, by se mu takový výcvik mohl hodit.

Uplynuly čtyři dny a bandité se neobjevili. Hřívelin se Švarnoldem totiž odhadli Smrtislavovu rekaci docela přesně. Vůdce loupežníků sice chvíli běsnil, zvažoval dokonce popravy za neschopnost, uměl ale počítat a uvědomoval si, že ztráty jsou už tak značné. Takticky se tedy odebral hlouběji do lesa, kde nějakou dobu vzteky kopal do prašivek a pak si řekl, že se na to může vykašlat nebo klidně i něco horšího. Táhnout proti neznámému nepříteli, který tak snadno zlikvidoval dvanáct jeho hrdlořezů, by pravděpodobně mělo za následek jen další nežádoucí snížení stavů. Navíc se nedalo odhadnout, zda by mu akce v případě úspěchu vynesla nějaký zisk. Ten zpropadený vyslanec už bude nejspíš dávno pryč a kdo ví, jestli oni tajemní střelci mají něco, co by stálo za ukradení.

Přesto se ale kníže loupežníků nechtěl kořisti vzdát. Jeho špehové rozesetí po všech větších městech Krutopie ho o hedvábijské výpravě informovali, jakmile překročila hranice říše a exotický vyslanec byl od té doby bandity tajně sledován. Smrtislav totiž opravdu hodlal rozšířit své podnikání na zahraniční trh. Toužil vědět, které země překypují bohatsvím a jak se tam co nejsnáze dostat. Světaznalý cizinec, který, jak vyrozuměl z hlášení špehů, píše cestopisy a kreslí mapy, mu tedy přišel velmi vhod. Nemluvě o tom, že výprava z dálného východu s sebou jistě veze nějaké ty dary pro vládce navštívených zemí. Smrtislav znal Hedvábii jen z vyprávění, slyšel ale, že je to země bohatá a pokroková a byl přesvědčen o tom, že císař takové země by určitě nevyslal delegaci s prázdnou. Tuto teorii konečně potvrdilo i vydrancování ukořistěného vozu. Zdálo se ale pravděpodobné, že to nejcennější odnesl uprchlý vyslanec s sebou.

Proto ani teď, po opakovaném neúspěchu, nechtěl Smrtislav svůj plán pustit z hlavy docela. Zatímco devastoval podřadné houby, aby se zbavil nežádoucích emocí, dospěl k závěru, že to musí zkusit jinak. Místo aby nechal cizince opět pronásledovat, poslal své muže nejkratší cestou do Šmukařova, jediného civilizovanějšího města na úpatí Skřetihor. Předpokládal, že právě tam se chce Hedvábijec dostat, aby hledal útočiště a možná se pokusil dovolat spravedlnosti. To Smrtislavovi připadalo nejpravděpodobnější, protože měl za to, že právě do Šmukařova původně výprava mířila. Odtamtud totiž vedla cesta přes hory dál na západ až k přístavům na pobřeží oceánu.

V údolí človokoní se zatím Hrobert, Švarnold a Shu chystali k odjezdu. Ztratili už pět dnů, a i když je strávili nad očekávání příjemně, dobře si uvědomovali, že do nekonečna svůj úkol odkládat nemohou. Obyvatelé údolí si hosty oblíbili a mrzelo je, že přijdou o zábavnou společnost. Přesvědčili je tedy, aby vyrazili až příští den ráno a poslední večer pro ně připravili opulentní hostinu na rozloučenou.

Než se pustili do hodování a konzumace opojných nápojů, poradili se muži s Hřívelinem kudy nejlépe do Skřetihor. Vládce človokoní ke svým hostům za těch několik dnů pojal důvěru, proto jim prozradil, že z údolí vede skrytá skalní stezka k západu a slíbil jim doprovod až na okraj lesa. Popsal také, kudy se pak mají ubírat k horám a poradil, že pokud chtějí zastihnout některého ze skřetaslíků nad pivem, největší šanci budou mít ve vsi zvané Podhorov, které však nikdo z místních neřekne jinak než Potvorov. Nachází se tam prý šenk, kde jsou vítáni nejen lidé a na rozdíl od severně ležícího Šmukařova tudy obvykle netáhnou kupecké karavany. Je tam tedy mnohem menší provoz, a tím pádem o dost větší klid. Touto radou, aniž to tušil, zmařil Hřívelin poslední Smrtislavův plán a ušetřil své lidské a psí přátele mnohých nepříjemností.

Pak už se všichni věnovali jídlu, pití, příběhům a zpěvu, což jim zabralo velkou část noci. V důsledku tohoto důkladného veselí si s sebou příští den Hrobert, Shu a tentokrát i Švarnold odváželi z údolí nejen hezké vzpomínky, ale také slušnou kocovinu. Při ranním, či lépe řečeno dopoledním loučení, museli všichni tři človokoním slíbit, že pokud se jim skutečně podaří princeznu zachránit a bude to jen trochu možné, vezmou to zpátky stejnou cestou a zastaví se na návštěvu.

Krátce na to za doprovodu Hřívelina a Řehtána s Kopytónem vyrazili muži ke skalní stěně na západě údolí. Tam, důmyslně maskovaná křovím, ústila rozsedlina široká právě tak pro jednoho jezdce. V řadě za sebou pak pokračovali skoro hodinu tísněni strmými skalami až nakonec vyjeli mezi stromy hustého lesa. I nyní jeli po stezkách, které by bez zkušených průvodců hledali jen obtížně a proplétali se jimi až do pozdního odpoledne.

Když konečně dorazili na okraj hvozdu, stálo již slunce daleko na západě nad působivými štíty Skřetihor, které se táhly od severu až hluboko k jihu. Hřívelin ukázal mezi dva výrazné skalní vrcholy na severozápadě. Tím směrem, přímo na úpatí hor zhruba den cesty odtud, prý leží Podhorov. Mužům se zdálo, že v cestě nestojí žádné překážky. Před nimi se rozprostírala přívětivě vyhlížející zvlněná pláň, ze které sem tam čněl k nebi nějaký ten osamělý strom. Človokoně je ale varovali, že o něco dále tráva ustoupí a krajina se změní v kamenitou pustinu, která je oblíbenou letní destinaci krutopijských zmijí, mimo jiné i těch štětinatých. Ty, pokud by to snad někdo nevěděl, se od svých obyčejnějších kolegyň liší nejen tím, že mají štětiny, ale disponují také o dost silnějším jedem. Proto je třeba dávat velký pozor a raději v těch místech nezůstávat přes noc. Po tmě, jak známo, člověk šlápne na hada ještě snáze než za světla, nemluvě o tom, že někteří zvědaví plazi se ke spáčům rádi přitulí a ráno pak může být velmi bolestivé.

Potom už Hrobert, Švarnold a Shu srdečně poděkovali svým průvodcům za rady a pohostinnost, podali si s nimi ruce na rozloučenou a zamířili k civilizaci.