Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 16

16.
Příčiny vladařovy rozmrzelosti – Severní útlak je krutý – Neuspokojivá milostná bilance – Pozitivní vliv četby – Tyranova spřízněná dušička

Ačkoli byl Šeredor tyran poživačný, poslední týdny si zrovna dvakrát neužíval. Jeho starosti totiž neubývaly. Právně naopak! Abychom se vyhnuli zbytečně dlouhému vysvětlování, předkládáme stručný přehled toho, co panovníka Zlondýna aktuálně štvalo nejvíce:

1. nájezdy seveřanů

2. absence Tupěny

3. loupežníci

4. výčitky, že nedal popravit ani jednoho z Hedvábijců

5. pokles výkonu při návštěvách harému

6. hemoroidy

Zdržme se pouze u největších problémů, které představují body 1, 2 a 5. Jako každé léto i nyní vrcholila plenící sezóna a nájezdnické hordy Owara Owarsona si ji letos opravdu užívali. Kromě jiných zemí to odnášela především Krutopie, zejména tedy její západní pobřeží. Seveřané tam řádili s neutuchajícím elánem a Šeredor nemohl uvolnit tolik vojenských sil, aby jejich rejdům zcela zamezil. Mimo jihu, kde byl relativně klid, totiž potřeboval armádu jak na východní hranici, aby tam držela na uzdě ušatce rudokrké, tak na severu, kde na Krutopijce dotírali lesní, horští a někdy i sněžní barbaři.

Šeredor neměl vůbec nic proti bojům a válčení. Válka byla ve skutečnosti jeho velkým koníčkem. Jenže, aby ho to opravdu bavilo, musel to být on, kdo útočí, drancuje a obsazuje území. Z obranných potyček mu toho mnoho nekynulo. Naopak ho stály peníze a životy vojáků, tedy další peníze.

Problém byl v tom, že Šeredor své impérium rozšířil příliš. Dostal se až k hranicím zemí, které se jen tak podrobit nenechaly, a naopak se při každé příležitosti snažily ukousnout si pro sebe kousek z Krutopie. Aby s tím mohl něco udělat, potřeboval temný vládce silného spojence, kterým, jak už víme, měl být Owarson. Šeredor by seveřanům klidně přenechal pár západních ostrovů náležících Krutopii, jenže to jim nestačilo. Respektive, ostrovy si zabírali i bez jeho svolení. A k tomu, aby si jejich vládce zavázal královským sňatkem, Šeredorovi stále chyběla Tupěna. Nezbývalo než doufat, že ji ten pytlák opravdu přivede a že to bude včas. Jestli ta zatoulaná holka mezitím příliš zestárne, nemusel by ji Owarson chtít. Vždyť, kdo s trochou rozumu by si bral ženskou, které už táhne na dvacet?

I kdyby nebylo dalších jmenovaných problémů, tenhle samotný Šeredorovi ležel v žaludku jako kámen a způsobil mu řadu bezesných nocí. Následkem toho byl zlondýnský panovník vzteklejší než obyčejně. Na potkání bezdůvodně fackoval služebnictvo, zbrojnošům nadával víc než jindy – to znamená skoro pořád – do žaláře či hladomorny dal zavřít kohokoli, kdo se mu jen trochu nelíbil, a pokud tam nebylo místo, uvolnil ho popravou. Náladu mu to však nespravilo.

A aby toho nebylo málo, poslední dobou ho nedokázaly rozptýlit už ani návštěvy harému. Chodil tam teď sotva čtyřikrát týdně a rozhodně se nepouštěl do žádných větších akcí. Naopak, často odcházel, aniž by zakusil pocit pravého dobyvatele. Svým konkubínám pak musel vyhrožovat obzvláště vynalézavými tresty, aby je snad nenapadlo šířit se někde o jeho indispozici. To poslední, co potřeboval, bylo ještě ke všemu ztratit pověst.

Jednou z nemnoha Šeredorových radostí v těchto těžkých časech bylo překvapivě čtení. Ne že by byl nějaký knihomol – číst uměl jen nevalně –, s oblibou si ale nechával předčítat ze starých kronik o velkých vítězstvích svých předků. Ze všeho nejradši měl vyprávění o bitvě u Hovězího vrchu, kde zakladatel Krutopie Škareda I. rozdrtil vojska Květomila Strašlivého, kterého pak vlastnoručně rozsekal svým proslulým zubatým mečem na úplně malinkaté kousíčky. Takové příběhy dokázaly Šeredora rozparádit natolik, že pak přece jen v harému zazářil. Někdy dokonce zvládl i svou oblíbenou čtyřhru.

V tyranově pochmurném životě se ale nečekaně objevil ještě jeden světlý bod. Tedy vlastně bod tmavý, avšak neméně překvapivý. Byl jím černý kocour. Že by mohl Šeredora potěšit domácí mazlíček, to by nikdo z jeho okolí nehádal. Kromě koní a zabijáckých bojových psů, měl totiž zlondýnský panovník zvířata rád pouze na talíři. Proto také, když se jednoho večera v jeho komnatě zničehonic zjevil kocour temný jako noc, chtěl ho tyran v první chvíli nemilosrdně vykopnout z okna. A že to bylo hodně vysoko. Pak si ale všiml, že má chlupatý vetřelec krásně rudé oči a mimořádně zlovolný výraz. To ho zaujalo. Najednou mu připadalo, že by mu vlastně takový chlupatý netvorek po boku docela slušel. Kocour byl zjevně stejného názoru. Choval se k Šeredorovi vlídně až přátelsky, a po chvíli mu dokonce vyskočil na klín, aniž se mu pokusil prokousnout krční tepnu. A to navzdory skutečnosti, že všechny ostatní lidi doslova nesnášel. Na každého, kdo se jen přiblížil, nenávistně syčel a prskal, a pokud se dotyčný včas neuchýlil do bezpečné vzdálenosti, poznamenal ho černý běs svými drápy, které si v ostrosti nezadaly s břitvou. Brzy se stal postrachem veškerého služebnictva a stráže nikdy nebyly vděčnější za svou zbroj. I nejeden dvořan si ze setkání s novým Šeredorovým oblíbencem odnášel krvavé šrámy.

Kocourovo chování svědčící o neochvějném pocitu vlastní nadřazenosti mu vyneslo přiléhavé jméno Hrabě Drápula, které – krom panovníka – jen málokdo vyslovoval s láskou. Přesněji řečeno spíš nikdo. Drápula byl vlastně věrným Šeredorovým odrazem, jen ve zvířecím těle. Kdykoli mohl, důsledně a s opravdovým zaujetím terorizoval své okolí. Nyní, když měl mocného lidského ochránce, mohl svou vášeň konečně rozvinout naplno, aniž se musel omezovat pouze na menší a slabší cíle. Příležitostí dostával víc než dost. Stal se totiž oblíbeným nástrojem trestu v rukách pána Zlondýna, který ho dle svého rozmaru doslova vrhal na kohokoli, kdo momentálně upadl v nemilost. Zrovna před pár dny hodil Drápulu na hlavu služce, které ukápla polévka na podlahu. Kocour dívce zřídil obličej tak důkladně, že ji večer nechtěli pustit domů, protože ji nepoznala ani vlastní matka. Vynalézavý krutovládce také s oblibou zavíral sadistické zvíře do vězeňských cel spolu s provinilci a sám se pak za dveřmi kochal akustickými projevy odsouzených nešťastníků.

Občas se Šeredor podivoval, jak vůbec mohl bez Hraběte Drápuly žít tak dlouho. Aby mu udělal radost, nechal pro něj zhotovit maličké brněníčko s krásnou rohatou helmičkou, a roztomilým článkovitým chráničem ocásku zakončeným nebezpečnými ostny. Už se nemohl dočkat, až s sebou vezme obrněného kocoura do nějaké bitvy.

Zkrátka, nepřicházejí-li velké radosti, musí se člověk umět těšit z těch drobných.