Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 17

17.
Krajně nepřátelské hory – Hrobert žasne – Dobře informovaný šenkýř – Kam se poděla karavana – O pirátech a obchodnících – Proč Shu nepojede domů – Posila pomstychtivé posádky

Zatímco se Šeredor daleko odtud radoval z objevu spřízněné duše, Hrobert, Švarnold, Shu a Čmuch zápolili s nástrahami Skřetihor. Hostinský od Rezavého krumpáče jim vysvětlil, že pokud se nechtějí škrábat přes vysoké hřebeny, mají dvě možnosti. První je kupecká stezka vedoucí schůdným a poměrně bezpečným průsmykem, který ústí nedaleko Šmukařova, tedy asi osm mil severně. Druhá cesta je méně frekventovaná, a tedy i riskantnější, zato je ale kratší, a hlavně vede v podstatě přímo z Potvorova. Vzhledem k tomu, že byla v sázce princeznina nevinnost a hrálo se o čas, vybrali si druhou možnost.

Rozhodnutí to bylo jistě opodstatněné, neslo však s sebou nepříjemné důsledky. Stezky a průsmyky, kterými se prodírali vstříc oceánu, tonuly v téměř permanentním šeru, z krkolomnosti by zaručeně dostaly jedničku a zřejmě si také nevšimly, že už je dávno jaro. Vládl zde všudypřítomný lezavě vlhký chlad. A byly tu i další nepříjemnosti, například zákeřný pidimuž, který poutníkům velmi ochotně podával mylné informace – zejména o výhodných zkratkách, jimiž se lze vyhnout bezedným propastem či lovištím skřetihorních ptakoještěrů. Dále se zde v nepříjemně hojném počtu vyskytovali šavlozubí potkani, kteří na potkání okusovali cokoli živého i mrtvého, a jako by to nestačilo, Hroberta ke všemu poplival plivník. Vypořádat se s těmito úklady stálo trojici mužů i psa spoustu úsilí, obratnosti a v případě lidské části výpravy také nepublikovatelných výrazů. Všem, včetně Švarnolda, se viditelně ulevilo, když po více než dvou dnech konečně nechali nepřátelský horský masiv za sebou.

Naopak cesta od Skřetihor k západnímu oceánu byla v porovnání s předchozími zážitky učiněnou odpolední projížďkou. Nenáročný terén, přívětivá krajina, a hlavně žádné příšery či jiné bytosti nekalých úmyslů. Už druhý den ráno ucítil Hrobert ve vzduchu zvláštní vůni, kterou neznal.

„Moře,“ vysvětlil mu Švarnold, čímž ho uvedl do stavu nadšeného očekávání.

Když pak pozdě odpoledne vyjeli na travnaté návrší a spatřili před sebou nekonečnou hladinu oceánu, nenacházel jindy výmluvný mladík slov. Zíral na tu dechberoucí vodní spoustu s němým úžasem a hlavou mu běželo, že tohle mu holky doma v Hnuslích nejspíš neuvěří.

Z vysokého travnatého ostrohu, na jehož okraji zastavili koně, měli pod sebou jako na dlani rozlehlou zátoku, v jejímž oblouku se rozkládalo přístavní město Vrakovník – cíl i výchozí bod kupeckých karavan, mořských dobrodruhů i darebáků a překladiště zboží všeho druhu.

Jestli něco Hroberta fascinovalo snad ještě víc než samotný oceán, byly to lodě. Dosud měl příležitost spatřit jen pár pramiček a nějaké ty říční čluny či obchodní bárky, brázdící kalnou hladinu zlondýnské Blatavy. S plavidly, která kotvila v přístavu pod nimi, se ale nic z toho nedalo srovnat. Švarnold vyjevenému mladíkovi ochotně popisoval, na co se to vlastně dívá. Byly tu štíhlé severské veslice s kačeřími hlavami na přídích, elegantní i bachraté koráby západního typu, jižanské galéry, a také jedna velmi zvláštní loď s podivně členitými plachtami a neobvykle vysokou zádí. Právě ta upoutala Shuovu pozornost.

„Že by šance, dostat se domů?“ obrátil se barbar na císařova vyslance. „Vypadá jako jedna z vašich, že jo?
„Vypadá,“ odpověděl Shu s nadějí v hlase a po chvíli dodal: „Uvidíme.“

Aby se dostali dolů k přístavu, aniž by ohrozili štíhlé nohy koní, museli nejprve zamířit k severu. Asi po dvou mílích narazili na širokou schůdnou cestu od severovýchodu, po které mohly až do zátoky pohodlně projet dva kupecké vozy vedle sebe. Tudy zřejmě před krátkou dobou táhla i karavana vezoucí Tupěnu, napadlo Hroberta. Pokud se tedy někde nezdržela.

Do města vjížděli ve chvíli, kdy slunce mizelo za obzorem. V uličkách se rozsvěcovaly lucerny a ozařovaly neuvěřitelné množství vývěsních štítů, lákajících námořníky, obchodníky i ostatní návštěvníky přístavu do podniků nabízejících jídlo, pití, zábavu, krátkodobou finančně podmíněnou lásku a nocleh.

Co se týče pohostinství, disponoval Vrakovník nabídkou pro každého. Člověk si podle svých možností a chuti mohl vybrat honosný kupecký hostinec, obyčejnou hospodu nebo zaplivanou špeluňku pro otrlé námořníky a k tomu i odpovídající dámskou či jinou společnost. Zatímco Barbar odháněl všudypřítomné přístavní zlodějíčky, pouliční prodavače, kuplíře i příliš dotěrné nevěstky a vykulený Hrobert vstřebával dojmy z města, Shu jim předčítal názvy místních restauračních zařízení. U truhlice jim znělo příliš honosně, Krysí doupě právě naopak, a tak nakonec zamířili k hospodě U Šprušle, už proto, že inzerovala solidní stáje.

Zdálo se, že si vybrali dobře. Šenk nebyl přeplněný ani příliš špinavý a nabízené pokrmy vypadaly i voněly slušně. Tlustý holohlavý hostinský s obrovskými zlatými kruhy v uších bodře zdravil nově příchozí a aby si je pojistil, hned mezi dveřmi se jim pochlubil, že rvačky tu mívají sotva dvakrát za večer a zrovna dnes si prý odškrtnul celý týden bez vraždy. Švarnoldovi na tom nijak zvlášť nezáleželo, Hrobert a Shu ale klidné místo uvítali.

Dřív, než si objednali, vyptávali se sdílného šenkýře, zda náhodou neví, kde se ubytovali kupci, kteří se svou karavanou dorazili do přístavu včera nebo možná už předevčírem. Stručná odpověď „Na hřbitově,“ je poněkud zaskočila, vyzvídali tedy dál. Lysohlavý kroužkovec jim doporučil, ať si dají nejdřív něco k jídlu a pití, že jim to pak všechno povypráví. Docela rádi uposlechli a o něco později se nad pořádným kusem hovězího s chlebem a korbelem nebezpečně silného piva dozvěděli, že karavana do Vrakovníka vůbec nedorazila. Předešlou noc ji pár mil odtud kdosi přepadl, vydrancoval vozy, pobral veškeré zboží a všechny muže pobil. Na Švarnoldův dotaz, zda byly mezi mrtvými i ženy, odpověděl hostinský, že o žádných neslyšel. Pokud tam nějaké byly, útočníci je nejspíš odvlekli s sebou.

„Ví se, kdo to udělal?“, chtěl vědět Barbar.

„Jistotu nemáme, ale krátce před tim přepadenim pár rybářů zahlídlo v okolí Krutolfovu loď. A Krutolf je úhlavní nepřítel kapitána Růžovouse, kterej čekal právě to ztracený zboží. Navíc mu tu samou noc někdo poškodil loď a zabil pár chlapů, co ji hlídali. Takže já bych sázel na Krutolfa a hádám, že bych neprohrál.“

Šenkýřův závěr připadal Švarnoldovi rozumný, potřeboval ale ještě vědět, kdo je Krutolf a co je zač kapitán Růžovous. Vyzvěděl, že první jmenovaný je nejobávanější a nejkrutější pirát v těchto a nejspíš i jiných vodách. Růžovous je pak pro změnu pirát bývalý, nyní ale úspěšný a respektovaný obchodník.

Hrobert se podivil, jak je taková změna profese vůbec možná a bylo mu vysvětleno, že na vině je zázračný kov jménem zlato. Zkrátka, když si někdo nakrade dost a není úplný hlupák, často nejen unikne oprátce, ale klidně se může stát i váženým občanem. Což je přesně tento případ. Růžovous pochopil, že jako obchodník může lidi obírat taky a riziko, že skončí na popravišti nebo na dně oceánu, je při tom o dost menší. Rozdal tedy pár dárků na správných místech a na oplátku získal bezúhonnost.

„A pronásleduje někdo toho Krutolfa?“ vrátil se Švarnold k důležitějšímu tématu.

„To neni jen tak,“ vysvětloval hostinský. „Předně ho neni snadný chytit, a navíc si na něj málokdo troufne. Zlondýn je daleko, a protože nešlo o Šeredorovo zboží, vojáci se starat nebudou. Ti maj dost práce s odháněním nájezdníků. Jedinej, kdo má tu správnou motivaci i kuráž je Růžovous. Když se dozvěděl, co se stalo, řádil jak pominutej, takže by se určitě rád pomstil. Jenže nejdřív musí opravit loď a doplnit mužstvo, a to mu nejspíš pár dnů potrvá.“

„Dobrá, a kde najdem toho Růžovouse?“, pokračoval barbar ve vyptávání.

„To si nejdřív budete muset dát další rundu, pánové. My tu nejsme žádná bezplatná informační kancelář,“ zasmál se obézní holohlav, a protože se nesetkal s protesty, svižně odkvačil doplnit korbele. Když se po chvilce vrátil, sdělil zvědavým hostům, že kapitán Růžovous velmi pravděpodobně dohlíží na opravu své plachetnice, takže by bylo lepší počkat s návštěvou do zítřka. To prý bude odpoledne v hospodě U Rumpálu doplňovat nejen tekutiny, ale především stav mužstva.

„A co že vás to tak zajímá, jestli se teda můžu taky ptát?“ zakončil výklad krčmář otázkou.

„Řekněme, že ti kupci náhodou vezli i něco, co nepatří Růžovousovi, a Krutolfovi už vůbec ne. A my to něco nutně potřebujem,“ osvětlil mu Švarnold.

„Něco, nebo někoho?“ vyzvídal dal hostinský a prokázal tak, že je pozorným posluchačem.

„To už není tvoje věc, příteli,“ upozornil ho barbar s úsměvem. „Radši nám teď dones ještě tři korbely a nech nám připravit pokoj. Už pár dnů jsme nespali v pořádnejch postelích a vypadá to, že dlouho si je užívat nebudem.“

„Služebníček!“ zasalutoval vesele šenkýř. A ještě než zmizel vyplnit pokyny, dodal: „Jestli ale můžu radit, na Růžovouse bych si se bejt váma dával pozor. Teď je to sice pan obchodník, ale dřív se od Krutolfa moc nelišil. Nejspíš proto se tak nesnášej.“

Druhý den ráno se vypravili k hlavnímu molu, kde se podle šenkýře od Šprušle nalézá hospoda U Rumpálu a v ní snad i kapitán Růžovous. Švarnold a Shu už v životě několik přístavů navštívili a věděli, jak to chodí, Hrobert ale cestou opět nestačil žasnout.

Ve Vrakovníku byli k vidění lidé ze mnoha zemí ústředního světadílu i přilehlých ostrovů. Kromě respekt budících seveřanů a západních barbarů tu byli také tmaví jižani se zahnutými nosy, a dokonce i černí muži z ještě jižnějšího jihu, které znal Hrobert z vyprávění, ale vlastně nikdy moc nevěřil, že vůbec existují. Zahlédli také skupinku Shuových krajanů, císařův vyslanec se k nim ale kupodivu vůbec nehrnul. Když se ho Švarnold zeptal, co se děje, vysvětlil mu Shu zklamaným hlasem, že tihle ho domů určitě neodvezou.

„Jsou to muži, kterým velí Yapato Hoshi z východních ostrovů – císařův nepřítel. Tu loď museli ukrást,“ vysvětloval otráveně.

„Nevěš hlavu,“ poplácal ho po rameni barbar. „Vyprávění o honu na piráty se ti bude do knih hodit.“

Shu uznal, že na tom něco je.

Hrobertovi vrtala hlavou přítomnost seveřanů. Udivovalo ho, že se tu jen tak volně promenádují a nikomu to nevadí. Vždyť jsou to přece nepřátelé. Historky o jejich nájezdech se v hnuselské krčmě přetřásaly každou chvíli.

„To víš,“ vysvětloval mu Švarnold, „penízky se musej kutálet. To že si jdou dva národy po krku, neznamená, že spolu zároveň nemůžou dělat kšefty. Vlastně je to docela běžná věc. A navíc, ne všichni seveřani jsou Owarsonovi drancíři. Spousta z nich dává přednost obchodu a další jsou prostě jenom dobrodruzi, nemořníci nebo námezdní bojovníci.“

Hrobert pokrčil rameny a raději se zaměřil na místní děvčata. Tušil, že mnohá z těch, která teď potkávali v ulicích, se po večerech věnují nejstaršímu řemeslu, náladu si tím ale kazit nenechal.

Hostinec u rumpálu patřil mezi ty honosnější. Jak se později dozvěděli, kapitán Růžovous v něm měl podíl a také základnu, kterou využíval, když zrovna nebrázdil vlny oceánu. Bývalého mořského lupiče zastihli v bouřlivém rozhovoru s jakýmsi mladým námořníkem – zřejmě uchazečem o místo v posádce.

„Tvoje představy o pirátech jsou snůška romantickejch blábolů a klišé!“ hulákal zrovna Růžovous a praštil při tom do stolu hákem, co měl místo ruky, až mu z ramene leknutím spadl křiklavě zbarvený pták neznámého druhu. Pak si narovnal pásku přes oko a začal si zubatou šavlí vyrývat do dřevěné nohy obrázek lebky se zkříženými hnáty.

Švarnold, Hrobert a Shu se usadili v protějším rohu, dali si pivo a čekali, až rozhovor skončí. Když mladý adept zklamaně odešel, barbar se zvedl a přistoupil ke kapitánovu stolu.

„Kapitán Růžovous?“ zeptal se jen tak formálně, protože barva mužova vousiska byla vskutku výmluvná.

„Osobně. Kdo se ptá?“ kontroval oslovený otázkou.

Švarnold se představil a dodal: „Slyšel jsem, že se chystáš pronásledovat Krutolfa. Já a mí společníci se chceme přidat.“

„Proč?“ zajímalo kapitána.

„Neobral jenom tebe. Má něco, co patří nám. Ty potřebuješ lidi, my potřebujeme loď,“ vysvětlil Švarnold stručně.

Růžovous zaletěl pohledem k Hrobertovi a Shuovi a pak pronesl: „Nejedeme na ryby. Shánim námořníky a bojovníky. Ne turisty!“

Švarnold ho tedy seznámil se svou válečnickou profesí i skutečností, že na lodích několikrát sloužil, a dokonce jedné velel. Ujistil ho také, že i Shu se plavil mnohokrát a je zdatnější bojovník, než se na první pohled zdá. Navíc se vyzná v mapách a sám je také kreslí. A aby toho nebylo málo, disponuje navigačním vynálezem, ze kterého se kapitán posadí na zadek. Co se týče Hroberta, ten sice na lodi nikdy nebyl, ale má sílu, umí to se dřevem a taky je slušný lukostřelec. Když dostane správnou školu, určitě bude k užitku.

Kapitán se chvíli škrábal ve vousech barvy červánků a pak promluvil:
„Dobrá. Ty se mi určitě hodíš. Ti dva si ale zaplatí místo na lodi a stravu. Když se ukáže, že jsou k něčemu, dostanou pak něco z kořisti. Psy ale nevozim!“

„Tak to bude problém,“ zastal se Čmucha Švarnold. „Ten pes mi zachránil život. Rozhodně ho tu nenecháme. Jestli tě to uklidní, zaplatíme i za něj.“

Růžovous se zamračil, pak ale mávl rukou: „Jak chceš. Ale, budete po něm uklízet! Jinak letí přes palubu!“ Barbar přikývl na souhlas a podal kapitánovi ruku. Ten ji přijal a dodal:

„Vyplouváme pozejtří za rozbřesku. Nalodit se můžete večer před tim. A teď, když dovolíš, mám ještě práci.“ Švarnold dovolil.