Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 18

18.
Hrobert chce umřít – Sázka šíleného dobrodruha a její důsledky – Kapitán míří do neznáma – Zlatá džungle – Nečekaně výnosný výlet – Zpropadený únik informací – Barbarská autorita

Mohutný trojstěžník kapitána Růžovouse nesl jméno Zubatý ploutvoň, byl dlouhý téměř padesát kroků a jeho posádku tvořilo kromě Švarnolda, Hroberta a Shua dvaasedmdesát mužů. Byla to pestrá směsice ošlehaných námořníků a nebezpečně vyhlížejících rabiátů ze všech koutů světa. Hrobert si mezi nimi připadal nesvůj, z lodi samotné byl ale nadšený. Když třetího dne krátce po svítání opouštěl Ploutvoň Vrakovník, pozoroval z paluby vzdalující se přístav ve stavu vzrušeného očekávání. To ještě netušil, že ho čeká jeden nejhorších dnů v životě. Čmuch, který to zřejmě naopak tušil velmi dobře, byl mnohem skeptičtější a z plavby rozhodně velkou radost neměl, což dával najevo tichým kňukotem. Nejpíš v duchu záviděl koním, kteří zůstali na břehu. Švarnold se totiž domluvil s kapitánem, že zvířata nechají ve stájích hostince u Rumpálu, kde jim předplatili náležitou péči.

To, co Hrobertovi dokonale zkazilo první den plavby a donutilo ho litovat, že kdy vstoupil na palubu, obvykle nazýváme mořskou nemocí. Přepadla ho krátce po vyplutí a jak už to tak v podobných případech bývá, prvních pár hodin měl mladík strach, že umře, kdežto později se začal obávat, že snad neumře nikdy. Celé odpoledne se zelený ve tváři svíjel u zábradlí a ke všeobecnému veselí námořníků krmil ryby, až se nakonec k večeru zcela zdeptán odebral do podpalubí, kde vyčerpáním usnul, aniž si dělal iluze, že se ještě probudí. Ráno mu ale bylo kupodivu mnohem lépe a po obědě mořská nemoc zmizela docela. I Čmuch si na houpání paluby zvykl rychle. Ke spokojenosti měl sice daleko, už se alespoň netvářil jako jeho velmi vzdálení potomci při návštěvě veterináře.

Předchozí odpoledne, zatímco Hrobert trpěl, pozval kapitán Shua a Švarnolda do své kajuty. Byl totiž zvědavý na onen zmiňovaný navigační přístroj. Barbar tomu byl rád, protože ho velmi zajímalo, jak hodlá Růžovous hledat Krutolfa v nekonečném oceánu. Kapitán ho překvapil sdělením, že nikoho hledat nemusí, protože ví, kam jeho nepřítel pluje. To samozřejmě vzbudilo Švarnoldovu i Shuovu zvědavost, a Růžovous jim tedy docela ochotně vypověděl velmi zajímavý příběh, který s ohledem na čtenářský požitek převyprávíme poněkud barvitěji, než zazněl v kajutě.

Před nějakou dobou se jeden ze severských mořských tuláků jménem Trollo Oblafson opil ještě víc, než u něj bylo běžné, což kupodivu nemělo za následek otravu alkoholem, nýbrž abnormální nárůst jeho již tak dost vysokého sebevědomí. V tomto stavu se pak s kýmsi vsadil, už nevíme o co, že se svými kumpány dopluje na konec světa. Kupodivu si to druhý den pamatoval, a protože se nechtěl shodit, a navíc byl i za střízliva lehce šílený, skutečně se na cestu vypravil.

Vrátil se za půl roku s tím, že nakonec na konec světa nedoplul, zato ale na západě objevil úplně novou zemi. Legendy o tajemném západním světadílu mezi námořníky kolovaly od nepaměti a málokdo jim doopravdy věřil, takže by Trollova historka nejspíš zapadla mezi spoustu jí podobných. Bláznivý dobrodruh si ale z neznáma přivezl slušný balík skvělých kožešin, z nichž některé patřily zvířatům v Krutopii zcela neznámým.

Zvířecí kůže, zláště ty exotické, byly výnosným obchodním artiklem, a kapitána Růžovouse tedy Oblafsonův objev velmi zaujal. Odvahy neměl o nic míň než seveřan a velikostí lodě ho rozhodně předčil. Proto se rozhodl, že vyrazí v jeho stopách. Jenže, jak známo, na moři se stopy hledají poněkud obtížně, proto musel nejdřív z Trolla vymámit informace ohledně správné cesty. Chvilku mu to trvalo. Jindy užvaněný Oblafson v tomto případě nebyl nejsdílnější a všelijak se vykrucoval. Tvrdil například, že už si nic nepamatuje, protože mu je přes čtyřicet a sužuje ho stařecká demence. Aby si vzpomněl, musel mu Růžovous kromě podílu na zisku z výpravy slíbit celoroční volnou konzumaci U Rumpálu, a k tomu bezplatné členství v soukromém lázeňském klubu včetně dámské obsluhy. Kdyby byl kapitán věděl, že severský dobrodruh dokáže – navzdory demenci – za večer spořádat čtvrt prasete, vypít tucet korbelů piva a utahat tři lazebnice, možná by si svou nabídku býval rozmyslel. Ale dohoda byla uzavřena, a tak nezbývalo než doufat, že cesta na západ vynese víc, než Oblafson prožere.

Plavba byla obtížná, zato ale dlouhá. Kvůli nepřízni počasí a silným proudům se musel Růžovous odchýlit od doporučeného kurzu mírně k jihu, a když konečně po téměř dvou měsících Zubatý ploutvoň zakotvil u neznámého pobřeží, ukázalo se, že zdejší krajina vůbec neodpovídá seveřanovu popisu. Místo nekonečných borových lesů tu byly ještě nekonečnější džungle, místo skalnatých hor a chladných jezer rozpálené písčité pláže.

V džungli – jak brzy vyšlo najevo – se mimo jiné vyskytovali polonazí snědí domorodci, ozbrojení dřevěnými palicemi a oštěpy s kamennými hroty. Růžovousovi byli na první pohled sympatičtí, nemohl si totiž nevšimnout, že navzdory primitivní výzbroji i odění, má snad každý z nich náramek, náhrdelník či jinou ozdobu z povědomě žlutého kovu.

„Kdepak kožešiny,“ zamnul si ruce kapitán. „Tohle vypadá na mnohem zajímavější kšeft!“

Domorodci zírali na neznámé návštěvníky a jejich podivné plavidlo jako na zjevení. Vůbec nevěděli, co si o nich mají myslet. Brebentili jeden přes druhého jakousi podivnou hatmatilkou a zřejmě se nemohli dohodnout, jestli mají ty bílé chlupaté bytosti pobít, nebo se jim klanět. Než se rozmysleli, vložil se do toho Růžovous. Nepochyboval, že by si jeho skvěle vyzbrojení námořníci poradili i se slušnou přesilou, ale bylo mu jasné, že potenciálních nepřátel může džungle skrývat tisíce. Navíc sem nepřiplul bojovat, ale zbohatnout. Proto poručil svým mužům, ať schovají zbraně a chovají se přátelsky. Sám pak daroval náčelníkovi snědých primitivů svůj švihácký klobouk se stříbrnou stuhou a pavím pérem.

Obdarovaný se zatetelil radostí, neboť se v tu chvíli stal jediným vlastníkem plstěného klobouku v širém okolí, ne-li na celém kontinentu či ostrově. Aby se kapitánovi odvděčil věnoval mu na oplátku široký zlatý kruh, který si sňal z paže. Netušil při tom, že za takový by v Krutopii pořídil klobouky pro tři generace svých potomků, a ještě by mu zbylo na menší paví farmu. Když to viděli ostatní námořníci, okamžitě se začali zbavovat postradatelných součástí oděvů či výstroje a vyměňovali je s domorodci za zlaté ozdoby.

Růžovous si v duchu gratuloval. Už jen to, co získali nyní, mu vynahradí náklady na celou plavbu. A nepochyboval, že bude ještě líp. Zároveň si ale uvědomil, že udělal taktickou chybu. Vypravil se pro kožešiny a s rozsáhlejším výměnným obchodem nepočítal. Kdyby byl tušil, na co tu narazí, naložil by loď vším možným, co by mohlo domorodce motivovat, aby se vzdali svých cenností.

I tak ale věřil, že z nastalé situace dokáže vymáčknout maximum. Nechal se tedy i s posádkou pozvat do vesnice rozhazovačných divochů, a aby si je naklonil ještě víc, dal z lodi přinést bednu hřebíků, pilu a pár seker, které pak svým hostitelům věnoval. Ti nejdřív na dary hleděli poněkud zaraženě, když jim ale námořníci předvedli, jak je používat, propadli takovému nadšení, že kromě dalších zlatých šperků zahrnuli srstnaté tváře – jak hostům začali říkat – jídlem, pitím, a dokonce i svými ženami a dcerami.

Námořníci využívali pohostinství domorodců několik týdnů, během kterých se Růžovous a pár jeho duševně obdařenějších mužů intenzivně snažili odstranit jazykovou bariéru, aby se mohli zeptat, odkud jejich noví přátelé berou zlato. V tomto ohledu se ale mnoho nedozvěděli. Buď jim domorodci nerozuměli, nebo své zdroje nechtěli či nesměli prozradit. Vždycky jen neurčitě mávli paží směrem do nitra pralesa a pak změnili téma.

Růžovous z toho pomalu začínal být rozmrzelý, pak ale přece jen z podivné řeči divochů pochytil něco, co stálo za pozornost. Kdesi dál v džungli se údajně nachází veliké město nazývané Zapatlan, které obývají jacísi nadřazení lidé. Ti okolním kmenům vládnou tvrdou rukou a pravidelně z nich ždímou nemalý podíl úrody a úlovků. A co je ještě horší, odvádějí s sebou také muže a ženy, které pak obětují věčně hladovému zlovolnému božstvu, jehož chrám se ve městě nachází.

Kapitán v předstírané účasti smutně pokyvoval hlavou, ve skutečnosti ho ale zmíněné starosti domorodců nijak zvlášť nedrásaly. Mnohem více ho zaujalo, že při vyprávění o Zapatlanu hned několikrát zaznamenal slovo, kterým místní lidé označovali zlato. Navíc mu bylo jasné, že pokud v zemi, kde se i pralesní divoši promenádují ověšeni drahým kovem, existuje nějaká vyspělejší civilizace, chudá jistě nebude. Proto pod záminkou, že se chce poklonit vládcům města a poctít je dary, přesvědčil své hostitele, aby ho do Zapatlanu odvedli. Domorodcům se dvakrát nechtělo, ale zřejmě si uvědomovali, že své návštěvníky před Zapatlánci stejně neutají. Takhle si snad alespoň trochu šplhnou, že cizince přivedli jako první.

Růžovous poručil svým mužům, aby propátrali loď a vyhrabali cokoli, co mohou na zpáteční cestě postrádat a co by se při troše fantazie dalo považovat za dar. Sám obětoval starobylou železnou helmu, kterou ukořistil za svých pirátských let, rudý vlněný plášť a malou dýku s rukojetí potaženou kůží rosonožce. Nebyl to žádný zázrak. Takový Šeredor by delegaci s podobnou nadílkou nejspíš nechal zmrskat. Ale po zkušenosti s kloboukem kapitán věřil, že to v tomhle případě bude stačit. Následující den tedy námořníci obtíženi nákladem nepatrné hodnoty vyrazili se svými snědými průvodci k Zapatlanu.

Když o tři dny později dorazili k cíli, nestačili se divit. Takové město uprostřed džungle opravdu nikdo z Krutopijců nečekal. Zapatlan byl vskutku impozantní. Tvořili ho stovky nízkých budov vystavěných ze světlého kamene, pravidelně rozmístěných kolem centrálního pahorku, k jehož vrcholu stoupalo čtvero schodišť. Průvodci námořníkům vysvětlili, že vyvýšenina v sobě ukrývá hlavní chrám, kde se konají pravidelné lidské oběti bohu zemských hlubin jménem Xuxulu (čti Šušulu). Celé město bylo obehnáno úctyhodnou kamennou hradbou, a navíc i řekou, která se před Zapatlanem – zřejmě zásahem lidských rukou – rozdvojovala, obtékala ho po obou stranách a poté se obě její koryta opět spojovala. Ke čtyřem branám, z nich každá se nacházela na jiné světové straně, vedl dřevěný most, jehož střední část se dala v případě ohrožení zvednout.

Zapatlánci byli urostlí, dobře stavění a libovali s v pestrých barvách, které jejich oděvům dodávalo neuvěřitelně křiklavé peří exotického ptactva. Zlaté ozdoby, k radosti námořníků, frčely i zde. Mnohem méně Růžovouse potěšilo neobyčejné množství vojáků. Byli doslova všude a působili docela hrozivě. Zbraně měli sice také jen dřevěné a kamenné, na rozdíl od obyvatel džungle ale disponovali i jakousi rákosovou zbrojí a helmami, které připomínaly hlavy šelem či dravých ptáků.

Kapitán původně plánoval, že si město trochu okoukne, a bude-li v něm dost zlata, vrátí se příště s více loděmi i muži, aby ho zbavil přebytečných pokladů, aniž by musel nabízet protihodnotu. Nyní ale pochopil, že k dobití pralesní metropole by potřeboval celou armádu a nejspíš i obléhací stroje. Usoudil tedy, že obchodování bude přece jen snazší. Jde jen o to zjistit, po čem je tu poptávka.

Obyvatelé Zapatlanu se k nezvyklým návštěvníkům chovali mnohem rezervovaněji než domorodci z džungle. Pokud byli zvědaví, dobře se ovládali. Snad chtěli srstnatým tvářím ukázat, že tady v hlavním městě se jen tak z něčeho na zadek neposadí. Zapatlanští představitelé v čele s nejvyšším vládcem a veleknězem přivítali hosty zdvořile, avšak poněkud chladně a ani dary je na pohled nijak zvlášť nerozparádily. Kapitán si ale dobře všiml, jak jim jiskří oči zvědavostí a chtivostí. Pochopil, že se jen snaží uchovat si nadřazenou důstojnost a nejspíš také nechtějí projevit přílišnou radost, aby nemuseli moc rozhazovat při oplácení. Důležití mužové Zapatlanu prostě dávali na srozuměnou, že oni jsou ti, komu je třeba se klanět.

Růžovous na jejich hru přistoupil a umínil si, že je pořádně pumpne až příště. S okázalými díky přijal dary, které sice v očích námořníků neodpovídaly zjevnému bohatství města, pořád ale hodnotou několikanásobně převyšovaly ty, které přinesli oni sami, a po zbytek návštěvy se věnoval nenápadnému, avšak důslednému průzkumu trhu.

Po třídenní návštěvě kapitán vyzvěděl následující. Železné nástroje jsou Zapatlánci ochotni vyvážit zlatem. Za obyčejné zrcátko vysolí každá místní panička i mnozí parádiví muži bez váhání pořádný svazek pestrého exotického peří nebo hrst sytě zelených či modrých kamínků, které tu byly obzvlášť oblíbené. No a hedvábná košile může jednomu při troše štěstí vynést krásnou kůži velké skvrnité kočky, která řádí v okolní džungli.

Opravdu nedostatkovým a velmi žádaným „zbožím“ byly ale v Zapatlanu momentálně neposkvrněné panny. Ne, že by jindy byly na zdejších trzích běžně k dostání, nyní jich ale bylo třeba k utišení zloby boha Xuxulu, který – byl-li špatně naladěn – třásl zemí bořil domy a hrozil zkázou světa. Velekněz Chichotl před nějakou dobou prohlásil, že Xuxulu už není spokojen s obyčejnými oběťmi, které Zapatlánci získávali z řad fanatických dobrovolníků, od okolních podřízených kmenů či v bojích s nepřáteli. Nyní si bůh žádá nedotčené ženy, a to aspoň jednou do měsíce za úplňku. Jinak bude zle.

Když se to rozkřiklo, klesl v širokém okolí počet dívek splňujících požadovaná kritéria téměř na nulu a kněží museli své výběrčí vysílat stále dál do pralesa, což bylo nákladné. A ačkoli se Chichotl v hrozbách božím hněvem doslova překonával, výsledky jeho snaze neodpovídaly.

Kapitán Růžovous si tedy na seznam „Nezapomeň přivézt“ připsal i tucet panen a pak s příslibem brzkého návratu spokojeně opustil nejprve Zapatlan a krátce nato i pobřeží nové země.

Když se Zubatý ploutvoň po dvou měsících útrap na moři vrátil do Vrakovníka, pustil se Růžovous ihned do příprav na druhou výpravu. Neprodleně vyslal posla ke svým obchodním partnerům a objednal si veškeré potřebné zboží, včetně toho, které by býval mohl nakoupit v přístavu. Kapitán totiž ohledně svého nového objevu a obchodních záměrů s ním spojených mlžil, co to šlo. Rozhodně nestál o to, aby se novou zemi vypravil ždímat někdo další. Přinejmenším ne dříve, než se on sám pěkně napakuje. Proto nehodlal nikomu prozradit, co vlastně nakupuje a proč.

Přemýšlivý čtenář si jistě klade otázku, kde si kapitán hodlal opatřit panny. Tuší totiž, že v přístavu byly ženy požadovaných kvalit stejně vzácné jako v okolí Zapatlánu. A i kdyby se zde, či kdekoli jinde, nějaké nedotčené dívky vyskytovaly, těžko lze přepokládat, že by se některá nechala dobrovolně předhodit neznámému božstvu, aby tím zvýšila Růžovousovy příjmy. Vysvětlení je však docela prosté. Vždy se někde najde nějaké to děvče z chudých poměrů, které rádo uvěří tomu, že kdesi za mořem žije mocný a bohatý osamělý muž, zoufale toužící po nevěstě z dovozu, jíž by mohl zahrnout přepychem, a je při tom ochoten nejen uhradit přepravní náklady, ale dokonce i něco zaplatit rodičům budoucí choti, aby nepřišli zkrátka. Co se týče požadavku na nevěstinu neposkvrněnost, ten byl koneckonců docela běžný i v Krutopii, přinejmenším ve vyšších kruzích i jiných podobných útvarech. No a právě výše popsanou náborovou strategii měli použít i obchodníci ve službách Růžovouse, aby mu opatřili, co potřeboval.

Přes veškerou snahu se však kapitánovi nepodařilo plány utajit. Možná ho někdo z posádky zradil, možná si jen některý z námořníků v opilosti pustil ústa na procházku. Ať tak nebo tak, zvěsti o nové zemi i chystané výpravě za zlatem se donesly až k uším Krutolfa mořského. Ten, jak již víme, k Růžovousovi nechoval právě vřelé city. Proto se rozhodl, že spojí příjemné s užitečným – tedy, že nehorázně zbohatne, a ještě tím řádně namíchne svého nepřítele.

Krutolf neponechal nic náhodě. Nejprve vyslal většinu svých mužů, aby přepadli kupeckou karavanu a zmocnili se Růžovousova objednaného zboží. Další skupině hrdlořezů poručil, aby pod rouškou noci vnikli na palubu Zubatého ploutvoně, nenápadně pobili hlídky, ukradli lodní deník i veškeré mapy a uvedli loď do stavu neslučitelného s plavbou. No a do třetice nechal pro jistotu unést i Růžovousova nejlepšího navigátora.

Všechno mu vyšlo téměř dokonale, jen to poškození lodi jeho muži odflákli. Zničili sice kormidlo, netušili však, že místní obchod s náhradními díly naskladnil právě předchozí den zbrusu novou kolekci nejmodernějších kormidel, která nabízel za akční ceny včetně instalace zdarma. Zubatý ploutvoň byl tedy opraven a připraven vyplout za pomstou o dost dříve, než Krutolf doufal.

Když Růžovous seznámil své hosty s okolnostmi, požádal Shua, zda by mu ukázal svůj navigační přístroj. Hedvábijec jeho přání vyhověl a, jak už Švarnold předpovídal, směrový ukazovátor uvedl kapitána do stavu nepokrytého nadšení. Chtělo by se říci, že z něj byl doslova na větvi, na lodi se však větve nenalézaly, jelikož zde nebyly ani žádné stromy. Kapitán se ihned vyptával na cenu a chtěl vynález odkoupit. Když mu Shu vysvětlil, že jde o neprodejný prototyp, a navíc osobní dar od Císaře, nedokázal Růžovous potlačit zklamání. V jeho jediném oku se při tom dal postřehnout zlý záblesk nebezpečné chtivosti. Pro tuto chvíli však svou touhu potlačil. Pouze se ujistil, že je Shu ochoten být mu se svým přístrojem po dobu plavby k dispozici a poté s ním uzavřel dohodu o spolupráci na tvorbě map neprobádaných vod i krajů do kterých míří. Císařský vyslanec si beztak čmáral mapy každou volnou chvíli, takže nebyl proti.

Švarnold, který neuměl nakreslit ani prasátko, si musel respekt posádky i kapitána získat jinak. Námořníci – a bývalí piráti obzvlášť – nejsou žádné slečinky a pro ránu nejdou daleko. Jakmile k tomu dostali příležitost, chtěli si ověřit, zda je barbar stejně nebezpečný, jak vypadá. Za tuto zvědavost zaplatil jeden přeraženou čelistí a druhý několika zlomenými žebry. Další už to nezkoušeli a docela ochotně přijali Švarnoldovu autoritu. Ten jim to oplatil tím, že se k nim navzdory zmíněnému incidentu choval přátelsky a dokud nedal lodní ranhojič potlučené muže dohromady, dobrovolně zastával jejich práci.