Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 19

19.
Námořníkem snadno a rychle – Fascinující mořští tvorové – Švarnold vs. netvor z hlubin – Hrobertovo téměř fatální vzplanutí

Pro Hroberta, který se překvapivě brzy zotavil z mořské nemoci, byla plavba jedním velkým dobrodružstvím. Díky své veselé povaze si našel mezi námořníky kamarády i bez rvaček a rychle se od nich učil, co je na lodi potřeba. Po týdnu už s nimi šplhal v ráhnoví, jako by něco podobného dělal odmalička. Čmuch sice nadšení svého pána nesdílel a šplhat rozhodně nikam nehodlal, nicméně se podmínkám na lodi přizpůsobil a pochopil, jak se má chovat, aby nepřekážel. Jednou si sice špatně vyložil povel prvního důstojníka a zasvinil plachtu, bylo mu však odpuštěno. Jinak, pokud zrovna neštěkal přes zábradlí na všelijaké ryby, které Ploutvoně na jeho cestě doprovázely, obvykle někam zalezl a spal.

Mořské ryby zaujaly i Hroberta, štěkat na ně nezkoušel, ale pozoroval je s velkou zvědavostí. Těm, které chytával v hnuselském rybníku a v Blatavě, se totiž ty zdejší vůbec nepodobaly. Některé dovádivě brázdily vlny před přídí lodě, vyskakovaly nad hladinu a vydávaly legrační skřehotavé zvuky. Námořníci je měli rádi, usmívali se na ně a občas jim i vesele mávali. Tvrdili, že přinášejí štěstí.

Jiné ryby se držely spíš za zádí, měly ostré trojúhelníkové ploutve, tlamy plné zubů a často byly větší než průměrná pramice. Vrhaly se na všechno, co spadlo z paluby a zuřivě se o to mezi sebou rvaly. Hrobert vůbec nepochyboval, že by si smlsly i na něm, kdyby se nějakou nešťastnou náhodou ocitl ve vodě, a snažil se tedy nešťastné náhody maximálně omezit. Ačkoli právě tyto zubaté potvory inspirovaly Růžovouse k pojmenování lodi, posádka na ně hleděla s bázní až nenávistí. Mnozí muži jim hrozili pěstmi, nebo se před nimi žehnali ochrannými amulety.

Občas se poblíž korábu vynořila z hlubin i temně zbarvená rybí monstra, která svou velikostí Hroberta uváděla v úžas a napoprvé ho vyděsila skoro k smrti. Někteří tito tvorové nebyli o moc menší než paluba Ploutvoně a kdyby se jim zachtělo, nejspíš by ho dokázali poslat ke dnu. Námořníci se jich ale kupodivu nebáli. Vysvětlili mladíkovi, že jsou to docela mírumilovná stvoření, a pokud se je lidé nesnaží lovit, nechávají lodě na pokoji. Hroberta ihned napadlo, zda by mořští obři zabrali na žížalu, v zájmu bezpečnosti plavidla i posádky ale raději pustil rybolov z hlavy. Stejně u sebe žádnou žížalu neměl.

Jednoho večera, bylo to asi po čtyřech týdnech plavby, napadl loď děsivý mořský netvor s osmi chapadly, kterého námořníci nazývali děsivým mořským netvorem s osmi chapadly. Byl obrovský jako vrata od stodoly rychtáře ze Smradotína a jeho podivné slizké údy pokryté jakýmisi přísavkami byly v nejširším místě tlusté jako stehno dospělého muže, přičemž délkou přesahovaly ráhno hlavní plachty. A že měl Ploutvoň pořádné ráhno! Za jiných okolností by možná Hroberta napadlo, co by na takovou nestvůru řekl Bludoprav, momentálně ale mladík – stejně jako ostatní námořníci – vynakládal veškeré úsilí, aby se nestal součástí jejího večerního menu. Chapadla obludy se sápala na palubu a ovíjela cokoli, co jim přišlo do cesty, s cílem stáhnout to do hlubin, kde jistě číhala nenasytná tlama. K velkému štěstí posádky Ploutvoně tu však byla mocná Švarnoldova sekera. Ta, ovládána silnými pažemi svého majitele, pohotově snížila počet útočících chapadel z osmi na šest, což netvora úplně připravilo o náladu, takže naštvaně zmizel v hlubinách, aniž se rozloučil. Celá tato nepříjemnost nakonec stála Růžovouse jen jednoho námořníka a sud kyselého zelí, naštěstí poloprázdný. Víc toho přerostlý hlavonožec zabavit nestihl.

Jinak plavba probíhala poměrně klidně. Moře se občas poněkud rozbouřilo a jindy zase zavládlo na pár dnů protivné bezvětří provázené úmorným vedrem, to ale nebylo nic, s čím by se na podobných výpravách nepočítalo.

Za zmínku nicméně stojí, že se Hrobert na moři stihl zamilovat. Ne, milý moderní čtenáři, neraduj se předčasně. Nebylo to proto, že by se po týdnech naprostého odloučení od žen vymklo jeho přátelství k námořníkům kontrole. Důvod byl mnohem poetičtější. Hrobert se seznámil s mořskou pannou.

Stalo se to během jedné z nočních hlídek, které si mladík brával dobrovolně a často. Rád se totiž díval na hvězdy nad oceánem nebo pozoroval tajemně světélkující havěť, která se občas proháněla těsně pod hladinou. A právě když takhle jednou zaujatě civěl do vody, vynořila se přímo před ním z hlubin neobyčejně půvabná tmavovláska. Hrobert byl sice dobře obeznámen s nástrahami rusalek, divoženek a podobných vábivých lesních zjevů, které znal z domova, tady na moři ale s něčím podobným vůbec nepočítal. Dívka ho zaskočila naprosto nepřipraveného a byla tak okouzlující, že se úplně zapomněl podivit, co dělá taková fešanda sama uprostřed noci uprostřed oceánu. Vlastně v ten okamžik zapomněl na celý svět s výjimkou oné svůdné plavkyně. Ta na něj chvíli laškovně pomrkávala svými neuvěřitelně dlouhými mořskými řasami a schválně přitom plavala naznak s rukama za hlavou, aby nemohl přehlédnout, že si zapomněla horní díl plaveckého úboru a že ji to bez něj velmi sluší. Mladík si toho pochopitelně všiml a zaujalo ho to natolik, že naopak úplně přehlédl šupinatý rybí ocas s širokou ploutví, který se nacházel tam, kde ženy obvykle mívají nohy. Aby toho nebylo málo, začalo si hanbaté děvče prozpěvovat sametovým hlasem hypnotizující melodii beze slov, která způsobila, že Hrobert okamžitě ztratil poslední zbytky pudu sebezáchovy a rozhodl se, že se ožení. Svůj úmysl nehodlal odkládat a hned se jal zdolávat zábradlí, aby se připojil ke své vyvolené.

Kdo ví, jak by to dopadlo, nebýt Čmucha, který na hlídce svého pána doprovázel a na rozdíl od něj se nenechal podezřelou vodní kráskou oblbnout. Vytušil, že se zde děje cosi nekalého, nebo možná prostě jen nechtěl, aby se šel jeho pán takhle pozdě koupat s cizí ženskou, a spustil výstražný štěkot. Když to nepomohlo, chňapnul Hroberta za nohavici, aby mu zabránil v přelézání. Rozdychtěný mladík na okamžik zakolísal, což stačilo k tomu, aby z opačného konce paluby přiběhl znepokojený kormidelník. Ihned pochopil, co se děje, stáhl Hroberta zpět na palubu a vlepil mu dvě pořádné facky, čímž ho probral z opojení. Přidal ještě dvě, jen tak pro radost, a poté mu vysvětlil, že vztahy s mořskými pannami nemají dlouhého trvání. Vydrží pouze tak dlouho, dokud dokáže zamilovaný nešťastník zadržet dech. Pak je nemilosrdně poslán k vodě, protože ani sebedivnější holka nechce za muže utopence. Když si vzpamatovaný Hrobert spočítal, co se dá – či spíš nedá – stihnout za těch zhruba čtyřicet vteřin, usoudil, že mu to za utopení nestojí. Smutně zamával zklamané vodní víle a šel se nechat vystřídat.

Poznámka:
Existují názory, že mořské panny nikdy neexistovaly. Pověstem o nich prý zavdaly příčinu ochechule. Ty naopak existují zcela prokazatelně. Avšak každý, kdo kdy ochechuli spatřil, musí nutně o pravdivosti výše zmíněné teorie zapochybovat. Jde sice o tvora docela roztomilého, nicméně představa, že si ho, byť sebeosamělejší námořník splete se ženou, natož se ženou mimořádně krásnou, je přinejmenším úsměvná. Leda snad, kdyby rum podávaný na lodích obsahoval halucinogenní látky. A o tom žádné záznamy nemáme.