Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 21

21.
Je třeba uklidnit divochy – Ne zcela příznivá situace – Jak přesvědčit kapitána – Pomsta na dosah – Božský Švarnold v rozpacích – Pirátovo povzdechnutí – Muž proti muži – Nikdo nechce na porážku – Barbarovo nové mužstvo

Když se posádka Zubatého ploutvoně konečně vylodila, bylo nutné nejprve uklidnit znepokojené domorodce. Noční aktivita na pláži jim nemohla uniknout, a ačkoli ze slušnosti nezasahovali, skutečnost, že se srstnaté tváře vzájemně přepadají a spoutávají, je značně znervóznila. Když spatřili Růžovouse, měli radost, ale také spoustu otázek a většině z nich kapitán sotva rozuměl. Dalo hodně práce, než pralesním zvědavcům vysvětlil, jak se věci mají. V tomto ohledu mu byl velkou oporou Shu.

Hedvábijský vyslanec pochopitelně nemohl znát místní domorodé nářečí, ovládal však plynně posunkovou řeč. Dokázal tedy zmateným divochům vysvětlit, že muži, kteří u jejich břehů přistáli jako první, jsou lupiči, a že dary, které jim rozdali, stejně jako ty, jež s sebou odnesli do Zapatlánu, ukradli kapitánu Růžovousovi. Na doporučení výše jmenovaného pak ještě doplnil, že se piráti po návratu z města s největší pravděpodobností chystají oloupit i obyvatele džungle, protože jejich pomoc už nebudou potřebovat.

To posluchače uvedlo do stavu krajního rozčílení. Přítomní bojovníci cosi naštvaně hulákali a hrozili zbraněmi směrem k Zapatlánu. Růžovous je uklidnil, že mořští padouši nezůstanou nepotrestáni. Sám se o to prý postará. Tedy ne tak docela sám, ale prostě to zařídí. Nicméně by se mu hodila jistá pomoc ze strany místních. Náčelník Kačuamali mu ji ochotně přislíbil a ihned poslal několik svých mužů do pralesa, aby ho prostřednictvím mobilních komunikačních tamtamů informovali, až se budou piráti vracet.

Na rozdíl od Růžovouse však tento vývoj situace vůbec nehrál do karet hledačům Tupěny. Vzhledem k tomu, že měl Krutolf několikadenní náskok, nezdálo se pravděpodobné, že by ho mohli dohonit dřív, než princeznu prodá zapatlanským kněžím. Nejspíš se tak už stalo. Pokud si ale Xuxulu opravdu žádá panenské oběti vždy za úplňku, není ještě nic ztraceno. Švarnold odhadoval, že k dokonalé kulatosti zbývá měsíci více než týden. A i kdyby to nestihli, pravděpodobnost, že Tupěna přijde na řadu jako první, je pouze 1:12, tedy docela malá.

Do města se ale asi budou muset vypravit sami, uvažoval dál. Růžovous neměl na záchranně královské dcery žádný zájem, už proto, že o její přítomnosti v nové zemi dosud nebyl informován a možná ani nevěděl, že nějaká Tupěna vůbec existuje. A i kdyby to věděl, z pokusu o její vysvobození by nejspíš nebyl nijak nadšený, protože jakékoli neshody s obyvateli města mohly ohrozit budoucí obchody.

A to byl ten menší problém. Švarnold nehodlal žádat Růžovouse o svolení ani o pomoc a nepředpokládal, že by jim snad kapitán ve výletu do města přímo bránil. Jenže podle toho, jak ho během dlouhé plavby poznal, hádal, že čekat na jejich návrat z džungle nejspíš nebude. Proč taky, když už bude mít všechno, pro co si přijel. Prostě odpluje a nechá je trčet v neznámé zemi, ze které se zpátky do Krutopie jen tak nedostanou. Zbaví se tak tří svědků, kteří by mohli šířit zvěsti o nových obchodních příležitostech v zámoří, nebude jim muset vyplatit podíly z kořisti, a po návratu navíc získá čtyři dobré koně zcela zdarma. Od bývalého piráta a vychytralého obchodníka v jedné osobě se asi nic jiného očekávat nedá. V tom byli se Švarnoldem za jedno Shu i Hrobert. Přemýšleli tedy, jak si plavbu zpátky pojistit a shodli se na tom, že jediným řešením je kapitánovi něco cenného naslibovat, nebo mu něčím pohrozit, ideálně obojí dohromady.

Později odpoledne pak nakráčel barbarský válečník a hedvábijský vyslanec do chýše, kterou kapitán dočasně obsadil, aby s ním uzavřeli dohodu. Hrobert se jednání nezúčastnil, šel se koupat s místními děvčaty a Čmucha vzal s sebou. Švarnold Růžovouse konečně seznámil s pravým důvodem jejich přítomnosti v nové zemi. Vysvětlil mu, že jedna z žen, které mají být obětovány zapatlánskému božstvu, je dcera vládce Krutopie, a ten ji pochopitelně chce získat zpět za každou cenu. Proto, až budou piráti poraženi, musí se barbar se svými přáteli vydat do města, aby princeznu osvobodili z rukou služebníku Xuxulu. Kapitán pokrčil rameny, že je to jejich věc. On prý ale nechápe, kde se tu královská dcera vzala. Rozhodně si jí neobjednal, a museli mu ji tedy přibalit omylem. Švarnold mu to vysvětlil a potom se pustil do smyšlené části příběhu, který krátce před tím s přáteli vymysleli.

Vyprávěl, že do hledání Tupěny jsou zapojeni i dva velmi mocní mágové, kteří cestu zachránců na dálku sledují prostřednictvím důmyslných kouzel a informují Šeredora o všem podstatném. Pokud by se tedy někdo pokusil jejich záměr překazit, znepřátelil by si samotného vládce říše, což Švarnold pohotově doložil průvodním dopisem. Kdo naopak k návratu princezny přispěje, může očekávat panovníkovu vděčnost a výhody z ní plynoucí.

Dále barbar dodal, že je ochoten vést námořníky do boje s pirátskou čeládkou a milerád jejich obávaného vůdce osobně zbaví života. Krutolf je prý vyhlášený šermíř, bude tedy třeba někoho, kdo se v zabíjení vyzná ještě lépe než on. Jednonohý, jednoruký a jednooký Růžovous, to asi nebude, byť se jistě ve svém řemesle vyzná skvěle. Zde kapitán namítl, že přece může využít prosté početní převahy, nechat pirátského vůdce zajmout a pak si ho v klidu sám umučit. Barbar přisvědčil, že to by samozřejmě taky šlo, ale v takovém případě by došlo k boji se všemi piráty, což by Růžovouse určitě stálo přinejmenším několik mužů. Když to nechá na Švarnoldovi, při troše štěstí se to obejde beze ztrát. Navrhovatel za to navíc nepožaduje ani podíl na kořisti, ani pomoc při záchraně princezny. Dokonce ani nechce, aby na něj a jeho společníky Růžovous čekal. Žádá jen, aby jim zde kapitán zanechal pirátskou loď a přenechal Švarnoldovi zajaté Krutolfovi muže. Sám už se prý postará, aby se mu podřídili a odvezli ho i s přáteli a Tupěnou zpět do Krutopie.

Při zmínce o pirátské lodi se Růžovous zamračil. Očividně už ji považoval svou a vůbec ho netěšila představa, že by se jí měl vzdát. Švarnold ho ale rychle uklidnil, že mu po návratu do Vrakovníka Černého ďasa klidně přenechá a kapitán nakonec s podmínkami souhlasil. Přece jen si to nechtěl s Šeredorem rozházet a riskovat, že po něm půjde válečné zloďstvo.

Shu byl rád, že jednání proběhlo hladce. Měl ještě připravenou záložní pohádku o tom, kterak se za Růžovouse přimluví u císaře Chuna a zařídí mu přednostní právo na výkup hedvábí, vůbec ho ale nemrzelo, že ji nemusí použít. Lhal totiž nerad a pouze v sebeobraně.

Zbývalo tedy jen eliminovat Krutolfa, přesvědčit piráty, aby změnili strany, vyzvednout si princeznu a hurá domů!

O dva dny později se časně po poledni ozvaly z pralesa bubny, z jejichž rytmu domorodci vyčetli, že Krutolf je den cesty od pobřeží. Růžovous se po domluvě s náčelníkem rozhodl uchystat past přímo ve vesnici, která se nacházela v džungli ani ne půl míle od zátoky. Aby snad piráti nezamířili rovnou ke své lodi, vyslal jim Kačuamali naproti několik bojovníků s pozváním na oslavu šťastného návratu. Věřil, že piráti po dlouhé a namáhavé cestě džunglí malé občerstvení neodmítnou. Přesto ale Růžovous pro jistotu nechal přeparkovat Ploutvoně z dohledu a do původního pirátského tábora na pláži instaloval odpovídající počet svých námořníků, aby zmátli případné pozorovatele z řad Krutolfova doprovodu. Člověk nikdy neví.

V den plánovaného přepadení, když se časně z rána námořníci chystali k boji, napadlo Švarnolda, že by si mohl vyzkoušet novou zbroj. Zatím se mu ji podařilo před Růžovousem a jeho posádkou utajit. Protože se mu nechtělo nic vysvětlovat, schoval ji ráno po přepadení pirátské lodi pod kotouče náhradních lan v podpalubí. Dokonce ani přátelům se nepochlubil. Až dosud. Pod záminkou, že si tam něco zapomněl, odvesloval Švarnold k Černému ďasu, a když se o něco později vrátil oděn do stříbřitě blýskavé nádhery, vzbudil svým impozantním vzhledem slušné pozdvižení. Námořníci na něj hleděli jako na zjevení a mnozí při tom zapomněli zavřít ústa. I Hrobet a Shu byli bojovým úborem svého přítele zaskočeni a Růžovous na chvíli úplně ztratil řeč.

Ještě větší dojem však učinil vyšňořený barbar na domorodce. Když ho spatřili, padali před ním v úžasu na kolena a jeden přes druhého s bázní v hlase volali cosi, co znělo jako Eskamaquilotl. Švarnold byl očividně v rozpacích. Očekával, že pozornosti neujde, ale taková reakce ho zaskočila. Dokonce i náčelník Kačuamali poklekl do písku a hluboce se mu klaněl s rukama nad hlavou. Barbar se zmateně otočil na své přátele:

„To je nějaký divný. Skoro to vypadá, jako by mě měli za krále, nebo tak něco. Že jo?“

Shu pohotově zapojil své komunikační dovednosti a po chvíli značného úsilí se mu podařilo zjistit, že je to ještě vážnější.

„Eskamaquilotl neboli Šupinatý orel byl dávný bůh, který odešel do exilu. Podle proroctví se má vrátit, aby svrhl zlovolného Xuxulu a ukáznil povýšené Zapatlánce. A oni si myslí, že jsi to ty,“ vysvětloval císařský vyslanec.

„Aha. No dobře, ale na to teď neni čas,“ bručel barbar. „Za chvíli je tu Krutolf, takže máme co dělat. Řekni jim, že to proberem pozdějc. Teď ať tu neblbnou, musíme se připravit na piráty.“

„Ach jo,“ posteskl si drobný Hedvábijec. „Víš, jak těžko se rukama překládá neblbněte?“

Švarnold odvětil, že neví, ale že se nedá nic dělat. A tak Shu, který rychle pochopil, že barbarovo domnělé božství by se jim mohlo hodit, začal opět zběsile gestikulovat. Když se mu podařilo Kačuamalimu přetlumočit, že Eskamaquilotl si ze všeho nejdřív přeje zatočit s piráty, náčelník cosi zavelel a domorodci úslužně vyskočili, připraveni splnit jakékoli přání svého navrátivšího se boha.

O něco později byli po zuby ozbrojení námořníci podle rozkazů svého kapitána poschováváni v domorodých chýších, zatímco jejich původní obyvatelé se na prostranství uprostřed vesnice usilovně tvářili, jakože chystají oslavu. Hrobert, Shu i Čmuch byli též přítomni, neočekávalo se však od nich, že se zúčastní boje. Podle plánu, který dal Růžovous dohromady společně se Švarnoldem, totiž ani k žádnému většímu krveprolití nemělo dojít.

Až se Krutolfovi muži dostaví, přesila námořníků je za podpory Kačuamaliho bojovníků důkladně obklíčí. Střelci z kuší pak preventivně skolí pár pirátů, kteří se budou jevit jako nejnebezpečnější, což by mělo ostatním naznačit, že odpor je zbytečný. Následně Švarnold demonstrativně vyzve Krutolfa k souboji a zabije ho.

Zde se možná pochybující čtenář v duchu táže, zda by nebylo praktičtější zastřelit hned v úvodu i Krutolfa a vyhnout se tak riskantnímu souboji. Ptá se tak proto, že nezná mentalitu pirátů. Jestliže je měl Švarnold přesvědčit, aby se podvolili jeho velení, musel ukázat, že je silnější než jejich současný vůdce. A to lze dokázat pouze tím, že ho porazí v čestném boji muže proti muži. V opačném případě by posádka Černého ďasa toužila po pomstě a při nejbližší vhodné příležitosti by se vzbouřila. Teď, když to milí čtenáři víš, můžeš přestat rejpat a v klidu pokračovat ve čtení.

Když se Krutolf od Kačuamaliho poslů dozvěděl, že je ve vesnici čeká pohoštění, zaradoval se. Navzdory tomu, že v Zapatlánu dobře pořídil a vracel se s opravdu pěkným bohatsvíčkem, byl – stejně jako jeho doprovod – cestou džunglí slušně zdeptán. Dusné a vlhké vedro z pirátů vysávalo síly překvapivou rychlostí a záludný prales si už vyžádal tři oběti na životech. Jeden z mužů si v noci odskočil do houští a více ho nikdo nespatřil, druhého pokousaly jakési smrtelně jedovaté breberky a třetího sežrala děsivá zubatá bestie, když se brodili řekou. Do toho ty neustále vřeštící potvory ve větvích stromů… Za daných okolností Krutolf rád pozapomněl, že spěchají domů a uvítal příležitost trochu si orazit.

V důsledku tohoto nešťastného rozhodnutí o hodinu později shledal, že místo, aby se s pěknou snědou divoškou na klíně cpal exotickým ovocem a pečeným masem, stojí neprodyšně obklíčen muži svého úhlavního nepřítele Růžovouse a těmi proklatými domorodci, kteří se s ním očividně sčuchli. A to má ještě kliku, že stojí, protože pět jeho oblíbených hrdlořezů se válí kolem prošpikovaných šipkami ze samostřílů.

„Taková nespravedlnost! Člověk si poctivě loupí, sem tam někoho trochu zabije nebo umučí, ale jinak nikomu neubližuje, a tohle má za to! Hromabydotoho! Že já nezustal doma u mámy. Mohl jsem si v klidu pást ovce, chodit na houby… Ale to já ne, já musel bejt kapitán. Teď nás tady jak ty ovce pobijou. A zrovna, když to tak hezky klapalo,“ lamentoval v duchu pirátský kapitán a spílal si, že nebyl opatrnější. Pak se ale vzchopil a umínil si, že s sebou aspoň vezme na onen svět co nejvíc nepřátel.

Leč ani k tomu příležitost nedostal. Místo, aby se na ně Růžovousovi muži vrhli, prodral se jejich řadou kupředu obrovský válečník v oslnivé zbroji a mohutným hlasem zahulákal:

„Krutolfe, jsi v háji! Z tohodle se nevykroutíš. Máš ale šanci zachránit svoje chlapy. Můžem to vyřešit spolu. Bojuj se mnou, jestli teda nejsi zbabělec.“

Krutolfovi sice ze špatných vlastností chyběla jen málokterá, zbabělec však rozhodně nebyl. Navíc ho popadl vztek, protože ten neznámý hromotluk měl na sobě jeho drahocenné brnění. Skutečnost, že mu někdo ukradl to, co před tím ukradl on sám, velitele pirátů krajně rozlítila.

„To si piš, že budu! Rozsekám tě na kousíčky a ty pak pěkně navalíš to brnění!“ zařval na svého vyzyvatele.

„Stejně by ti nebylo,“ odvětil vesele Švarnold a Krutolf vzteky zaskřípal zuby, protože věděl, že je to pravda. V překrásném šupinatém pancíři, který před časem uloupil ze starobylé hrobky na jednom z bezejmenných ostrovů jihovýchodního moře, vypadal jako děcko v tátově košili. Proto si musel na výlet do džungle obléknou zbroj mnohem obyčejnější a nyní na svého třpytícího se protivníka pekelně žárlil.

Piráti pohotově utvořili uvnitř kruhu námořníků kruh menší, a uvolnili tak prostor k souboji. Věřili, že jejich kapitán – proslulý svou smrtící rychlostí a obratností – zvítězí jako vždycky a vybojuje jim šanci vyváznout.

Krutolf ozbrojený štíhlým mečem a dlouhou dýkou vstoupil sebevědomě do kruhu. Pokud o sobě pochyboval, dobře to maskoval.

„Pravidla?“ zeptal se.

Barbar jen se úsměvem zavrtěl hlavou.

„Dobře,“ pomyslel si pirát a okamžitě zaútočil nebezpečným bodem na krk. K jeho překvapení protivník, jemuž na základě tělesných rozměrů přisuzoval pomalost, prostě ukročil stranou a smrtícímu hrotu se téměř ledabyle vyhnul. Následnou ránu dýkou pro změnu bez námahy odrazil chráničem předloktí, aniž zatím pozvedl svůj hrozivý obouručák. Tento počáteční neúspěch Krutolfa znepokojil, zároveň ho ale vybičoval k nevídanému výkonu. To, co vzápětí předvedl lze bez nadsázky označit za legendární podívanou a je třeba přiznat, že tentokrát se Švarnold opravdu zapotil. S takhle zručným soupeřem se dosud neutkal. Měl co dělat, aby se stihl bleskovým útokům vyhýbat nebo je odrážet svou zbraní a nejednou děkoval osudu, že má na sobě tak skvělou zbroj. Bez ní by mu nejspíš přibylo hezkých pár jizev do sbírky. Krutolf kolem něj kmital jako žíznivý kolibřík a vířil zbraněmi dechberoucí rychlostí, takže jen mnohaleté bojové zkušenosti v kombinaci se štěstím uchránily barbarského válečníka před větší újmou. Po chvíli ale pirátskému kapitánovi začaly viditelně docházet síly. Byl zvyklý podobné duely ukončovat během pár vteřin, jenže tentokrát to vůbec nešlo podle jeho představ. Dlouhá cesta džunglí mu taky nepřidala. Zkrátka začal poněkud umdlévat. Po jednom neúspěšném výpadu se špatně kryl, čímž si vykoledoval zásah mečem do paže, až bolestí upustil dýku.

„Nebolí!“ snažil se své zranění bagatelizovat rádoby bezstarostným tónem.

“Kecáš!“ zasmál se Švarnold, čímž Krutolfa už ale fakt naštval.

„Nejen, že se ten přerostlej zloděj brnění nechce nechat zabít, ale ke všemu mě ještě bude zesměšňovat?! A před mejma chlapama!? Tak to teda ne!“ zuřil v duchu udýchaný pirátský kapitán a znovu se na svého soupeře vrhl.

Jenže, jak už to tak bývá, vztek v kombinaci s únavou měl za následek fatální pokles opatrnosti. Rozběsněný Krutolf pro samé výpady zapomněl na obranu, a tak náhle zjistil, že si prohlíží své boty z překvapivé blízkosti a velmi neobvyklého úhlu. To proto, že jeho hlava se nacházela zcela jinde než obvykle, totiž na zemi nedaleko vlastních nohou, které, stejně jako zbytek těla, překvapivě setrvávaly ve vzpřímené poloze. Krutolf však neměl možnost podivovat se této skutečnosti dlouho. Mrtví se totiž obvykle nediví.

„Pravidlo číslo jedna: Nikdy neútoč bezhlavě!“ poučil Švarnold vesele obě části svého předčasně zesnulého protivníka. Poděkování se však nedočkal. Krutolfovo o hlavu kratší tělo pouze zakolísalo a poté se konečně zřítilo do písku.

Zklamané povzdechnutí pirátů zaniklo v nadšeném jásotu Růžovousových námořníků a nábožných ovacích domorodců. Švarnold obojí utišil rázným pohybem své mohutné paže a poté pronesl zásadní projev k pozůstalým. Sdělil pirátům, že mají pouze dvě možnosti. Buď mu každý z nich ihned složí krvavou přísahu a zaváže se podřídit jeho velení, nebo všichni zemřou. Protože ale počítal s tím, že se najdou i tací, kdo dají přednost druhé možnosti – přece jen je to banda otrlých hrdlořezů – připojil šikovně vylhaný dodatek. Informoval v něm své nevesele se tvářící posluchače, že to s tím umíráním nebudou mít tak jednoduché.

Všichni, kdo padnou v případném boji do zajetí – a s ohledem na poměr sil se dá přepokládat, že to bude většina – totiž budou prodáni na maso sousednímu kmeni lidožroutů. Tato představa, přesně jak předpokládal, vzala elán i těm nejbojovnějším z pirátů. Švarnoldovi navíc hrál do karet i fakt, že Krutolf nepatřil mezi laskavé vůdce. Byl silně orientován na výkon, což by samo o sobě nebylo nic špatného, kdyby ovšem jako motivační metodu nepoužíval téměř výlučně bič. Tresty byly za jeho velení rozhodně častější než pochvaly a jen málokterý muž z posádky Černého ďasa choval ke svému kapitánovi vřelejší city. Nebýt toho, že je v oboru loupežného přepadávání vedl od úspěchu k úspěchu a měl skvělý čuch na bohatou kořist, dávno by se na něj vykašlali. Proto se nakonec všichni až na jednoho rozhodli přijmout neznámého blyštivého válečníka za svého nového vůdce. Tou jedinou výjimkou byl Růžovousův unesený navigátor, který byl v obklíčeném hloučku rovněž přítomen a nyní se poslušně hlásil svému původnímu nadřízenému.

Ostatní piráti pak jeden po druhém přistupovali ke Švarnoldovi, aby mu odpřisáhli věrnost a poslušnost. Každý se při tom musel obřadně říznout do palce a zanechat jeho krvavý otisk na kusu pergamenu, který mu barbar předložil jako smlouvu. Takto potvrzený slib byl považován za neporušitelný, protože se mělo za to, že kdokoli by ho svévolně nedodržel, přišel by o duši. I tak ale Švarnold svým novým mužům prozatím nařídil odevzdat zbraně a pro jistotu je nechal hlídat domorodci. Později toho dne si pak stejným způsobem zavázal i zbývající zajatce doposud spoutané v podpalubí lodi, a stal se tak během jednoho odpoledne velitelem sedmadvaceti mužů.

O jejich loajalitě si, navzdory vynucené přísaze, nedělal velké iluze, proto je při nejbližší příležitosti navštívil již bez publika z řad Růžovousových námořníků a vysvětlil jim, že jejich vyhlídky nejsou nijak špatné. Pokud nebudou dělat hlouposti a všechno půjde podle plánu – jeho nejasnými konturami piráty nehodlal znepokojovat – získají v dohledné době svobodu a při troše štěstí možná i svou loď. Tu sice slíbil Růžovousovi, ale stát se může cokoli. Třeba Ploutvoň cestou domů ztroskotá nebo zabloudí, a v takovém případě domluva pozbude platnosti. Zkrátka, jestli se jim podaří doplout zpět ke břehům Krutopie, Švarnold už loď ani muže nebude potřebovat, takže je daného závazku rád sprostí. Proto není třeba riskovat ztrátu duše. Stačí jen dělat svou práci a pár měsíců počkat. A třeba se v mezičase namane i nějaká ta kořist.

To se pirátům líbilo. Vlastně se jim docela líbil i Švarnold a brzy se na něj přestali mračit i ti nejzarputilejší. Když jim pak nastínil program na příští dny, docela ochotně souhlasili, že ho doprovodí do Zapatlanu. Barbarův plán tedy vyšel i tentokrát a zdálo se, že záchraně Tupěny nestojí nic v cestě – tedy až na nástrahy džungle a opevněné město střežené armádou zapatlanských bojovníků.