Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 22

22.
Neobyčejné schopnosti hedvábijského vyslance – Příliš hodný bůh – Jak vznikl Zapatlan – Párty s omamnými jedy – Švarnoldova božská pojistka – Vysvětlení Hrobertova údivu – Půvab a úklady pralesa – Vyzvědači mají pech – Štědrá domorodá přehlídka

Z inscenované oslavy Krutolfova návratu se stala zcela skutečná oslava jeho porážky a zároveň příchodu božského Šupinatého orla. Během bujaré hostiny doprovázené zpěvem a ohnivým tancem velmi úsporně oděných domorodých děvčat se Švarnold konečně dozvěděl více o tom, kdo byl vlastně onen bůh, za kterého jej Kačuamaliho lidé pokládali. Velkou zásluhu na tom měl Shu, jehož komunikační dovednosti byly skutečně obdivuhodné. Dokázal posunkovou řečí vyjádřit všechny potřebné časy včetně podmiňovacího způsobu, aniž si při tom vykloubil obě zápěstí, a kromě toho se překvapivě rychle zdokonaloval i v ovládání domorodého jazyka. Bedlivě poslouchal oslavné příběhy a písně, které se nesly kolem ohňů, vyptával se a pátral, až byl nakonec schopen poskládat celou legendu o Eskamaquilotlovi.

Za dávných časů žili všichni obyvatelé džungle šťastně a spokojeně. Ano, někdy mezi sebou bojovali, zabíjeli se a sem tam i hromadně vyvražďovali, ale ne více než připouštěly společenské konvence. Občasné válčení bylo součástí zdejšího folklóru a nikdo se nad tím výrazněji nepohoršoval. Jinak měli pralesní lidé všeho dostatek, a tedy minimum důvodů ke stížnostem. To proto, že všichni uctívali mocného, ale laskavého boha, jehož nazývali Eskmaquilotlem – Šupinatým orlem. Ten držel ochrannou ruku nad všemi kmeny – s výjimkou těch právě vyvražďovaných – dopřával jim hojnost zvěře i pralesních plodin a odháněl nemoci, aniž by za to vyžadoval lidské oběti nebo jiné podobně stresující projevy servilnosti. Stačila mu úcta, kterou mu jeho následovníci projevovali oslavnými písněmi a tanci, v kombinaci s monumentálními kamennými či dřevěnými sochami zobrazujícími jeho božský majestát. Ne nadarmo nazývali obyvatelé džungle svou zemi slovy, jež lze do krutopijštiny přeložit jako Úplně nejlepší svět.

Jenže, jak je všeobecně známo, když se lidé mají příliš dlouho příliš dobře, začnou se nudit. Absenci reálných problémů si vynahrazují vymýšlením svých vlastních a stanou se nespokojenými v důsledku toho, že jsou spokojení až moc. Přesně to se stalo i v Úplně nejlepším světě a jako vždy se našel někdo, kdo toho dokázal skvěle využít.

Z pralesa se jako na zavolanou vynořili podivní temní kněží ještě podivnějšího boha Xuxulu. Ten, jak slibovali, ochrání všechny své věrné následovníky před zkázou a koncem světa, který jim naopak sám přivodí, pokud ho nebudou věrně následovat. A aby nad touto svéráznou logikou potenciální věřící příliš nepřemýšleli, naslibovali jim kněží navíc i to, že prostřednictvím nového silného boha získají moc a nadvládu nad všemi, kdo Xuxulu nepřijmou. Do karet jim při tom hrála skutečnost, že se právě v tu dobu po delší době otřásla země víc, než kdo pamatoval, což lid z džungle silně znepokojilo. Kněží to vyložili jako předzvěst apokalypsy, jíž se lze vyhnout pouze bezpodmínečným uctíváním Xuxulu. Zároveň neopomněli vyzdvihnout, že bonusem nové víry budou velkolepé náboženské obřady, které si sice sem tam vyžádají nějakou tu lidskou oběť, ale o to zajímavější podívaná to bude.

Mnozí této lákavé výhrůžce nedokázali odolat. Někteří se báli zkázy, jiné vábila vyhlídka přislíbené moci a další se prostě těšili na obřady se zabíjačkou. Dohromady jich bylo tolik, že proti nim Eskamaquilotlovi věrní neměli šanci. Původní víra se postupně stala menšinovou a její příznivci ji museli tajit nebo uprchnout, jinak se stali otroky či rovnou oběťmi.

Posluhovači Xuxulu začali dle pokynů kněžích budovat v džungli kamenné město Zapatlan, které se mělo stát srdcem celé říše stoupenců temného božstva. Ano, město to bylo velkolepé a pokrokové – disponovalo mimo jiné i důmyslnou kanalizací a veřejnými domy – avšak vzkvétalo na úkor všech, kteří se k nové říši odmítli připojit. Vyrostlo z potu otroků a bylo prosáklé krví obětovaných.

Šupinatý orel byl nucen se svými nejvěrnějšími ustoupit až na samé východní pobřeží, a když ani to nestačilo, rozhodl se odejít do exilu. Odplul na podivném okřídleném plavidle kamsi za velkou vodu, slíbil však, že se jednoho dne vrátí, aby osvobodil svůj lid od nadvlády rozpínavého a krutého Xuxulu. Alespoň tak pravila pověst, a ta se teď podle mínění domorodců naplnila.

Ne, že by si někdo z místních přesně pamatoval, jak Eskamaquilotl vlastně vypadal – kněží nového boha striktně trvali na tom, že všechny jeho sochy musí být spáleny nebo rozdrceny na prach –, avšak barbarova zářivě šupinatá zbroj v kombinaci s okřídlenou helmicí nenechávala nikoho z divochů na pochybách. Navíc jejich idol připlul přes východní oceán na nezvyklém plavidle, jehož plachty mohly v jejich očích snadno představovat křídla.

Pravda, některým hloubavějším divochům připadalo divné, že jim jejich bůh nerozumí a oni zase nerozumí jemu, říkali si ale, že celou tu dobu ve vyhnanství nejspíš musel mluvit jinou řečí a svůj původní jazyk prostě zapomněl. Anebo snad oni sami teď hovoří jinak, než bylo zvykem před příchodem temných kněží. Je to přece jen nejméně pět generací a hláskové písmo zde dosud nebylo vynalezeno, takže se dá těžko ověřit, jak mluvili dávní prapředci. To však byly jen detaily, se kterými si domorodí hostitelé dlouho hlavu nelámali. Důležité bylo, že se Šupinatý orel konečně vrátil a že s krutým zapatlánským bohem brzy zamete.

Když si Švarnold výše zmíněná fakta srovnal v hlavě, dal Shuovi za pravdu, že není třeba domorodce z jejich omylu vyvádět. To, že ho považují za boha, opravdu může být užitečné, což se mělo potvrdit dřív, než čekal. Na dlouhé přemýšlení ale nebyla správná chvíle. Oslava nabírala na obrátkách, a protože divoši kromě opojných nápojů z kvašeného ovoce podávali i jakési tajemné žvýkací lístky a houby s velmi zajímavými účinky, měli brzy Švarnold a jeho přátelé úplně jiné starosti. Tedy přesněji řečeno vlastně najednou vůbec žádné starost neměli. Alespoň jim to tak připadlo.

Ráno se Švarnold probudil v náčelníkově chýši obložen třemi půvabnými tanečnicemi a jeho rovněž přítomní společníci na tom nebyly o nic hůř. Příležitost tělesně se sblížit s bohem a jeho nejbližšími druhy si místní dívky pochopitelně nechtěly nechat ujít. Vždyť lepší partie snad ani neexistuje. A třeba bude mít některá z nich štěstí na božského potomka. Noční veselí spojené s konzumací omamných látek však s sebou pochopitelně přineslo i bolestnější následky. Na záchrannou výpravu do Zapatlanu to ten den skutečně nevypadalo a do božského puče se Švarnoldovi sužovanému kocovinou nechtělo už vůbec. Ostatní srstnaté tváře na tom ale byly dost podobně a stejně tak i většina domorodců. Proti dnu odpočinku proto nikdo neprotestoval.

Záchranná výprava se začala chystat na výlet až následující den ráno a počet jejích členů nečekaně vzrostl. Všichni místní byli zvědaví, jak si Eskamaquilotl poradí se svým zaptlánským oponentem a Kačuamali měl co dělat, aby je přesvědčil, že někdo musí ve vesnici zůstat. I tak nakonec Švarnolda, Shua a Hroberta s Čmuchem doprovázelo do džungle krom dvaceti pirátů i několik desítek divošských bojovníků včetně náčelníka, a navrch houf žen a dětí. Aby toho nebylo málo, bubny i rychlonozí poslové už druhý den šířili mezi okolními kmeny zprávu o návratu ztraceného boha a jeho záměru. Dalo se tedy předpokládat, že bude procesí cestou nabírat na síle. Švarnold si nebyl jistý, zda je to dobře. Takhle se k pralesnímu městu jen těžko přiblíží nepozorováni. Neměl ale to srdce kazit svým nadšeným stoupencům radost. A kdo ví… Jestli bude třeba Zapatlán dobývat, každá ruka se zbraní přijde vhod.

Svůj božský status však s chutí uplatnil jinde. Ještě než zavelel k odchodu do džungle, upozornil kapitána Růžovouse, že pokud by snad náhodou po návratu v zátoce nenašel čekající pirátskou loď, opravdu si zahraje na boha a zařídí, aby už nikdo z místních s žádnými srstnatými tvářemi neobchodoval. Nebo jim přinejmenším prozradí, jakou cenu má v Krutopii zlato. Toho se Růžovous zalekl, rozhodně totiž neměl v úmyslu s vysáváním nové země přestat. A i když opravdu uvažoval o tom, že se na dohodu se Švarnoldem vykašle a zmizí i s Černým ďasem, jakmile bude čistý vzduch, musel od svých věrolomných plánů upustit. Vznesl tedy alespoň dotaz, co se s pirátskou lodí stane, pokud by snad výprava skončila nezdarem a z džungle se nevrátila.

„Holt si ji vyzvedneš příště. Hádám, že tu nejsi naposled, když ti to tak vynáší,“ odbyl ho Švarnold. „Anebo tu nech nějaký svý chlapy. Jestli nebudem do měsíce zpátky, můžou se pokusit doplout domů sami. Teda spolu s pirátama, který tu nechávám já. Pokud si ovšem dřív navzájem nepodřežou krky.“

To znělo Růžovousovi docela rozumně. Protože tentokrát neměl v plánu žádný boj, nepotřeboval k návratu posádku v plné síle, a mohl tedy klidně obětovat pár námořníků, kteří tu počkají a v případě potřeby se zařídí podle Švarnoldova návrhu. S ohledem na příjemné klima, dostatek jídla a vstřícnost místních žen nikdo z vybraných mužů neprotestoval.

Sám Švarnold kapitánovo rozhodnutí uvítal. Neměl sice v plánu nechat se zabít nebo zajmout, kdyby ale během vysvobozování princezny ztratil některé ze svých pirátů – a to se mohlo velmi lehce stát – nemusel by mít pro zpáteční plavbu přes oceán dostatečně početné mužstvo. Osm zkušených chlapů, které kapitán vyčlenil pro hlídání Černého ďasa, se rozhodně neztratí. Proto barbar důrazně doporučil pirátům, kteří měli rovněž zůstat v zátoce, aby se s námořníky nepošťuchovali víc, než je nutné. V blízké době se totiž nejspíš budou vzájemně potřebovat. Pak se docela přátelsky rozloučil s Růžovousem a konečně vydal pokyn k pochodu na Zapatlan.

Pozorný čtenář si jistě nemohl nevšimnout, jak často se Hrobert od začátku tohoto vyprávění něčemu diví. Každou chvíli ho něco překvapí, zaskočí, uvede v úžas, či přímo fascinuje. A jak by taky ne. Když někdo po celý život nevytáhne paty dál než pár mil od chalupy, a pak je najednou okolnostmi nucen procestovat celou říši, přeplout oceán, a navrch navštívit zcela neznámý exotický kontinent, je docela přirozené, že bude žasnout v jednom kuse. Nevyhnul by se tomu ani ten, kdo má k žasnutí a nevycházení z údivu mnohem menší předpoklady než Hrobert. A je dost možné, že i otrlý jedinec, jehož jen tak něco nerozhází či je snad, co se týče tendencí k údivu, takříkajíc zakrnělý, by se přinejmenším sem tam podivil. Alespoň trošičku.

Nejen pozorný čtenář, ale i ti ostatní, si tedy nyní jistě dovedou představit, jaký dojem musela na mladého dřevorubce z Hnuslí udělat tropická džungle. Za těch pár dnů v domorodé vesnici už Hrobertovi prales u pobřeží stihl poskytnout pár důvodů k překvapenému zírání, to ale nebylo nic proti tomu, co ho čekalo, když se svými společníky pronikl hluboko do nitra nekonečné zeleně.

Všude kolem něj se nacházely neznámé stromy, z nichž mnohé čněly snad až do nebe a kmeny některých by pažemi neobemklo ani sedm dospělých mužů. Taková podívaná by nenechala chladným žádného venkovského drvoštěpa. Kromě toho tu byly neuvěřitelně pestré květiny a snad ještě barevnější ptáci, jejichž hlasy se nepodobaly ničemu, co Hrobert slýchal v lese za chalupou ani jinde, kde se za svůj nedlouhý život běžně vyskytoval. Ve větvích se proháněli podivní chlupatí tvorové vzdáleně připomínající lidské bytosti. Byli ale mnohem drobnější, měli dlouhé ocasy, které používali při svých akrobatických kouscích a v jednom kuse vřeštěli jako na lesy. Znělo to, jako by se procházejícím neustále posmívali.

Nejen, že místní rostlinstvo a zvířectvo nezvykle vyhlíželo, ale také se nečekaně chovalo. Hrobert například na vlastní oči spatřil, jak jedna z pralesních květin pohltila maličkého ptáčka, který na ni neopatrně usedl. A byli tu také chlupatí pavouci velcí jako mužská dlaň, kteří dokázali ulovit docela statnou myš. Nejen Hrobert se při té podívané vzpomněl na Bludopravovu pachnu.

Prales byl vůbec plný různých nebezpečí. Například se v něm v hojném počtu vyskytovaly fialoví mravenci, jejichž kousnutí bolelo jako bodnutí rozžhavenou jehlicí. To mohl Hrobert osobě potvrdit, neboť mu jeden z těchto záludných tvorečků vlezl hned první noc do boty. Škodolibí domorodci se ještě dlouho smáli jeho bolestným projevům. (Rozuměj Hrobertovým. Mravenec se nijak neprojevoval, neboť ho mladík v afektu rozmáčkl.) Dále džungle oplývala překvapivým množstvím hadů různých rozměrů a barev, z nichž někteří byli delší než čtyři sáhy a tlustí jako pas domorodé tanečnice. Cizinci však byli místními důrazně varováni, že je třeba dávat si pozor především na ty malé a pestře zbarvené. Je asi zbytečné dodávat, že Hroberta v tomhle ohledu nikdo k opatrnosti nabádat nemusel. Po svých nedávných zkušenostech se od všech hadů držel tak daleko, jak to jen šlo, přičemž svou averzi pro jistotu rozšířil i na ještěrky a jejich přerostlé příbuzné, kterých tu bylo rovněž nepočítaně.

V líčení nástrah pralesa bychom mohli pokračovat ještě dlouho – přes zabijácké vosy až po krajně agresivní zubaté ryby a děsivé lidožravé ještěry v místních řekách. Abychom se však posunuli v ději kupředu, výčet divů fauny a flóry Úplně nejlepšího světa zakončíme setkáním s obrovskou skvrnitou kočkou, které z tlamy vyčnívaly dva na prst dlouhé tesáky. Objevila se druhý den k večeru, sebevědomě se výpravě postavila do cesty a chvíli si zástup mlsně prohlížela žlutýma očima. Pak ale zřejmě usoudila, že tolik lidí by přece jen sežrat nezvládla a se strašidelným zařváním opět zmizela v zelené temnotě.

Aniž to mohl Hrobert nebo kdokoli z jeho přátel a průvodců tušit, právě tato přerostlá šelma byla pro výpravu požehnáním. O něco později si totiž smlsla na zapatlánském špehovi, který spěchal do města oznámit podezřelou aktivitu pralesního lidu. A protože jeho špiónského kolegu tento incident rozrušil natolik, že vběhl přímo do pavučiny obzvlášť jedovatého pavouka, načež leknutím zakopl o nadprůměrně smrtícího hada, při následném pádu srazil hlavou vosí hnízdo, a nakonec se zřítil přímo do fialového mraveniště, což mu v součtu přivodilo úmrtí, přisluhovačům Xuxulu se žádného varování nedostalo.

Doprovod domnělého Eskamaquilotla se zatím utěšeně rozrůstal. K procesí se postupně připojovali zástupci mnoha místních kmenů a podobně jako zvířecí i rostlinní obyvatelé džungle, skýtali zámořským návštěvníkům nevšední podívanou. Hrobert si až dosud nedovedl představit, že by kdy mohl spatřit pestřejší směsici lidí než v přístavním Vrakovníku, avšak divošká přehlídka, která se mu nabízela nyní, usvědčila jeho představivost z omezenosti.

Byli tu prostí bronzově opálení muži odění jen v bederních rouškách z kůže a vedle nich okázalí rudohnědí válečníci zahalení do křiklavých plášťů zdobených peřím či korálkovými výšivkami. Někteří domorodci si zjevně na ozdoby a šperky nepotrpěli, jiní jimi byli naopak doslova ověšeni. Mnozí měli zlaté kruhy a kostěné či kamenné šperky nejen v uších, ale i nosech a rtech, až bylo s podivem, že jejich krky tolik parády unesou.

Rozdílné byly také účesy – od volně rozpuštěných černých hřív po bizarní čímsi vyztužené a často obarvené kreace na částečně vyholených lebkách. Zástupci různých kmenů se navíc lišili barvami, jimiž si zdobili tváře i těla. Někdy šlo jen o pár čar či jednoduchých vzorů, ale byli tu i výstředníci počmáraní od hlavy k patě. A nešlo jen o barvy. Mnozí divoši měli kůži pokrytou vytetovanými ornamenty tak hustě, že se skoro nedal rozeznat původní odstín jejich pleti. Ženy a dívky byly ohledně propichování obličejových partií, tetování i podivných účesů mnohem střídmější. Hroberta to těšilo stejně jako skutečnost, že to nijak nepřeháněly ani s oblékáním. Na špercích a ozdobách, byť často velmi primitivních, však místní dámy rozhodně nešetřily a zmalované byly také solidně.

Sympatické bylo rovněž to, že tito zvědaví obyvatelé pralesa nepřicházeli s prázdnou. Přinášeli Šupinatému orlovi všelijaké zlaté ozdoby, sošky ze vzácných dřev, kostí či kamene, kožešiny, pestré peří exotických ptáků, zbraně i rozličné pochutiny, zkrátka podle svých majetkových poměrů a možností. Piráti z toho měli radost. Věřili, že si Švarnold nenechá vše pro sebe, a že se tedy nevrátí domů s prázdnou. Pokud se vrátí.

Darů bylo tolik, že je nebylo možné vláčet do města s sebou. Proto musel božský barbar prostřednictvím Kačuamaliho pověřit menší oddíl nosičů, nosiček a nosičat, aby nadílku dopravili zpět k lodi. Poté se nyní už velmi dlouhý zástup opět vydal na pochod k Zapatlanu.