Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 23

23.
Hurá na oslavu – Švarnold ví, kdy zazářit – Celkem poklidná procházka městem – Pahorek plný překvapení – Narušený rituál aneb barbar se s ničím nemaže – Střemhlavý let veleknězův – Galantní Hrobert – Čmuch dělá čest svému jménu – Princeznin vděk – Myšlenkové pochody zodpovědného vůdce

Vzhledem k tomu, že doprovod Šupinatého orla brzy čítal stovky lidí, byla cesta džunglí pomalá. K okraji pralesa dorazili teprve čtvrtého dne odpoledne, brzy se ale ukázalo, že toto zdržení vůbec nebylo na škodu.

Krátce před západem slunce pozoroval Švarnold se svými přáteli Zapatlan z úkrytu mezi posledními stromy a křovisky ustupující džungle. Kromě samotného města, které působilo vskutku impozantním dojmem, je překvapila skutečnost, že jeho brány byly otevřené. Přes spuštěné mosty proudily do nitra pralesní metropole skupinky lidí a vůbec to nevypadlo, že by tu někdo očekával nevítanou návštěvu, natož nepřítele. Právě naopak.

Vysvětlení však na sebe nenechalo dlouho čekat. Náčelník Kačuamali jednoduše ukázal na nebe a rukama naznačil kulatý měsíc. Nadcházející úplňková noc, jak vzápětí vysvětlil Shuovi, je zasvěcena náboženským slavnostem a rituálům, které vyvrcholí panenskou obětí k uspokojení hladového Xuxulu. Proto jsou brány otevřeny návštěvníkům i teď v podvečer. Zpráva o návratu konkurenčního boha se zřejmě nějakým zázrakem do města nedostala.

„Šupinatý orel jistě zatemnil uši i oči svých nepřátel mocným kouzlem,“ pochvaloval si Kačuamali. „A teď je zašlape do prachu!“

Švarnolda tento vývoj situace velmi potěšil. Místo, aby začal spřádat složité strategické plány, rozhodl se využít příležitost a k nemalému údivu svých druhů prostě zavelel:
„Tak to tam dem omrknout!“, načež rázně vykročil k nejbližšímu mostu.

Shu, Hrobert i přítomní piráti měli barbarovo rozhodnutí za poněkud unáhlené, a kdyby dostali příležitost, jistě by vznesli námitku, domorodci však vůbec nezaváhali a nadšeně svého domnělého boha následovali. Pochybovačům tím pádem nezbývalo než se přidat také, pokud tu ovšem nechtěli zůstat trčet a přijít o všechnu zábavu.

Ačkoli bylo město toho večera otevřeno hostům, ozbrojené stráže u bran nechyběly. Když hlídkující muži spatřili početný dav vycházející z džungle, překvapilo je to. Dobře věděli, že účast na náboženských obřadech byla pro pralesní lid nevítanou povinností. Obvykle posílali do města jen nejnutnější počet nešťastníků, aby se vyhnuli nepříjemným postihům, jimiž temní kněží trestali absenci a nízkou míru angažovanosti v kulturním dění. Zkrátka, žádné návaly nebyly očekávány.

Velitel stráže se nejdříve domníval, že ten snad tisícihlavý zástup blížící se od lesa přilákala zpráva o cizokrajné panně s bledou platí, kterou přivezli podivné srstnaté tváře přes velkou vodu, a která má bít dnes nabídnuta jako oběť Xuxulu. Když se ale procesí přiblížilo a on v něm rozeznal i ony cizince ze zámoří, zarazil se.

„Že by tu něco zapomněli?“ pomyslel si. Dále se však v úvahách nedostal, a to vinou podivného optického úkazu, který velitele fascinoval natolik, že jeho obvyklou rozhodnost, jíž vděčil za svou funkci, vystřídal strnulý úžas.

Slunce, které pomalu klesalo ke štítům hor na západě, se totiž dostalo do takového postavení, že jeho ohnivě rudé paprsky dopadly na Švarnoldovo blyštivé brnění v tom správném úhlu a barbar, sebevědomě kráčející v čele pestrého průvodu, se v tu chvíli doslova rozzářil. Z pohledu městských stráží i dalších přihlížejících to vypadalo, že se k bráně blíží jakési nadlidské planoucí zjevení. Všichni přítomní Zaptlánci na tento pochodující úkaz nehnutě hleděli s výrazy, jež bychom jen těžko mohli nazvat duchaplnými a rozhodnější reakce nebyl nikdo z nich schopen.

Situace se nezměnila ani o něco později, když se Švarnold přiblížil natolik, že zastíněn hradbami přestal svítit. Jeho třpytivá zbroj totiž i bez přispění slunce působila na zaskočené pozorovatele doslova magicky. Z doprovodu velkolepého ozbrojence navíc znělo jméno Eskamaquilotl, a ačkoli si nikdo z pozorovatelů nemohl Šupinatého orla osobně pamatovat, v pověstech žil bájný bůh stále, navzdory veškerým snahám kněží Xuxulu. Pokud snad neobvyklý vzrůst, okřídlená helmice a šupinatý pancíř příchozího nechaly někoho na pochybách, pak dotyčný pochyboval pouze o tom, že by velkolepý návštěvník mohl být někým jiným než bohem.

Tak se stalo, že Švarnold se svým doprovodem dorazil k bráně, aniž se mu kdokoli postavil na odpor nebo se před ním pokusil město uzavřít. Kdo by si také troufl zabouchnout bohu před nosem? Stráže netušily, zda se mají obrněnci klanět, nebo před ním prchat a ostatní přítomní na tom nebyli lépe. Ke všemu je oslnivý velikán vesele pozdravil slovy „Nazdar hoši!“, jimž vůbec nerozuměli, což je vyvedlo z rovnováhy ještě víc. A tak se nikdo nerozběhl varovat vládce města ani temné kněží, kteří se tou dobou – stejně jako většina obyvatel města a svátečních hostů – nacházeli v nitru obětního pahorku, kde už od oběda probíhal bohatý kulturní program předcházející úplňkovému rituálu.

Barbar se pochopitelně ve městě nevyznal, Kačuamali, který už se obětí několikrát zúčastnil, ho však bezpečně směroval do samého srdce Zapatlanu. Ulice byly tou dobou s ohledem na probíhající obřad téměř vylidněné, a pokud se na nich náhodou někdo vyskytoval, reagoval podobně jako osazenstvo brány. Švarnold proto neustále popoháněl své druhy a napomínal je, že teď rozhodně není čas kochat se krásami města, jakkoli je impozantní. Moment překvapení mohl kdykoli pominout a bylo třeba naplno využít nečekaně příznivé situace.

I tak jim trvalo hodnou chvíli, než konečně dorazili do středu rozlehlého Zapatlánu. Tam se zastavili na úpatí vysokého a neobvykle symetrického pahorku či spíše kopce s plochým vrcholem, který jako by někdo odťal gigantickým mečem. Ze čtyř světových stran stoupala vzhůru široká zdobená schodiště a po jednom z nich se Švarnold začal drápat vzhůru doprovázen a nadšeně povzbuzován svými průvodci. Ani stráže lemující v pravidelných odstupech shody netušily, jak na podivného narušitele reagovat. Žádných výtržností se nedopouštěl, nikoho neohrožoval a legitimovat ho nebylo možné, protože tuto proceduru ještě nestihl nikdo vymyslet. A tak hlídkující ozbrojenci po vzoru svých kolegů u brány prostě jen stály a zmateně zíraly.

Na vrcholu se barbar zastavil a pro změnu chvíli překvapeně zíral on. Nebyl sám. Podobně se vedlo i jeho dvěma přátelům a také pirátům, kteří až sem při své předešlé návštěvě zjevně nezavítali. Místo očekávaného plochého vrcholku před nimi zel uměle vyhloubený kráter ve tvaru čtyřbokého komolého jehlanu. Nahoře byl široký přinejmenším dvě stě kroků a směrem dolů se pozvolna zužoval až k rovnému čtvercovému dnu, jehož strany Švarnold odhadoval na nějakých pětatřicet kroků. Přesně uprostřed této základny se černal temný otvor obehnaný kamennou obrubní zručně vytvarovanou do podoby zubaté tlamy jakési prapodivné stvůry či možná spíše nestvůry, to na tu dálku nebylo možné určit přesně.

„To jsou Ústa Xuxulu – obětní studna, do které kněží svrhávají vybrané nešťastníky,“ tlumočil Shu Kačuamaliho poučný komentář.

Díra v zemi tu však rozhodně nebyla jedinou zajímavostí. Boky jehlanu tvořily stupňovité lavice momentálně doslova obsypané pestře vyšňořenými Zapatlánci a návštěvníky z řad obyvatel džungle. Shu hádal, že jich musí být jistě přes třicet tisíc, což Hroberta šokovalo, neboť do tolika neuměl počítat ani zdaleka.

Prostředkem každé ze čtyř stěn sestupovalo schodiště, které však zřejmě sloužilo jen divákům, protože nevedlo až na samé dno prohlubně. Ústřední čtvercové prostranství bylo do výšky asi půl druhého sáhu obehnáno zdí z mohutných kamenných bloků a kněží i další aktéři náboženských rituálů se tam zřejmě dostávali dvěma proti sobě umístěnými branami, za nimiž se daly tušit chodby vedoucí do nitra pahorku.

Slunce už před nějakou dobou zmizelo za štíty hor na západě, jeviště i prostor pro diváky však osvětlovaly stovky pochodní a ohnivých košů. V jejich záři mohli fascinovaní cizinci sledovat dění pod sebou, a protože to bylo dění zajímavé, navíc doprovázené hlasitým duněním bubnů a pištěním všemožných fléten, zatím si jejich přítomnosti téměř nikdo nepovšimnul. Na prostranství kolem rozšklebných Úst Xuxulu předváděla skupina tanečnic a tanečníků oděných spíše jen teoreticky cosi mezi silně obscénním tancem a pantomimou, která měla zřejmě demonstrovat vyhlídky oběti na setkání s podzemním bohem.

Hrobert zaznamenal v hledišti i spoustu dětí a v duchu se uchechtl, když si představil jejich zvědavé dotazy: „Mami, co to tam dělají?“ „Tatí, Oni se perou?“

Lascivní taneční skotačení však právě končilo a jeho rozdováděné aktéry na obětním plácku vystřídali čtyři černě odění kněží asketického vzezření vedoucí dívku zahalenou v bílém plášti. Její neobvyklý vzhled přinutil diváky zatajit dech a zvědavě natahovat krky. Takovou ženu totiž naprostá většina z nich nikdy neviděla. Kněží oběť zbavili pláště, takže nyní stála před zraky zcela nahá a Švarnold i na tu dálku bezpečně poznal, že i když jde jistě o jednu z importovaných panen, Tupěna to rozhodně není. Leda by jí tu trochu přifoukli, zkrátili na výšku alespoň o dlaň a obarvili jí vlasy na zrzavo. Obecenstvo však neurozený původ oběti nijak netrápil, neboť v tomto ohledu nemělo žádná očekávání, a očividně bylo víc něž spokojeno, jako ostatně každé obecenstvo, kterému se dostane něčeho výjimečného. Bledá statná zrzka byla totiž v Zaptlanu asi tak běžná, jako zpívající žížala se dvěma hlavami.

Na někoho, kdo má být za chvíli svržen do studny a vydán napospas zlovolnému božstvu, působila nahá rusovláska překvapivě klidně. Spokojeně se pohupovala v rytmu bubnů a usmívala se, jako kdyby v duchu tančila na obláčku s růžovým jednorožcem. To proto, že jí velekněz Chichotl před obřadem přinutil olíznout halucinogenní žábu. Drobný obojživelník se oproti dívčinu očekávání neproměnil v urostlého prince, zato ji uvedl do stavu změněného vnímání a nezvyklého opojení. V tomto rozpoložení byla rusovláska ochotná klidně skočit do studny sama, a ještě divákům vesele zamávat. Vždyť to klidně mohla být skluzavka do lepšího světa plného pohledných bohatých nápadníků, kteří rádi naslouchají, ještě raději nakupují drahé dárky, a přitom neposuzují ženy podle vzhledu, hmotnosti ani kuchařského umění.

Švarnold se však dívčiným stavem nenechal zmást, a ačkoli nešlo o princeznu, neměl v úmyslu nechat ji předhodit nějakému obskurnímu pralesnímu bohu, nehledě na to, že o jeho existenci dost pochyboval. Protože pochopil, že času moc nezbývá, rozhodl se jednat, a aniž se poradil se svými společníky, rázně vykročil po schodech dolů. Hrobertovi a Shuovi nezbylo než ho následovat, protože se na ně zezadu tlačili piráti a ty zase postrkoval početný domorodý doprovod, který rozhodně nemínil čekat na vnějším schodišti a přijít o to nejzajímavější.

Jelikož úzký prstenec kolem ústí umělého kráteru nebyl osvětlen a nacházelo se na něm jen několik stovek méně šťastných a zřejmě hůře situovaných Zapatlánců, kteří si nemohli dovolit místo na lavici nebo se na ně prostě nedostalo, nevzbudili zatím cizinci se Švarnoldem v čele větší rozruch. Ti, kdo si jich všimli, reagovali obligátním vyjeveným valením očí, nikdo se ale dosud neodhodlal upozornit kněží. To proto, že narušení náboženských obřadů bylo nepřípustné a ten, kdo by se něčeho takového dopustil, mohl téměř s jistotou počítat, že se ocitne na seznamu příštích obětí. Panny byly Xuxulu předkládány pouze za úplňku, neboť – jak už víme – nebyly snadno k dostání. Jinak ale kněží trvali na tom, že je třeba někoho hodit do studny přinejmenším dvakrát týdně. Spotřeba tedy byla velká a každá záminka k získání vhodných adeptů se hodila.

Když se ale Švarnold objevil na schodech mezi sedícími diváky a na šupinatém pancíři se mu zaleskly plameny pochodní, pozornosti uniknout nemohl. Stále více překvapených obličejů se otáčelo jeho směrem a po chvíli jich bylo tolik, že i kněží hluboko dole zaregistrovali nežádoucí zmatek. Zaskočeni přerušili obětní rituál a upírali rozčílené zraky vzhůru ve snaze rozeznat, kdo se to opovážil vyrušovat v nejlepším. Zmatení hudebníci přestali dělat randál a do nastalého ticha se zařízlo jásavé Kačuamaliho zvolání: „Eskamaquilotl přichází!“ Hned na to se prostorem rozlehlo nadšené skandování božského jména z úst obyvatel džungle, kteří se hrnuli po schodech za svým idolem.

Jestliže prostí ani urození Zapatlánci nevěděli, jak na nastalou situaci reagovat, kněží naopak okamžitě pochopili, že je třeba jednat, jinak jim hrozí existenční krize. Chichotl se ani nepokoušel překřikovat dav a místo toho něco zahulákal do jedné z chodeb, ze níž se jako na zavolanou vyhrnula jeho elitní garda. Tihle speciálně vycvičení vojáci byli zvyklí poslouchat velekněze na slovo a o rozkazech nikdy nepochybovali. Navíc byl pro ně typický absolutní nedostatek strachu, vlastního úsudku i morálních zábran. To proto, že pravidelně žvýkali všelijaké omamné lupení, které pro ně jejich pán nechával sbírat na tajných místech v džungli, aby s nimi mohl snáze manipulovat a nemusel jim sáhodlouze vysvětlovat, že hodit sem tam do studny někoho z jejich sousedů, přátel či příbuzných, je pro dobro všech. Každý z tuctu gardistů měl helmu vyrobenou ze strašidelně vyhlížející lebky šavlozubé pralesní kočky, v rukou třímal kopí a u pasu se mu houpala hrozivá kamenná sekera. Nyní tito obávaní bojovníci obklopili velekněze, jeho tři pomocníky i omámenou oběť a s napřaženými zbraněmi hleděli vstříc blížícímu se nepříteli.

Švarnold to všechno pozoroval, zatímco důstojně, avšak svižně kráčel po schodech dolů. Netvářil se nijak znepokojeně nebo to alespoň nebylo vidět přes jeho nablýskanou orlí helmici. Když sestoupil až k hraně zdi lemující obětní prostranství, podal svou obrovskou sekeru Hrobertovi, aby mu nepřekážela a pak bez zaváhání seskočil dolů. Dopadl ladně jako kočka, stejně elegantně setřásl z nohy prošlápnutý buben, kterého si shora nevšiml, a pak vyzývavě pohlédl na velekněze.

Chichotl cosi zavřeštěl a zřejmě to nebyl srdečný pozdrav na přivítanou, protože dva z gardistů okamžitě vyrazili do útoku. Švarnold – vědom si své tělesné převahy a mimořádné kvality třpytivé zbroje – se vůbec nepokusil bránit. Prostě jen ukročil, aby si zajistil stabilní postoj a nechal kopiníky, ať si píchnou. Přesně jak předpokládal, ani jedna z primitivních zbraní náraz do tajemného kovu nevydržela. Hroty ze sopečného skla se roztříštily a než se vyjevení muži vzpamatovali, přitáhl si je Švarnold za ratiště znehodnocených kopí a srazil jim hlavy dohromady takovou silou, až kočičí lebky zapraštěly a oba útočníci se mu zřítili v bezvědomí k nohám.

Zapatlánci v hledišti vykřikli úžasem. To, co se před jejich očima odehrálo přece muselo být důkazem, že je neznámý cizinec nezranitelný, a tedy opravdový bůh. Velekněz však kapitulovat nemínil. Vztekle vykřikl další rozkaz a tentokrát se Švarnoldovi postavilo do cesty hned šest elitních hrdlořezů.

Aniž si byl vědom skutečnosti, že vytáhnout meč z pochvy zavěšené na zádech je podle odborníků na historický šerm problematické až nemožné, tasil barbar svůj obouručák z pochvy na zádech zcela snadno a následně se proměnil v blýskavý větrník. Když se opět zastavil, zjistili šokovaní gardisté, že místo oštěpů třímají v rukou jen tyče nestejné délky, avšak zcela nevhodné k efektivnímu probodnutí čehokoli, natožpak něčeho, co je konstruováno tak, aby se to probodnout nedalo. Ti z nich, kteří zřejmě požili větší množství povzbuzujících drog, což jim nyní bránilo v realistickém hodnocení situace, se sápali po svých kamenných sekerách. Avšak nedosápali se. Prvního Švarnold zneškodnil drtivým kopancem do slabin, kterým přiměl k bolestnému výkřiku nejen zasaženého, ale i jeho ženu sedící v hledišti, neboť jím poškodil i její zájmy. Druhého omráčil plochou stranou meče a třetímu vyrazil dech svým mohutným obrněným ramenem, čímž ho zároveň odhodil do hloučku vyděšených hudebníků krčících se u zdi.

Velekněz se nepříčetně rozskřehotal, ale zbylí gardisté – navzdory zvýšené hladině opojných látek v krvi – konečně začínali chápat, že proti nim stojí nadpřirozený nepřítel, kterého nelze porazit a zaváhali. Místo aby útočili, nervózně po sobě pokukovali a nenápadně se ohlíželi k bráně, ze které se před chvílí vynořili. Chichotlovi se nejspíš nějakou obzvlášť děsivou výhrůžkou podařilo přimět ještě dva z nich k tentokrát velmi opatrnému útoku, ale když jednoho z nich Švarnold poslal úderem pěsti přes půl obětiště a druhému vyrazil zuby jeho vlastním kopím, ostatní usoudili, že je nejvyšší čas poohlédnout se po jiném zaměstnání, načež takticky ustoupili do bezpečí chodby.

Ačkoli se zdálo, že velekněz už nemůže ječet víc, brzy se ukázalo, že má ještě slušné rezervy. To, když ho Švarnold popadl jednou rukou za krk, druhou za vychrtlé stehno, zdvihl ho nad hlavu jako děcko a se slovy: „Tohle tě naučí hrát si s panenkama!“ jím mrštil do hlubin obětní studny. Všichni přihlížející oněměli šokem, takže byl krásně slyšet doznívající vřískot padajícího. Když konečně utichl, propuklo v davu dílem zděšení, dílem nadšení.

Jásal Švarnoldův domorodý doprovod a trochu opatrněji i mnozí zdvořilostní hosté. Děsili se pochopitelně Zapatlánci. Zejména ti z vyšších vrstev, kteří upřímným či předstíraným uctíváním temného boha mnohé získali, tušili, že je nejspíš nic dobrého nečeká. Buď Xuxulu rozpoutá apokalypsu, kterou jeho kněží tak dlouho hrozili, nebo se jim pomstí Šupinatý orel za to, že se od něj jejich předkové odvrátili a oni si klidně odvrácení zůstali. Čekat nechtěli ani na jedno, a tak se mezi lavicemi rozpoutal zběsilý chaos, jak se všichni snažili zmizet někam do bezpečí nebo alespoň co nejdál odtud.

Není třeba zdůrazňovat, že v hledišti to v tu chvíli bylo o zdraví, ne-li o život. Mnohatisícový hysterický dav se projevoval stejně, jako podobné davy kdekoli a kdykoli jinde. Švarnold se tím ale příliš netrápil. Když zbylí tři kněží viděli, jak dopadl jejich šéf, zmizeli za gardisty v temnotě chodby pod kopcem a vyplašení hudebníci, dosud se krčící podél zdi, pro změnu pádili do té protější.

Barbar zůstal na obezděném prostranství sám jen s omámenou nahou zrzkou. Když bleskově zhodnotil situaci, pokynul svým přátelům a pirátům, ať seskákají za ním, než je smete splašená masa Zapatlánců. Dolů pochopitelně nikdo neprchal, takže tam bylo relativně bezpečno. Kačuamali a někteří jeho soukmenovci následovali srstnaté tváře, většina pralesních fanoušků Šupinatého orla, však z prostorových důvodů musela zůstat na schodišti mezi lavicemi, ponechána nebezpečnému zmatku na pospas. Likvidátor velekněze z toho radost neměl, jenže s tím v tu chvíli nemohl nic dělat. Pomohl tedy alespoň Hrobertovi dopravit dolů Čmucha, který z takové výšky skočit odmítal a místo toho rozjařeně štěkal na prchající.

Když měl své přátele opět po boku, pokusil se Švarnold od zachráněné oběti vyzvědět, kde jsou ostatní dívky z dovozu, a zejména pak jistá nadprůměrně půvabná černovláska s urozenými způsoby. Moc se toho ale nedozvěděl. Zrzka byla stále zpitomělá žabím jedem, takže byl rád, když  zní dostal alespoň mávnutí rukou směrem k jedné z bran do podzemí.

Hrobert dívce galantně nabídl svůj plášť. Její nahota ho trochu znervózňovala a taky se mu vůbec nelíbily mlsné pohledy, které na ni vrhali někteří piráti. Nesmíme si ty chlapce nijak idealizovat. To, že změnili stranu, neznamená, že upustili od svých dlouholetých zvyků. Cestou sem se Krutolfovi muži museli od přepravovaných dívek držet dál, aby nesnížili jejich tržní hodnotu, teď už jim ale žádná podobná překážka v cestě nestála. Když se tedy Švarnold chopil jedné z pochodní ozařujících obětiště a vyzval své druhy, ať ho následují do nitra kopce, popadl Hrobert děvče za ruku a pro jistotu ho táhl s sebou. Několik pirátů s k nim připojilo, stejně jako Kačuamali s hrstkou svých nejstatečnějších bojovníků, jiní se ale do tmy nijak zvlášť nehrnuli a nikdo je ani nenutil. Stejně by se tam všichni nevešli.

Brzy bylo zřejmé, že najít princeznu v podzemí nebude nijak snadné. Chodba se kousek za branou větvila do tří směrů a každá její větev měla mnohé odbočky. Vlastně se ocitli v něčem, co silně připomínalo bludiště. Některé cesty byly osvětleny loučemi, jiné se utápěly v temnotě a byla tu také schodiště vedoucí kamsi vzhůru, či naopak do hlubin země. Žádný informační systém, který by návštěvníky směroval k místu uskladnění budoucích obětí, se zde bohužel nevyskytoval, zato si zde kněží pěstovali četná ochranná opatření. Byli tu nášlapní škorpióni, hlídací hadi, odstrašující pavouci znepokojivé velikosti, cvičení netopýři se zálibou v lidské krvi a také další nepěkná havěť, která hledačům bránila v rychlejším postupu.

„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ zabručel Švarnold. „Tady tu holku můžeme hledat třeba dva dny a ještě se u toho sami ztratíme.“

Shu se zamyslel, zda by snad nepomohl jeho směrový ukazovátor, dospěl ale k závěru, že cestu za princeznou mu otočná šipka neukáže, byť je jinak velmi užitečná. Spásný nápad nakonec dostal Hrobert. Zašátral ve svém vaku a za okamžik z něj vítězoslavně vylovil Tupěnin pantofel. Chvíli ho přidržel Čmuchovi před čenichem a pak osvědčeným pokynem „Heldej!“ vyslal svého nejlepšího přítele do akce.

Psisko chápavě zaštěkalo, sklonilo čumák k zemi a ochotně se pustilo do činnosti, jíž vděčilo za své jméno. Úspěch se nedostavil okamžitě. V těchto místech princezna nejspíš dosud nebyla, takže tu nemoha zanechat pachovou stopu. Když ale všichni opatrně postoupili jednou z osvětlených chodeb dále, Čmuch opět radostně štěkl a vyrazil sebevědomě kupředu. Bezpečně se proplétal odbočkami, kličkoval mezi štíry, přeskakoval hady, rozháněl pavouky i netopýry a zanedlouho dovedl své následovníky do chodby, která se vyznačovala nejen dvěma páry zavřených dveří po obou stranách, ale též dvojicí ozbrojených strážců. Byli to členové stejné elitní gardy, s níž se Švarnold utkal na obětišti, jenže tito neměli o nedávném vývoji událostí ponětí, neboť museli trčet tady a nikdo z jejich prchajících kolegů se je neuráčil s novinkami seznámit.

Když gardisté spatřili, kterak se k nim chodbou blíží pes neobvyklého zjevu a za ním ještě neobvyklejší stříbřitý válečník, překvapeně na sebe pohlédli. Měli však jasné rozkazy, a protože nemohli tušit, s kým mají tu čest, odhodlaně proti vetřelcům napřáhli svá kopí. Švarnold jim názorně vysvětlil, jak se věci mají, a když oba opovážlivci leželi na zemi vyřazeni z provozu, vykročil spolu s Hrobertem a Shuem opět za Čmuchem. Chundelatý stopař s jistotou zamířil k nejvzdálenějším dveřím, zastavil se u nich, vzrušeně poštěkával a vesele vrtěl ocasem.

S užitečností zámků se místní zřejmě dosud neseznámili, barbar tedy jen odsunul primitivní, avšak solidní závoru a opatrně nahlédl dovnitř. Z prostor za dveřmi se ozval poděšený ženský kvikot, nezdálo se ale, že by tam hrozilo nějaké nebezpečí. Švarnold tedy vstoupil dovnitř, a protože na něj nic nezaútočilo, pokynul svým společníkům, aby se k němu připojili. Ocitli v prostorné, jednoduše zařízené místnosti bez oken, osvětlené několika loučemi. Co nejdále ode dveří, až u protější stěny z velkých kamenných bloků zdobených podivnými ornamenty, se tísnil vystrašený hlouček dívek. I v nevalném světle bylo příchozím hned jasné, že našli, co hledali. Barva pleti a vlasů jasně dokazovala, že tyhle ženy nejsou zdejší. Když na ně Švarnold promluvil svou hrubou, ale zcela plynnou krutopijštinou, obavy v hlasech se změnily v překvapení. A údiv ještě zesílil, jakmile si dívky uvědomili, že ani jeden z trojice mužů, kteří si je prohlížejí, nepatří k těm, kteří je sem přivezli a prodali jako dobytek.

„Klid, děvčata! Pojedete domů,“ povzbudil je Švarnold a přistoupil s pochodní blíž. „Nejdřív ale musim zkontrolovat, jestli je tu s váma princezna.“

Princezna tam vskutku byla a je asi zbytečné dodávat, že tato skutečnost trojici hledačů velmi potěšila. Hrobert musel uznat, že je Tupěna ještě pěknější, než si ji pamatoval z obrázku. Obzvlášť se mu líbilo, že má na sobě jen průsvitnou bílou tuniku, stejně jako ostatní přítomná děvčata. Zřejmě šlo o aktuální módu v místní komunitě obětí.

Ačkoli si to mladík často v duchu představoval, trochu ho zaskočilo, že se jim tyranova sličná dcera skutečně odměnila tak, jak se může odměnit jen žena muži. Když pochopila, že ji opravdu přišli zachránit a hodlají ji v nejbližším možném termínu doručit zpět do Zlondýna, vynadala jim, kde se tak dlouho courali. Rozčilovala se, že už má toho unášení a prodávání plné zuby a chce okamžitě domů. Potom se omluvila, a nakonec začala hystericky brečet.

Švarnold si z toho nic nedělal. Ujistil se, že jsou děvčata ve stavu slučitelném s pochodem k lodi, doporučil jim, ať si zabalí na cestu – mají-li tedy co – a pak vyšel na chodbu, aby zkontroloval, co je za zbylými dveřmi. Objevil tam další vyděšené dívky, tentokrát ale místního původu. Očividně šlo rovněž adeptky na průzkum zubaté studny. Většina z nich pravděpodobně patřila ke kmenům z džungle, některé ale vypadaly poněkud civilizovaněji. Zřejmě šlo o dcery ze zapatlanských rodin, které své ratolesti nestihly schovat nebo jim nedokázaly včas opatřit vhodného partnera ochotného učinit je nezajímavými pro kněží. Švarnold s nimi žádný záměr neměl, požádal tedy Kačuamaliho, aby jim vysvětlil, že jsou volné a můžou jít klidně domů, trefí-li tam.

Bylo štěstí, že domorodci disponovali až neuvěřitelným orientačním smyslem a přesně věděli, kudy se vydat. Švarnold, Hrobert i Shu se předtím hnali chodbami za Čmuchem poněkud překotně a nejspíš by jim chvíli trvalo, než by se z bludiště chodeb vymotali a ani piráti se netvářili, že vědí, kudy zpět. Takhle to šlo docela snadno. Přesto se ale cestou nečekaně zdrželi. Když míjeli jednu z četných bočních chodeb, zaslechli z ní nečekané zvuky. Jakoby se tam kdosi v čemsi přehraboval a to cosi znělo cvičeným pirátským uším jako něco cenného. Švarnold se tedy na naléhání bývalých Krutolfových mužů uvolil prověřit příčinu neznámého rámusu.

Na konci chodby se nacházely další dveře, velmi bytelné, avšak momentálně pootevřené. Komnata za nimi skýtala příjemné překvapení, byla totiž plná nejrůznějších cenností a pokladů. Jistě šlo o pokladnici, do které si kněží ukládali dary a úplatky od věřících. Výše popsaný rámus vydávali tři uprchlí Chichtolovi pomocníci, kteří zřejmě nechtěli vyklidit pozice s prázdnou. Zjevně doufali, že si stihnou něco nahrabat a zmizet dřív, než je Šupinatý orel najde a nyní překotně hrnuli do prostorných vaků cokoli, co mělo nějakou cenu a dalo se to odnést.

Nečekaná návštěva pochopitelně nikoho z rabujících kněží nepotěšila. Jeden při spatření Šupinatého orla hrůzou omdlel, druhý se pokoušel skrýt ve zdobené váze, aniž bral v potaz zjevný nepoměr velikostí zmíněného předmětu a vlastního těla, a třetí se pokusil příchozí pohotově uplatit tím, co si chtěl původně odnést. Švarnoldovi byli kněží ukradení. Proplesknul bezvědomého a pak je všechny tři, včetně toho s vázou na hlavě, vykopal ze dveří, ať si táhnou, kam chtějí. Jen zavazadla museli nechat na místě.

Trestu však chamtiví uctívači Xuxulu nakonec neušli. V chodbě před pokladnicí se tísnily i osvobozené dívky, a zvláště ty méně civilizované velmi uvítaly příležitost odvděčit se svým věznitelům za pobyt a péči. Kněží tak nakonec opustili Zapatlan nejen ponížení a bez prostředků, ale navíc i ve značně zuboženém stavu. O jejich dalších osudech nám není nic známo.

Zatímco si dívky vychutnávaly svou pomstu, Švarnold a jeho společníci zkoumali obsah komnaty s pokladem. A že bylo co zkoumat! Místnost oplývala velmi atraktivním obsahem, jehož velká část k radosti přítomných pirátů zářila zlatem a jiná se třpytila drahokamy. Zapatlánci očividně neznali peníze, byli tu však pytlíky plné zlatého prachu, šperky, nádoby, a především všelijaké sošky zručně zhotovené z kovu, jehož lesk se nedal s ničím zaměnit. Mnohé představovaly tvora tak šeredného a těžko popsatelného, že se o to raději ani nebudeme pokoušet.

„Jestli je tohle to jejich Xuxulu, asi bychom odsud zmizet dřív, než to vyleze z díry. Já ho teda naživo rozhodně vidět nepotřebuju,“ poznamenal Hrobert a znechuceně hleděl na jednu obzvlášť ohyzdnou figurku.

Přítomným pirátům však nevzhlednost zlatých předmětů nijak nevadila. Zajímal je pouze materiál a to natolik, že se brzy začali přetahovat o ty nejzajímavější kousky. Než jim v tom Švarnold stihl zabránit, pustili se dva do rvačky, z níž si jeden odnesl dýku v játrech. Barbar, který tušil problémy, už když poklad poprvé spatřil, pochopil, že je třeba důrazně zakročit. Ač to dělal nerad, odeslal vraha na věčnost svou sekerou, to aby ostatní viděli, že takové chování rozhodně nehodlá tolerovat. Zbylým pěti pirátům dovolil naplnit vaky cennostmi, ale varoval je, že jde o společnou kořist a každého, kdo by si snad chtěl něco ulít na úkor svých kolegů, osobně sprovodí ze světa. Jeho výhrůžka pro tuto chvíli zafungovala, i tak se ale Švarnold obával, že jim tohle zlato štěstí nepřinese a stejného názoru byl i Shu. Často slýchal příběhy o prokletých pokladech, a když hleděl na dvě čerstvé mrtvoly, měl nepříjemný poct, že tohle by klidně mohl být jeden z nich. Přesto ani on neodolal, aby si z pokladnice něco neodnesl. Nebylo to však zlato ani drahokamy, nýbrž několik starých map na vydělané kůži, které našel na zaprášené polici vzadu v koutě. Jedna z nich pro něj měla mít nečekaný význam, o tom ale později.

Pětice pirátů si umínila využít velitelovo svolení v plném rozsahu a výsledkem bylo osm slušně velkých pytlů nacpaných k prasknutí rozličnými cennostmi. Aby je z podzemního bludiště dostali ven, museli požádat o pomoc přítomné domorodce, protože, jak známo, zlato je kov těžký jako kráva a drahé kamení se rovněž pronese. Když pak tento vzácný náklad společnými silami vyvlekli na obětní prostranství a pochlubili se jím čekajícím kolegům, naléhali tito na svého barbarského velitele, aby se směli vypravit do pokladnice a rovněž se napakovat. Švarnold však rázně odmítl. Měl za to, že nemohou štěstí pokoušet donekonečna a bude rozumnější ze Zapatlanu zmizet, než se od nich odvrátí, což se může stát kdykoli. Zatím šlo všechno až příliš hladce. Ačkoli to nevyslovil nahlas, měl ohledně ukradeného zlata stále ono nepříjemné tušení, nyní posílené i skutečností, že cestou z pokladnice ztratil dalšího muže. Jeden z nosičů zlatého nákladu totiž pod tíhou kořisti zapomněl na ostražitost, v důsledku čehož šlápl na škorpióna, a přivodil si tak krajně nepříjemné úmrtí.

K všeobecné pohodě nijak nepřispěl ani podezřelý tmavý kouř, který se začal linout z obětní studny. A tak Švarnold usoudil, že zhodnotit úspěch výpravy mohou klidně později, a hlavně někde jinde, načež zavelel k odchodu. Když se o chvilku později všichni drápali po schodech vzhůru s vyhlídkou následného sestupu dolů, zalitoval barbar, že si nenechal alespoň jednoho z kněží, aby je provedl ven chodbami pod pahorkem. Leč na takové úvahy bylo pozdě.

Město, kterým se ubírali k východní bráně, bylo z velké části vylidněné. Většina obyvatel uprchla kdovíkam a ti zbylí, pokud se někam neschovali, vynakládali značné úsilí, aby domnělého boha přesvědčili, že litují svého pochybení a jsou na jeho straně. Padali před ním na kolena, klaněli se, až se nosy dotýkali země a drmolili modlitby za odpuštění. Je dost možné, že to mnozí mysleli upřímně. Soudě dle vizáže šlo převážně o prosté Zapatlánce, kteří nejspíš – co se týče volby náboženství – neměli moc na výběr. Vyšší vrstvy si zřejmě o milosrdenství odvrženého boha nedělaly iluze a vypařily se. Stejně tak ozbrojené složky povětšinou zmizely neznámo kam.

Švarnold tušil, že se od něj čeká nějaké božské gesto, snad dokonce i projev. V tomto ohledu však byl zcela nezkušený, a tak pouze s úsměvem kynul. Tedy paží, pochopitelně. Na jiné kynutí momentálně nebyl čas, prostor, ani zásoby. Kačuamaliho lidé a ostatní domorodci z božského doprovodu tím byli viditelně zaskočeni. Očekávali zřejmě, že Šupinatý orel převezme moc nad městem nebo ji alespoň symbolicky odevzdá do rukou lidu. Piráti zase doufali, že jejich nový velitel využije příležitosti a nechá je aspoň chvilku drancovat. Takové pěkné město a bez ochrany! To by přece byla škoda nevyloupit.

V tomto ohledu ale Švarnold všechny zklamal nebo přinejmenším překvapil. Domorodcům skrze Shua vysvětlil, že má ještě něco na práci se zachráněnými dívkami a pirátům prostě rozkázal, ať na plenění zapomenou. Zlata mají dost a kdo ví, jak by se obyvatelé města zachovali, kdyby se dobrý bůh proměnil v násilnického dobyvatele. Třeba by se ještě nakonec začali bránit. Dobře si všiml, že i když jich většina utekla, pořád byli v přesile.

Je však třeba přiznat, že i Švarnold se zamyslel nad tím, jaké by to bylo zůstat a vládnout Zapatlanu jako živoucí bůh. Vlastně to pro něj bylo docela velké pokušení. Co by mu tu scházelo? Tedy kromě piva, a to by se třeba místní časem naučili vařit. Jenže dané slovo je dané slovo a barbar nepochyboval, že porušení přísahy by mu Thur dřív nebo později spočítal.

Piráti naléhali, aby alespoň směli přenocovat ve městě. Nebyla ještě ani půlnoc a proč se vláčet do pralesa, když je možné vyspat se pohodlně pod střechou některého z okolních domů, nebo třeba přímo v paláci uprchlého vládce města. Za jiných okolností by proti tomu Švarnold nejspíš nic nenamítal, ale přece jen si nebyl úplně jist, že Xuxulu skutečně neexistuje. Co když se nakonec vyleze přesvědčit, proč místo požadované šťavnaté panny obdrželo nevzhledného kostnatého dědka? To by mohlo situaci značně zkomplikovat. Navíc barbar nechtěl riskovat, že se přes noc uprchlí Zapatlánci vzpamatují, zmobilizují armádu a obklíčí je v neznámém městě. S vědomím, že má na krku tucet holek, a princeznu navrch, se mu do větších bojových akcí nijak zvlášť nechtělo. Vysvětlil to tedy svým nespokojeným mužům a o něco později celý smíšený průvod opustil Zapatlan stejnou branou, kterou před několika hodinami vstoupil dovnitř.