Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 24

24.
Každý den není posvícení – Nežádoucí snižování stavů – O pirátech a pannách – Je čas zvednout kotvu – Smutek domorodého náčelníka – Mapy zásadního významu – Jak se Shu nenechal přesvědčit – Párty na rozloučenou – Malé zpoždění – Kdo nepopluje domů – Co všechno Švarnold s Hrobertem nevědí

Těžko říct, zda šlo jen o náhodu, nebo opravdu zapůsobila nějaká kletba, kterou kněží Xuxulu zabezpečili svůj poklad. Jisté je to, že jakmile výpravu se zachráněnou princeznou znovu pohltila džungle, její štěstí se kamsi vytratilo. Nejprve se spustil mocný liják, který trval několik dnů. To samo o sobě nebylo nic divného. Kačuamali Shuovi vysvětlil, že začíná období dešťů, takže je podobná slota docela normální. Jenže se zdálo, že změna počasí odstartovala i nekončící řetězec nešťastných událostí. A jako kdyby nestačilo, že Švarnoldovi muži pozvolna ale jistě rezaví, začali mu ještě ke všemu umírat.

Teorii o kletbě nahrávala skutečnost, že prvními oběťmi prapodivných nehod se stali právě ti piráti, kteří odnesli zlato z pokladnice. Začalo to tím, že se jeden z nich netakticky schoval před deštěm pod velmi hladový lidožravý strom. Zbyly z něj jen boty. Další se stal rovněž krmivem. Slupnul ho zelený had dlouhý jako křížový stěžeň Černého ďasa, což ovšem nikdo neviděl, protože se to stalo uprostřed noci a hlídku měl právě onen sežraný. Třetího nešťastníka odvlekl do bažin ušatý pralesní démon, čtvrtý při pokusu ovládnout domorodou loveckou foukačku vdechl otrávenou šipku a pátý zcela nevynalézavě zemřel na zimnici.

To ale zdaleka nebylo vše. Následovala řada více či méně závažných nehod, úrazů a nepříjemností od vymknutých kotníků, přes rozličně pohmožděniny, zlomené končetiny, až po nastydlé vaječníky. Smůla se nevyhnula snad nikomu ze zámořských. Shu například ztratil nejoblíbenější štětec, a navíc si musel se slzami v očích amputovat dobrou polovinu svého krásného copu, poté co se mu zapletl do trnitého houští. Hrobert si bolestivě natáhl hýžďový sval, když se věnoval jedné ze svých divošských příznivkyň a zvědavého Čmucha kousl do čenichu jakýsi zákeřný brouk. Ušetřen tentokrát nebyl ani Švarnold, který dostal vlka. Nesl to však statečně a svěřil se jen svým nejbližším přátelům, takže jeho božská pověst nikterak neutrpěla. Když si k tomu představíme vytrvalé princezniny stížnosti na nepohodlí, vyjde nám z toho vskutku neveselý výlet.

Díky dešti a výše popsaným strastem se zpáteční cesta protáhla na celých osm nekonečných dnů. Z doprovodu navlhlého Eskamaquilotla se postupně oddělovaly menší i větší skupinky domorodců, aby do svých domovů doručily dobrou zprávou, že Šupinatý orel v Zapaltanu skutečně rozdrtil kult Xuxulu a nyní je zpět v džungli mezi svými věrnými. Kačuamali, který, stejně jako ostatní divoši, vzdoroval nepřízni počasí i podivné smůle mnohem lépe než srstnaté tváře a zachráněné dívky, zůstal Švarnoldovi po boku. Vyslal ale kupředu rychlé posly, aby se vítěznému božstvu dostalo ve vesnici náležitého přivítání.

Osmého dne v podvečer úspěšná, avšak důkladně promáčená, z velké části zrezivělá a všelijak jinak zbědovaná výprava konečně dorazila do vesnice, ze které téměř před dvěma týdny vyrazila. Všichni účastníci si notně vydechli. Předchozího dne ztratili dalšího muže, kterého při přechodu řeky zcela vypily pijavice, a nejen Švarnold nyní pevně doufal, že tu podivnou nepřízeň osudu nechali v pralese za palisádou.

Vše nasvědčovalo, že tomu tak opravdu bude. Konečně přestalo pršet, loď kotvící v zátoce se zdála v pořádku stejně jako její posádka, dary od Eskamaqilotlových příznivců dorazily bez úhony a Čmuchovi konečně splasknul čumák. Hostina na uvítanou také vypadala slibně. Jenže problémy neskončily.

Když se daly zachráněné dívky s pomocí domorodých žen trochu dohromady a pirátům po skličujícím pochodu otrnulo, začaly potíže. Švarnold se snažil držet své čím dál opilejší muže na uzdě a musel při tom rozdat hezkých pár ran, všem potyčkám o přítomné panny ale zabránit nedokázal. I dotyčné totiž tu noc popíjely, v důsledku čehož pak některé zapomněly na cudnost příslušející jejich stavu a začaly provokovat nejen své krajany.

Poté, co jeden z rozvášněných pirátů přišel ve rvačce o oko a další o tři prsty, musel barbar požádat Kačuamaliho, aby dívkám vyhradil zvláštní chatrč a nechal ji střežit šťastně ženatými bojovníky. Tím se sice situace na chvíli zklidnila. Jenže neukojení muži se o to více věnovali místnímu kvašenému nápoji, na který nebyli zvyklí, a počínali si v tom tak důsledně, že se dvěma úspěšně podařilo upít k smrti.

Když druhý den ráno, lépe řečeno v poledne, vyhnal Švarnold z chatrče všechny své fanynky a pokusil se navzdory bolavé hlavě zhodnotit situaci, došel k neveselým závěrům. Ze sedmadvaceti pirátů, které podědil po Krutolfovi, mu jich nyní zbývalo jen šestnáct a z toho dobrá polovina měla blízko k invaliditě. Spolu s muži, které zde zanechal Růžovous, to bylo tak akorát, aby zvládli Černého ďasa bezpečně ovládat. Období dešťů se sice nejevilo jako ideální čas k vyplutí – moře i v relativním klidu zátoky působilo nevlídně až nepřátelsky –, ale barbar se obával, že bude-li s návratem vyčkávat, nemusel by mít brzy dost posádky. Raději tedy vzburcoval kocovinou zdeptané torzo svého mužstva a vydal rozkazy k přípravám na plavbu domů.

Aktivity pirátů a námořníků pochopitelně nemohli uniknout obyvatelům vesnice, byť i oni byli poznamenáni následky předešlé noci. Když Kačuamali pochopil, že se Šupinatý orel chystá znovu opustit Úplně nejlepší svět, zatvářil se, jako by musel pojmout za manželku ženu svého věku. Hlasitě bědoval, ukázkově lomil rukama, a div se při tom nerozplakal. Jeho žal sdílel celý kmen. Nešťastní domorodci se jeden přes druhého snažili Švarnolda a jeho přátelé přesvědčit, aby nikam neodjížděli. Nabízeli jim ty nejlepší pochutiny, nejvzácnější dary a slibovali, že jim opatří ještě krásnější dívky. Leč jejich prosby nemohly být vyslyšeny, jakkoli z nich byl barbar naměkko. Tupěnu byl třeba vrátit tatínkovi.

Švarnold tedy potlačil dojetí a nechal Shua, aby škemrajícím domorodcům přetlumočil, že se zavázal vrátit unesenou dceru panovníkovi velmi mocné říše ležící za velikou vodou. Kdyby tak neučinil, nejen že by porušil božský slib, ale zároveň by ohrozil celý Úplně nejlepší svět. Onen vládce by se totiž mohl rozhodnout, že si sem pro dcerunku dojede s celou svou válečnou flotilou. A kdo ví, co by tu při tom natropil. To, že Šeredor nemá tušení, kde se princezna nachází, z pochopitelných důvodů zamlčel.

Když se to Shuovi konečně podařilo všechno přeložit, byl vystaven Kačuamaliho záludným otázkám – například, co je to flotila, je-li ten zámořský panovník mocnější než bůh a zda by Šupinatý orel nemohl tu panovníkovic holku prostě poslat domů se svými muži a sám zůstat zde.

S flotilou si hedvábijský tlumočník poradil docela snadno, pak ale musel trochu improvizovat. Sdělil Kačuamalimu, že panovník sice není mocnější než bůh, ale dobrý bůh drží i slovo dané obyčejným smrtelníkům, natož vládcům celých říší. Vždyť, jak by se třeba náčelník tvářil, kdyby se Eskamaquilotl vykašlal na svůj slib a nevrátil se sem, aby svrhl Xuxulu? A co se týče delegovaného doručení princezny na adresu, za a) je to otázka osobní zodpovědnosti a za b) si Šupinatý orel v té říši za mořem něco zapomněl, tak si pro to musí zajet. Poslední argument přidal jen tak pro jistotu.

Kačuamali rezignovaně uznal, že to jsou pádné důvody. Trval však na tom, aby se Šupinatý orel zdržel alespoň tak dlouho, než se žaludky a hlavy přítomných zklidní natolik, aby bylo možné uspořádat odpovídající slavnost na rozloučenou. Též prosil o slib, že se dobrý bůh ke svým věrným opět vrátí.

Švarnold věděl, že přípravy na cestu beztak pár dnů zaberou a taky mu bylo náčelníka líto, svolil tedy, že vyplují až pozítří. A co se týče prosby, dodal, že uvidí, co se dá dělat. To domorodého vůdce alespoň částečně uspokojilo. Svou pozornost pohotově zaměřil na organizaci rozlučkové párty a celkem vesele odskotačil všechno zařídit. Barbar se tak konečně mohl věnovat svým kapitánským povinnostem.

Jak se Švarnold obával, těch pár dnů navíc ho stálo další dva muže. Vlastně ho už ani moc nepřekvapilo, když se dozvěděl, že kterémusi z pirátů v noci zalezla za košili smrtelně jedovatá stonožka. To, že se ale bude muset obejít i bez jednoho ze svých přátel, ho zasáhlo citelně. Tedy na barbarské poměry. Tentokrát nešlo o žádnou fatální nehodu nebo snad zákeřnou chorobu. Shu se prostě rozhodl, že na palubu Černého ďasa nenastoupí. Důvodem byly ony mapy, které si odnesl z pokladnice kněžích Xuxulu, a které v něm vzbudily naději, že stále může naplnit své poslání.

Původně si Shu mapy vzal jen ze zvědavosti. Protože byl sám zkušeným kartografem, zajímalo ho, jak si v tomto oboru vedli obyvatelé Úplně nejlepšího světa. Když ale svou kořist začal studovat, došel k překvapivému objevu. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval, protože ten, kdo mapy vytvořil, pracoval značně odlišným a dost primitivním způsobem. Brzy ale pochopil, co má před sebou. Jednalo se o celou sadu zručně vykreslených navazujících plánů, které dohromady zachycovaly velkou část zdejšího kontinentu či snad přerostlého ostrova. Shu bezpečně rozpoznal Zapatlán i východní oceán, přes který se svými přáteli připlul. Možná by dokonce dokázal najít i zátoku, ve které zakotvili. Mnohem více ho ale zaujala opačná strana mapy.

Vypadalo to, že daleko na jihozápadě země se nachází další velká města, podobná tomu, které navštívili. Rozeznal jich hned několik a usoudil, že jde o centrum jakési rozvinutější civilizace. Snad právě odtamtud kdysi přišli kněží Xuxulu. Nasvědčoval tomu zaznamenaný plán cesty vedoucí od jednoho ze zmíněných měst až k Zapatlánu. Možná je sem tamní vládce vyslal šířit zvrhlou víru. Anebo snad byli právě pro své vyznání naopak vyhnáni. Tak nebo tak, ta jihozápadní sídla ležela poblíž pobřeží dalšího – západního oceánu. A ať už byl autorem map kdokoli, kupodivu nezůstal jen u zaznamenání vnitrozemí a pobřežních oblastí. Jedna z částí celku byla věnována právě onomu oceánu a jeho proudům. Zdálo se, že zachycuje mořskou trasu k velmi vzdáleným ostrovům na západě. Pokud tam obyvatelé měst byli schopni doplout, uvažoval Shu, museli být velmi zdatnými mořeplavci. Neměl-li totiž tvůrce mapy sklony k přehánění, nacházely se zmíněné ostrovy přinejmenším několik týdnů plavby od pobřeží.

Čím déle si Shu souostroví prohlížel, tím mu připadalo povědomější. A pak mu to došlo. Opravdu už ho viděl – v císařském archivu, na mapách, které vytvořil legendární cestovatel a mořeplavec Chen-Da před mnoha a mnoha lety. Jenže na těch jeho byl řetězec ostrovů zakreslen daleko na východ od pobřeží říše C’chaj. Zřejmě se tam nenacházelo žádné velké bohatství, protože, pokud si Shu vzpomínal, nikdo jiný se k nim později doplout nepokusil. Nebo snad jen neuspěl. Každopádně, pokud jsou to opravdu ty samé ostrovy, znamenalo by to, že teorie o kulaté zemi je pravdivá a on má příležitost to potvrdit. Vypraví se k těm jihozápadním městům a pokusí se přesvědčit jejich obyvatele, aby s ním k ostrovům vypluli. Jestli to dokáže, snad potom najde i způsob, jak pokračovat dál na západ až do Hedvábije. Šance na úspěch jsou malé, ale pokud by se to skutečně podařilo, stane se Shu prvním člověkem, který obeplul celý svět a dokázal, že je alespoň přibližně kulatý. Jeho jméno pak nikdy nebude zapomenuto: Shu Lin – největší z objevitelů.

Svůj plán začal realizovat okamžitě. Nejprve se důkladně vyptával Kačuamaliho a jeho soukmenovců, kteří mu potvrdili, že podle zpráv či spíše legend tuláků, cestovatelů, ale i obchodníků, prý skutečně kdesi daleko na jihozápadním pobřeží existuje mocná civilizace nazývaná PeChu. A říká se také, že někteří z jejich obyvatel dokážou stavět zázračná plavidla poháněná větrem, na kterých se vydávají daleko na západ po velké slané vodě. Kam přesně a proč, to už ale nikdo z domorodců nevěděl. Shuovi to jako důkaz pravdivosti map úplně stačilo. Zeptal se tedy náčelníka, zda by mu poskytl doprovod, který by ho k oněm městům doprovodil. Opět potlačil svou nechuť ke lhaní a přidal smyšlené vysvětlení, že se jedná o přání Šupinatého orla, který ho pověřil znovuobnovením a šířením víry po celém Úplně nejlepším světě a pokud možno ještě dál. Vždyť kdo jiný by se o to měl postarat, než věrný Eskamaquilotlův druh a pobočník. A bude-li mít s sebou i očité svědky božského triumfu v Zaptlánu, určitě mu to jeho úkol usnadní.

Kačuamali mu to sežral i s navijákem – nebo s čímkoli, co se tehdy místo navijáků používalo. Dokonce byl nadšen, že právě jeho muži budou poslové živoucího boha. Zároveň ho potěšilo, že tu s nimi oblíbený Shu zůstane o něco déle, protože cestovat napříč zemí v období dešťů by byla pitomost hraničící se sebevraždou. To, po ještě velmi čerstvých zážitcích, uznal i Hedvábijec. Ale, protože mu císař nestanovil žádný přesný termín, nemusel nijak spěchat a mohl se klidně ve vesnici chvíli zdržet. Alespoň se lépe naučí jazyk a pozná místní zvyky, což se mu na cestách jistě bude hodit.

Na rozdíl od náčelníka se Švarnold ze Shuova rozhodnutí nijak neradoval. Za těch pár měsíců si na jeho společnost zvykl a oblíbil si ho. Chápal ale, že vyslanec cítí povinnost vůči svému panovníkovi a zároveň rozuměl i jeho ambicím, takže mu nebránil a nechal se bez námitek využít jako záminka. Vyjádřil pouze pochybnost, že je takový podnik uskutečnitelný. Cestou se může stát cokoli. Například může vyslance něco sežrat. S přihlédnutím ke zdejším poměrům možná i někdo, třeba právě ti obyvatelé vzdálených měst. Kdoví, co jsou zač. Mohou být nepřátelští nebo prostě jen líní a na nějakou plavbu se neznámému cizinci vykašlou. Proč by taky neměli?

Optimistický Shu ale spoléhal na své charisma v kombinaci s přesvědčovacími schopnostmi a věřil, že bude mít štěstí. Doufal také, že na lodi najde ještě nějaké železné nářadí, hřebíky nebo snad i zbraně po mrtvých pirátech, které by mohl použít jako úplatky, když se tady tak osvědčily. A v nejhorším obětuje i jeden ze svých vzácných mečů. V zemi, kde o oceli nikdy neslyšeli, takový dar jistě žádný vládce neodmítne. Barbar namítl, že si ten vládce taky klidně může vzít hřebíky i se všemi meči od Shuovi mrtvoly, poté, co ho v tu mrtvolu nechá proměnit. Ale pochopil, že jeho hedvábijský přítel je už rozhodnut, a tak mu místo dalších protiargumentů prostě popřál hodně štěstí. Navrch mu přidal podíl z domorodých darů, a také nějaké ty železné suvenýry.

To Hrobert rozmlouval Shuovi jeho riskantní plán mnohem déle. Jako jediný z celých Hnuslí a okolí má za kamaráda pravého Hedvábijce a teď by o něj měl přijít? Celou dobu doufal, že ho přiveze domů ukázat. V hospodě by z něj byli určitě všichni na větvi. Když s přemlouváním neuspěl, pokusil se přesvědčit Švarnolda, aby Shua společnými silami opili do bezvědomí, dopravili ho na palubu Černého ďasa a prostě odpluli i s ním. Na moři už mu to pak nějak vysvětlí. Barbar o tom chvíli uvažoval, ale připadalo mu to nesportovní, což nakonec uznal i sám Hrobert. Učinil tedy ještě poslední pokus a navedl Čmucha, aby na Shua dělal celý den – pokud možno nepřetržitě – psí oči. Ale ani to nevyšlo, protože Čmuch byl pes veselé povahy a vydržel to sotva do oběda. Nakonec tedy i Hrobert uznal porážku a smířil se s tím, že bude muset dát příteli sbohem.

Sám Shu měl pochopitelně také pochybnosti a neopouštěl své přátele nijak rád. Vidina možného úspěchu byla ale pro jeho cestovatelskou duši příliš lákavá. A i kdyby to nedopadlo, mezi Kačuamaliho domorodci se mu líbilo, takže ho představa, že by v Úplně novém světě zůstal, nijak zvlášť neděsila. Divoši byli upřímní a přátelští – tedy pokud vás zrovna nechtěli zabít – neintrikovali, neosnovali záludná spiknutí ani se vzájemně nekorumpovali. V porovnání se zvyky v civilizovaných krajích to byl příjemný kontrast. A navíc teď, po pádu Zapatlanu, se tu nejspíš ani nebudou platit daně. Zdejší ženy oplývaly vstřícnou povahou i jistým primitivním půvabem, jak Shu vyrozuměl z rozhovorů s místními, nebývala tu žádná velká zima, a naopak tu byly spousty neprobádaných krajů, které by se daly krásně zmapovat. No a kdyby ho to všechno omrzelo, on sem určitě časem zase někdo připluje. Buď Růžovous, nebo jiní obchodníci inspirovaní kapitánovými úspěchy. Pro zdatného tlumočníka, navíc se směrovým ukazovátorem v kapse, se místo na palubě určitě najde.

Jak se dalo očekávat, slavnost na rozloučenou byla bouřlivá i dojemná zároveň. I na slzy došlo. Naopak násilí se tentokrát nekonalo. To proto, že Švarnold předem poprosil Shua o osvětovou přednášku pro děvčata a sám si důrazně promluvil se svým mužstvem. Večírek se vydařil natolik, že bylo nakonec nutné vyplutí odložit o další den. Stav, ve kterém se piráti a námořníci nacházeli ráno po oslavách, se totiž rozhodně neslučoval s možností bezpečného ovládání zaoceánského plavidla a ani odvážný Švarnold si netroufal pokoušet osud příliš. Ostatně na tom sám nebyl o mnoho lépe než jeho muži, o Hrobertovi ani nemluvě. Odpoledne zlepšení nepřineslo a na noc už se zase nikomu na moře nechtělo. Přece jen se kolem pobřeží nacházely nějaké ty útesy a jejich záludnost, jak každý námořník ví, narůstá přímo úměrně snižující se viditelnosti. Jinými slovy jsou potmě špatně vidět. Černý ďas tedy nakonec zvedl kotvu až časně ráno čtvrtého dne po návratu ze Zapatlanu.

Odplouvající lodi z pobřeží nemávali jen domorodci a Shu, ale nakonec i čtyři ze zachráněných dívek. Tři z nich prostě odmítly vstoupit na palubu a trvaly na tom, že než znovu absolvovat plavbu přes oceán, navíc v tomhle počasí, to radši zůstanou mezi divochy. Sice jim nerozuměly ani slovo, ale pořád lepší než se utopit nebo nechat sežrat rybami nebo ještě něčím horším. Ta čtvrtá se v mezičase stihla zamilovat do jednoho z Kačuamaliho synů. Ulovil jí totiž živou létající veverku, což pro ni ještě žádný chlap neudělal. Svolila tedy, že se stane jeho ženou a ani jí příliš nevadilo, že jméno jejího nastávajícího zní v překladu Hledí do blba.

Zdali to bylo manželství šťastné, to už se Švarnold s Hrobertem nedozvěděli. Stejně tak netušili, jak si dále vedl Shu na své ambiciózní cestě, ani jim nebylo známo, že zhruba devět měsíců poté, co Černý ďas opustil vody zátoky, se v Úplně nejlepším světě narodili tři maličtí barbárci a nejméně pět dřevorubečků se sklony k pytlačení, na které nikdo neplatil výživné.

Konec první části. Druhá je dál než břehy Krutopie, ale snad jednou...

Děkuji všem, kdo dočetli až sem :)