Foukej mi do vlasů, 7. kapitola

Anotace: :) pokračko

Když přijde táta z práce, sedím celá opuchlá u počítače a nevnímám plačícího brášku ani Bretta stepujícího okolo stolu.

„Silvo! Prober se! Jak dlouho tady tak sedíš? Co je k obědu?“ zatřese se mnou taťka a já se konečně proberu z tranzu. Zmateně se rozhlídnu a běžím utišit brášku. Tatíkovi samozřejmě neodpovím, takže za mnou musí až k postýlce, aby se dověděl, že oběd jsem zapomněla udělat. Málem ho klepne pepka. V práci dělá od pěti od rána a domů chodí ve tři, takže toho má plný kecky a já mu ani nepřipravím oběd. Chvíli jen tak stojím s Matýskem v kuchyni, pak se mi do očí nahrnou slzy, vrazím brášku tátovi do náruče a uteču do pokoje. Zamčená padnu na postel a brečím jako o život. Nevím, co budu dělat. Chudák Brett je zamčený se mnou a začíná kňučet. Taťka tluče na dveře a ptá se, co se stalo. Nemám chuť ani mluvit ani cokoliv vysvětlovat. Chci jen brečet. V tomhle stavu vydržím dvě hodiny. V pět mi dojdou slzy, takže vylezu z pelechu jako jezevec a konečně vytáhnu psa na vycházku. Taťkovi ve zkratce vysvětlím, že jsme se chytli s Matyášem a že mi Brett udělal trapas v obchodě. Nic světoborného. Pak už popadnu bundu a tenisky a vyrazím do chladnějšího podvečera. Toulám se parkem, nechám Bretta pobíhat v parčíku určeném pro psy. Celou dobu přemýšlím, jak vyřešit mou situaci. Možná si s někým pokecat. To by mohlo pomoct. Napíšu smsku Kristě, Lence i Petře. Mým jediným lepším kamarádkám, ale ani jedna na mě nemá čas.

„Kruci!“ zakleju nahlas a kolemjdoucí bábrle se pohoršeně otočí, aby zvedla obočí a protočila oči.

„No co?“ pohodím hlavou a odvolám Bretta od jejího jorkšíra. Mohl by si ho dát k svačině. Jak tak bloumám městem, nakonec se dostanu až před Matyášův dům. Najednou mě chytne třesavka, oči se naplní slzami, ale nakonec se vybičuju a zazvoním. Ozve se Matyho mamka.

„Haló?“

„Dobrý den, tady je Silva, je Matyáš doma?“ ptám se vyklepaným hlasem a modlím se, aby řekla, že ne.

„Určitě Silvi, půjdeš nahoru?“ zeptá se ta dobrosrdečná žena.

„Ach, ne, ne. Mám tady psa, mohl by Maty jít na chvíli dolů?“ zeptám se a poškubávám chudáku psovi vodítkem o sto šest. V telefonu slyším něco ve smyslu; nikam nejdu, nemám na ni náladu, ale nakonec prásknou dveře a ozve se dusot tenisek.

„Potřebuješ něco? Nic sis u mě nezapomněla.“ spustí nasupeně Matyáš sotva otevře dveře domu.

„Nepotřebuju. Já jen. Maty promiň. To, co jsem odpoledne vypouštěla z pusy, mě mrzí. Strašně moc mě to mrzí.“ koktám a rychle si rukávem bundy utírám nudli i slzy.

„Hm.“ zahučí Matyáš a asi čeká, až mu začnu lízat paty nebo co.

„Tak když je ti to jedno. Já za to nemůžu. Tak moc tě mám ráda, že mě děsí, že bych tě mohla mít a pak o tebe přijít.“ vzlykám překotně.

„To sis uvědomila pozdě.“ sklopí Maty hlavu a otočí se k odchodu. Nevím, co dělat. Najednou jsem absolutně v koncích. Nakonec se donutím, chytnu ho za ruku, otočím k sobě a lepnu mu pusu na tvář.

„Tak sbohem.“ řeknu potom a otočím se. Než udělám krok, jsem v Matyášově náručí a naše rty se propojí v dlouhém a láskyplném polibku. Pustím vodítko a obejmu ho oběma rukama. Hladím ho ve vlasech, on mi přejíždí po zádech. Nejkrásnější pocit za poslední roky.

„Matýsku můj. Už o tebe nechci nikdy přijít.“ vrním mu do ucha, když mě konečně na chviličku pustí.

„Ty můj králíčku, já o tebe ani nikdy přijít nechtěl.“ pohladí mě palcem po tváří a zastrčí mi pramínek vlasů za ucho. Typická romantická scéna, ale v tu chvíli je mi to naprosto jedno. Ale jen do chvíle, než si uvědomím, že Brett vzal kramle.

„Do háje! Kde je pes?“ zaječím z ničeho nic, takže se Maty těžce vyděsí.

„Teď tady byl! Pojď, půjdem ho najít.“ vyhrkne spěšně a vydáme se směrem k parčíku, který je nedaleko Matyho domu. Doufám, že se tam Brett najde, protože přijít domů bez něj tak mě naši asi zapleští. Běhám po parku jako šílená, ječím Brettovo jméno a vlezu skoro do každého křoví a za každý strom. Ptám se kolemjdoucích, kteří jsou ze mě docela vyděšení. Matyáš oběhne všecky domy v okolí, ale pes nikde. Nakonec hledání vzdám, je tma, večer a naši se o mě určitě už bojí.

„Maty, kašleme na to. Půjdu domů a zítra ho zase budu hledat.“ povzdechnu si.

„Dobře, doprovodím tě ano? Zítra se stavím a půjdeme hledat spolu. Nebuď smutná.“ lípne mi Maty pusu na tvář, chytí mě za ruku a hrdě mě vede přes celé město až před můj dům.

„Ahoj. Tak zítra.“ loučíme se jako dva milenci u vchodu a najednou mi někdo zezadu hupsne na záda.

„Ježíš!“ vykřiknu zděšeně a bleskurychle se otočím. Za mnou stojí Brett, ocas si může ukroutit a v očích má tolik radosti, že mám pocit, že mě samou radostí sežere.

„Ty osle! Ty blboune!“ začnu se s ním mazlit jako o život. Jsem neskutečně ráda, že se sám našel, že se vrátil domů.

„No vidíš, takže zítřek můžeme strávit v cukrárně což?“ odtrhne mě Maty od Brettova čumáku, aby mě měl chvíli taky pro sebe. Ale má smůlu, jen kývnu hlavou, že jo a znovu se věnuju tomu svému utečenci. Maty mě nakonec plácne přes zadek a odchází. Já vpadnu do domu a radostí mám chuť si pískat. Dopoledne a odpoledne jsem měla strach, že přijdu o všecko, na čem mi kdy záleželo a večer mám chuť tančit v dešti, se psem v patách. Jakmile vejdu do dveří, čeká mě nasupená mamka a táta.

„Kdes byla? Co to bylo za scénu odpoledne?“ ptá se mamka.

„V ráji maminko. V ráji.“ protancuju okolo, vlepím jí pusu na tvář a zaklapnu za sebou dveře pokoje.