Tenkej led 1/2

Anotace: Touha po lásce a po úspěchu ...

Už jako úplně malá holka jsem vždycky tíhla k muzice. Naši mě pak na základce přihlásili na sólový zpěv a sama jsem se pak dala na street dance. Vyhrála jsem pár krajských pěveckých soutěží a když mi bylo 18, všimli si mě v agentuře a tím se mi vcelku překopal život. Vydala jsem první desku, získala SLAVÍKA v kategorii OBJEV ROKU, vydala druhou desku, získala SLAVÍKA v kategorii SKOKAN ROKU a někde mezi tím (přesně už si nepamatuju) přišla hromada menších ocenění. Třeba za klip, za singl, za přebal alba za alba vůbec.

Mezi tím vším jsem začala chodit s majitelem téhle úžasné agentury, která uměla dokonale podtrhnout můj talent. Byl o něco starší než já, přesněji tedy o 10 let. Když mi bylo 22, konečně pod křídla agentury spadali další umělci. Jedna klučičí kapela a další dvě holky, které si jely taneční hudbu. Kapela se jmenovala SEVEN11, což byl název, který si kapela nechala po domluvě s jejich manažerkou. Ani nevím od koho přišel ten nápad, že mi budou dělat guesty na tour, ale jelikož se mi jejich muzika líbila, souhlasila jsem.
Jejich frontman se jmenoval Samuel a byl mi od prvního momentu sympatický. Měl příjemný hlas a podmanivý vzhled, kterým k jejich kapele přilákal ne jednu fanynku. Jinak ale většinu jejich posluchačů tvořili především kluci. Byl o trochu vyšší než já, takže mohl mít kolem 180 centimetrů, tvář mu zdobilo jemné strniště, hodné oči a většinou taky úsměv. Milovala jsem jeho účes. Vlasy měl na bocích kratší, nahoře delší a úžasně neposedné.

Přelomový byla první zastávka turné, kdy jsme se společně vraceli do Prahy jednou dodávkou.
„Kam se mám posadit?“ zeptala jsem se a zachumlala se do kabátku. Na ulici dopadaly kapky deště a jelikož jsem asistovala u stěhování aparatury do auta, měla jsem oblečení promoklé. Durch.
„Tak pojď dozadu, vzhledem k tomu, že jeden náš kytarista marodí, je tady místo. Můžeš se prospat. V Praze budeme nejdřív za čtyři hodiny.“
Omrkla jsem čas na svém iPhonu a vlezla za Samem do dodávky. Podívala jsem se na řidiče, který otočil klíčkem v zapalování a pustil topení.
„Ale na kytaru umíš hrát pěkně. Možná byste toho kytaristu ani nepotřebovali.“ zívla jsem a sundala si svůj francouzský kabátek.
„Taky jsem dřív hrál, ale když jsme nastupovali, Jirka říkal, že potřebujeme doprovodnou, kterou bude hrát někdo jiný.“ zívl si Sam a dodatečně zavrtěl ukazováčkem.
„Ale tím nechci říct, že to bylo špatné rozhodnutí.“
„Jenom protože spolu něco máme, neznamená, že mu přede mnou musíš lozit do prdele. Ne všechno, co nařídí, je správné.“
Samuel se zasmál a svlíkl si mikinu, kterou si položil na okno dodávky a opřel se o ní.
„Je mi strašná zima. Neviděli jste mojí stříbrnou tašku?“ oklepala jsem se. Nedočkala jsem se odpovědi, ale stříbrná taška přiletěla někde zepředu.
„Díky.“ kývla jsem a začala si svlíkat tenký svetr i promočené triko. Všimla jsem si, jak z toho byl Samuel zaskočený.
„Sportuješ?“
„Vlastně už ne. Ale když mám čas, chodím si občas zaběhat. Co ty?“
„Taky. I když tam u nás moc není kde.“
„Kde vlastně bydlíš?“ zeptala jsem se a zachumlala se v huňaté a suché mikině.
„Nusle.“ odpověděl tiše.
„Já taky. Tak můžem chodit běhat spolu. Mám tam svoji trasu.“ usmála jsem se.
„Dejme tomu.“ pokrčil rameny. Jemně jsem ho praštila.
„To je nadšení!“

Chodili jsme spolu pak běhat docela často. I během tour jsme spolu docela často chodili na večeře, před koncerty. A tak jsem pomalu začala trávit večery se Samem víc než se svým přítelem. A právě v jeden takový společný večer mi to všechno došlo.
„Ten refrén je strašně jemnej. Tím potěšíš holky, ale rozhodně ne ty borce, kteří na vás chodí.“
„Co navrhuješ?“ zeptal se Sam, unaveně si vzal tvář do dlaní a pak prstem ťukl do mezerníku, čímž zastavil muziku.
„Silnější kytary a intenzivnější bicí. A nebo z toho udělat úplnou baladu.“
„Spíš bych dal na ty kytary.“
Natáhla jsem se na gauč a sáhla si do kapsy jeanů pro mobil.
„Co Jirka? Nevadí mu, že spolu teď moc nejste?“
„Stará se vám o nahrávání a mě sbírá songy, aby bylo na jaře co nahrávat. Takže asi na smutnění nemá čas. Vedle toho mi furt slibuje, že se rozvede.“
„Ha. Já ani nevěděla, že je ženatej.“ zasmál se a zaklapl notebook.
„Má šestiletou dceru. A dva roky mi slibuje, že se rozvede.“
„Otázka na tělo: Tobě nevadí, že rozbíjíš rodinu?“
„Spíš vím, že jejich manželství není ideální. Ona je s ním pro peníze a on s ní kvůli Anji.“
„Nemáš strach, že od tebe taky uteče?“
„Neutíká se ode mě, ale ke mně.“ usmála jsme se a šťouchla Sama nohou.
„Tomu bych věřil. Pokud se přede mnou nepřetvařuješ.“
„O tom mi povídej, tohle se hezky poslouchá.“
Zasmál se, naznačil ať pokrčím nohy a zády se opřel o sedačku.
„Třeba moje bývalá. Co koncert, to otázka – Jak bylo, cos dělal. V sobotu ráno přijedeme z akce, večer nějaká oslava, v neděli na oběd návštěva rodičů a večer chlastačka v baru. Mě takový život docela nebavil.“
„Potřebuješ volnost?“
„Aspoň trochu. Nesnáším oddanost.“
„Chápu. Jak dlouho spolu nejste?“
„Asi půl roku.“
„To je dlouho.“ usoudila jsem a posadila se. Sam se usmál a dolil mi trochu bílého vína.
„Jsou tři v noci, nejsi unavená?“
„Moc ne. Ale jestli tě ruším, tak půjdu.“
„V pohodě. Stejně bych ponocoval.“ protáhl se. Položila jsem sklenici s vínem na stůl, přiblížila se k Samovi, jednou rukou mu přejela po tváři a podívala se mu do očí.
„Takhle můžeme ponocovat spolu.“
Samuel mi zatlačil na rameno a očividně doufal, že se od něj odtáhnu.
„Promiň, já.. Tohle ne.“
„Neboj“ přiblížila jsem se k němu zase a usmála se.
„Báro...“
„Zůstane to jenom mezi náma.“
„A myslíš, že pro mě pak bude lehké se podívat Jirkovi do očí?“
„Přestaň ho sem pořád tahat, není tady a nedozví se to.“ odsekla jsem a začala mu rozepínat košili.
Vyhrála jsem. Nechal se ode mě líbat a sám se zapojil.

Neměla jsem žádné výčitky, ale nemohla jsem potom usnout. Vůbec mi nedocházelo, že jsem Samovi tímhle tahem docela dost ublížila. Ležela jsem v jeho náručí a užívala si jeho přítomnosti. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudníku a poslouchala tlukot jeho srdce.
„Co bude dál?“ zašeptal.
„Ráno odejdu a už mě neuvidíš..“ usmála jsem se.
„Myslím to vážně. Zapomeneme na to?“