Do you remember me?

Anotace: Příběh patnáctileté Emily, která je sestra slavného zpěváka Nialla Horana.

POHLED NIALLA

Poté, co jsem Emily oznámil, že přijdou kluci, jsem odešel do mého pokoje a dal si rychlou sprchu. Později, jsem se pustil do uklízení. Byl tu už docela pěkný binec a já nechtěl, aby to všechno, opět uklízela jen Ema. Měl jsem potřebu, někomu nějak pomoct.

Zároveň, jsem ale pořád myslel, na moji sestru. Nepamatovala si posledních šest let, což mi přijde trochu divné. Poslední roky patřily k jejím nejšťastnějším a ona je zapomněla? To mi moc spravedlivé teda nepřišlo.

Dneska jsem byl po dvou měsících, konečně šťastný. Celé prázdniny, jsem se totiž bál, co když se neprobudí?! Co když, takhle zůstane? Moc dobře totiž vím, že jí doktor moc velké nadějej nedával, a to mě štvalo! Náraz byl tak silný, že jí poranil mozkové buňky a hrozilo, že takhle bude třeba i pět let. Byl jsem tak šťastný, když jsem ji mohl dnes obejmout a vidět, jak za mnou s radostí běží.

Taky jsem se trochu bál, jaké to bude, až znovu uvidí Harryho. Ještě před tím, než Emily srazilo auto, se do něj zamilovala. Nikdy jsem nepochopil, co na něm vidí. Jako ano, je jako můj bratr, ale ona je moje setra! Neustále jsem se bál, že jí nějak ublíží, nebo hůře, že ji jenom využije? Každý totiž ví, a i kdyby o tom nevěděl, může si přečíst na internetu, že Harry je děvkař. Hned, jak tu holku dostane do postele, nebo ho začne nudit, rozejde se s ní. Jako ano, já nemám co říkat, když jako jediný, pokud teda nepočítám Harryho, který má spoustu přítelkyň, nemám dívku. Ostatní kluci mají už vážné vztahy, ale já nic. Pořád totiž čekám, na tu moji princeznu, ale ona nikde! Uznávám, že se mi kluci už hodně krát, snažili někoho dohodit, ale nikdy to nebyla ta pravá. Pokaždé, to byla zmalovaná blondýna, která ani nevěděla, kdo je naše královna! S takovými dívkami, bych prostě nemohl nic mít.

Když už zbývalo do příchodu kluků, jen deset minut, pustil jsem si po dlouhé době televizi. Jako první, se mi objevil kanál HardTalk, kde probíhají rozhovory s nejdůležitějšími lidmi. Občas jsme tam bývali i my, ale to jsem teď neřešil.

Upoutal mě totiž projev, který měla hnědovlasá moderátorka. Zrovna mluvila o Emily, a jejím dvouměsíčním kómatu! Proboha! Jen ať zrovna nekouká ne televizi!

POHLED EMILY
„Emily Horan, sestra slavného Nialla Horana, se před třemi dny, probudila z kómatu, ve kterém skončila, už před dvěma měsíci. Znamená to, že se skupina One Direction vrátí zpět? Že budou opět koncertovat po celém světě? To, se dozvíme už za dva dny v pořadu: Dobré ráno Londýne, kde vystoupí, jejich manažer Simon Cowell“ Přerušila moje myšlenky moderátorka na programu HardTalk. Počkat!

Ona přece mluvila o mně! Proboha, jak se to dozvěděla a jak je možné, že mě zná celý svět? Co se za tu dobu, kterou si nepamatuju, kruci stalo, nebo hůře, co jsem tu vyváděla?

Ozvalo se zaklepání. „Dále“ zašeptala jsem a doufala, že mě ten někdo za dveřmi uslyší. Když se po chvilce otevřely dveře, došlo mi, že asi jo.

„Kluci jsou tady. Jsme u mě v pokoji no a…rádi by tě viděli,“ Uviděla jsem bráchovu blonďatou hlavu. Došel až ke mně a usedl vedle mě. „Taky jsem to právě viděl“ Smutně jsem se usmála.

„Jak je možný, že mě zná celý svět a ví, co se mi stalo?“ Měla jsem skleněné oči, a zadržovala slzy. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděli jeho kamarádi. Ať už byly slavní, nebo ne.

„To ti vysvětlím později,“ zvedl se a začal mě tahat ke dveřím. „Teď, tě přivedeme na jiné myšlenky“ Chytl mě do náruče a donesl až ke dveřím, do jeho pokoje. Tam mě postavil na zem a otevřel dveře.

Jeho pokoj, byl stejně zařízený, jako ten můj. Taky tu měl dvoje dveře a z toho jedny vedly do koupelny. Jediný rozdíl, co tu byl, byla ta zelená barva a čtyři kluci, co seděli na pohovce. Všichni nás upřeně sledovali. Musela jsem uznat, že jim to sluší. Všichni až na bráchu, měli tmavé vlasy.

Chvilku jsem zaváhala a otočila se na Nialla. Ten se na mně usmál, a položil ruku na moje předloktí. Jemně mě pobídl a já si šla sednout na jediné volné místo. Křeslo mezi pohovkami. Připadala jsem si, jako nějaký objekt, na který se lidé chodí dívat!

Chvíli bylo takové to ticho, během čehož, si mě všichni prohlíželi, teda až na bráchu, jeho pohled směřoval ke kudrnatému klukovi, který byl mimochodem ze všech nejhezčí a měl dokonalé, zelené oči.

„Emily!,“ ozval se hnědovlasý kluk, který měl jako jediný, bílé tričko. Ostatní měli různé košile a jeden, měl dokonce i sako! „Tolik si mi chyběla“ Nakonec se i zvedl a došel až ke mně.

Zvedla jsem k němu oči a on mi podal ruku. Po chvilce přemýšlení, jsem ji nakonec přijala a stoupla si. Byly jsme těsně u sebe, až jsem se divila, že se skoro nedotýkáme.

Nakonec se odhodlal k tomu, že mě i objal. Koukala jsem dost udiveně, ale objetí opětovala. Po chvilce ode mě odstoupil, ale jednu ruku mi nechal na boku. „Asi si mě nepamatuješ, co? No, takže jsem Louis. Než tě…no prostě jsme poslední čtyři roky byly nejlepší kamarádi. Kdyby sis nepamatovala je,“ zagestikuloval rukou k sedícím klukům. „Bylo by to v pohodě. Ale že nevíš, kdo jsem já? Hrůza“

Začal se smát a já se k němu přidala. Postupně se mi představili všichni a jako poslední, přišel na řadu ten kudrnatý. Dával si hodně na čas a tvářil se strašně zamyšleně. Po celou dobu, ze mě nespustil oči a já začínala mít divný pocit.

„Harry“ prohlásil nakonec. Jako jediný se obešel bez objetí, což jsem se docela divila. Kdybych měla říct, který z nich vypadá, že je nejvíc na holky, řekla bych jeho. Jako jediný, se totiž tvářil sebevědomě, což jsem se divila. Jako jo, byl hezký, ale ne zase tak moc, aby se každému chlubil! Jeho hnědé kudrliny měl rozházené po hlavě bez nějakého tvaru a zelené oči přivřené. Mezi nimi se rýsovala menší vráska, ale té si nikdo nevšímal. Řekla bych, že ani on sám!

Povídali jsme si něco přes tři hodiny a já už začínala být unavená. Při pohledu na hodiny, jsem se i přestala divit. Bylo půl jedenácté! Začala jsem přemýšlet, jak to oznámím klukům, ale Louis si toho všimnul sám.

„Emily!,“ usmál se na mně. „Úplně se ti zavírají oči! Proč neřekneš, že už chceš jít spát? Pojď, doprovodím tě“

Vlastně jsem se ani moc nedivila, že jsme byly nejlepší kamarádi. Louis je tak pozorný a hezký kluk, že jsem si ho oblíbila i za ty tři hodiny, co tu sedím! Rozuměla jsem si s ním, jako s nikým. Teda, no když nepočítám rodinu. Dokonce si myslím, že jsme si dříve říkali i svá tajemství. Myslím si to, protože mě zná, nějak moc dobře.

Za celý večer jsem se tak pobavila, jako už dlouho ne. Bavila jsem se, se všema, jako se starýma známýma. A to je co říct. Musím uznat, že se snažili mluvit o době, kterou si pamatuju, ale občas jim to vyklouzlo, a začali mluvit o skupině. Neměla jsem, jim to za zlé.

Usmála jsem se ještě na Zayna, který zrovna vyprávěl, jak před sedmi lety, ve čtrnácti letech, omylem podpálil, jeho dětský pokoj a zvedla se. Objala jsem se s kluky a s Louisovým doprovodem, opustila místnost.

V koupelně jsem si ještě vyčistila zuby a poté si šla najít nějaké pyžamo. Vybrala jsem si růžové tílko a žluté kraťasy, které mi dosahovali sotva pod zadeček.

Když jsem se chystala převléct, všimla jsem si, že tam Louis pořád stojí. Opíral se o dveře do místnosti s piánem a prohlížel si mě. Nepatrně jsem pozvedla obočí a doufala, že to pochopí. Jen pokrčil rameny, ale jeho pohled, pořád směřoval na mně.

Nakonec jsem nad tím mávla rukou a začala se svlékat. Samozřejmě jen, do spodního prádla a nato si natáhla pyžamo. Byla jsem tak unavená, že jsem už ani nepřemýšlela nad tím, že mě uvidí. Dyť to vypadá, jako plavky, nebo ne?

„Dobrou“ Usmála jsem se na něj a objala ho. Chvilku mě držel a nechtěl pustit, ale po chvilce povolil a já si konečně vlezla, do té mé nádherně vyhřáté, měkké postele. Naposled mi zamával a opustit můj pokoj.

Upadla jsem do říše snů.