...

Anotace: jedna část, nedá se říct, že první... :o)

Spí. Člověk je ve spánku klidný, automaticky zaujme stabilizovanou polohu, aby se zpomalil krevní oběh a tělo mohlo odpočívat.

Ona nevypadá klidně, její spánek je rušen bolestivými křečemi, které ovládají její tělo. Čekal jsem, že k této situaci jednou dojde, ale i tak mne znovu zasáhla bezmoc, že jí nemohu nijak pomoci. Vydržel bych tu sedět celou noc a jen hlídal její spánek, ale nebyla by ráda, kdyby to zjistila. Nebude trvat dlouho a budeme se spolu muset setkat, nechci vidět v jejích očích bolest, kterou jsem jí způsobil ani nenávist, se kterou na mě ty oči budou jistě pohlížet.  

Jak je to dlouho? Dva měsíce? Od doby, kdy jsem jí svým neuváženým činem od sebe odehnal, nemohla na mě ani promluvit nebo se podívat. Odjela hned týden na to a já jí vidím poprvé až teď. I když byla pryč jen na krátko, doufám, že jí to pomohlo se s tím vyrovnat. Vlastně jsem nečekal, že tahle chvíle přijde až za dva měsíce. Čekal jsem to daleko dřív, možná jsem v to jen doufal.

Hrozně rád bych se jí za to omluvil, přivinul k sobě, chránil jí před celým světem a sliboval, že se nic takového už nebude opakovat, ale vím, že mi to nedovolí a já jí to nemůžu vyčítat. Třeba někdy najdeme společnou řeč, třeba se na mě někdy podívá beze zloby a ublíženosti, ale kdo ví?

 

Tak je to tady, konečně jsme se dočkali. Z večerní vizity už není úniku. Té ranní se mi ještě podařilo vyhnout, milostivě mě nechali spát, ale teď už mi to neuvěří. Za moment přijde, jako hlavní protagonista této večerní show. Celý den jsem strávila čekáním na tuhle chvíli a najednou mi přijde, že to uteklo zatraceně rychle.

Šestá hodina, právě otevírají dveře prvního pokoje. Já ležím na pátém, takže pokud není úplně plno nebo se nevyskytne žádná komplikace, budou tu tak za patnáct minut. Je to jako čekání na otevření nového nákupního střediska, do kterého se moc těšíte, ale víte, že si nemůžete nic koupit, protože nemáte prachy. Touha ho vidět se mísí s obrovským vztekem.

Nejhorší je, že nevím jak se chovat. Vymyšlení taktiky mi zabralo celé odpoledne a najednou mám v hlavně úplně prázdno. Budu dělat jakože nic? Chovat se naštvaně? Nebo ho budu ignorovat? To je lepší. Chybí mi kyslík.

Ozvalo se slabé klepání na dveře a pak vstupuje celá delegace. Můj bývalý přítel pan doktor Jan Richtr, primář interny bratranec Marin Šíma, sestřička a dobrá kamarádka Petra Březinová a vrchní slepice paní Dana Kadlečková. Všichni se na mě dívali, Petra vrhala pohledy střídavě na mě, Honzu i Martina, jen vrchní sestra, která si trapné chvíle nevšímala, začala líčit můj zdravotní stav v kostce.

,, Pacientka Lenka Šímová hospitalizovaná pro akutní záchvat AM5 od včerejšího odpoledne, podána infuze, střídaná po 3 hodinách, krevní tlak 110/70, teplota 37,6 °C.‘‘ Stručně a výstižně, že? Ale hádejte, co bude dál? Martin se jen přihlouple směje, Petra se tváří trochu vyděšeně a slova se neujímá nikdo jiný než lékař sloužící noční.

,, Jak se cítíš?‘‘ ptá se mě, jde na něm vidět, že je trochu nervózní. Budu milá.

,,Jde to‘‘ odpovídám bez výrazu, i když bych na něj nejraději začala křičet.,, Dobře, tak si sedni, vyhrň si triko a zhluboka dýchej.‘‘

            Sakra, sakra, srdce mi bije jako o závod, pokouším se ho trochu zklidnit, ale už to nemůžu protahovat, musím udělat, co chtěl. Bože, určitě mu dojde, že je to kvůli němu, když tu byla sestra, tlak jsem měla normální. Teď by se to rozhodně říct nedalo, a když jsem ucítila jeho ruce na zádech, bylo to snad ještě horší. Naštěstí na to nijak nereagoval, ale viděla jsem, že si je mého splašeného srdce moc dobře vědom. Naneštěstí tahle chvíle mučení zdaleka nekončí.

,, V pořádku, teď si lehni a pokrč nohy.‘‘ profesionál každým coulem.

Nikdy jsem si u běžného vyšetření nepřipadala hůř. Všichni mě pozorovali zkoumavými pohledy, Martin mi přišel, že se náramně baví. To má u mě, mohl mě klidně nechat doma, není to se mnou tak špatné. Zase chvíle ticha, je na mě opravdu vidět, že se mi do toho nechce, ale umínila jsem si, že na mě nepůjde nic znát. Lehla jsem si, jak říkal, ruce podél těla a tvrdohlavě jsem koukala na skvrnu na stropě.

            Jednou rukou mi vyhrnul triko a druhou začal promačkávat citlivé břicho. Skvrna na stropě začínala být čím dál zajímavější. Tohle vyšetření je nejdůležitější, a proto trvá tak strašně dlouho. Pořád mě pozoroval a hledal na mě jakoukoliv reakci, ale já se tak snadno nedám.

            ,,Bolí to?“ zeptal se starostlivě. Hádej!!!

,, Ani ne“ vypustila jsem ze sebe zbývající kyslík.

,, Dobře, takže pokračujeme v půdní medikaci, s výměnou infuze měřit KT a teplotu.‘‘ To už ale nepatřilo mě, ale účastníkům tohoto představení. Martin mě pohladil po čele,, kdyby něco, tak volej“, Petra se na mě povzbudivě usmála, ale to už se otáčeli ven ke dveřím, aby se přesunuli k dalšímu pacientovi.

            Pro tuhle chvíli to mám za sebou. Pravděpodobně ho celou noc neuvidím. Začalo mi být vážně divně, bylo to něco mezi naštváním a lítostí. Choval se jako bych byla úplně normální pacient. Nedalo se z něj nic vyčíst, jestli je rád, že mě vidí, jestli by byl raději na druhé straně planety, prostě vůbec nic. Potřebovala bych se trochu uklidnit, trochu si to přebrat v hlavě. Nejraději bych začala křičet na celé oddělení a útěk do severní Afriky mi taky přišel jako dobrý nápad. Mám něco přes půl hodiny, co bude celé oddělení prázdné. Vyplížím se ven a dám si vytouženou cigaretu a kafe. Cesta kolem světa to není, ale lepší než nic. Sice bych neměla, ale nikdo na to nepřijde.

            Díky četnosti svých návštěv v nemocnici, na tomto oddělení a pokoji jsem se naučila pár užitečných věcí, velmi užitečných věcí a mít za nejlepší kamarádku zdravotní sestřičku, taky neškodí. Zvládnu bez obtíží odpojit kapačku a pak jí připojit aniž by si toho někdo všiml. Stačí jen zavřít přítok, vytáhnout jehlu a zazátkovat kanylu. ,,Auu“ no, nejsem úplně profík.

            Nedávno začal nový školní rok, počasí venku už není tak přívětivé a moje letní kraťasy a triko s krátkým rukávem mě úplně nezahřejí, ale nemám moc času, mikina musí stačit. Ještě pár drobných do automatu na kafe a jdeme na věc. Snad budu mít štěstí, můžou stát na chodbě nebo právě vycházet z pokoje, u takového maléru bych být nechtěla. Nervózně otevírám dveře, žádný hluk ani hlasy. Rychle zavřít a projít chodbou. Štěstěna se na mě usmála a z pokoje jsem se dostala bez problémů. Trochu se mi třesou nohy a točí se mi hlava, ale už jsem vyrazila na cestu.

            Rychlá cigareta a malé presso u služebního vchodu dělají zázraky. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se tvářil tak vyrovnaně. To on vlez do postele s jinou holkou a pak to dal za vinu mě. Prý jsem nezodpovědná a malicherná. ,,Debil“. Ale co na plat, stalo se. Říkám si, jestli mám kvůli jedné chybě zahodit celou dobu, co jsme spolu byli, ale nemůžu si vymazat z hlavy představu, jak si užívá s jinou. Už se musím vrátit, než si všimnou. Ležím v prvním patře a ze schodů je dobrý výhled na celou chodbu. Vizita ještě neskončila, takže mám velkou šanci na nepozorovaný návrat.

            Jak říkám, znám to tady jako svoje boty, na pokoj jsem se dostala bez problémů, jen jsem musela počkat, až přejdou do dalšího pokoje, už se jen zpátky připojit a je to. Nikdo nic neví, jen cigareta nepřinesla ten pravý a očekávaný účinek. Připadám si jako praštěná puberťačka. Je až k nevíře, jak může člověk milovat a nenávidět najednou. I když to možná přeháním, nenávist není to pravé slovo. Jo, na začátku určitě, ale teď se misky vah přiklánějí spíše k touze mu odpustit. Vím, že toho lituje. Chtěla bych to udělat, zase ho k sobě přivinout a zapomenout na hloupou chybu, ale vlastní ublíženost mi to nedovolí. Hlubokomyslné myšlenky.

            Vzbudila mě až Petra, když mi měřila tlak.

 ,,Jak ti je?“

,,Jako by mě někdo přetáhl kladivem, kolik je hodin?“

 ,,Půl deváté, byl za tebou Martin, když odcházel domů, ale spala jsi, mám tě pozdravovat.“ Usmála se a podávala mi teploměr.

,,Díky, kde je on?“

 ,,U sebe, pustil se do papírů, mám ho zavolat?“

,,Ne, jen jsem to chtěla vědět.“

 ,,Jasně, kdybys ho viděla při vizitě, po tom co jsme byli u tebe, se vůbec nesoustředil, dokonce se ptal dvakrát na informace o pacientovi a jednou zapomněl nadiktovat léky, Martin mu to musel připomenout.“

,,No skvělý, třeba se jen špatně vyspal, nebo tak.“

,, To určitě, první pokoje zvládnul normálně, už mi můžeš dát ten teploměr.“

,,Teplota ti pořád neklesá, to není moc dobrý, kdyby něco tak pípni, ještě za tebou přijdu, ale musím projít oddělení, jestli jsou všichni, kde mají.“

 ,,Jo, díky, zatím se měj.“

            Takže je u sebe. Super a já jsem si zařídila pěkně dlouhou noc. Spát takhle večer a vypít presso znamená, že neusnu ani o půlnoci a jít si za ním pro prášek? To není zrovna nejlepší nápad. Tohle bez jeho souhlasu nezařídí ani Petra. Kdyby to bylo jako dřív, byla bych nadšená, že tu spolu strávíme noc. Ležel by se mnou na posteli, možná bych ho přesvědčila, že mi je vlastně dobře a nezůstali bychom jen u ležení. Jenže co teď? Je půl deváté, v devět zamykají hlavní vchod, to znamená, že mám ještě šanci proplížit se z pokoje. Rychle se odpojím, mikina, jo a taky mě nezabije ani další kafe, když už stejně nebudu spát. Jsem tu skoro jako doma a neutíkám poprvé, takže mám dobře propracovanou dovednost nehlučně otevíraných dveří. Petra měla pravdu, oddělení je úplně prázdné. Jsem ráda, že dneska slouží zrovna ona. Bez ní by to bylo ještě těžší.

            Schody mi dělají trochu problém, ještě jsem se úplně neprobrala a automat dělá celkem hluk, ale snad nikdo nepřijde. Venku se taky pěkně ochladilo, asi to nebyl tak dobrý nápad. Pořád se mi honí hlavou, jestli mě Martin nepřijal schválně, ví, jak to s Honzou máme a čeká nás ještě ranní vizita. Znovu na něj koukat a vidět jak se ke mně chová, jako k cizí mě asi zabije, ale ublížil mi. Většinou mě kvůli těmhle malým záchvatům netahá rovnou do nemocnice. Obvykle zůstanu doma a on za mnou chodí, ale teď si vymyslel, že nemocnice bude lepší. Samozřejmě, nemůžu se nikam hnout, jsem tu pod dozorem a ještě vychytám Honzovu směnu. Samé výhody, ale už musím zpátky, než se Petra vrátí. Chodba je prázdná, jdu na to, snad to vyjde jako poprvé. Už je pěkná tma a na chodbě se nesvítí, ale to není na škodu, když dělám něco, co nemám.

            ,, To si snad děláš srandu.“ Ozval se za mnou důvěrně známý hlas, i když trochu prosycený hněvem.

,,Do prdele.“ Lekla jsem se. Chytil mě zrovna když jsem za sebou zavírala dveře. Zapomněla jsem zkontrolovat schody, školácká chyba, sakra.

,, Co tady děláš?“ Chtěla jsem mu odseknout, že hraju na schovávanou, ale nebudu přilévat olej do ohně, už tahle to není moc dobré.

 ,,Šla jsem si pro čaj“ lhala jsem a schovala ruku za záda. Došel až ke mně, všiml si, jak schovávám kelímek, natáhl se pro něj a vzal mi ho z ruky.

,,A proč jdeš z venku?“ to znělo hodně chladně.

,,Chtěla jsem na vzduch“ vzdorovitě mu koukám do očí, do těch krásných hnědých očí.

Koukl se do kelímku.,,Takže čaj a na vzduch, jo? Copak ses zbláznila? Máš vůbec rozum? V tomhle stavu utéct z pokoje na kafe a cigáro? Po dvanácti hodiách na kapačkách ti ještě ani neklesla teplota a ty tu běháš po chodbách?“ Skoro na mě začal křičet.

,,Dej mi pokoj“ otočila jsem se a vracela se zpátky na oddělení, po pár krocích jsem s hrůzou zjistila, že jde za mnou. Došel se mnou až do pokoje, tak to se opravdu nepovedlo. Tvrdohlavě jsem si sedla na postel a překřížila ruce i nohy, ani se na něj nepodívám. Moje odvaha má, ale svoje meze. Snad z toho neudělá velkou scénu.

,, Kdo tě odpojil od kapačky? Petra?“

,,Ne, udělala jsem to sama.“

,,To snad nemyslíš vážně, jak ses chtěla napojit? Nechala jsi tady tu jehlu válet, už není sterilní, snad sis jí tam nechtěla vrátit?“

            Tak jo, je hodně naštvaný. Seděla jsem na posteli a nezmohla se na slovo. Honza se otočil na podpatku a odkráčel z pokoje. To bude ještě pěkný průšvih. Nechal za sebou otevřené dveře, takže jsem věděla, že se vrátí. Slyšela jsem ho mluvit, hlas mu přeskakoval vztekem, ale naštěstí jsem mu nerozuměla, jen doufám, že to neschytá i Petra.

            Za chvilku byl zpět s novou kapačkou v ruce a začal jí bez řečí chystat, nestála jsem mu ani za pohled. Kousala jsem se do jazyku, aby ze mě nezačali lítat slova, kterých bych mohla litovat, ale stálo mě to hodně námahy. Křičet na něj by mi rozhodně nepomohlo. Vzal mě za ruku, odzátkoval kanylu a napíchl novou jehlu.

,,Tak vysvětlíš mi to? Jak tě napadlo udělat takou blbost?“

,,Proč se staráš? Myslela jsem, že tohle máme za sebou.“ Neříkala jsem to naštvaně, jen jsem mu chtěla připomenout naší poslední hádku.

,,Je to moje práce. Kolik jsi vypila toho kafe?“ pořád zněl dost naštvaně.

,,Jedno“ chvíle ticha, sakra,,a jedno po vizitě.“ Přiznala jsem po pravdě. Hrála jsem si s lemem trička, bála jsem se na něj podívat. Asi mi začalo docházet, co myslel tou nezodpovědností.

,,Lehni si!“

,,Ne, nic mi není.“

,,Lehni si“ myslel to vážně.

Udělala jsem, co chtěl, už jsem neměla odvahu vzdorovat. Probíhalo to stejně jako při vizitě. Vyhrnul mi triko těsně pod prsa a začal vyšetřovat břicho. Tentokrát se mi nepodařilo zahrát takovou hrdinku a ze rtů mi uniklo bolestivé zasténání.

,,Auu“

Střelil po mě pohledem, který nebyl zrovna lítostivý, ale spíš tázavý a vyzývavý, jako by si říkal, tak přeci jenom nějaká reakce. Soustředil se na vyšetření a pak si začal mumlat něco o hlouposti a důsledcích. Neznělo to moc dobře. Z ničeho nic se natáhl a chytil mě za nohu.

,,To kafe ti mohlo pořádně ublížit, copak si to neuvědomuješ? A ještě se ani pořádně neoblékneš, máš úplně ledové nohy!“

(ubohá porážka a přiznání viny.)

,,Pojď za mnou“

,,Cože? Kam?“

Neodpověděl. Celou dobu na mě hodně šetřil slovy, což mi vadilo snad ze všeho nejvíc a touto jednoduchou větou u mě způsobil i pocit strachu. Kam chce jít? Seskočila jsem z postele, trochu rychle, chtěla jsem mu ukázat, že se mnou nic není, ale takový účinek se nedostavil. Zamotala se mi hlava a Honza mě chytil za loket, aby mi poskytl oporu. Jen zakroutil hlavou, pustil mě a vydal se z pokoje. Moje vyhlídky nejsou dobré. Napadá mě, jestli mě nevede k telefonu a nechce zavolat Martinovi. Mít tady ještě naštvaného primáře by vůbec nebylo dobré, ten by se totiž nezdráhal na mě křičet.

Zahnuli jsme ven z oddělení, tak to je zajímavé, předpokládala jsem, že mě vede na ošetřovnu, ale ta je na druhé straně. Zbývá ještě lékařský pokoj, možná to chce vyřídit v soukromí. Na chodbě jsem si všimla Petry, jak vychází z pokoje, hodila po mě zvědavý pohled, ale něco jí asi říkalo, ať se neptá. Jen jsem zavrtěla hlavou, jakože nevím a pokračovala jsem za Honzou, který se mi začal vzdalovat, ale minul i lékařák.

,,Aha, sono“ najednou mi to došlo.

,,A co sis myslela?“

,,Nic“

            Odemknul dveře a rozsvítil světla v malé místnosti sonografie. Pokynul na mě, abych prošla a on za námi opět zavřel. Obešel vyšetřovací lehátko, sedl si k samotnému přístroji a začal ho chystat. Nemusel mi nic říkat, věděla jsem, co mám dělat. Jen jeho chladnost mě pořád zarážela. Nikdy se takhle nechoval, skoro jsem ho nepoznávala. Fajn, udělala jsem blbost, ale kdyby na to nepřišel, nebyla by to žádná věda. Vlastně jsem teď začínala být naštvaná já. Snažím se chovat normálně, aby to mezi námi nebylo ještě horší, a on si toho snad není vůbec vědom. Štve mě, že nic neříká, to ticho je horší než kdyby nadával.

            Obrazovka počítače zazářila a po chvilce potemněla. Jasný signál, že už je připravená k práci. S dalším povzdechem jsem tedy vylezla na lehátko a vyhrnula si triko.

,,Nevzdychej, můžeš si za to sama.“

,,No jasně, podle mě je tohle tvůj výmysl“ odsekla jsem, teď vydal slabý povzdech on, taky patrně ze zoufalství. Nanesl na mě gel, už zase pekelně soustředěný lékař. Trvalo to celou věčnost, pořád v naprostém tichu. Poslouchala jsem, jak oddechuje a chtě nechtě si užívala jeho přítomnost a pozornost.

 Hlavou se mi vířily myšlenky jedné naší zastávky vedle na lékařském pokoji. Bylo to tak měsíc před naším rozchodem. Měl taky noční směnu a já jsem doma neměla stání. Šla jsem za ním, chtěla jsem ho překvapit a zpříjemnit mu dlouhou směnu. Myslím, že se mi to celkem podařilo, nikdy nezapomenu na jeho výraz, když se řítil ze schodů do vstupní haly, aby ošetřil ženu, kterou bolí srdce a spatřil mě. Rozhodně to byla jedna z nejhezčích nocí, co jsme spolu prožili, ale možná jen pro mě, když se nezdráhal vlézt do postele s tou káčou…

,,Tak co?“ už mě to opravdu přestávalo bavit.

Aniž by odpověděl, otočil monitor počítače ke mně a začal ukazovat na světlé fleky.

,,Ty dvě kafe pěkně rozvířily tvoje žaludeční šťávy, naštěstí jsi měla normální večeři, takže by to nemělo mít takový dopad, uvidíme, jak ti bude v noci, ale pravděpodobně sis o den prodloužila pobyt a asi budeš mít i větší bolesti.“

,,No super.“ Skvělé vyhlídky na suprovou noc.

,,Co se divíš? Snad si nečekala, že to bude jen tak? Můžeš být ráda, že to není horší.“

,,Jo, jsem štěstím bez sebe.“

Už aby tahle noc skončila, ráno sice budu muset zvládnout i naštvaného Martina, ale nemůže to být horší než tohle.

            Podal mi ubrousky, abych ze sebe mohla sundat gel, ale sranda ještě neskončila.

,,Chováš se jako malá holka, nepřemýšlíš nad důsledky toho, co děláš a já musím pořád koukat na to, jak si ubližuješ!“ zoufalství v jeho hlase bylo více než patrné, začal přecházet po místnosti a ve mně tahle věta vyvolala víc bolesti než několik záchvatů dohromady.

,,Neboj, už nemusíš, vlastně jsem měla dojem, že jsi rád, že už to nevidíš!“

Opět jsem seskočila z lehátka, tentokrát mi nohy neselhali a já se vyřítila z ordinace bez jediného dalšího slova. Stihla jsem si ještě všimnout, jak zkameněl s otevřenou pusou a svěšenými rameny uprostřed pokoje.

            Bez dechu jsem došla do pokoje a svalila se na postel, takže takhle to je, obtěžuje ho, že nejsem jako jiná zdravá holka, o kterou by se nemusel starat nebo koukat jak se svíjí v křeči a proklíná celý svět, ale to si snad mohl uvědomit dřív! Co čekal, že se stane? Že díky jeho lásce budu vyléčená a už nikdy nebudu mít žádný záchvat? Nebo že kvůli nemoci zalezu do postele a už nikdy nevylezu, abych se vyhnula potížím?

            Třásla jsem se, možná zimou nebo vzteky, ale bylo mi to jedno. Najednou mi to došlo. Byl naštvaný na svoji lehkomyslnou, nemocnou holku a tak zběhl za jinou, pravděpodobně zdravou, se kterou nemusel řešit její zdravotní ani emociální stav. Ta nemoc je hloupá, nenávidím jí, nenávidím, že moje tělo reaguje na psychický stav tím, že přestane pracovat, ale nechci se kvůli tomu vzdát svého života. Zkoušet a objevovat nové věci a nemyslet jen na to jaký to může mít dopad. Copak to nemůže pochopit?

Bože musím pryč, nechci s ním být ani v jedné nemocnici, ale už není žádná možnost útěku. Nemůžu ho znovu vidět, nesnesu, jestli se mě bude ještě dotýkat. Dochází mi, proč byl Martin tak dlouho proti našemu vztahu. Dovedl si představit přesně tuhle situaci, kdy já budu pacientka v nemocnici, Honza bude můj lékař a nedokážeme spolu být ani v jedné místnosti.

Bývali doby, kdy bych se nezdráhala ztropit scénu, vyžadovala okamžité propuštění a pravděpodobně by mi to i prošlo, ale z toho už jsem vyrostla. Nebudu dělat větší zmatky a chovat se jako rozmazlený fracek, přece jen přijímám svůj díl viny svým opravdu nezodpovědným chováním.

Zvedl se mi žaludek, tohle je taky nedílná součást mojí nemoci, častá potřeba ze sebe při záchvatu dostat všechno, co jsem jedla. Na poslední chvíli jsem stihla doběhnout do koupelny a sklonit se k záchodu, ani jsem si nestihla stáhnout vlasy, abych si je nepozvracela.

Uslyšela jsem zvuk otvíraných dveří, když v tom se ke mně sehnula Petra, aby vynahradila chybějící gumičku. Naštěstí jsem toho dnes moc nejedla, takže to nebylo tak zlé, ale chuť žaludečních šťáv v krku je něco, bez čeho bych se ráda obešla.

            ,,Dobrý?“ ptala se Petra. ,,Poslal mě sem Honza, prý se na tebe mám jít podívat, jestli jsi v pořádku.“

,,Jo, dobrý, znáš to.“ Odpovídám znechuceně.

,,Co se stalo? Kam jste šli? Vůbec jsem si nevšimla, kdy ses vrátila, jen Honza teď přišel, abych tě šla zkontrolovat.“

            Vždycky jí to hodně mluvilo, ale měla jsem to ráda.

,,Vzal mě na sono a trochu jsme se nepohodli.“

,,Cože?“

,,No jo, udělala jsem blbost a on mě u toho nachytal, ale nechci to moc rozebírat.“

            Pomohla mi vstát ze země, ale pořád se tvářila dost nechápavě. Asi se jí nelíbilo, že jsem jí odbyla tak nic neříkající odpovědí. Naštěstí mě znala moc dobře a už se nevyptávala.

,,Můžeš mě odpojit od kapačky? Ráda bych se vysprchovala.“ Prosila jsem jí.

,,Nevím, je ti dobře? Nemám pro něj radši dojít, aby se na tebe podíval?“

,,Ne, jen to ne, chci si vlézt do sprchy a trochu se uklidnit“

,,Dobře, půjdu mu říct, co se stalo a zeptám se.“

,,Fajn.“

Odešla z pokoje, ale já jsem nečekala, až se vrátí. Začala jsem se svlékat, triko jsem musela přehodit přes celý stojan, ale měla jsem celkem svobodu i s kapačkou v ruce. Náplasti sice ve vodě nevydrží, ale co těch tu mají dost.

V teplé vodě jsem se konečně začala trochu uklidňovat. Jen jsem stála, nechávala si po těle stékat proudy vody a dýchala horký vzduch.

Zanedlouho byla Petra zpátky. Stála za závěsem a mluvila na mě, nerozuměla jsem jí jediné slovo. Neochotně jsem zastavila vodu a vystrčila hlavu ze sprchy.

,,Věděla jsem, že nepočkáš. Podej mi ruku.“ Udělala jsem to a ona ze mě vytáhla jehlu a schovala jí do sterilního krytí.

,,Co říkal?“ ptala jsem se.

,,Že se můžeš vysprchovat, ale nesmíš tam být dlouho a pouštět moc horkou vodu aby ti nevylezla horečka. Taky, že tu s tebou mám zůstat a počkat až budeš hotová.“

,,Super, potřebuju chůvu.“

,,Nech toho, má o tebe strach.“ Bránila ho.

,,To jistě“ znovu jsem se schovala za závěs a Petře už nevěnovala žádnou pozornost. Trochu mi vzali mojí radost z koupele, ale i tak jsem si to užila. Miluju teplou vodu, obzvlášť když s ní nemusím šetřit. Umyla jsem si vlasy, celé tělo a ještě si pod tekoucí vodou vyčistila zuby. S velkou nelibostí jsem zavřela kohoutek a koukala na poslední padající kapky. Náladu jsem měla opravdu mizernou.

            Petra mi přes závěs podala ručník a trochu si zanadávala, že to přeci jen trvalo dost dlouho. Rychle jsem se usušila, aby mi mohla vrátit jehlu, kam patří a vrátila se na oddělení.

,,Je ti líp?“ ptala se a zkoumavě mě prohlížela.

,,Jo celkem jo, sprcha byla skvělá, radši se běž, ať nemáš průšvih ještě ty.“ Radila jsem jí.

,,To je dobrý, mám počkat, dokud nevlezeš do postele.“

,,Ale prosím tě, to byl takhle konkrétní? Můžeš klidně jít, chci si ještě rozčesat vlasy a neboj, do postele trefím.“

,,Hele vážně, co jsi udělala?“ vyzvídala.

,,Ale nic, vážně běž, co když ti stopuje čas“ dělala jsem si z ní srandu.

,,Dobře, tak dobrou noc, a kdyby něco tak se ozvi.“

,,Jasně, dobrou“

            Konečně jsem zase osaměla. Rozčesávání vlasů trvalo celkem dlouho, ještě jsem se natřela krámem a je hotovo. Díky tomu, že tu bývám celkem často, přidělil mi primář stálé lůžko na tomto V.I.P pokoji, takže tu mám dost osobních věcí a nemusím pokaždé shánět, co potřebuji. Zatím se stalo jen jednou, že tu se mnou byla jedna slečna, dcera ředitele, přišlo mi to celkem zvláštní, nejsem zvyklá, že by tu byl i někdo jiný. Už po několika hodinách co se probrala, jsem jí nemohla vystát, rozmazlená slečinka, která zaměstnávala celé oddělení. Naštěstí tu nestrávila moc času, byla na operaci slepého střeva.

            Vrátila jsem se do postele a snažila jsem se usnout, i když jsem věděla, že je to celkem marné. Na nemocnicích je obecně nejstrašnější to, že když vám není vážně zle, tak se tu strašně nudíte. Zkoušela jsem knížku, hry na telefonu i internet, ale nic mě nezabavilo na dlouho a tak jsem jen koukala na hodiny.

Krátce před jedenáctou hodinou přišla Petra znovu, s novou kapačkou, teploměrem a měřičem krevního tlaku.

,,Ještě nespíš? Myslela jsem, že tě budu budit.“

,,Ne, ne, nějak to nejde, jak to dneska jde?“ zajímala jsem se a vzala si od ní teploměr.   

,,Celkem dobrý, je klid, jen Dana mě pořád vytáčí, chce, abych přepsala všechny záznamy z operací za celý měsíc do počítače. Takže jsem ráda, že můžu na chvilku pryč.“

            Začala mi měřit tlak a já si jí představila, jak se rozčiluje u počítače, protože nemůže přečíst písmo doktorů. Vždycky s tím měla problém.           

,,130 na 80, je to víc než předtím, jak ti je?“

,,Hrozně se nudím, ale jinak docela pohoda.“ Lhala jsem.

,,Ty se nudíš? Buď ráda, že můžeš spát, klidně si to s tebou vyměním a Danu budeš celou noc snášet ty.“

,,Ne, díky to radši ne.“

,,Já si myslím, chceš půjčit nějaký časopis? Určitě tu něco najdu.“

,,Ani ne, děkuju, radši se zkusím trochu vyspat.“

,,Dobrý nápad.“

            Ještě mi vyměnila kapačku, rozloučila se a odešla.

Bylo teprve něco po půl dvanácté a já už nemohla ani ležet. Vstala jsem z postele a zamířila k oknu, je to moje oblíbené místo. Po rekonstrukci udělali u oken široké parapety, na kterých se skvěle sedí a z oken je výhled na město. Zabalila jsem se do deky, aby mi nebyla zima, vzala si telefon se sluchátky a pracně se vyškrábala do okna. Pohodlně jsem se uvelebila a začala přehrávat oblíbené písničky.

            Tenhle večer snad nemohl být horší. Pořád vidím, jak se tvářil, když mi říkal, že jsem jako malá hloupá holka, která dělá jednu blbost za druhou. Ještě jsem si k tomu přidala, že on to potom musí napravovat.

            Mám sobě hrozný zmatek. Něco mi říká, že by se tak nerozčiloval, kdyby mu na mně nezáleželo, ale pak mi přijde, jako by byl naštvaný, že to tak je. Nerozumím ani sobě ani jemu. Každopádně to řekl jasně. Vlastně už podruhé a já si připadám provinile za jeho chybu. Zavřela jsem oči a pokusila se na chvilku vypnout směsici myšlenek.

            Neslyšela jsem, jak otevřel dveře, ani jestli něco povídal, najednou jsem ucítila, jak se mě někdo dotkl na rameni. Škubla jsem sebou, bouchla se do hlavy o okno a pestře zaklela.

            ,,Auu“ teď mi ještě přibude boule na hlavě.

,,Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, ale tys mě neslyšela.“ Tvářil se jako by mu právě umřel domácí mazlíček, i když mu trochu cukalo v koutcích z mojí vyplašené reakce. Vždycky se bavil, tím jak jsem lekavá.

,,Co tady děláš?“ ustoupil, když uslyšel studený tón mého hlasu.

,,Přišel jsem se na tebe podívat, a když nespíš tak bych se i rád omluvil. Promiň, neměl jsem nic takového říkat.“

,,Trochu pozdě nemyslíš?“

,,Jo, já vím, uklouzlo mi to, chtěl jsem se chovat profesionálně“

,,Super, ale proč se omlouváš, za něco, co si myslíš? Alespoň to bylo upřímné.“

,,Protože ti to ublížilo a já jsem si umínil, že už to víckrát neudělám!“

,,Aha, na to je už taky pozdě.“

,,Ne, nech mě ti to vysvětlit.“

,,Co chceš vysvětlovat, že jsem tě svým nezodpovědným a umíněným chováním dohnala až k nevěře?“ Nemluvila jsem přímo k němu, ale k jeho odrazu ve skle a můj hlas začal nabírat i závan hysterie, celá tahle situace byla směšná, a jestli bude pokračovat ještě chvilku, začnu se omlouvat já jemu. ,,Tohle slyšet nechci.“

,,Ne, tak to si nemysli, tahle to nebylo. Spíš šlo o něco, s čím jsem se pral já sám. Koukat na tebe jak si užíváš života, který ti jen ubližuje a nemoct s tím nic udělat je hrozný. Tahle jsem to myslel, ty se s tím pereš úžasným způsobem. Ta bezmocnost, že já s tím nemůžu nic udělat, nějak ti pomoct a vyřešit to mě ten večer dohnala do té hospody, k pití a nakonec k té holce. Byla to taková blbost a moje slabost, ani nevíš, jak jsem si za to nadával hned, co jsem si na to vzpomněl, ta představa, že tě chci chránit před světem, aby ti nemohl ublížit, a pak ti takhle ublížím já. Nejradši bych si nafackoval. Mě jen trvalo dlouho uvědomit si, že je to vlastně boj s větrnými mlýny nebo věčný začarovaný kruh, protože tě miluji právě i za to jak jsi v tomhle statečná i za to, že máš někdy činy rychlejší než mozek.“ Usmál se a pokračoval. ,, V tom právě vidím ten začarovaný kruh a tohle jsem si musel vyřešit sám. Celá tahle zamotaná řeč ti má říct hlavně to, že tě strašně moc miluju, mrzí mě, že jsem ti ublížil neuváženým činem i tím vším co jsem ti řekl a doufám, že mi to jednou odpustíš.“

            Chrlil ze sebe všechny ty věty a já jsem jen stěží chápala jejich význam. Pokud jsem, ale postřehla správně, je naštvaný na mojí nemoc, ne na mě a to zoufalství, že mi nemůže pomoct, ho dohnalo až k tomu aby mi ublížil. Láska opravdu nepobrala moc rozumu.

,,takže tys to udělal z vlastního zoufalství kvůli mé nemoci?“ snažila jsem se to pochopit.

Pořád byl celkem zadýchaný, přecházel po místnosti, ale když uslyšel můj nechápavý tón, zastavil se a přišel blíž ke mně.

,,Vlastně jo.“ Odpověděl.

,,To je hloupý, ale máš pravdu, někdy dělám jednu pitomost za druhou, ale nemůžu žít jen tou nemocí.“

,,A proto tě miluju, protože tvoje nemoc u tebe není na prvním místě, jako je to u většiny lidí s AM5, se kterými jsem se setkal.“

            Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, takový rozhovor jsem opravdu nečekala, je to až moc dlouhý večer a já začínám být opravdu unavená. Slezla jsem z okna a zamířila k posteli. Dosedla jsem a pořád si rovnala myšlenky. Najednou mi to bylo všechno jasné.

,, Chybíš mi“ bylo to skoro neslyšné, ale jeho reakce byla okamžitá. Na chviličku zkoprněl, jako by nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Pak se sesunul na mojí postel a vzal mi obličej do dlaní.

,,Ty mě taky, strašně moc mi chybíš. Můžeš mi to odpustit a znovu mi začít věřit?“

O nějakém naštvání už tu nebyla řeč, jen se na mě prosebně díval a v jeho očích jsem viděla velkou bolest, jeho i mojí.

,,Musím, už to nemůžu vydržet, proto jsem tady skončila, myslím, že to Martin věděl.“ Usmála jsem se. ,, Miluju tě.“

Najednou jsem se mohla znovu nadechnout, jako bych po dlouhé době objevila svoje plíce. Políbil mě, po několika měsících, byl to úžasný, živý, krásný a důvěrně známý polibek. Pak se z ničeho nic odtáhl a zachmuřeně se na mě díval.

,,Chceš mi říct, že jsi dostala záchvat kvůli mně?“

,,No nebyl by to první, prostě to trvalo už hodně dlouho, co jsem si připadala divně a když mi došlo proč to tak je, už jsem byla v křeči u Martina.“

,,To snad ne, nikdy jsem ti nechtěl ublížit a už vůbec ne takhle fyzicky, promiň.“

,,Neomlouvej se, za to nemůžeš, to jenom moje tělo moc reaguje na mysl.“

            Začal mě znovu líbat a já jsem se ho nemohla nabažit, dotýkala jsem se ho všude, kam jsem dosáhla. Snad jen proto, abych zjistila, jestli je stejný, jestli se mu vlasy na zátylku pořád vlní, jestli když ho políbím na krku, bude vydávat ten legrační zvuk. Byl to on, byl tady a jen můj. Zadýchaní jsme se svalili na postel, ale pořád jsme se dotýkali, jako bychom ani jeden nemohli uvěřit tomu, že se to opravdu děje.

,,Jo, a na ten útěk jsem nezapomněl. Pořád jsem naštvaný, že takhle hazarduješ, ale když mi to dovolíš, budu tady a budu ta tvoje zodpovědnější část mozku.“ Zase se smál, už jsem zapomněla, jak krásný má smích.

,,Vím, že to nebude hned jako dřív, ale pokusím se ti vynahradit všechen čas, který jsme nebyly spolu.“

            Znělo to až moc dramaticky, ale chápala jsem ho. Taky jsem chtěla vědět, co celou dobu dělal, když v tom mi to došlo. Nesnášela jsem se za to, co musím udělat, přerušit tuhle chvíli, na kterou jsem se těšila tak dlouho, ale musí to vědět. Nemůžeme začít s další lží.

Pomalu jsem se odtáhla a sedla jsem si.

,,Musím ti něco říct.“

Zůstal ležet, ale najednou se už netvářil tak spokojeně, možná tušil, co přijde. Čekal. Nemohla jsem se k tomu přimět, ale už jsem začala.

,,Víš, když jsem odjela do ozdravovny, někoho jsem tam poznala. Byl to psycholog, hodně jsme se spolu bavili, opravdu mi pomohl. A jednou, když se blížil konec pobytu, jsme se tak nějak….. no byli spolu.“ Udělala jsem to, ale pohled na něj byl jako bych mu právě zničila jeho představu o mě.

. ,,Nic to neznamenalo, věř mi, stalo se to jen jednou, když jsme spolu nebyli. Promiň.“

            Teď jsem čekala já, byla to věčnost, ale dala jsem mu jí, aby to správně pochopil a zpracoval. Pořád mlčel a pak se na mě podíval a řekl:

,,Věřím, co se stalo, stalo se, já jsem s nikým nebyl. Hlavní je, že se to nebude opakovat.“ Usmál se a jemně mě políbil. Jenže to nebyla jediná perlička, co jsem pro něj měla.

,,To není všechno, víš, on tak nějak začal učit základy psychologie u mě na škole. Nevěděla jsem to a nic to neznamená, nic mezi námi není, ani jeden to nechce, má ženu na stáži v Americe. Pro oba to byla jen chyba.“

,,Chceš mi říct, že se s ním denně vídáš?“

,,Ano, prosím nenaštvi se, ale i přesto je to můj kamarád, učitel a psycholog – každý pátek s ním mám sezení, pomáhá mi.“ To už jsem mluvila někam k matraci. Bála jsem se, že tohle nemůže dopadnout dobře.

,,Vadí ti to hodně?“ ptala jsem se vyděšeně.

Nic na to neřekl, vstal z postele, ani se na mě nepodíval. Nedivím se mu.

,,Jdu se podívat po oddělení, ještě přijdu.“

Doufala jsem, že jen potřebuje chvilku, aby to promyslel. Snad si uvědomuje, že s tím nemůžu nic udělat. Jsem v maturitním ročníku a nemůžu si dovolit dělat zle, kvůli profesorovi a ani to nechci. Nelhala jsem, když jsem řekla, že je Ondra můj kamarád, ze začátku mi to přišlo hodně divné, že kluk, se kterým jsem spala, stojí před celou třídou a vykládá látku, ale několikrát jsme o tom mluvili a už jsem si zvykla i pro něj to byl šok, když mě poznal mezi studenty.

Já v tom vlastně nevidím žádný problém, ale beru, že Honzovi se nelíbí představa, že se denně vídáme, bavíme se spolu, jen doufám, že mi věří, že se mezi námi nic nestane.

S těmi to myšlenkami jsem upadla do neklidného spánku, Honzi jsem se nedočkala, jak říkal. Takže to asi bude mít ještě velkou dohru, snad si nerozmyslel všechno, co mi řekl.

Vzbudilo mě náhle rozsvícené světlo v místnosti. Věděla jsem, že to znamáná půl šestou ráno, tedy přípravdu na první vizitu a střídání směn. Přišla sama vyrchní sestra, šlo vidět, že má za sebou dlouhou noc, takže její návštěva neznamenala nic příjemného. Už jen to jak jsem vešla, otráveně pozdravila a podala mi teploměr.

Stále neprobraná jsem si ho vzala a začala jsem si uvědomovat, že mi není zrovna nejlíp, když mi oznámila, že ani můj tlak se nezlepšil. Pořád moc nízký a teplota zase naopak vyšší. Ještě zkontrolovala kapačku a šla se vrhnout na další pokoj.

Otočila jsem se na druhý bok, mám ještě chvilku než jsem opět příjde celé procesí, jsem strašně unavaná, to ponocování mi neudělalo moc dobře, říkala jsem si vduchu už zase skoro spící.

S jemným zaklepáním se otevřeli dveře a vstoupili všichni sloužící zaměstnanci, v čele s primářem. Už ode dveří se na mě usmíval, ale já jsem ho viděla jen stěží, měla jsem problém udržet se s otevřenýma očima. Všiml si toho hned jak se přiblížil k mojí posteli, ještě jsem se stihla podívat na Honzu, který vypadal trochu ustaraně, než se přede mě postavil Martin, teď už bez úsměvu

,,Dobré ráno“ pozdravil, i když to znělo spíš jako otázka.

,,Ahoj“ zamumlala jsem a pokusila se o úsměv. Než jsme si stihli říct víc, pustila se vrchní do líčení mého aktuálního stavu.

,,…tlak 100/60, teplota 37,8°C, infuze podávána celou noc po třech hodinách.“ Ukončila svojí řeč a já jsem věděla, že je zle. Tohle neokecám ani za nic. Bylo na mě vidět, že se můj stav zhoršil, ale teď to potvrdili i výsledky a Martina zrovna nepřelstím. Tvářil se dost naštvaně, ale kupodivu se obrátil na Honzu, který stál trochu zkamenělý stranou a díval se do země.

,,Můžeš mi to vysvětlit??? Jak to, že mi jí vracíš v tomhle stavu? Co jsi tu s ní v noci dělal? Nechal jsem ti jí skoro v pořádku s tím, že dnes bude moc jít domů a najdu jí ještě v horším stavu než sem přišla!“ to naštvání bylo vážně znát.

Než stačil Honza zareagovat a odpovědět vložila jsem se do toho, na mě se bude přeci jen zlobit míň.

,,To já, ne Honza, večer jsem utekla a vypila dvě kafe.“o cigaretách se zmiňovat nebudu.

,,Nechal jsi jí odejít z pokoje a pít kafe? No to si děláš srandu.“ Tak jo, moc jsem tomu nepomohla. Teď by ho nepřesvědčil ani Dalajláma, všechna vina padá na Honzovu hlavu ať udělám, co udělám.

,,Nenechal jsem jí odejít“ Honza se zmohl jen na slabou obranu.

,,To je jedno, vyřídíme si to spolu později“ zavrčel Martin a obrátil se zpátky ke mně. ,,Lehni si na záda“ poručil.

,,Marti, ne.“  Zaškemrala jsem, i když jsem věděla, že je to chabý pokus.

,,No tak, můžeš si za to taky sama.“ Sice to už neřekl naštvaně, ale to mi moc nepomohlo. Věděla jsem, že tohle vyšetření nebude nic příjemného. Otočila jsem se na záda s jistým úšklebkem bolesti. V tuhle chvíli je bolestivé snad i dýchání. Odhrnul ze mě deku a stejně jako Honza včera mi začal vyšetřovat břicho. Bolelo to a hodně.

Jen co to trápení ukončil, poručil Petře aby ze mě vytáhla kapačku, protože ta už neměla žádný efekt. Právě jsme přešli na těžší kalibr, a to znemnalo injekce, každé tři hodiny. Takže se mám na co těšit. Naštěstí má tenhle stav i výhodu, opravdu prospím hodně času. Než vyšli z pokoje, tak jsem téměř spala, ale i přes to jsem slyšela, jak Martin na Honzu na chodbě nadává.

            Nakonec to nedopadlo, tak nejhůř. Záchvat jsme zvládly do dvou dnů. Myslím, že i díky Honzovi, který po vizitě přišel, omluvil se, že za mnou v noci nestihl přijít dokud jsem nespala a přiznal, že mu nevadí, že se s Ondrou vídám. Má jen podmínku, že ho chce poznat. To bude ještě hodně zajímavé.

            Vše se začalo vracet do starých kolejí. Byli jsme spolu. Nemocná, praštěná a občas nezodpovědná Lenka a už opět vyrovnaný, obětavý Honza.