Půlnoc 3

Ani nedokážu spočítat všechny možnosti. Tedy co udělá, nebo spíš, co se chystá udělat. Vůbec ho přeci neznám. Kromě pár setkání v parku, kdy jsme kolem sebe jen prošli a já mu nevěnovala příliš pozornosti.
„Sakra, kde jsou psi?" strach v mém hlase zněl naprostým tichem, až mě to samotnou překvapilo.
Rychle jsem škubla hlavou na stranu ve snaze je najít. Ovšem jediné, co je zajímalo, byl trávník posetý nejrůznějšími pachy.
Okamžitě mi otočil hlavu zpět, zacpal rukou pusu a naklonil se k mému uchu.
„Šššš.“byl to podivně naléhavý tón. Možná snaha o uklidnění,i když do toho to mělo fakt daleko. Spíš, jako když se vás někdo snaží přimět, abyste dělali, co on chce.
Nevím, koho by v tu chvíli uklidnil. Já začala okamžitě panikařit. Snažila se nadechnout, i přes ruku, kterou přitiskl ještě víc těsněji. Můj tlukot srdce musel slyšet i on a v hlavě mi problesklo, že musím z toho sevření.
„Nešij sebou, bude to tak lepší.“ řekl zvýšeným hlasem.
Jediný, co mi proběhlo hlavou bylo, že jsem fakt v prdeli.