Skutečný život

Anotace: Ze života, o životě s troškou fantazie...

Bylo ráno…den jako každý jiný. Seděla jsem v práci. Dávala si kávu a máslový croissant. Slyšela jsem zaklepání a v tom otevřely se dveře. A stál v nich on. Ale to jsme začali úplně jiným příběhem…
S Nelou jsem se znala pár měsíců, když jsme se potkaly jsme se ve fitness. Ještě jsme o sobě nevěděly úplně všechny maličkosti, ale i tak se z nás staly dobré kamarádky. Přesto mě překvapilo to, co se stalo. Šly jsme jako každé pondělí společně cvičit, když se Nela najednou zastavila. V očích měla divný výraz. Plný překvapení, trochu nenávisti a jako by si myslela, že je to jen sen. Nebo možná i noční můra. Podívala jsem se před nás, abych viděla čeho se tak lekla. Stál tam nějaký muž, spíš mladík. Pěkný, na tváři drobné strniště, sympatický a pěkně oblečený v kalhotách a bílé košili.
„Kdo to je?“ dostala jsem ze sebe.
„Můj bratr.“ vytřeštila jsem na ní oči, ale to už se k nám její brácha přibližoval.
„Neli, tak rád Tě vidím.“ promluvil potichu jako by se bál toho, co udělá.
„Já Tebe ne! Jdeme, Emo!“ zavrčí na něj a už mě táhne pryč. Musím se na něj otáčet, protože nevěřím svým očím, co se teď stalo. Jak mi tohle mohla zapřít? Proč mi nic neřekla? Proč s ním nechce mluvit? Proč se ho bála? V hlavě mi běhá tolik otázek a Nele je jasný, že by mi to mohla vysvětlit.
„Je to můj nevlastní bratr. Máme stejného otce. Pár let jsme se neviděli. Kvůli němu mě málem obvinili z krádeže. Dostala jsem ho z drog a on se mi odvděčil tím, že držel hubu.“ vysype to ze sebe Nela a já na ní koukám s pusou otevřenou.
„A co se stalo?“ jsem zvědavá, protože mě ten kluk něčím zaujal.
„U nich…v…doma…“ zasekne se, jako by něco nechtěla říct.
„…udělal mejdan. Pozval si ty svoje úžasný kamarády a já hlídala jeho mladší sestru Elišku…Jenže se ukázalo, že se tam ztratilo pár hodně drahých kousků.“ vypráví Nela a dívá se do prázdna jako by vzpomínala.
„Nechtěl, aby se vědělo, že tam byli ti kamarádi, a tak zapíral. Jemu všichni věřili, takže to padlo na mě. Vyhodili mě a vyhrožovali, že jak se ještě někdy ukážu, zavolají policii.“ dovypráví mi to a já tomu nemůžu uvěřit.
„Je to až neuvěřitelný. Od té doby jste se neviděli?“ zeptám se opatrně.
„Ne, pořád mi psal, volal. Ale já ho nechci vidět.“ řekne takovým tónem, až mi to nažene husí kůži. Beze slova se zvedne a odejde se převléct. Stojím tam sama a snažím se ty informace srovnat v hlavě.
Nedá mi to a vyjdu znovu ven. On tam pořád stojí a kouří jednu cigaretu za druhou. Je ke mně otočený zády, takže o mně nemá ani tušení.
„Neměl by si tolik kouřit.“ řeknu a on sebou škubne. Asi čekal, že je to Nela.
„To asi neměl. Ale je hodně věcí, které jsem neměl dělat. Matyáš.“ podá mi ruku a zahodí cigaretu.
„Ema.“ vložím tu svou ruku do jeho a jako bych dostala ránu elektrickým proudem. Podívám se mu do očí, vypadá jako by cítil to samé.
„Nezašla bys na kávu?“ zeptá se mě. Doufala jsem, že se zeptá. Ale taky mi to nahání strach, co by na to řekla Nela. Nechci nic dělat za jejími zády. A tohle už vůbec ne. Ale on mě prostě dostává.
„Ano, ráda. Ale až po cvičení. Třeba ve tři tady?“ ukážu na kavárnu hned vedle.
„Jsme domluvení. Budu se těšit.“ loučí se se mnou a já rychle spěchám dovnitř.
Cvičení utíká rychle, ale Nela za celou dobu ani nepromluvila. Po cvičení se jen rozloučí, s tím, že něco má, a je pryč. Aspoň nemusím vymýšlet výmluvu, kam jdu já. Třetí hodina se blíží, tak rychle pročísnu vlasy, namaluji se a vyrážím do kavárny.
Matyáš už sedí u stolu a zamyšleně se dívá před sebe.
„Ahoj.“ pozdravím ho opatrně, abych ho nevylekala.
„Jééé,ahoj. Ani mi nedošlo, že už je tolik hodin.“ prozradí mi. Přisednu si k němu, objednám si latté a snažím se ho vytrhnout ze špatné nálady.
„Neboj, Nela si to rozmyslí.“ povzbudím ho a on na mě střelí tak nádhernýma hnědýma očima, až se mi pomalu zastaví srdce.
„Takže Ti to řekla.“ vydá ze sebe smutně.
„Ano.“ přiznávám.
„A odkud vůbec jsi, že ses ukázal až teď?“ vyzvídám, abych trochu odlehčila to napětí.
„Žiju teď v Anglii. Vrátil jsem se teď akorát na pár týdnů.“
„Aha, tak proto. Takže Anglie…teda…a co tam děláš?“
„Studuju vojenskou školu.“ odpovídá stručně. To nevypadá na dobrou zábavu. Škoda, vypadalo to nadějně.
„Ale dneska už dost o mně. Copak mi o sobě prozradíš ty, Emo?“ najednou úplně obrátí a oči se mu při vyslovení mého jména úplně rozzáří.
„Já nejsem moc zajímavá.“ usměju se rozpačitě a sklopím oči.
„Pro mě ano.“ odpoví Matyáš a já cítím, jak rudnu.
„Dělám kadeřnici, chodím ráda cvičit. Miluju kávu.“ řeknu o sobě stručně.
„A svého přítele taky miluješ?“ zeptá se mě Matyáš a já cítím napětí v jeho hlase.
„Ne, protože žádný přítel není.“ Ano. Je mi 27 let a nemám přítele. Jak pobuřující.
„To jsem rád…teda ne…ale jo, jsem.“ zakoktá se a já neodolám, abych se nezasmála. Smích je opravdu nakažlivý, protože konečně vidím úsměv i na jeho tváři. Je tak okouzlující.
Dál si povídáme už normálně a já si ani nevšimnu, jak s ním ten čas letí. Z povídání nás vytrhne až můj mobil, který začne zvonit. Volá mi Nela a Matyáš to nejspíš podle mého výrazu poznal.
„Ano Neli?“ zvednu to.
„Kde jsi? Zvoním u Tebe, ale nikdo nikde.“ zeptá se mě a já najednou nevím co říct.
„Já…zašla jsem si ještě na kafe.“ odpovím popravdě, i když ne úplně.
„Aha, chtěla jsem se Ti omluvit za ten dnešek. Dáme vínko?“ cítím z jejího hlasu, že se potřebuje vypovídat.
„Určitě. Za pět minut jsem tam. Počkej na mě.“ řeknu a položím to.
„Budu muset jít. Nela si potřebuje popovídat.“ vysvětlím Matyášovi.
„Jasný, to chápu. Vždyť jsem to způsobil já…Můžu Tě ještě vidět?“ zeptá se a zabodne do mě ty svoje nádherné oči.
„Budu ráda, tady je moje číslo.“ podám mu vizitku a on mě chytne za ruku. Vše se ve mně sevře a srdce mi buší tak, že to musí slyšet. Pomalu si mě k sobě přitáhne, podívá se mi do očí a políbí mě na tvář. Ani nedýchám. Ale tep mám jako kdybych uběhla maraton. Takový pocit jsem snad nikdy neměla.
„Měj se pěkně.“ vykoktám ze sebe celá nesvá. Rychle vypadnu z kavárny a letím domů co nejrychleji, abych nemusela přemýšlet nad tím, co se to děje.
Nela stojí před barákem s flaškou vína. Jakmile k ní doběhnu, hned jí objímám.
„Tak jde se pít.“ odemykám byt a pouštím jí dovnitř. Tenhle byt mám jen v pronájmu, ale jsem za něj ráda. Vždy jsem chtěla bydlet sama. Rozhodovat o tom, co si dám na jídlo nebo kdy půjdu spát. Kdy přijdu domů z akce. Prostě být sama svým pánem. A teď to mám…
Rozděláme si vínko. Nela se po chvíli rozpovídá a vše to ze sebe konečně dostane.
„Tolik mi chybí. Mám ho ráda, ale zároveň ho nenávidím.“ zlomí se Nela a začnou jí téct slzy. Chtěla bych jí nějak pomoct, ale netuším jak. Tohle si musí vyřešit oni mezi sebou.
„Asi ho to mrzí, Neli. Byl mladej a blbej. Každý dělá chyby.“ snažím se ho bránit.
„Ale ne, on se Ti líbí, že?“ dostane mě. Ano, tolik se mi líbíííí.
„Já to tušila, že se Ti bude líbit.“ směje se Nela, když jí neodpovídám a jen se usmívám. Pak už se bavíme v pohodě a ona je zas ta usměvavá holka. Jdu otevřít druhou láhev a všimnu si, že mi přišla zpráva.
„Musím na Tebe pořád myslet.“ kdo jiný by mi tohle mohl napsat než Matyáš. Srdce mi poskočí až do krku nebo možná spíš směrem dolů. Alkohol dělá divy a já musím přiznat, že mě i dost přitahuje.
„Já na Tebe taky. Co s tím uděláme?“ sama sebe překvapuji, co jsem to napsala. Ale dřív než nad tím začnu přemýšlet, zmáčknu odeslat.
„Mám Ti pomoct?“ zavolá na mě Nela z obýváku
„Ne, ne…už to nesu.“ rychle popadnu víno, oříšky a vracím se zpátky.
„Chtěl bych Tě vidět.“ čtu si zprávu, když si Nela odskočí na záchod.
„Tak přijď ke mně.“ odpovídám rychle a usmívám se u toho jak smyslů zbavená.
„S kýmpak si to píšeš, že se tak usmíváš?“ vyděsí mě Nela, která se nějak potichu vrátila.
„Ale nějaký ctitel.“ zasměji se celá rudá.
„Kam a v kolik?“ přijde mi odpověď. Nadiktuji mu adresu, napíšu, ať přijde za hodinu, a odkládám mobil.
Po půl hodině na ní padne únava a chystá se domů. Jsem ráda, protože bych musela hrát unavenou já.
Zbývá asi dvacet minut, než Matyáš dojde. Nevím, co mám dělat dřív. Rozhodnu se jako první pro sprchu. V ručníku vyjdu z koupelny a zamířím k šuplíku s prádlem. Chvíli do něj nerozhodně koukám, pak vytáhnu černé krajkové kalhotky a k tomu stejnou podprsenku. Rychle si prádlo oblékám, jenže se rozdrnčí zvonek.
„Nela asi něco zapomněla.“ napadne mě jako první, hodím na sebe jen župan a utíkám otevřít.
„Co si zapomněla?“ ptám se ještě, než otevřu dveře úplně. Jenže mi ztuhne úsměv.
„A…ahoj.“ strne mi výraz a při pomyšlení na mé oblečení opět rudnu.
„Přišel jsem brzo, že?“ uhodne správně, ale pustím ho dál.
„Nevadí, jen pojď. Akorát se obleču.“ zašpitám a chtěla bych někam utéct.
„Nemusíš, takhle Ti to sluší.“ řekne mi lichotku, a kdybych mohla, zrudnu ještě víc. Stojíme v chodbě proti sobě a já se nedokážu hnout z místa.
„Nedokážu vysvětlit, co se to děje. Ale strašně moc mě přitahuješ. Musel jsem Tě vidět a udělat tohle.“ řekne, přitáhne si mě k sobě, aniž by uhnul pohledem. Jeho oči jsou plné vzrušení, očekávání. Vnoří mi ruce do vlasů a jemně mi nakloní hlavu na bok, aby měl lepší přístup na můj krk. Něžně se dotkne svými rty mého odhaleného krku. Má tak jemné rty. Polibky se posouvá až k úrovni mého ucha. Na chvíli přestává, aby se mi podíval do očí, a přitom mě drží rukou kolem pasu. Mám pocit, že kdyby mě pustil, podlomí se mi kolena. Začne se ke mně přibližovat a svými rty už je jen malinký kousek od těch mých. Cítím jeho zrychlený dech a nedočkavě ho spaluji pohledem. On mě snad chce trápit. Kousnu se něžně do spodního rtu a on se dotkne konečně mých rtů. Velmi opatrně a něžně. Nejdřív chvíli čekám, co bude následovat, ale už to nevydržím a polibek mu vracím. Naše rty jako by splynuly v jeden. Líbáme se tak vášnivě, jako by neexistoval žádný zítřek a byl jen dnešní den. Naše jazyky spolu svádí neskutečnou bitvu plnou vášně, chtíče a touhy. Matyáš mi rozvazuje pásek u županu a druhou rukou mi ho z ramen spouští tak, že padá na zem. Stojím tam před ním celá vzrušená v krajkovém prádle. Jakmile to zaznamená, kousek si mě od sebe odtáhne, aby se na mě podíval. Jeho oči září jako malému klukovi. Nevydržím ten jeho pohled a přitáhnu si ho zpátky k sobě. Neprotestuje a jeho ruce se začnou dotýkat mé nahé kůže. Připadá mi to nespravedlivé stát před ním v prádle, když on je oblečený. A taky hořím touhou dotýkat se jeho těla. Přetáhnu mu tričko přes hlavu a hned má ruka spadá na jeho vypracovaný hrudník. Sjíždím rukou níž na jeho břicho a druhou rukou, kterou mám na jeho zádech, si ho přitáhnu zpátky k sobě. Nedokážeme naše rty od sebe odlepit, jako by k sobě patřily. Začnu rukou sjíždět níž, abych mu mohla rozepnout kalhoty. Jakmile rozepnu pásek, kalhoty samy padají k zemi. Teď je to vyrovnané. Oba stojíme jen v prádle a pohled na něj v těch boxerkách je neuvěřitelně vzrušující. Na chvíli ode mě odtrhne rty, aby mě mohl vzít do náruče a přenést mě do pokoje, který je přímo proti nám. Trefil se správně do mé ložnice a pokládá mě přímo na postel. Ani na moment neuhne pohledem a stále se mi dívá přímo do očí. Klekne si přede mě, mezi mé nohy, a začne mě zahrnovat polibky od kotníku pomalu ke kolenu. Postupuje něžně po mém stehnu a zastaví se až na okraji kalhotek. Přesune se k druhé noze a udělá to stejné. Pak se vrátí zpět k mým rtům a naše jazyky se opět spojí. Rukama se dotýká stále mého těla a teď se věnuje mému hrudníku. Chvíli si hraje s mými prsy přes krajkovou podprsenku, ale pak jí jedním pohybem rozepíná a hází ji na zem. Jeho oči mě spalují tak žhavým pohledem, že mnou projede další vlna vzrušení. Začne mi dráždit prsty bradavky, až jsou vzrušením celé tvrdé. Rty sjíždí pomalu dolů, něžně mě líbá na krku a pokračuje níž a níž. Zastaví se na mých vnadách a věnuje jim plnou pozornost. Něžně je laská rukama a jazykem krouží kolem mých bradavek. Mám pocit, že tu touhu už nevydržím.
„Ach, prosím.“ vydechnu naléhavě ze svých úst.
„Copak? Nelíbí se Ti to?“ zeptá se mě Matyáš a v jeho hlase rozpoznám stejné vzrušení jako u mě. Přitiskne se na mě a já cítím, že se nemýlím.
„Právě naopak.“ pípnu a on se sladce usměje. Přitáhnu si ho k sobě nahoru, abych mohla cítit jeho rty. Rukou se mi dostane pod kalhotky a jedním prstem do mě pronikne. Tak něžně a přitom vášnivě. Nejdřív pomalu a jemně se uvnitř pohybuje, a jakmile si zvyknu, začíná zrychlovat. Tolik po něm toužím.
„Prosím.“ zasténám a snažím se ho k sobě přitáhnout ještě víc, aby pochopil, že ho chci cítit v sobě.
„Ty jsi ale nedočkavá.“ usměje se na mě šibalsky. Klekne si na kolena a opatrně mi sundává kalhotky. Vzápětí sundává i svoje boxerky a lehá si zpátky ke mně. Věnuje mi dlouhý vášnivý polibek a já se rukou dotknu jeho chlouby. To slovo jsem odhadla dokonale. Chvíli ho pevně držím v dlani, a když uslyším jeho vzdychání, na nic nečekám. Ale Matyáš oddělá moji ruku a sám si mě bere. Něžně a opatrně do mě proniká a já si hodně rychle zvykám na ten pocit, mít ho v sobě. Pomalu se začne uvnitř mě pohybovat a já se mu vydávám naproti. Při každém střetnutí vzdychne a mě to vzrušuje ještě víc. Nehty mu zaryji do zad a on začíná přidávat na rytmu. Zrychluje a přidává na síle. Vášnivě se ve mně pohybuje, tak se unáším vstříc svému uspokojení. Vybuchuje to ve mně a on se ke mně ve vteřině přidává. Snažím se popadnout dech a on se vedle mě složí. Vyhledám jeho oči, chci se na něj dívat. Kdybych teď stála, tak mě ty jeho oči, položí. Nedokážu popsat, co v nich vidím. V jeho očích chtíč vystřídala spokojenost, zalíbení…zamilovanost? Netuším. Ale co vím jistě, že ho nechci nikam pustit.
„Jsi dokonalá, Emo. Chci Tě poznat víc.“ jako by mi viděl do hlavy.
„Milý pane, mám pocit, že teď jste mě poznal dost osobně.“ zasměji se a on se ke mně přidává. Nakloní se ke mně a dává mi polibek. Ale tentokrát je jiný. Není v tom žádná vášeň, ale jako by jeho rty odrážely to, co jsem viděla v jeho očích.
Zbytek noci si povídáme o všem, co jsme si ještě neřekli. O tom, co by chtěl dokázat. O jeho rodině…jakmile začíná venku svítat, cítím, jak padám do hlubokého spánku.
„Dobrou noc, Emo.“ pohladí mě Matyáš po tváři.
„Nechoď nikam.“ poprosím ho, chytnu ho za ruku a v minutě se oddávám spánku.
„Ano, ano…ještě. Prosím.“ slyším svůj hlas a celá rozechvěná se probudím.
„Nejspíš se Ti zdál nějaký erotický sen, princezno.“ směje se na mě krásně rozespalý Matyáš.
„Ano, asi zdál. Nevíte o tom něco náhodou?“ otočím se k němu a on mě políbí na čelo.
„Netuším, ale můžeme se na to podívat.“ mrkne na mě a už si mě na sebe stahuje. Sedím na něm obkročmo a mám dokonalý výhled na toho krásného chlapa. Zaboří mi ruku do vlasů a přitáhne si mě k sobě, aby se naše rty mohly zase spojit. Jakmile se dotkne mých rtů, projede mnou zase ta vlna touhy a chtíče. Tentokrát je to vášnivé hned od začátku. Žádné ty sladké něžnosti. Rovnou necháváme propuknout tu vášeň. Nemusíme se zabývat svlékáním nějakého oblečení, protože jsme usnuli úplně nazí. Oba jsme vzrušení natolik, že si ho rovnou můžu vzít. Beru si ho a začínám se na něm pomalu pohybovat. On mě chytne za hýždě, pořádně mě stiskne a udává mi rychlost pohybu. Nepřestávám se na něho dívat, protože jeho pohled mě strašně vzrušuje. Už cítím, jak se přibližuje to vypuknutí, ale Matyáš mě jedním pohybem přetáčí pod sebe. Ruku má vnořenou do mých vlasů, zatáhne za ně a zaklání mi hlavu. Líbá mě vášnivě na krku a já slastně vydechuji.
„To Tvoje vzdychání mě tolik vzrušuje.“ přizná se mi a přidává na intenzitě. Znovu se spolu necháváme unášet do toho krásného vypuknutí.
Ležíme přitulení k sobě a hlavu mám položenou na jeho hrudníku. Tak spokojeně mu buší srdce a to se odráží i v jeho krásných očích.
„Budu muset jít do práce.“ vzdychnu nešťastně.
„Nechoď, Emi.“ prosí mě Matyáš a hodí na mě psí oči.
„Bohužel musím, mám objednané zákaznice.“ oznámím mu, políbím ho na nos a rychle vstávám, aby mě nemohl chytnout.
„Ty zlobíš. Uvidím Tě odpoledne?“ ptá se mě, převalí se na bok, aby se na mě mohl lépe dívat, když se převlékám.
„Můžeš mě vyzvednout v práci.“ usměji se na něj a natáhnu na sebe košili.
„V kolik, princezno?“
„Dejme tomu….v pět.“ odpovím a nakloním se k němu, abych ho políbila. Jenže to jsem neměla dělat, protože on mě hned stáhne k sobě do postele.
„Maty, já musím jít. Přijdu pozdě.“ snažím se bránit, ale je to marný.
„Jen chvilku.“ zaprosí a v jeho hlase cítím opět touhu a vzrušeni. Během pár sekund už mám oblečení zase sundané a jeho rty se dotýkají mého těla. Tentokrát předehra netrvá tak dlouho, není ani potřeba. Oba po sobě tak moc toužíme a navíc nás tlačí čas. Už cítím, jak do mě proniká a opět se mi dívá přímo do očí. Pohybuje se ve mně tak dokonale, že stačí chvíle a oba propukáme tomu krásnému pocitu.
„Děkuji, Emi.“ políbí mě na nos a svalí se vedle mě.
„Jsi rozkošný.“ oplatím mu polibek a zvedám se na druhý pokus z postele. Teď už mi Matyáš nebrání, ale zase mě při oblékání sleduje. Jakmile jsem oblečená, začne se taky oblékat a já se můžu též kochat pohledem na jeho dokonalé tělo.
Rychle si sbalím věci a vyrážíme spolu ke mně do práce. Cesta trvá pouhých deset minut a my se musíme rozloučit.
„Tak odpoledne, princezno.“ políbí mě Matyáš a mně se podlomí kolena. Co to se mnou jenom udělal?!
„Budu se těšit.“ rozloučíme se a já spěchám do práce. Jako obvykle si uvařím kávu a nemůžu se zbavit toho spokojeného úsměvu.
„Dobrý den.“ pozdraví mě paní Novotná, která přišla na barvu.
„Dobrý den, pojďte dál.“ usmívám se.
Celý den utekl rychle a ani na konci mě úsměv nepřešel.
„Ahoj princezno.“ zaklepe na dveře ten, na kterého jsem se těšila hned od našeho rozloučení. Hned se přivítáme dlouhým polibkem a já pro dnešek konečně končím. Rychle se převleču, samozřejmě za doprovodu jeho očí a nenechavých rukou.
„Jsi tak nádherná, Emo.“ zalichotí mi a jeho ruce sklouznou z boků na zadek. Líbáme se tak vášnivě až zapomenu, kde jsme. Pomalu se přemístíme ke dveřím, abych je mohla zamknout. V té samé chvíli ze mě začne sundávat zbytek oblečení, abych se před ním mohla ukázat v Evině rouše. Chvíli si mě zase jen prohlíží, ale touha je tak silná, že to moc dlouho nevydrží. Pomůžu mu zbavit se i jeho oblečení a necháváme se unášet tou vášní. Zvedne mě do náruče, nohy mám kolem něho omotané, a on mě opře o zeď. V tom samém okamžiku do mě proniká.
„Ach.“ vzdychnu přitom. Miluji ten pocit, cítit ho v sobě. Neodehrává se tu žádné něžné milování, ale prostý vášnivý sex. Drží mě pevně za zadek a přiráží mě ke zdi. Kdyby to bylo jen trochu možné, probourali bychom i tu zeď. Je tak tvrdý, ale přitom je to úžasný. Zrychluje a zrychluje, až nás oba přivádí k vyvrcholení. Takový sex jsem snad nikdy nezažila. Tohle je dokonalé, stejně jako on. Zůstává stále ve mně a oddychuje mi přímo do ucha, což mi nažene husí kůži.
„Mohl bych Ti pořád opakovat, jak jsi nádherná.“ zašeptá mi do ucha. Ještě chvíli si užíváme ten krásný pocit po skvělém sexu. Ale pak už se oblečeme a vyrážíme ven. Myslela jsem, že půjdeme rovnou ke mně. Ale Matyáš mě mile překvapí, když mě zavede do restaurace kousek od mé práce.
„Mám pro Tebe překvapení.“ prozradí mi, když mi otevírá dveře.
„Jaké?“ ptám se zvědavě, protože popravdě překvapení nemám moc v lásce.
„Ale to by pak nebylo překvapení.“ usměje se tím sladkým úsměvem. Vidím, že ho asi nezlomím, aby mi to řekl. Posadíme se ke stolu, který je od všech odlehlý. Na stole jsou svíčky, láhev šampaňského a dvě…tři skleničky.
„Co to má být?“ zeptám se trochu nejistě a nějak se začínám toho, co přijde, bát.
„Posaď se.“ poprosí mě a přidrží mi židli. Posadí se naproti mně a vypadá zvláštně. Najednou v něm nedokážu vůbec číst.
„Chtěl bych Ti říct, že jsem hrozně rád, že jsem přijel. Nejdřív jsem se bál, co se tady stane, ale poznal jsem Tebe. Díky Nele jsem mohl poznat tu nejskvělejší holku. Je mi s Tebou krásně a díky Tobě vím, že vše se dá zvládnout.“ vyznává se mi Matyáš a já se bojím, kam tohle míří.
„Mluvil jsem dnes s Nelou.“ vyleze z něho a já jen čekám, jak to bude pokračovat. Nejsem schopná říct ani slovo.
„Mluvili jsme spolu dlouho a pozval jsem jí na večeři. Chtěl bych jí o nás říct. Vím, že si to chtěla udělat sama…ale…myslím, že lepší bude, když jí to řekneme oba.“ Koukám na něj s otevřenou pusou. O nás? Co o nás?
„A co o nás jí chceš říct?“ ptám se ho na rovinu, protože tímhle mě překvapil…nebo spíš zarazil.
„Tak..že si rozumíme…že se spolu bavíme…asi jsem to pokazil, že?“ tahá to ze sebe Matyáš. Nejspíš mu došlo, že se tohle nepovedlo.
„No…tak to jí určitě dojme…a mě taky.“ řeknu jen, ale to už nás Nela vyruší.
„Co mě dojme? A co tady děláš, Emo? Jo, ty si pozval i Emu? A jak se k ní dostal? Jak jí znáš? Co to má být?“ zahrne náš otázkami a já se jen podívám na něj. Tohle on zavinil, tak ať se z toho taky sám vylíže. Já znám Nelu líp než on. Nemá ani ponětí, co udělal.
„Byl jsem u ní v práci. Pozval jsem jí taky. Myslel jsem, že budeš ráda.“ snaží se z toho Matyáš vymluvit.
„Ale nevypadáš, že jsi ostříhaný.“ všimne si hned Nela. No jo, chlapče tohle se Ti nepovedlo.
„Posaď se, prosím.“ nabídne jí židli a zhluboka se nadechne.
„Neli, já jsem strašně rád…že si mě vyslechla a doufám, že mi dáš šanci to vše napravit. Ale pozval jsem Vás sem, protože Ti chci poděkovat…“ snaží se Matyáš, ale ona ho přeruší.
„Za co? Vždyť…“ nenechá jí domluvit a pokračuje.
„Za to, že díky Tobě jsem mohl poznat Emu. Zamiloval jsem se do ní, když se mi poprvé podívala do očí. Je to neuvěřitelné, ale já jí miluji…“ říká nám a my na něj obě koukáme s otevřenou pusou. Pak se ke mně Matyáš nakloní a chytne mě za ruku.
„Miluji Tě, Emo.“ vyzná se mi a dívá se mi přímo do očí. Vyrazil mi dech. Nečekala jsem to. Ano, cítila jsem, že se něco stalo. Ale tohle….wow.
„Teda. Co to má být?“ vyruší nás Nela a on to jí začne vše vysvětlovat.
Obě ho posloucháme a já si to v hlavě vše promítám.
„Emo, ty jsi ale tajnůstkář.“ usměje se na mě Nela a v tu chvíli mi spadne kámen ze srdce.
„Děkuji, Neli.“ pošeptám jí a ona mě chytne za ruku. Mám tu nejlepší kamarádku, jakou jsem si mohla přát.
„Tak, co si dáme dobrého, když bráška zve?“ usmívá se Nela, ale on ani neprotestuje.
Celý večer probíhá dobře, povídáme si, popíjíme vínko a je nám skvěle. Ale já už se těším, až budeme sami. Zajímá mě, co bude dál. Dnes na to vůbec nepadla řeč. Vždyť je tady jen na pár týdnů. Co pak? Budeme mít vztah na dálku? Rozejdeme se? To vše mi běhá hlavou od té doby, co řekl, že mě miluje.
„Já se s Vámi rozloučím, určitě chcete být sami.“ uhodne správně moje kamarádka a loučí se s námi.
„Buď na ní hodný, nebo si to spolu vyřídíme.“ slyším, jak mu šeptá do ucha.
„Neboj, mám to v plánu.“ usmívá se na ní.
„Mám Tě ráda, Emi.“ objímá má mě má kamarádka a vzápětí odchází.
„Půjdeme taky?“ zeptám se nesměle a Matyáš jen přikývne. Jako by najednou nevěděl, co říct. Mávne na číšníka, aby mohl zaplatit. Venku jdeme chvíli mlčky, ale on to dlouho nevydrží.
„Zlobíš se?“ zeptá se váhavě a v jeho hlase rozpoznám trochu strachu.
„Ne, ale…chtěla jsem jí to říct sama. Ovšem na tohle nemám.“ svěřím se mu a on si hlasitě oddechne.
„Promiň.“ pípne a já hned vyslovím tu otázku, kterou si pokládám celý večer.
„Co bude dál? Co s námi bude?“ řeknu a on se zastaví.
„Co tím myslíš?“ nechápe tak docela mojí otázku.
„Jsi tu jen na pár týdnů, zapomněl si? Žiješ v Anglii, já tady.“ vysvětlím mu to a jsem docela naštvaná, ale ani nevím proč.
„Můžeš tam přece být se mnou.“ řekne mi jako by nic.
„Co? Ale já mám vše tady. Práci, rodinu, kamarády. Neumím ani pípnout anglicky. A ty jen tak rozhodneš, že tam můžu být s Tebou?“ tak teď už jsem pořádně naštvaná.
„Je to jen návrh. Nechci rozhodovat za Tebe.“ snaží se mě uklidnit a chce mě obejmout, ale já mu to nedovolím.
„Ty jsi nad tím ani nepřemýšlel. Prostě jen řekneš, že mě miluješ a myslíš si, že já vše podřídím Tobě.“ rozčiluji se.
„Ne, to ne. Já…nechci Tě ztratit. Je mi s Tebou nádherně.“ vyznává se mi znovu.
„To mě taky, ale po dvou dnech nemůžeš po mně chtít, abych tu vše nechala a odjela.“ přiznávám se mu a vidím, že ho to ranilo.
„A co mám dělat? Příští týden se musím vrátit kvůli zkoušce. Nechci Tě tu nechat jen tak, že jsme si užili.“ řekne mi a já nevím, co říct.
„Příští týden? Říkal si, že jsi tu na pár týdnů! Ne dnů!“ tohle snad je zlý sen. To si se mnou jen hrál? Aby získal Nelu? Aby se tu nenudil těch pár dnů? Do háje?!
Matyáš mě chytne kolem pasu, i když se bráním, jednou rukou mě chytne za bradu, abych se mu podívala do očí.
„Emo, já jsem se do Tebe opravdu zamiloval. Jsi pro mě vším. Jsi pro mě vítr, co fouká. Jsi louka, co pořád kvete. Jsi film, který nikdy nedokoukám. Nemůžu vysvětlit, co pro mě znamenáš. Nechci se Tě jen tak vzdát, i kdyby to znamenalo, žít tady.“ řekne mi to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela, a přitom se mi pořád dívá do očí.
„Taky Tě miluji a nechci o Tebe přijít.“ skočím mu kolem krku a začnu ho vášnivě líbat. Už ho nechci nikdy pustit. My holky jsme opravdu hrozné. Stačí nám pár hezkých slov a vše špatné je pryč.
Ale vždyť nic nejde dělat podle scénáře, to by byl pouhý film. Nikdy nic není tak, jak si člověk vysní, protože to by byl jen sen. Člověk musí žít v ten daný moment a tak, jak to cítí, aby to byl skutečný život.
Přesuneme se do mého bytu a Matyáš mě zatáhne do koupelny. Postupně ze mě sundá všechno oblečení a pustí sprchu. Svlékne se taky a pod kapkami vody se spolu líbáme. Je to jiné. Možná proto, že jsme si řekli, co k sobě cítíme. Teď to vše prožíváme jako jeden člověk, jedno tělo. Jeho ruce se nedočkavě dotýkají mého těla. Jsme jako by přilepení a já cítím jeho vzrušení na svém pod bříšku. Nevnímám, jak dlouho se jen líbáme a dotýkáme. Užívám si tu chvíli, jako kdyby neměl být žádný zítřek. Ale jen tenhle moment a tahle chvíle. Najednou si mě vezme do náruče, nohy mám opět obkročmo kolem jeho těla. Hned do mě nedočkavě proniká a já vzdechnu. To ho navnadí ještě víc a i hned přiráží. Je tolik vzrušený. Kapky vody nám stékají po našich nahých tělech a já si užívám ten nádherný pocit, že ho mám nejblíž, co to jen jde.
„Miluji Tě, tolik Tě miluji, Emo.“ šeptá mi těsně předtím, než oba propadáme uspokojení. Umyji si ještě vlasy, vysuším si je a v pyžamu se přemístím za ním do ložnice. Schoulím se mu do náruče a spokojeně usínám v Matyášově objetí.
Dny s ním utíkají tak rychle. Každý den, každou hodinu, minutu si užíváme naplno. Vím, že už dnes večer odlítá do Anglie. Domluvili jsme se, že si tam splní všechny zkoušky a pak se vrátí. Teprve potom budeme řešit, co dál. Já nemůžu ze dne na den skončit tady a vše opustit. Chápe to a je ochotný tu zůstat a zatím jezdit do Anglie jen v nezbytných případech. Možná by šlo, aby přestoupil na stejnou školu do Brna. Tak uvidíme.
„Bude se mi tolik stýskat.“ obejmu ho a začnou mi téct slzy. Slíbila jsem mu, že nebudu brečet, ale nejde to zastavit.
„Neplakej, vždyť si mi to slíbila. Nejpozději za dva týdny jsem zpátky, princezno.“ polibky mi utírá slzy. Nejradši bych ho nikam nepustila. Měla jsem říct, že odletím s ním.
„Já vím. Ale tolik se bojím, že Tě ztratím.“ svěřím se mu a to spustí další vlnu slz.
„Miluji Tě, Emo.“ vždyť tohle mluví za vše. Tak už se seber! Přikážu sama sobě.
„Já Tebe. Utíkej, ať to stihneš.“ řeknu a naposledy se políbíme. Cítím, jak se mi podlamují kolena. Ale nesmím nic dát znát. Už tak je to pro něj těžký. Je ochotný se toho všeho pro mě vzdát. Už vidím jen jeho záda, jak odchází. Sesypu se na židli a propuknu v pláč.
„Ale, Emi nebreč. On se vrátí.“ promluví na mě Nela a já nechápavě zvednu hlavu.
„Co…tady…děláš?“ zavzlykám překvapeně.
„Matyáš mi volal, ať Tě tu vyzvednu.“ obejme mě a táhne pryč z nádraží.

První tři týdny jsem zvládla dobře. Matyáš se musí ještě měsíc zdržet. Nela mi dělala pořád společnost, takže jsem neměla možnost brečet a smutnit. Ke konci týdne mi ale začalo být nějak špatně, tak jsem celý víkend proležela. Ale i tak jsme se spolu válely u filmů. Byla jsem za to ráda.
„Neměla by sis zajít k doktorovi?“ zeptá se Nela, když se vracím z koupelny. Dnes jsem zvracela už asi po desáté.
„Asi jo, zítra tam zajdu.“ souhlasím s ní. Nic nejím a zvracím. Asi jsem něco špatného snědla nebo lítá nějaká viróza. U doktora mi vzali krev a mám si skočit na gynekologii. Nechápu proč. Jestli si myslí, že jsem těhotná, tak asi těžko.
„Slečno Nová, jste těhotná. Gratuluji. Budete mít miminko.“ řekne mi doktor a já to slyším, jako v ozvěně stále dokola.
„Cože? Jak to?“ napadne mě jako první.
„To Vám snad říkat nemusím.“ usměje se na mě doktor. To snad není možný. Vždyť jsem brala prášky. Je to teprve čtyři týdny, co jsme spolu spali.
„Jste ve 4. týdnu těhotenství.“ jako by mi doktor četl myšlenky. Lepší už to být nemůže. Doktor mě objedná na všechny možné vyšetření, dostanu těhotenský průkaz a vypadnu z ordinace ven.
„Neli? Musím s Tebou mluvit, kde jsi?“ volám své kamarádce a celá se klepu.
„Co se děje? Ve fitku, dojdi sem.“ ptá se vystrašeně.
„Až osobně. Hned jsem tam.“ položím to. Snažím se při chůzi popadnout dech, ale nějak se mi to nedaří. Co teď budu dělat? Doufám, že Matyáš už brzo dojede. Po telefonu mu to říkat nechci. Jakmile přijdu, Nela už stojí venku a přešlapuje na místě.
„Tak co se stalo? Mluv, jsi celá bílá. Je Ti dobře? Ty si byla u doktora? Tak co Ti řekl?“ zavalí mne spoustu otázkami. Zhluboka se nadechnu a prostě to řeknu.
„Jsem těhotná.“ Uf, je to venku. Matyáš se to nesmí dozvědět, dokud si vše nevyřeší. Nechci, aby dítě byl důvod se vrátit. Nebo nevrátit.
„Matyášovi to nesmíš říct. Až se vrátí, řeknu mu to osobně.“ dostanu ze sebe dřív než se Nela vzpamatuje.
„To je…síla. Ale je to krásný. Ty nejsi ráda?“ zeptá se a hned mě objímá.
„Nějak jsem si ještě tu otázku nestihla položit.“ odpovím popravdě.
„Já budu teta.“ raduje se, ale vidí, že mě do smíchu moc není.
„Kdy se vrací Matyáš? Bojíš se, co na to řekne, že?“ uhodne správně.
„Netuším, dnes mi bude volat.“ odpovím jen na první otázku. Nemůžu tomu uvěřit. Nějak nedokážu reálně přemýšlet. Nela mě doprovodí až domů, ale pak se musí vrátit do práce.
„Já to zvládnu, neboj.“ uklidňuji jí a loučíme se.
„Kdyby něco, tak volej.“ řekne a mizí do práce. Doma si uvařím čaj, sednu si do gauče zabalená dekou a čekám, až Maty zavolá.
„Ahoj princezno, jakpak je?“ řekne tím dokonalým hlasem, jakmile to zvednu.
„Ahoj. Není mi nějak dobře. Tak kdy se mi vrátíš?“ přejdu hned k věci.
„No…je tu malý problém. Nemůžu se ještě vrátit. Musím tady dodělat semestr, aby mě mohli přeložit.“ toho jsem se přesně bála. Bude to pořád jen oddalovat.
„Aha, to znamená kdy?“ zeptám se neutrálním tónem.
„Snad za měsíc. To zvládneme, Emi.“ snaží se mě utěšit a ani netuší, jak moc chci slyšet ty slova. Začnou mi téct slzy. Nedokážu tomu zabránit. On už se nevrátí.
„Emi, ty brečíš? Neplakej. Neboj, to bude dobré. Zvládneme to. Miluji Tě.“ kdyby to bylo tak jednoduché.
„Já Tebe taky. Musím jít ještě pracovat. Zase mi zavolej. Pa.“ položím to dřív, než stačí odpovědět. Já tohle nezvládnu. Natáhnu se a hned usnu. Nejlepší je, se z toho vyspat. Musím myslet na miminko.
Ráno mě probudí mobil. Leknu se, že málem spadnu z gauče. Volá mi Matyáš.
„Co se děje?“ zvednu to vyděšeně.
„Dostal jsem nabídku jet na stáž do Ameriky.“ řekne větu, kterou jsem nechtěla slyšet. Zní mi v hlavě stejně jako ta od doktora.
„Emi? Jsi tam?“ ptá se, když dlouho nic neříkám.
„Jo. Co to pro nás znamená?“ zeptám se na rovinu.
„Že je možnost, abychom bydleli v Americe.“ řekne jako by o nic nešlo. Dělá si ze mě srandu??!!
„Ty tam chceš, že?“
„Ano. Je to skvělá příležitost. Ale taky chci být s Tebou.“ přizná se mi, jenže tohle nejde. Já nechci do Ameriky a už vůbec tam nechci vychovávat svoje dítě.
„Já se do Ameriky stěhovat nechci!“ řeknu a praštím mu telefonem. Horší už to snad ani být nemůže. Matyáš mi volá snad desetkrát, ale já s ním nechci mluvit. Nechci mu bránit v tom, co chce. Je to pro něj příležitost. Nemůžu si myslet, že po týdnu co se mnou byl, se vzdá všeho.
Je to týden, co jsme spolu mluvili. Každý den se mi snaží dovolat, ale nejsem schopná to zvednout. Zlomilo by mě to.
„Miluji Tě, Emo. Zvedni mi to, prosím. Chci být s Tebou. Vše se přece dá vyřešit. Tak to zvedni.“ pošle mi Matyáš zprávu. Jenže tohle nejde řešit. Nechci, aby se kvůli mně něčeho vzdal.
„Nechci Ti v ničem bránit.“ odešlu odpověď, ale hned mi zase volá. Nemůžu ho do nekonečna ignorovat.
„Ano, Maty?“ zvednu to a snažím se nebrečet.
„Emi, proč mi tohle děláš? Než mi to zas položíš, řeknu Ti jak to je. Stáž je jen na dva měsíce. Pak by mě přeložili, kam budu chtít. Chci být s Tebou. Jsi to nejlepší, co mě potkalo. Nedokážu si představit život bez Tebe. Ale nemůžu nezkusit tu stáž. Víš, můj brácha studoval stejnou školu. Naše rodina je hodně spojená, a kdybych to vzdal, nedostanu ani korunu.“ řekne mi tolik informací, ale nechápu, proč by mu měli něco dávat.
„Jak nedali ani korunu? Na co?“ snažím se to pochopit.
„Jsem první dědic. Jsem hrabě.“ svěří se mi a teď mi začne docházet to, jak Nela mluvila o jejich rodině.
„Co? Jako ten hrabě, co žije na zámku? To existuje ještě?“ nemůžu tomu nějak uvěřit.
„Ano, existuje. Promiň, že jsem Ti to neřekl dřív.“ omluví se hned. Tak teď už vůbec po něm nemůžu chtít, aby se toho vzdal.
„Tak já přijedu za Tebou.“ napadne mě jako první.
„To teď asi není dobrý nápad. Já stejně musím za pár dní odletět do té Ameriky a tak. Dva měsíce zvládneme.“ vymlouvá se a já začínám čím dál víc věřit, že už se nevrátí.
„Aha, dobře. Jak myslíš. Tak ahoj.“ rozloučím se a položím to. Tohle nikam nevede. Nakonec zůstal v Anglii ještě skoro čtrnáct dní. Dnes zrovna odlétá do Ameriky. Už mi ani tolik nevolá. Občas pošle zprávu, že toho má hodně. Naštěstí už nemám tolik ranních nevolností a začínám si těhotenství užívat. Akorát s prací je to náročný. Bolí mě pořád záda, ale musím to ještě zvládat. Na víkend za mnou přijeli rodiče a mamka se hned vyptávala na otce dítěte. O Matyášovi jsem jí vyprávěla, ale těšila se, že ho uvidí. Jestli vůbec někdy.
Ještě, že ty dny utíkají tak rychle. Ale čím víc dnů už uplynulo, tím méně se mi ozývá.
„Za čtrnáct dní by se měl už vrátit, neboj.“ utěšuje mě Nela, ale je mi jasný, že sama si tím není jistá.
„Třeba ano.“ přikývnu. Moc se mnou zábava není. Ale ona se snaží mě vždy rozveselit. Nakupujeme zrovna věci pro miminko, jako postýlku, pult na přebalování a tak, když mi zapípá mobil.
„Emo, už takhle nemůžu. Někoho jsem tady potkal. Byl jsem tak sám, někoho jsem potřeboval. Ona mi teď tvrdí, že se mnou čeká dítě. Promiň, Emo. Pořád Tě miluji. Promiň.“ čtu zprávu od Matyáše, ale jako by se mi zastavilo srdce. Nemůžu dýchat, jen slzy mi proudem tečou po tváři.
„Emo, Emo? Co je?“ slyším jak se Nela ptá vyděšeně a chytá mě, protože já už nemůžu stát a padám na ní.
Probudila jsem se až v nemocnici. Kapačku zapíchnutou do ruky a vedle mě sedí vyděšená kamarádka s mým mobilem v ruce.
„Emo. Ty jsi mě vyděsila. Neboj, miminko je v pořádku. Četla jsem to. Strašně mě to mrzí. Je to vůl.“ řekne mi a mně se zase dělá špatně, když si na to vzpomenu.
„Jak mi to mohl udělat? Plodit děti to mu fakt jde. Nesmíš mu to za žádnou cenu říct!“ pohrozím jí. Skončila jsem s ním.
„Dobře, tohle je mezi Vámi. Nechci se do toho plést.“ ujistí mě a nechá mě odpočívat. Nechají si mě tu dva dny, prý pro jistotu. Matyáš pořád volá a píše nějaký ubohý zprávy.
„Emi, strašně mě to mrzí. Vím, že jsem to totálně podělal. Odpusť mi, prosím.“ nereaguji, protože sama nevím, co bych na to měla napsat.
„To dítě není moje, přiznala se, že si mě chtěla jen udržet.“ napíše mi Maty asi desátou zprávu, ale to už se rozhodnu mobil vypnout. Nechci to ani číst, nechci to vnímat, nechci na něj myslet. Ale už navždy s ním budu spojená. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak, jak jeho. A nikdy mi nikdo tak neublížil, jako on.
Konečně mě pustili domů. V té nemocnici je to tak depresivní. Doktor mi nakázal odpočívat, tak jsem si vzala ještě pár dní dovolenou.
„Ahoj Emi.“ zdraví mě Nela, která mě přišla navštívit a donést nějaké dobroty.
„Přinesla jsem Ti novou simku, ať můžeš zpět do reality.“ podá mi ji a já jsem jí vděčná. Nemám v plánu tu starou používat, abych nemusela číst ty výmluvy a omluvy od Matyáše.
„Děkuji moc, jsi zlatá…mluvila si s ním?“ zeptám se váhavě a ona se úplně zarazí.
„No, volal mi. Řekla jsem mu, že Tě dostal až do nemocnice. Nic víc.“ prozradí mi. Nezlobím se na ni. Myslí to dobře.

Už jsou to tři měsíce, co jsme se rozešli. Mně už vyrostlo bříško a cítím se krásně. Ano, pořád na něj myslím. Pořád to bolí. Ale už mu nechci nic vyčítat. Nela mě pořád přemlouvá, abych mu o dítěti řekla. Ale nechci s ním mluvit. Nechci ani, aby si myslel, že musí něco udělat. Nebo že ho tím chci získat. Radši budu sama. Bude to těžké, ale nějak to s Lilinkou zvládneme. Ano, čekám holčičku. Je to to nejkrásnější, co mě mohlo potkat. Jediné, co mě štve je, že nemůžu tolik pít kávu. Zvládnu akorát jednu denně, někdy ani to ne. Jinak je vše nádherné. Kdybych neměla bříško, ani si nevšimnu, jak čas letí. Vypadám jak kulička, bolí mě záda…ale jsem spokojená. Jsem v 37. týdnu a co nevidět přijde porod. S Matyášem jsem nemluvila. Kdyby chtěl, už dávno něco udělal. Přiletěl by, snažil by se mě získat. Nic z toho se nestalo. Kdyby věděl o Lilince, dělal by to vše kvůli ní, ne kvůli mně. Vím, že si dítě zaslouží oba rodiče. Já jí to ale vynahradím, jak jen to půjde.
Dnes jsem musela skočit do práce, abych přijala další kadeřnici. Máme schůzku v deset, ale přišla jsem o něco dřív, abych se nasnídala a dala si kávu. Mám dnes štěstí, že mi je dobře a mohu jí vypít.
„Lilinko, za chvilku už se podíváš na svět.“ pohladím se po bříšku, když někdo zaklepe na dveře.
„Ano.“ zavolám a pomalu se zvedám. Už mi to nejde tak lehce. Zvednu oči a držím se za bříško. Ve dveřích stojí Matyáš. Oba ztuhneme a jen na sebe koukáme. Celou si mě prohlédne a pohledem zůstane na mé ruce, která hladí to velké bříško. Pomalými kroky se ke mně přibližuje, ale já o jeden krok couvnu.
„Co tady děláš?“ promluvím jako první.
„Proč si mi o tom neřekla?“ neodpoví mi, ale hned mi pokládá otázku.
„Proč bych měla?! Ty sis vybral, co chceš. Tohle Tě nemusí zajímat.“ vyštěknu na něj. Jenže v tu chvíli mi praskne plodová voda. Ne, teď ne!
„Budu rodit. Zavolej sanitku a Nelu. Hned!“ přikážu mu a on celý v šoku vytáčí sanitku. Pomůže mi se posadit, ale to mi nepomáhá.
Sanitka přijela během pár minut a teď už ležím na pokoji s Lilinkou v náručí. Je tak dokonalá. Tolik je podobná tomu, který sedí vedle mě.
„Emi, je nádherná. Přijel jsem až teď, protože jsem musel dokončit studium. Mám už diplom a našel jsem si tady práci. Mrzí mě, co jsem udělal. Nikdy toho nepřestanu litovat. Nikdy jsem neměl odjíždět.“ vysvětluje mi Matyáš. Snaží se obhajovat, ale netuším, jestli mu dokážu věřit.
„Odpusť mi to, Emi. Miluji Tě a udělám pro Vás cokoliv.“ prosí mě. Jenže já si nejsem jistá, jestli chci, aby patřil do našeho života. Ano, je otcem Lilinky, ale to neznamená, že musí být naší součástí.
„Jsem unavená.“ řeknu mu jen a v jeho očích vidím smutek a bolest. Ale nedokážu jen tak říct, že je vše v pořádku. Udělal mi tohle jednou, proč bych mu měla věřit.
„Dobře, nechám Tě odpočinout. Je nádherná, stejně jako Ty, Emi.“ pohladí malou po hlavičce a odejde. Slíbila jsem si, že kvůli němu už nebudu brečet, ale nemůžu to udržet. Propuknu v hysterický pláč. Byla jsem tak šťastná a on se musel vrátit. Vše se mi rozpadlo jako domeček z karet. Mám nádhernou dceru, jeho dceru a zlomené srdce.
„Emi, neplakej. Vždyť máš krásnou zdravou holčičku. To ostatní jsou jen maličkosti.“ utěšuje mě Nela a má pravdu. To vše je vedlejší. Nic a nikdo není důležitější než moje dcera. Pokud mi chce Matyáš pomoct jí vychovávat, nebudu mu bránit. Ale co se týče nás dvou? To jen tak spravit nepůjde. Miluji ho…z celého svého zlomeného srdce ho miluji. Nechci být s nikým jiným než s ním, ale nedokážu zapomenout…musím žít tím, co je teď… v tuhle chvíli. Chci žít skutečný život a ten je s mojí dcerou…