Nesmrtelný 5

Nesmrtelný 5

Anotace: Věnováno Leničce Čájkové

„Frederiku!!!“ zoufale mlátím do dveří jeho bytu. „Do prdele, Frederiku Halissøne, okamžitě otevři! Přijdeš pozdě do školy!!“

 Trvá hodnou chvíli, než se klika pohne. „Co je?!“ ptá se hloupě.

 „Jak co je?“ vykřiknu. „Dneska je Bál!“

 Zbledne. Pak se podívá na své tělo, které má zjevně nahé, což přede mnou schoval rychlým omotáním prostěradla. „Počkej,“ říká s úsměvem a ukáže za sebe, „skočím si pro věnec na hlavu a můžeme jít!“

 Vyprsknu smíchy. Zkouším si ho přestavit v římské tóze s listím ve vlasech. Za tu dobu mu narostly. Má atletickou postavu s neholenou hrudí a na tvář se mu derou vousy, i když zatím jen v lehkém chmýří.

 Hodí po mě můj kostým, sám se zavře v ložnici mezi svým nepořádkem a v rychlosti se převlékne. Trvá mu to kratší dobu nežli mně, poněvadž nasoukat se do spodničky, jemných punčošek a korzetu a krinolíny pro mě není zdaleka jednoduché.

 „Ukaž, pomůžu ti,“ říká a utahuje mi korzet.

 „Ty proutníku,“ směju se. V zrcadle vidím jeho odraz. Má na sobě žlutý kabátec, vestu i nohavice po kolena, bílé punčochy a zlaté střevíce. Na rukou má bílé přiléhavé rukavičky a lehce se nalíčil. Červená jeho rtům kupodivu opravdu sluší.

 „Jak myslíš, že vypadám líp?“ ptá se mě a ukáže se mi nejprve bez paruky, poté si jí překryje tmavé vlasy.

 „Myslím, že ti sluší oboje,“ pronesu popravdě, zatímco se maluji.

 „Tos mi teda pomohla,“ vzdychá.

 „Nech být,“ říkám a vklouznu do střevíčků. Takové jistě musela mít Popelka. Odkládám zrcátko na stolek. „Páni,“ vydechnu. „Ty tady máš poklady! Kdes to vzal?“ beru do ruky pistoli z nějakého osmnáctého století, která leží na stole.

 „Pozor!“ skočí po mě Frederik. „Opatrně! Je nabitá. Tyhle pistole jsou zrádné, Keihlen, někdy můžeš spoušť mačkat, jak chceš, a nic se nestane, někdy jen zavadíš letmo o kohoutek a vystřelí ti takřka sama!“

 „Jak vlastně je cítit střelnej prach?“ zajímám se.

 „Nevoněl by ti,“ odtuší nepřítomně. „Páchne jako shnilá vejce.“

 „Wow…“

 „Jdeme?“ nabízí mi rámě.

 „OK,“ krčím rameny. V těch střevících se jde těžko a vůbec si nedovedu představit, jak v nich budu tančit. Korzet taky není to nejpohodlnější, skoro nemůžu dýchat, ačkoliv mě Frederik ujišťuje, že jej skoro neutáhl.

 Pomáhá mi nastoupit a zavírá za mnou dveře. Když usedne vedle mě, poděkuji mu.

 „V tý době ses musel mít na takových zábavách…“ podotýkám.

 Přikývne. Pak začne vyjmenovávat jednotlivé chody takové slavnostní večeře.

 „Zajímavý,“ přikyvuji, ačkoliv mu nerozumím ani slovo, protože mluví francouzsky. „Na to, že máme dost odlišný zájmy, jsme se spřátelili docela rychle, nepřijde ti?“ prohodím.

„Je ressens une affinité particullère avec toi.

 „A proč mluvíme francouzsky?“ zajímám se a uštěpačným tónem.

 „Hodí se to, když máme na sobě tyhle kostýmy…“ odtuší.

 „Bezva, tak s tím přestaňme,“ vybízím ho drsně.

 

„Mais monsieur Frederik! Encore Colonel?“ přivítá nás profesorka dějepisu a francouzštiny, naše třídní.

 „Oui, encore,“ přisvědčí a z legrace zasalutuje. „J’aime le costume, j’aime baroque, vous sais.“

 „Si,“ přitaká profesorka. „Excuzes-moi, Colonel,“ usmívá se vzápětí a vzdálí se. Frederik se otočí ke mně. Chvíli se na sebe díváme, až to jednoduše nevydržím a musím se rozesmát.

 „Co je?“ optám se. „Proč se na mě takhle díváš?“

 „Jen jsem si říkal, kdyby nebylo toho nedorozumění tenkrát v noci u auta, jestli bys časem souhlasila, kdybych…“

 Pomalu mi začíná docházet, co má na mysli. „Ne,“ zavrtím hlavou. „Ne, Frederiku. Vezmi si náš věkový rozdíl!“ Oba se smějeme. „Pojď,“ vyzývám ho, když nám dají profesoři pokyn, abychom se seřadili do řady po utvořených dvojicích. Protože Nor byl jediný, kdo do třídy přistoupil, jdeme jako první.

 Každá dvojice měla něco secvičit a zde to předvést. My na to s Frederikem dočista zapomněli. Naštěstí má můj společník záložní plán. Vysloví tedy přání, aby začala hrát jeho oblíbená píseň Marche pour la cérémonie des Turcs.

 „Dělej všechno jako já,“ špitá mi do ucha.

 „Neumím…“ chci se ohradit, ale on mi položí ruku na rameno a zadívá se mi do očí, až se mě zmocní pocit, jako by jeho pohled procházel skrz celé mé tělo.

 „Dělej všechno jako já. Neboj se, nic nezkazíš. Důvěřuj mi, jen pro tento večer, věř mi, Keihlen d’Elzzbierppe.“ A já mu pro tento večer uvěřím.

 Je to nejelegantnější tanec, jaký jsem kdy viděla i tančila. Nespouštím ze svého tanečníka oči a dělám přesně to, co on, jak si to přál. V šatech je trýznivé horko, proto se stále ovívám vějířem. Uvědomuji si, že se mi líbí s Frederikem tancovat, že i ten tanec sám o sobě je krásný, že ani ta historie zas nemusí být tak nudná, jak jsem si vždycky myslela. A zatoužím poslouchat příběhy z jeho života, zatoužím, aby mi sametovým hlasem vyprávěl o svém životě.

 Sotva proběhne poslední vystoupení, pustí se hudba a má se tančit. Frederik se okamžitě stáhne, dá si nalít šampaňské a postává opřený o zeď, nikoho si moc nevšímá.

 „Pojď tančit!!“ volám na něj.

 „Ne, Luc, víš, že – “ brání se, ale já ho uchopím za ruku a vtáhnu na parket. Karneval trvá dlouho do noci. O půlnoci probíhá vyhlašování vítězů a my vyhrajeme.

 A slaví se. Frederik stojí v hloučku spolužáků, kteří mu gratulují a připíjejí si s ním, i když má už můj společník pouze vodu, aby mohl později řídit. V té chvíli si všímám, že z brašny položené na židli vyčuhuje dopis. Po očku zkontroluji, jestli si mě nikdo nevšímá, a vezmu jej a schovávám za živůtek. Pak s úsměvem přejdu k Norovi.

 „Excuzes-moi, mon cher,“ učiním pukrle a zmizím na toaletách. Zamknu jsem dveře od kabinky, opřu se o ně a dopis otevírám. Zalapám po dechu.

 Když se vracím, nenápadně mu dopis vrátím do mošny a s nekompromisním výrazem přecházím k němu. „Odcházíme,“ oznamuji. „Ihned!!“

 Brání se, ale nic nezmůže. Nasedáme do auta a on vyjede. Nemluvíme. Chvíli se posunujeme, pak narazíme na kolonu a Frederik vypne motor.

„Co se děje?“ ptá se a podívá se na mě. Odvracím zrak. „No tak, Luc,“ dotýká se něžně mé brady a natočí mi tvář k sobě. „Copak je?“

„Tohle!“ vykřikuji a do očí mi stoupnou slzy. Vytáhnu ten dopis. „Ty se chceš dát k vojákům? Zbláznil ses? Máš vůbec tušení, co to obnáší?!!“

„Kdo ti dovolil otevírat mou poštu!“ vytrhne mi psaní z ruky. „Co tobě do toho vůbec je? To je moje věc, jen a jen moje! Sakra!“ Udeří pěstí do volantu a zatroubí na auto před námi, které se přes posunující se kolonu nepohne ani o píď.

„Nechci tě ztratit,“ hlesnu. „Jsi z jiné doby, netušíš, do čeho se pouštíš. Máme zbraně, o kterých se tobě ani nesnilo! Frederiku, poslouchej, tohle nemůžeš! Nepřežiješ tam ani minutu!“

„Už jsem byl voják!“ ohradí se a znova zatroubí. Není to jenom to auto, co ho frustruje. „Jasný, už jsem bojoval, nevykládej mi laskavě, co můžu a co ne, nejsi má matka!“

„Já tě chci ochránit,“ mračím se.

„Nepotřebuju to! Já jsem zažil věci, o nichž se ani nesnilo tobě, nemáš tušení, co jsem si prožil! Armáda je proti tomu nic!“

„Frederiku, nezlob se, ale tomuhle nevěřím. Měl jsi maximálně dělo nebo bodák, dneska máš plyny a tak…“ Auto se konečně uráčí posunout, a tak můj společník nahodí motor a popojede. „Prosím tě, nedělej to!“ zvolám a chytám ho za ruku. „Prosím! Já…“ Kousnu se do rtu. Vnímám, jak se mé oči plní slzami, až přetékají přes okraj. „Asi tě miluju,“ zasténám a tvář se mi zkřiví potlačovaným pláčem.

Podívá se na mě a dupne na brzdu tak zprudka, až naše auto poskočí. „Nic se mi nestane,“ říká dutě a odvrací pohled, protože musí sledovat silnici.

„Prosím…“ opakuju hystericky. „Prosím, tohle mi nedělej. Nechci na tebe čekat dalších sedmnáct let! Oni tě zabijí, jestli se k nim dáš!“

„Nesahej na mě!“ zařve na mě. Polekaně ucuknu. Vypíná motor, protože jsme zase znehybněli. „Ještě před hodinou jsi mě nesnášela! Nerozumím ti.“

„To není pravda!“ bráním se. „Mám tě ráda pořád! Nechci o tebe přijít!“

„Ale já neumřu!“ zasyčí nazlobeně skrz zaťaté zuby. Stáhne ruce z volantu a podívá se na mě. „Víš, je jedna vesnice. Lidé tam jsou nemocní. Nikdo se o to nestará, ačkoliv kdykoli se tam někdo nastěhuje, onemocní také. Poblíž má armáda jakési utajené operace, proto se k nim chci přidat. Chci zjistit, co se děje. Luc, nikdo neumírá bezdůvodně. A já chci vědět, proč se to děje těm lidem tam.“

„Umřeš taky,“ šeptám plačtivě. Obličej mi dokonale opuchl.

„Ne,“ říká. „Přísahám. Uvidíš, že budu v pořádku.“ Rozjede vozidlo.

„Zastav,“ mumlám. „Dělej, zastav! Zastav, sakra, nebo začnu ječet, že jsi mě unesl!“

Poslechne.

„Odemkni!“ ječím znova a zápolím s pásem.

 Poslechne.

 Vystoupím. „Víš co, seš strašnej sobec, nemůžeš jednou udělat, co by se líbilo mně? Nesnáším tě, fakt tě nesnáším! Klidně si běž k tý zatracený armádě, ať tě zabijí, mně je to jedno. Je to tvůj život, kterej je mně úplně ukradenej. Ty seš mi ukradenej!!“ Prásknu dvířky a přecházím na chodník.

 Musím se uklidnit. Vítr mi brzy zchladí hlavu a já se vydám domů. Vykračuju si v těch honosných barokních šatičkách po dláždění a všichni se za mnou ohlížejí jako za naprostým debilem. Nejraději bych jim všem naflákala…

  

 V pondělí nepřijde Frederik do školy. V úterý, když klepu na jeho dveře, mi neotvírá, ale ani ve škole ho opět nepotkám. Absenci má i ve středu a ve čtvrtek. Ani nikdo jiný ze třídy o něm prý neslyšel ani ho neviděl.

 Pak následující týden v úterý přeruší hodinu fyziky příchod samotné ředitelky. Všichni vstaneme a čekáme, co bude.

 „Keihlen d’Elzzbierppe, nechť mne následuje do ředitelny,“ zazní její hlas.

 „Já?“ divím se ke kamarádce. „Vždyť jsem nic neudělala!“

 Sunu se za ženou do její pracovny. Zavírám na její přání dveře. „Posaďte se, slečno,“ vyzývá mě. Vrtím hlavou. Nechci si sednout, chci odsud vypadnout pryč a vrátit se do hodiny, i když fyziku nemám vůbec ráda. I fyzika je lepší než ředitelna.

 „Prosím, chtěla bych to mít za sebou,“ pípnu opatrně, když žena mlčí a smutně se na mě dívá. Co to má znamenat? Její smutný tón se mi nelíbí.

 „Dobrá, chápu,“ přikývne. „Vím, že jste se s Frederikem Halissønem sblížili, měla byste to vědět…“

 Cítím, jak blednu. „Co… co je s ním? Stalo se mu něco?“ Můj hlas je slabý a sotva slyšitelný.

 „Měla by ses posadit, Keihlen,“ říká ředitelka.

 To, že mi zničehonic tyká, nevěstí nic dobrýho.

 „Řekněte mi, co se stalo Frederikovi…“ hlesnu a do očí se mi derou slzy. Vím, že ať už mi poví cokoliv, nebude to dobrá zpráva.

 A ona tedy vysloví větu, která mnou otřese zcela nečekanou silou.

 „Frederik má nemoc z ozáření.“

Autor Rebejah, 14.12.2018
Přečteno 156x
Tipy 3 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Danny Jé,
ikonka Komentáře (8)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

Moc hezky a poutavě napsáno.

18.12.2018 08:48:35 | Danny Jéreagovat

Děkuji:) Já myslela, že už mne číst nebudeě;D

18.12.2018 09:54:32 | Rebejahreagovat

LIBI SE MI REAKCE TE LUSY, TA JEJI EMOTIVNOST.....

FREDERYCK JE UZASNEJ.....
NEZNAM LEPSI ROMÁN NEZ JE NESMRTELNÝ....TEN JE NEJÚŽASNĚJŠÍ ...

16.12.2018 12:17:38 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA

Jaká reakce?

16.12.2018 15:31:04 | Rebejahreagovat

JAKOZE AT NEJDE MEZI VOJÁKY A TAK :)

16.12.2018 18:09:02 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA

NE PROSIM AT NEUMŘE ŽENE REBI PROSIM TĚ :///// JENOM TO NE :///

16.12.2018 12:16:33 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA

Jo a neboj, Frederik neumře:)

17.12.2018 16:43:51 | Rebejahreagovat

supeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeer!!! :)))))) :)))

17.12.2018 16:54:41 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter